Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla (1995)

Údaje o textu
Titulek: Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
Autor: Václav Havel
Krátký popis: Praha, 1. ledna 1995
Zdroj: hrad.cz
Licence: PD manifesto

Milí spoluobčané,
když jsem vás před pěti lety v tento den poprvé oslovil, řekl jsem, že do našich srdcí se opět vrátila naděje.

Co to ale je naděje?

Nic jiného a nic víc než orientace k určitým hodnotám, ideálům a cílům a víra v jejich dobrý smysl, a tudíž i v dobrý smysl všeho, co v jejich duchu dnes a denně děláme. Je to prostě výraz naší bytostné potřeby trvale se vzpínat k budoucnosti a znovu a znovu v ní hledat důvody, směr a smysl své cesty životem.

Naděje není jednou daný projekt, podle kterého pak už jen bezstarostně žijeme a pracujeme. Musíme ji trvale hledat, tvořit, formulovat a pěstovat. I naděje je práce. Práce možná obtížná, ale přesto stokrát radostnější, než život bez ní, pro který má čeština výstižné slovo živoření.

Cítím, že dnes, pět let po naší demokratické revoluci a dva roky po vzniku samostatného českého státu, dozrál čas k tomu, abychom - jako společenství a opřeni o všechny získané zkušenosti - svou naději s novou energií hledali a formulovali.

Není sporu o tom, že východiskem hodnot, k nimž se jako společnost upínáme, a tedy i kompasem naší společné naděje, je úcta k jedinečné lidské bytosti, k její důstojnosti, svobodám a právům, a z toho vyrůstající přesvědčení, že všichni si musí být před zákonem rovni, protože všichni vděčí za svůj život témuž zázraku stvoření, bytí či přírody, podle toho, jak to kdo chápe a nazývá. Všechny osvědčené principy demokratického politického systému, právního státu, tržní ekonomiky a občanské solidarity, tedy ty principy, které rozvinula euroamerická civilizace a které už pět let v naší zemi obnovujeme, vyrůstají z této základní hodnoty. Vše dobré, z čeho se dnes můžeme radovat, je výsledkem této obnovy. Vše špatné, co nás denně popouzí a deprimuje, má svůj původ naopak v našem společném, byť zajisté různě odstupňovaném nedostatku vůle a schopnosti se tímto kompasem vskutku důsledně řídit.

Co je tedy třeba dělat, aby náš život byl daleko silněji než dosud prodchnut touto základní hodnotou, aby pronikala do všech žil společenského organismu a stávala se tak opět silným zdrojem naší naděje?

Čím svobodnější má být občan a celá společnost, tím důležitější je, aby svoboda jednoho neohrožovala svobodu druhého, a aby tudíž lidské soužití mělo svá pevná a obecně respektovaná pravidla. Svobodně se projevovat, žít, pracovat i podnikat lze jen na základě jistoty, že nejvyšší autoritou v zemi je právo, které zavazuje všechny, od nejvyššího státního činitele přes policistu, státního zástupce a advokáta až po prostého občana.

Základem právního státu je ústava jako zdroj celého jeho právního systému. Naše úcta k ústavě, kterou jsme si sami dali, je však stále nevalná. Svědčí o tom fakt, že některé ústavní instituce dodnes neexistují. Nevadí-li nám ovšem, že není naplněna naše ústava, pak nám stěží bude vadit, že neexistuje mnoho dalších důležitých zákonů, na které čekáme, anebo že jiné zákony, které máme, nejsou dodržovány.

Před rokem jsem řekl, že si v brzké době zvolíme Senát. Senát dodnes nemáme. Vyzývám proto náš Parlament, aby přijal příslušný volební zákon a umožnil tak jeho zvolení.

Když vznikala naše ústava, slyšeli jsme od mnoha politiků, že Senát by měl být jakousi radou moudrých, která bude pojistkou proti eventuálním pochybením Poslanecké sněmovny. Vezměme ty, kteří to říkali, za slovo a žádejme naše politické strany, aby občanům navrhly do čestných senátorských funkcí lidi vskutku moudré, zasloužilé a vpravdě bezúhonné. Kdyby byl Senát tvořen nejvýznamnějšími osobnostmi našeho hospodářského, vědeckého, kulturního a vůbec veřejného života, těšícími se přímo vyjádřené důvěře občanů, mohl by se stát obecně uznávanou mravní a politickou autoritou, střežící dobrý směr našeho politického vývoje a posilující důvěru občanů ve stát, v jeho politiku i v jeho právní řád.

