Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla (1996)

Údaje o textu
Titulek:	Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
Autor:	Václav Havel
Krátký popis:	Česká televize, Český rozhlas, Praha, 1. ledna 1996
Zdroj:	hrad.cz
Licence:	PD manifesto

Vážení spoluobčané,
jsme, či nejsme spokojeni s vývojem v naší zemi? To je otázka, nad kterou se spolu s vámi každoročně zamýšlím. Různé průzkumy veřejného mínění říkají, že značná část občanů je v podstatě spokojena. Je-li tomu tak, je to dobrá zpráva. Tato dobrá zpráva však nemění nic na faktu, že mnozí z vás jsou zklamáni a nespokojeni, ať už proto, že podle jejich mínění nedostatečně čelíme bezpočtu nedobrých věcí, kterými jsou změny v naší zemi provázeny, anebo proto, že opouštíme ideály, jejichž jménem jsme se rozloučili s komunismem, a neplníme cíle, které jsme si předsevzali.

Rád bych se dnes obrátil především k těm z vás, kteří ve větší či menší míře chovají tyto pochybnosti, a pokusil se je uklidnit či povzbudit. Povzbudím-li přitom i ty, kteří jsou spokojeni, budu tím raději.

Letěl jsem nedávno vojenským vrtulníkem nad bosenskými horami a vinou nezvykle silných turbulencí se s námi vrtulník velmi nepříjemně zmítal. Neskrývám, že jsem měl strach. Jediné, co mne uklidňovalo, bylo pomyšlení, že se to občas stává, že skutečné nebezpečí není větší než kdykoli jindy a že turbulencemi dříve či později proletíme do klidnějších vzdušných poměrů.

Myslím, že i soudobý vývoj naší společnosti prochází občasnými turbulencemi. Nemůže tomu být jinak: vždyť stále ještě přecházíme z jednoho systému do systému úplně jiného, do systému, o němž jsme sice hodně slyšeli, ale který z vlastní zkušenosti většina z nás neznala. Taková změna se neobejde bez mnoha menších i větších otřesů. Rozpadá se celá stavba jistot, o nichž jsme sice věděli, že dusí naši svobodu a tvořivost, ale na něž jsme si přesto do jisté míry zvykli. Dnes a denně jsme všichni stavěni před úkoly, které jsou pro nás nové, a dnes a denně musíme řešit problémy, které jsme dříve řešit nemuseli. Mnozí z nás asi vůbec netušili, že svoboda je provázena tolika nároky na odpovědnost. Mnozí se pokoušejí této odpovědnosti zbavit, ať už tím, že se křečovitě drží dřívějších návyků, nebo tím, že ze všeho viní jiné, nebo tím, že na svou odpovědnost rezignují. Stručně řečeno: kolem nás i v nás se všechno tak rychle mění, že se nelze divit, má-li někdo občas pocit letu turbulencemi a vyvolává-li to v něm nervozitu.

Co proti takovému stavu ducha dělat?

Myslím, že klid musíme hledat a nalézat především sami v sobě. Musíme hledat skutečné příčiny vlastní nervozity a skutečné kořeny problémů, které nás tíží, a sami dělat vše pro to, abychom touto fází dějinného vývoje prošli bez velkých šrámů na duši. Nic naplat: na každém z nás záleží, jak brzy a v jakém stavu se přeneseme do klidnějšího ovzduší.

Je pochopitelné, že nervozita, o níž tu hovořím, vede leckoho k tomu, že si poněkud zjednodušuje její příčiny. A co je v tomto směru snazšího než prostě říct, že někdo nesplnil naše očekávání a vzdálil se ideálům a cílům, o něž nám všem původně šlo?

Těm, kteří takto uvažují, bych rád něco řekl.

Ano, existují určité hodnoty, o nichž jsme se shodli, že musí být základními kameny naší demokratické státnosti. Jsou to úcta k lidským právům, idea právního státu, respekt k demokratickým institucím, principy tržní ekonomiky, ochrana duchovního a kulturního dědictví národa i životního prostředí, v němž žije, tvorba občanské společnosti.

