Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla (2001)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla |
| Autor: | Václav Havel |
| Krátký popis: | Český rozhlas, Česká televize 1. ledna 2001 |
| Zdroj: | hrad.cz |
| Licence: |  PD manifesto |
Milí spoluobčané,
nejsem asi zdaleka jediný, kdo se občas diví světu, jenž ho obklopuje, propadá pocitu, že tomuto světu přestává rozumět, a pochybuje o dobrém smyslu mnoha věcí, jež určují jeho pohyb.
Dovolíte-li, pokusím se dnes připomenout vám i sobě několik jevů či jistot, k nimž je možno se opětovně upínat jako k pevným, zjevně dobrým, a proto zjevně nadějeplným bodům v tomto trochu nepřehledném, trochu drsném a trochu bláznivém světě.
Především si myslím, že už sama schopnost údivu a nepředpojatých pochyb, zvlášť v případech, kdy pochybování není sdíleno většinou anebo kdy se dotýká něčeho, co je vydáváno za nezpochybnitelné, je velmi užitečná. Vždyť co jiného než pochybnost, zda je něco dobré, a údiv nad tím, co všechno je možné, je pramenem úsilí o lepší stav? A co jiného takové úsilí prozrazuje, než určitou představu o dobru, v jejímž zájmu, duchu či jménu je vedeno? Pro dobro můžeme pracovat, víme-li či tušíme-li, co je dobré. A víme-li to či tušíme-li to, pak víme rovněž, že naše úsilí má smysl. Což není sice zárukou úspěchu, ale rozhodně jeho podmínkou.
Co je základem všech představ o dobru, jejich východiskem či zdrojem?
Čím víc o tom přemýšlím a čím víc zkušeností získávám, tím jsem si jistější, že jejich základem je něco velmi prostého a zcela zásadního, něco, co předchází jak právnímu řádu, tak i všem zákonům trhu, něco, o čem mluvívám dlouho a často: je to mravní vědomí, všem známý a všemi tak či onak sdílený soubor zásad slušného chování rostoucí zřejmě z podvědomého a hluboce zakořeněného předpokladu, že se přece jen někde všechno a navždy ví, a že nic tudíž neunikne spravedlivému soudu. Všichni přece víme, že nemáme zrazovat přítele, krást, lhát, pohrdat někým proto, že má jiný tvar očí nebo tělesnou vadu, nerespektovat společné zájmy, byť by náš vliv na jejich ochranu byl sebemenší, a že máme myslet i na to, co se děje daleko od nás nebo co se bude dít dlouho po nás. Jak moc či málo tato prastará a všem známá pravidla dodržujeme, je už věc jiná. Ale základní mravní normy znají vskutku všichni, dokonce i ti, kteří se jim denně zpronevěřují. Mám-li volit extrémní příklad: ze svých pobytů ve vězení si pamatuji, že i ten nejhorší zločinec dobře věděl, že se nemá páchat to, co spáchal.
Jinými slovy: je-li z mnoha historických důvodů stále ještě naše společnost značně demoralizovaná, vůbec to neznamená, že žijeme ve společnosti bez morálky. Velmi dobře všichni víme, co se má a co nemá, co se sluší a co nesluší, co je dobro a co zlo. Každý člověk má svědomí, rozdíly jsou jen v tom, jak kdo z nás dbá jeho hlasu či jak dovedně dokáže své svědomí obelhávat.
Ostatně neměli bychom zapomínat, že na jednu krádež, na jeden podraz, na jednu zradu, na jedno uličnictví či politickou drzost připadají desítky tisíc dobrých skutků, od spontánního zájmu o osud bližního, lidského pohlazení či anonymního daru až po spolehlivost a kázeň v práci či ochotu riskovat něco ze svých osobních výhod ve prospěch celého společenství.
Společnost je tedy, jak patrno, protkána hustým předivem jevů a vztahů jasně svědčících o jejím mravním cítění a schopnosti etického soudu. Problém je v tom, že o této důležité tkáni nemáme dostatek zpráv, a míváme proto občas beznadějný pocit, že nic takového neexistuje.