Naše ústava také předvídá vznik vyšších územních samosprávných celků, a tudíž i reformu celé veřejné správy, reformu, která by měla vést k větší decentralizaci a k posílení samosprávného článku naší zastupitelské demokracie. Ani naplňování tohoto ústavního principu příliš nepokročilo. Žádám proto náš Parlament, aby se shodl na zákonech, které tato reforma vyžaduje. Budeme-li si moci zvolit krajská či zemská zastupitelstva nejpozději s novou Poslaneckou sněmovnou v roce 1996, bude to dobré. Nepodaří-li se to, může to být velmi nebezpečné, protože to může vážně oslabit důvěru občanů v jejich politiky, ve schopnost politických stran plnit své závazky a tím i důvěru v demokratické instituce samotné.

Ústavou vše začíná, ale nejde pochopitelně jen o ni. Jsem zneklidněn průtahy spojenými s přípravou dalších důležitých právních norem, ať už jde o zákon proti praní špinavých peněz, zákon o střetu zájmů, zákon o neziskových organizacích, zákony uzavírající restituční proces. To všechno, jak víte, se připravuje, ale připravuje se to nepochopitelně dlouho. Nevzdávám se však naděje, že i všechny tyto důležité normy budou v tomto roce konečně už přijaty.

Posilování vlády práva, právního vědomí a úcty k zákonu není jen věcí zákonodárců, ale i všech státních institucí, které o dodržování zákonů pečují a které je aplikují, především pak justice. Je třeba dělat vše pro to, aby rostla její vážnost. Závisí to na ní samé, ale v nemalé míře i na tom, jak k ní přistupují politikové a veřejnost. Rád bych se dožil toho, že soudy se budou těšit všeobecné úctě a důvěře, že nikdo nebude mít důvod ke zpochybňování jejich práce i jejich rozsudků a že sami soudci získají zdravé sebevědomí. Strpí-li například, aby obžalovaní nosili v soudní budově na svých oblecích fašistické symboly a provolávali rasistická hesla, rozhodně tím k vážnosti naší justice nepřispějí. Jsou věci, které se v naší zemi dít nesmějí.

Ale ani kultivace právního chování různých institucí sama o sobě nestačí, ba dokonce není ani dobře možná, pakliže se ve společenském ovzduší rozmáhá právní nihilismus, snaha obejít zákon a pohrdání policií i justicí. Tento stav je velkou výzvou všem politikům, učitelům, novinářům, kněžím a vůbec všem veřejně činným lidem. Úcta k právu má totiž vždycky mravní prapůvod a stěží ji lze posilovat, není-li současně kultivován stav obecných mravů. Kultivovat ho způsobem vlastního chování, výchovou, vysvětlováním a hlavně nekompromisním postojem k tak nebezpečným jevům, jakými jsou korupce, rasismus, kult násilí - to je velký úkol nejbližší budoucnosti.

Mnozí z nás se do omrzení zaklínají ideou svobodného jedince. A přitom jako by téměř zapomínali, že nebude v naší zemi svobodných jedinců, nebude-li ctěn řád jejich soužití, vyrůstající z odpovědnosti jako jediné myslitelné záruky této svobody.

Vážení přátelé,

tržní ekonomika bývá někdy přirovnávána k řece, která sama ví nejlépe, jak a kudy má téci, a která je schopna nejlépe vytvářet obecný blahobyt. Žádné pokusy státu jít proti proudu této řeky nemohou vést k ničemu dobrému.

S takovýmto přirovnáním lze zajisté souhlasit.

Přesto existuje i v podmínkách tržní ekonomiky určitý okruh věcí, o které se nemůže postarat nikdo jiný než stát. Jedině stát totiž může citlivou regulací říčního toku odvrátit nebezpečí, že stoupne-li jeho hladina, zaplaví řeka široké okolí a začne ničit přírodu i lidská obydlí, jedině stát může ohlídat čistotu jejího dna a zabránit, aby se nezaneslo bahnem a ona se posléze nevydala úplně jiným směrem, než je žádoucí.

Jinými slovy: i v té nejčistší tržní ekonomice hraje stát určitou roli, přinejmenším tím, že vytváří legislativu, která jí dává pravidla. Stát je ostatně i tím, kdo vybírá daně, aby pak získané prostředky rozděloval tam, kde jich je zapotřebí a kam je ekonomika sama dávat neumí či nemůže. Kdybych měl zůstat u zvoleného přirovnání, řekl bych, že žádná řeka nedokáže bez pomoci zvenčí dodávat domácnostem pitnou vodu či správně zavlažovat pole a sady, které ji obklopují.

Stát už dávno neurčuje podnikům, co mají vyrábět, nezakládá je ani neruší, nepodporuje některé na úkor jiných, ba ani neurčuje, která odvětví je třeba za každou cenu rozvíjet a která je naopak třeba nechat odumřít. Je dobře, že tomu tak je, protože o tom všem je trh schopen rozhodovat daleko důmyslněji než ta nejosvícenější vláda.