Ano, každý, kdo se zajímá o společenský a hospodářský život své vlasti, má nějakou určitější či méně určitou představu o jeho lepší podobě. Já sám přece často mluvím o potřebě společné vize a o nutnosti shodnout se na některých dlouhodobých cílech, k nimž by mělo všechno politické snažení směřovat.

Ano, vedení státu, vláda i politické strany či jednotliví politici hovoří o konkrétních cílech, kterých bychom měli ve společném zájmu dosahovat.

To všechno je pravda a je to správné.

Přesto by byl hluboký omyl domnívat se, že všechny obecné i konkrétní cíle společenských přeměn lze předem a beze zbytku, jednoznačně a kompletně popsat, doplnit přesným harmonogramem jejich plnění a pak jen mechanicky tento program plnit v naději, že až bude všechno splněno a v napsaném seznamu jako splněné odškrtnuto, ztratíme důvod se čímkoli nadále trápit či cokoli vymýšlet, protože nastane ráj na zemi a bude stačit, když ho budeme udržovat v provozu.

Tak to v životě ani v dějinách nechodí a jen beznadějní doktrináři či lidé nebezpečně propadlí nějaké ideologii si mohou něco takového myslet. Ostatně tímto způsobem uvažovali komunisté a všichni víme, jak to s jejich utopií dokonalého světa nakonec dopadlo. Podobně nesmyslné by bylo, kdyby dnes někdo doufal, že samo zřízení demokratických institucí a pouhé stanovení pravidel volné hry tržních sil a svobodného podnikání automaticky zaručí, že všechno je navždy v pořádku a naše země bude už natrvalo a bez problémů vzkvétat.

Není žádného konečného a definitivního cíle, kterého lze jednoho dne dosáhnout, aby se pak dalo už jen odpočívat. Dějiny i politika mají naopak povahu cesty. Je to cesta, která nikdy nekončí a která je neustálým hledáním, neustálým tázáním, trvalým dialogem ideálu se skutečností, životem, jeho proměňujícími se zájmy a nově získávanými zkušenostmi. To, co nazývají politici cíli, nejsou žádné konečné mety dějin, ale orientační znamení, lemující tuto cestu.

Mám pocit, že mnozí z vás, kteří jsou tak či onak zklamáni, jsou v zajetí chybné představy, že na začátku nové cesty, po které jsme se před šesti lety vydali, byl či měl být nějaký hotový, přesný a nezměnitelný koncept lepšího světa, a že vše špatné, co kolem sebe denně vidíme, je důsledkem jakési osudové odchylky politiků od tohoto ideálního konceptu.

To, co tu říkám, neznamená samozřejmě, že ten či onen z nás nedělá na této cestě chybné kroky. Politici chybují - tak jako všichni ostatní - a chybují-li moc, pak si můžeme ve volbách zvolit jiné. Bylo by však bláhové domnívat se, že existuje taková politická sestava, která má v kapse lék na všechno a která nikdy žádné chybné kroky udělat nemůže. Bude-li vám to někdo před volbami o sobě tvrdit, pak byste se před ním měli mít spíš na pozoru než podlehnout jeho vábivému hlasu a doufat, že právě on je schopen všechno vyřešit, včetně toho, co si musíte, ať už se vám to líbí nebo nelíbí, vyřešit jen a jen vy sami.

Nerad zaplňuji své projevy výčtem našich úspěchů. Ty by měly mluvit samy za sebe. Když tu je ale řeč o cílech a o tom, zda jsme jich dosáhli, či nikoliv, nemohu se aspoň stručně nezmínit o několika úkolech, které jsme si dali a které jsme prokazatelně splnili.

Ačkoli patří naše republika k nejmladším státům v Evropě, její mezinárodní postavení je velmi dobré: jsme respektováni jako země politicky stabilní, která poměrně rychle postupuje v transformaci všech oblastí společenského života, má velmi dobré vztahy se svými sousedy a nezříká se své spoluodpovědnosti za mír v Evropě i ve světě. Naposledy jsme tento postoj prokázali rozhodnutím vyslat naše vojáky do Bosny a Hercegoviny, aby tam pomáhali zajišťovat dodržování mírových dohod. Dík odpovědnému vztahu k dění ve světě i dík našemu úsilí doma jsme se výrazně přiblížili demokratickým státům západního světa a jejich společným institucím. Myslím, že naše nedávné přijetí do organizace nejrozvinutějších zemí to přesvědčivě dokládá.