Není to pravda, denně se o tom na vlastní oči přesvědčuji. Toto předivo existuje. A není jen úkolem politiků či veřejně činných lidí, ale nás všech jako občanů, abychom je viděli, vypovídali o něm, opatrovali je, pěstovali, posilovali a abychom všechno, čím se projevuje, proměňovali do trvalých a vskutku odolných společenských skutečností.
Dělat to, co se dělat nemá, by prostě mělo být stále těžší. Není to jen v zájmu postižených, ale je to v zájmu všech. Ne-li pro nic jiného, tak prostě proto, že kdokoli se může stát kdykoli postiženým.
Vážení přátelé,
co konkrétně dosvědčuje, že dobrý potenciál naší společnosti žije a umí se projevit? Kdo to svým počínáním potvrzuje?
Jsou to například učitelé, lékaři, zdravotní sestry, vědci a výzkumníci, tedy lidé působící v těch oblastech společenského života, v nichž sice za určité hodnoty, služby či výkony ručí a musí ručit stát jako prostředník celospolečenské solidarity, nicméně v nichž tuto svou povinnost více či méně deleguje na jiné a relativně samostatné instituce, včetně institucí zcela soukromých. Bezpočet systémových problémů, s nimiž tyto oblasti dnes a denně zápasí, nesmí v obecném povědomí skrýt náboj dobré vůle a odpovědnosti, který v těchto sférách tradičně existuje, bez něhož by v nich asi vůbec nešlo dobře působit a jehož výsledky stěží mohou být v dohledné době oceněny vskutku tak, jak by zasluhovaly.
Jsou to naši vojáci, kteří jsou schopni obětovat své pohodlí a mnoho riskovat na některých nebezpečných místech dnešního světa, čímž za nás všechny demonstrují ochotu naší země nést spoluodpovědnost za mír a úctu k člověku v planetárním měřítku. Ale jsou to i ti vojáci, kteří slouží doma a jsou schopni vojnu chápat jako službu dobré věci a jako školu lidské solidarity, nikoli tedy jen jako specifický typ příležitosti trápit své bližní.
Jsou to policisté, státní zástupci a soudci, kteří se navzdory všemu nepříznivému, co jejich práci provází, od nedostatku lidí, peněz a technického vybavení až po zastaralá a těžkopádná pravidla, pokoušejí čelit kriminalitě v naší zemi, kriminalitě, která má dnes různé nové tváře, nebývale brutální i neobyčejně sofistikované.
Velmi důležitým projevem živého mravního vědomí a cítění, smyslu pro lidskou pospolitost a solidaritu, jakož i pro bohatství lidských zájmů, je život spolkový, nadační, život nejrůznějších občanských sdružení a iniciativ, zkrátka všeho, co vzniká zdola a dobrovolně jako jeden ze způsobů sebestrukturace moderní společnosti. Říká se tomu též neziskový sektor a fungující a stabilní demokracii si bez této větve občanské společnosti nelze vůbec představit: nejen, že je důležitou, byť nepřímou zárukou politické stability, nejen že zprostředkovává žádoucí pluralitu a efektivnost přerozdělovacích procesů a vůbec péče o věci veřejné, nejen, že pomáhá mnoha lidem obohatit život tak, jak by to nikdy žádný stát nemohl dokázat, ale především a hlavně je asi jedním z nejzřetelnějších společenských projevů toho dobrého, co je v nás. Sféra, o níž teď mluvím, nemá u nás příliš snadný život a politické elity k ní chovají notný kus nedůvěry. Tím ovšem společnosti moc nepomáhají, a v důsledcích tím škodí i samy sobě.
