Novověké lidomorny
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Novověké lidomorny |
| Autor: | Ignát Herrmann (jako Ypsilon) |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 25, č. 111. s. 1. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 23. 04. 1885 |
| Licence: |  PD old 70 |
Devatenácté století — kdekoli je o něm řeč — rádo a s pýchou se dává nazývati stoletím osvíceným, stoletím pokroku, vědy a mnoha jiných krásných věcí. Velmi často honosí se to naše milé století devatenácté býti stoletím humanismu, čili, abychom mluvili po česku, stoletím lidskosti.
O té lidskosti mají lidé různé a rozličné náhledy. Mnoho osvícenců naší doby věnovalo život svůj výhradně zlepšování a zdokonalování kanónů, pum a granátů; jiní si lámali hlavy, kterak by se obyčejnou ručnicí dalo za minutu postřílet padesát nebo šedesát lidí, a opět jiní vymýšleli a vymyslili sličné a důkladné přístroje, jimž se říká torpéda a kterýmiž se v sekundě může do povětří vyhodit největší loď třeba s několika sty lidí. To jsou ovšem ty nejvelikolepější zjevy humanismu a musíme se s uzarděním přiznati, že jsme v tomhle oboru zůstali vždy za jinými národy.
U nás nevymyslili jsme ani ty zdokonalené kanóny, ani torpéda, a sotva že se zmohl krajan Krnka na takovou drobnou galanterní hračku, na flintu. U nás vymýšleli lidé vždy jen nepatrné a takořka nepotřebné věci, ku příkladu ruchadla, lodní šrouby, kamenotisk, v poslední době světlotisk, a největší parádu ve světě dělá nám tak ještě to výtečné české sklo, pak lesní rohy a bombardóny Červeného z Hradce Králové a naše — plzeňské pivo.
Jinak, jak řečeno, nejsme skoro k ničemu. Jen časem tryskne životem naším paprsek, svědčící, že přece i v nás dřímají schopnosti — ovšem dosud neúplně vyvinuté a probuzené — abychom ve příčině humanismu také něco vykonali.
Ku příkladu naše pražská „Fišpanka“ a k ní pouliční průvody otrhaných, bosých někdy na smrt chorých hnanců. Pak naše tramway a před ní ti strhaní, zedření koně, táhnoucí v jediném voze padesát až šedesát lidí do kopečku. Pak snad ti pomocníci pohodných, chytající za nohy pejsky a točící jimi v povětří, až se takový tvor radostí směje.
Můj bože, kam pak stačí takovíto osamělí případové, kdy se zejména mládež může veřejně poučit, co je humanismus, lidskost! Všechen náš ostatní humanismus skrývá se skromně v továrnách, v poprášených kancelářích a v žaludcích výpomocných úřadníkův a diurnustův. A skoro nikdo se nestará, aby se o něm dostalo něco na veřejnost. Nejvýše že někdy nějaký všetečný novinář někam vleze, někde něco vidí, něco slyší a pak o tom něco napíše. Ale i to děje se zřídka a hned se na podobné povznášející příklady humanismu zapomene. I nedá mi, abych sám nepokusil se o vylíčení některých věcí, dosud neoceněných a neuznaných. Věřte, že nechci dělati „humanistům“ našim reklamu, že v nich nechci vzbuditi pýchu a hrdost, že jim nechci zjednati veřejných díků, adres a jiných ctí. Chci jen okázati nevděčnému, nevšímavému širokému obecenstvu, že i u nás jedná se humánně, po lidsku, ale že si toho skoro nikdo nevšímá, ba že na to reptají i onino, jimž se obět přináší.
Naše sklepní byty pražské! Hle,vidíte zase tu skromnost? Choulí se tak pěkně nízko, hluboko pod zemí, že jich skoro někdy ani nepozorujeme, a v nich tráví mnoho šťastných lidí útulný, klidný život! Nejsou vlastně původním vynálezem naším sklepní ty útulky, jsou také tu a onde, a byl bych v náramných rozpacích, kdyby se mne někdo zeptal, kdo sklepní byty vynašel, ale my jsme pochopili jejich význam, my je dobře napodobíme, ba my je stavíme snad hlubší, těsnější, tmavší a vlhčí než kdekoli. Ale, prosím, není nijakou hanbou, přijmeme-li dobrý vynález za svůj a snažíme-li se, abychom jej zdokonalili. Nikoli. Svědčí to o naší chápavosti, o naší učelivosti, svědčí to, že umíme výbornou věc oceniti a si přivlastniti, zkrátka, svědčí to o našem — humanismu.
Než vari, jalová satyro! Nikoli se smíchem aneb i jen s pouhým úsměškem na rtech — o tomto barbarském zařízení možno mluviti jen s rozhořčením. Pro koho staví se ty podzemní díry, z nichž některé jsou po celý rok vlhky, po jejichž stěnách teče stále voda, v nichž je temno a nezdravo, u jejichž oken nazdvihují nohu všickni psi z ulice, kam padá prach, bláto i všechna neřest, kde je temno a vzduch hustý, kde se nesmějí otevírat okna, aby tam vítr nenavál kde jaké smetí, kde se musí okna zavěšovat stále hustými hadry, aby nebylo dovnitř vidět, kde jest větrání nemožným, kde vlhkost a plesnivina hubí nábytek, kde se rodí na tisíce sviněk a jiného hmyzu, kde vznikají a při epidemiích nejrychleji se rozšiřují nakažlivé nemoci — pro koho staví se tyto příbytky?
Pro onen pracovný lid, jenž po celý den jest zavřen v těsné, smrduté dílně, ve zkaženém vzduchu a jenž u večer vychází z dílny, naplněné vzduchem zkaženým, aby se zotavil ve svém — sklepním bytě.
Jaká to hanebná skvrna v historii našeho humanismu!
Na universitách pracují celé sbory professorův v oboru zdravotnictví, tucty učencův připravují vějičky na baccily, bakterie a mikroby, jsou komise, které studují už dvacet let systémy kanalisační, městem obchází zdravotní komise, prohlížejíc záchody atd., u bran stojí doktoři a prohlížejí, co se do města přiváží a přináší, při čemž se i přihodí, že se některé mlékařce vyleje pět litrů mléka a hokynářce zničí nůška nezralého neb nahnilého ovoce, městští fysikové přijímají relace a píší referáty — všady zimničná činnost, jak by se zdálo, všady péče o blaho bližních, ale korunou všeho: sklepní byty! Ze starých sklepův, kde nebylo zdrávo bramborům, zřízeny jsou byty. Pánům podnikatelům staveb, jimž vzorný stavební řád dovoluje stavět mezzanin tak vysoký, jako patro, a pak ještě tři patra nad něj — nestačí tato výhoda, nýbrž oni zakopávají jedno poschodí také do země, a kdyby bylo dovoleno, udělali by tolik poschodí pod zemí, kolik jich postaví nad ní.