Většina našich podniků už má opět své konkrétní vlastníky, významné ekonomické ukazatele jsou nad očekávání příznivé, naše měna se přibližuje plné směnitelnosti. S tisícem a jednou věcí v naší dynamicky se proměňující ekonomice nemusíme být spokojeni, ba mohou nás právem rozčilovat, ale dobré celkové výsledky nemůže, zdá se mi, nikdo soudný popřít. Za obzvlášť důležité považuji, že jich je dosahováno v podmínkách relativního sociálního klidu.

Nemála předsevzatých cílů bylo dosaženo v budování moderního demokratického právního řádu. Každý měsíc podepisuji nové zákony, z nichž mnohé mají zásadní význam, protože dotvářejí náš ústavní systém, jako například zákon o volbách, umožňují reformu sociálního systému, určují podmínky tvorby neziskového sektoru či umožňují transformaci mnoha dalších oblastí hospodářského a společenského života.

Uznání a dík patří vám všem, ať už jste podnikateli, zaměstnanci, vojáky, diplomaty, učiteli, lékaři či čímkoli jiným, a samozřejmě i vládě, parlamentu, obecním samosprávám a celé státní správě. Nebo abych byl přesnější: uznání a dík patří všem, kteří své povolání vykonávají poctivě, v souladu se zákony i obecným prospěchem, a kteří respektují všechna práva svých spoluobčanů a bližních.

Jsem hluboce přesvědčen, že ti, kteří tvrdí, že jsme nedosáhli žádného z cílů, jež jsme si dali a jejichž splnění jsme slibovali, jsou nespravedliví ke všem, kteří - nejednou za cenu nemalých obětí - přispěli k nepopiratelným úspěchům naší republiky.

Čím by byl seznam splněných cílů či dosažených úspěchů delší, tím bych byl pochopitelně šťastnější. Ale i kdyby byl sebedelší, nikoho by neopravňoval k tvrzení, že jsme už na konci cesty.

Dějiny, opakuji, nikdy nekončí a nemají ani své konečné cíle. Stejně tak nikdy nekončí budování státu. Je to živoucí proces, plný překvapení a dramat, který nikomu a v žádném okamžiku nedává důvod k pocitu, že dílo je hotovo. Ba dokonce ani program tohoto díla či vize, kterou sleduje, nejsou nikdy hotové. Naopak: vyvíjejí se trvalým stykem s životem a dějinami, čímž je zároveň trvale spolutvoří.

Není-li v politice konečných cílů, existuje v ní nepochybně směr a spousta dílčích úkolů jakožto směrových ukazatelů či našich průvodců na cestě.

O několika těchto ukazatelích dalšího směru bych se teď rád zmínil.

Za nejdůležitější v nadcházejících měsících i letech považuji nutnost upnout všechny síly k pěstování lepšího mravního klimatu v zemi. Všichni ve svém okolí slyšíme o alarmujícím rozsahu korupce, vesměs bohužel neprokázané, všichni zneklidněně sledujeme zprávy o ohromných daňových únicích a nejrůznějších typech majetkových a finančních spekulací, o stále vysoké kriminalitě, o trvale rostoucí závislosti mladých lidí na drogách, o množících se projevech rasismu a o mnoha dalších věcech, které nás nutí zamýšlet se nad tím, zda je naše společnost zdravá. Jsme jen lidé, andělským sborem nebudeme nikdy, ale to nás nevyvazuje z povinnosti dělat vše pro to, aby těchto nedobrých úkazů aspoň ubývalo. Je to velký úkol pro politiky i zákonodárce, učitele i rodiče, intelektuály i kněze, lékaře i soudce, státní zástupce i policisty, je to vlastně úkol pro nás všechny, pro celou společnost. Mravní klima v naší zemi se musí změnit. Nikdo si nesmí myslet, že tržní ekonomika znamená právo libovolně se obohacovat na úkor jiných, nikdo si nesmí myslet, že svoboda a demokracie dávají komukoli právo ohrožovat svobodu a životy druhých. Kvalita práva, kvalita jeho uplatňování a míra obecné úcty k němu závisejí na síle mravních hodnot, které společnost vyznává a pěstuje, a na síle, s níž je schopna je prostřednictvím všech svých institucí prosazovat ve veřejném životě. Všechny úspěšné politické a hospodářské systémové změny, které jsme provedli, nám nebudou mnoho platné, bude-li mezi námi převládat morálka džungle. Obzvlášť důležitou roli tu hrají politici: míra jejich politické kultury, kterou lze denně sledovat na televizních obrazovkách, v rozhlase či v novinách, bezprostředně ovlivňuje kulturu vztahů v celé společnosti. Ať to zní komukoli jakkoli nemile, jsem hluboce přesvědčen, že stav mravního ovzduší ve společnosti stále záleží nejvíc na nás, kteří jsme byli vámi, občany, pověřeni politickými funkcemi.