Myslím, že by nebylo spravedlivé nezmínit se tu i o novinářích. Nejsou totiž mezi nimi zdaleka jen ti, kteří přisluhují nějakým mocným skupinám, ani jen ti, kteří v honbě za bulvární senzací jsou ochotni komukoliv ublížit, ale je mezi nimi i nemálo těch, kteří se navzdory všem rizikům, s nimiž je to spojeno, chtějí svobodně a nezávisle dobrat pravdy, včetně pravdy o těch nejtemnějších věcech. Tito lidé jsou nesmírně důležití: pomáhají nám zprostředkovat jednu z oněch fundamentálních hodnot či jistot, bez nichž lze opravdu těžko žít, totiž naději, že pravda zvítězí.
V naší zemi jsou téměř dva milióny podnikatelských subjektů. Skoro milión a půl z nich jsou soukromí podnikatelé hospodařící podle živnostenského zákona, přes sto tisíc z nich jsou soukromí rolníci, zbytek - menší sice počtem, ale významný samozřejmě svou velikostí - tvoří různé typy společností, včetně družstev. Kdo je z těchto dvou miliónů nejznámější? Samozřejmě to jsou velicí tuneláři, kteří za jedenáct let různými způsoby rozkradli majetek v řádu možná několika stovek miliard korun. Je to hrozná daň za naši transformaci a je otázka, do jaké míry byla tato daň nutná a do jaké zbytečná. Já bych v tuto chvíli chtěl ale zdůraznit něco jiného: toto nebezpečné seskupení nejslavnějších tunelářů, falešných podnikatelů, mafiánů, bankovních kejklířů, či dokonce zločinců, kteří zneužili ve svůj veskrze osobní prospěch historicky naprosto nebývalé příležitosti, kterou otevřela privatizace, nesmí zastínit zmíněné dva milióny podnikatelských subjektů, respektive ohromnou většinu z nich. Naprosto zásadní podmínkou trvalého úspěchu a obecné prospěšnosti podnikání - tohoto nejosvědčenějšího způsobu tvorby společenských hodnot - je totiž úzkostlivý respekt k psaným i nepsaným pravidlům hry a určitá podnikatelská kultura. Bez pravidel a hlavně bez niterného respektu k nim se dříve či později musí každé podnikání zhroutit do nesmyslu. Tento respekt je však - opět! - možný jen jako výsledek úcty k určitému mravnímu řádu. Naprostá většina lidí, kteří v naší zemi podnikají, tento respekt k pravidlům má, což dává její práci dobrý obsah a směr. O to důležitější je, aby na ně nepadal truchlivý stín našich mafiánských kapitalistů.
Na závěr se musím zmínit i o všech ostatních, tedy o miliónech lidí, kteří samostatně nepodnikají, ale jsou v zaměstnaneckém poměru u jiných. Tito lidé neměli a nemají právě na růžích ustláno: kdekdo jim vysvětloval, že se musí naučit víc pracovat, že si musí utahovat opasky a že se nesmějí divit, stanou-li se náhodou nezaměstnanými. Myslím, že to ve velké většině chápali a své těžkosti statečně snášeli, dokonce i tehdy, kdy si opasky utahovali, jak se později ukázalo, v zájmu jakýchsi kont v daňových rájích, zakládaných na úkor smysluplného rozvoje podniků a odpovědného hledání trhů pro jejich výrobky. Bez dobré vůle, porozumění pro starosti země a trpělivosti, tedy opět bez určitého mravního povědomí, by se tito lidé asi bouřili víc. I jejich klidný postoj nechť je tedy chápán jako doklad toho, že není vůbec nic ztraceno.
Dámy a pánové,
milí spoluobčané,
přijímám jako vzácný dar osudu, že jsem vás mohl z tohoto místa pozdravit už podesáté a navíc v den, kterým jsme definitivně vstoupili do nového tisíciletí.
Přeji vám, abyste v tomto složitém a občas těžko pochopitelném světě nalézali hodně pevných bodů, o něž se můžete kdykoli opřít, i hodně laskavých lidí, na které se můžete kdykoli spolehnout, přeji vám mnoho radostných chvil i povznášejících zážitků, přeji vám úspěchy v práci i jistoty v životě, přeji vám naději, lásku a mír v duši!