Pokud jde o ekonomiku, zdá se mi v tuto chvíli, že je třeba udělat vše pro to, aby bylo - především zpřesňováním příslušných zákonů - zprůhledněno vlastnictví a nakládání s majetkem. Jde totiž o oblast, kde je v zákonech ještě mnoho mezer, jimiž se mohou prosoukávat podvodníci vzhůru a propadat peníze slušných lidí do nenávratna. Dalo by se to zjednodušeně vyjádřit připomenutím obecně známého pořekadla: příležitost dělá zloděje. Stát by měl, podle mého mínění, věnovat více pozornosti - samozřejmě způsobem odpovídajícím tržnímu prostředí - restrukturalizaci naší výroby, především ve strategicky důležitých oblastech a v oblastech sociálně citlivých, jako je například bytová politika. Neméně důležitá, zvláště z dlouhodobého hlediska, je tvorba takových pravidel hospodářského života, která by výrazněji než dosud brala v úvahu ekologické zájmy společnosti. Jsem zneklidněn mnoha věcmi, například tím, jak trvale roste vývoz surovin tvořících nerostné bohatství naší země. Považujeme se za zemi rozvinutou, přírodních zdrojů mnoho nemáme, a přesto často s nimi nakládáme, jako kdybychom byli zemí rozvojovou a byli víc odkázáni na různé kamení, které jsme zdědili, než na vlastní um.

Za velký úkol pro budoucnost považuji decentralizaci státu, založenou na důvěře v občany. Stále je ještě před námi transformace celé rozpočtové a příspěvkové sféry a s tím související vznik neziskového sektoru. Tyto změny by měly vést k postupnému, avšak trvalému snášení některých přerozdělovacích procesů z centrální úrovně na různé úrovně nižší a v důsledku toho i ke snižování daní. Vím, že toto všechno je úkol na dlouhá léta a že se všech absurdních pozůstatků totalitního režimu a jeho nesmyslných vyhlášek o hospodaření státních organizací nezbavíme ze dne na den, přesto se mi však úsilí v této oblasti jeví jako svrchovaně důležité, ba přímo uzlové pro tvorbu skutečné občanské společnosti. Nejzřetelněji naléhavost těchto změn pociťujeme dnes ve zdravotnictví, zdaleka však nejde jen o ně. Kdosi řekl, že demokracie je nádoba, jejímž obsahem musí být občanská společnost. Nevěřím, že by kdokoli z nás byl uspokojen tím, že máme nádobu bez obsahu. Prakticky by to znamenalo, že si ve volbách můžeme vybrat jednou za čas mezi různými politickými stranami, ale že každodenní vliv na věci veřejné beztak nemáme.

I když to mnozí občané asi ve svém každodenním životě jako nejaktuálnější nepociťují, z hlediska klidného života budoucích generací je nesmírně důležité dnes a denně pracovat na tom, aby naše země byla vskutku pevně zakořeněna v politických, hospodářských a bezpečnostních strukturách euroatlantického demokratického prostoru. V úsilí, které v tomto směru vyvíjí naše zahraniční politika, je třeba nepolevovat, ba řekl bych, že bychom mohli být ještě důraznější. Nás sice nikdo bezprostředně neohrožuje, uvědomme si však, že žijeme v historicky zcela výjimečné době, kdy se z trosek rozděleného světa rodí nový světový pořádek a kdy se rozhoduje možná na desítiletí, ne-li na staletí o osudu těch, kteří přijdou po nás.

Ani ve věcech, o nichž jsem právě mluvil, neexistuje hotový soubor návodů, kterých se stačí držet, a je vyhráno. I to všechno předpokládá vytrvalou a houževnatou práci, založenou na otevřenosti vůči všem neodhadnutelným projevům života. Kdo je uvězněn v krunýři ideologických dogmat, ať už pravicových nebo levicových, ten nám mnoho nepomůže. Spíš bych sázel na lidi, kteří si jsou do té míry jisti svou vlastní totožností i svými ideály, že jsou schopni naslouchat jiným, nebát se vlastního názorového vývoje a neuchylovat se pod ochranný deštník jednou provždy hotových pouček.

Vážení přátelé,

vstupujeme do roku voleb do Poslanecké sněmovny i do Senátu. Vstupujeme tedy do roku, v němž si poprvé jako občané samostatné České republiky svobodně zvolíme své politické představitele. Nevyužiji postavení člověka, který byl do své funkce - na rozdíl od ostatních - zvolen už v podmínkách samostatného státu, k tomu, abych vám radil, koho máte volit. Věřím pevně, že se rozhodnete pro ty strany a pro ty politiky, u nichž naleznete vůli pokračovat v započaté transformaci a odvahu neustrnout na tom, čeho už bylo dosaženo. Věřím, že dáte hlas těm, u nichž cítíte, že sice naslouchají vašemu hlasu, ale zároveň dokáží stát na svém i proti nepřízni obecného mínění, kteří rozumějí své věci, a právě proto nejsou zotročeni ideologickými floskulemi jakéhokoli druhu. Věřím, že si zvolíme lidi slušné a s vlastním rozumem, tedy nikoli ty, kteří jen papouškují názory jiných a touží po výhodách moci.

Masaryk napsal, že demokracie je diskuse. Byl bych rád, kdyby i nadcházející předvolební kampaň měla povahu diskuse, a nikoli zápasu, boje, arény či ringu. Názory vlády, stran, poslanců i prezidenta se mohou v mnohém lišit, tyto rozdíly by však neměly ústit v mocenské šarvátky, intriky, urážky či nejrůznější rány pod pás. Měly by být naopak živnou půdou věcné a slušně vedené diskuse o charakteru našeho státu, o cestě, kterou se ubíráme, i o jednotlivých orientačních bodech, které je účelné si určit. Stručně řečeno: přeji nám všem ve volbách úspěch!

Milí spoluobčané,

loni jsem v tento den mluvil o naději. Dnes jsem mluvil o cílech, o jejich různé povaze, o cestě a jejím směru. Mým nevysloveným úmyslem však bylo opět ve vás posílit naději. Naději jako jednu z tváří či jeden z rozměrů naší společné cesty životem.

Kromě společné cesty existuje ovšem ta jedinečná, kterou jde každý z nás sám a jen za sebe. Byl bych rád, kdyby ta jedinečná cesta každého z nás byla usnadněna, a nikoli zkomplikována společnou cestou, na níž se shodujeme či shodneme.

Přeji nám všem, abychom dobře snášeli turbulence, které jsou nevyhnutelné, vědomi si, že jimi proletět musíme, chceme-li vůbec někam doletět. A zároveň přeji nám všem, abychom se učili stále lépe zabraňovat turbulencím, které jsou zbytečné. Mluvím o těch, jež si způsobujeme sami.

Dovolte mi na závěr jednu vážnou a upřímně míněnou výzvu nám všem: pokusme se hledat v sobě vyrovnaný nadhled a šířit kolem sebe klid! Pokusme se být k sobě slušnější a víc si vycházet vstříc! Zkusme se mít navzájem víc rádi!

Podaří-li se nám to, procento spokojených lidí určitě vzroste.

Přeji vám hezký dnešní den a všechno dobré v roce 1996!