To, co stát dělá a co by mohl v budoucnosti dělat podstatně energičtěji a průhledněji, je něco jiného: vytváří nejrůznější rámce a dává podněty, které zajišťují, že ekonomika přesahuje to, čemu se říká její slepý běh, a slouží i těm obecným zájmům, kterým by bez těchto rámců a podnětů sloužit nikdy nedokázala.

Stát, a zvláště stát ve fázi transformace, se prostě neobejde bez spousty rozhodnutí, která ekonomiku tak či onak stimulují, omezují či usměrňují. Neobejde se například bez jasné ekologické politiky, nutící ekonomiku, aby přihlížela k hodnotě lidského života, zdraví a nezničené země; bez jasné politiky ve sféře infrastrukturních sítí, jakými jsou například doprava a spoje; bez jasné politiky bytové, tak důležité pro rozvoj samotné tržní ekonomiky, vyžadující mobilitu pracovních sil; bez jasné politiky zemědělské a ovšem i energetické, směřující k diverzifikaci zdrojů a nutící spotřebitele k úsporám a výrobce k volbě vskutku efektivních a přitom ekologicky nejpříhodnějších technologií; bez jasné politiky vzdělávací, obsahující i jasný názor na význam výzkumu; bez obecně průhledné a vskutku humánní politiky sociální i zdravotní, jakož i bez mnoha dalších norem koncepčního charakteru.

Co ale považuji za obzvlášť důležité: žádnou z těchto dílčích politik nelze vytvářet samostatně, nezávisle na těch ostatních, neboť vše to, o čem jsem mluvil, jakož i bezpočet dalších věcí, od fungování bankovního sektoru, úvěrové politiky, tvorby kapitálového trhu i politiky daňové, je provázáno tisícerými nitkami vzájemných souvislostí. Nikdo není pochopitelně schopen celé toto složité tkanivo beze zbytku popsat. Přesto se stát nemůže smysluplně chovat v kterékoli z těchto oblastí, nepokusí-li se aspoň v základních obrysech vnímat jejich propojenost a obecné souvislosti.

Úkolem této doby je proto myslet vskutku synteticky a postupně tak vytvářet ucelenější představu o ekonomické identitě a budoucnosti naší země. Je třeba zamyslet se nad jejím geografickým a geopolitickým postavením a jejími strategickými zájmy a možnostmi; je třeba odhadnout, jak velký je onen těžko spočitatelný kapitál, který dříme v naší vzdělanosti a výzkumu, v charakteru naší krajiny, jejího osídlení i kulturního dědictví naší země, jakož i v naší obranyschopnosti, a rozhodnout o tom, jak ho cílevědomě rozvíjet. Je třeba provést základní inventuru a zhodnocení našich zdrojů, od těch obnovitelných až po ty neobnovitelné, od zdrojů lidských, vyrůstajících z určitých tradic, až po současný potenciál a strukturu našeho hospodářství jako celku. Je třeba se zamyslet nad mírou, v jaké jsme - jako malá země - odkázáni na export, a nad možnostmi, jak ho podpořit, stejně jako nad tím, jak usnadnit příliv takzvaně pravých, to znamená dlouhodobých, vskutku produktivních a z hlediska společnosti tudíž nejvítanějších zahraničních investic. Je třeba prostě zvážit tisíc a jeden rozmanitých faktorů a celý soubor jejich vzájemných souvislostí, pokusit se aspoň přibližně spočítat, co bude či může být pro naši zemi v nadcházejících letech a desítiletích z hlediska jejího dobrého rozvoje a skutečné kvality života nejlepší, a z toho všeho vyvodit vizi jejího optimálního vývoje.

Statistiky, propočty a vědecké argumenty, spolu s fungujícím trhem budou užitečnými vodítky při tvorbě této vize. Jejím skutečným motorem však musí být něco jiného: názor na to, jakým státem chceme být a jak chceme žít, a vůle promítnout tento názor do konkrétních činů.

Něco takového učinily v různých uzlových chvílích své moderní historie různé země a nikdy toho později nelitovaly, bez ohledu na to, za jak dlouho se jim to začalo vyplácet a kolikrát je v průběhu let donutil nevyzpytatelný běh života svou představu o sobě samých modifikovat.

Vytvořit takovouto vizi nemůže být pouze úkolem vlády. Musí jít o výsledek obecného politického a vůbec společenského konsensu založeného na vůli, práci a dialogu mnoha hospodářských subjektů i subjektů občanské společnosti, včetně rozmanitých vědeckých pracovišť. Vláda pak musí k takto vytvořené vizi při své práci přihlížet.

Smyslem této vize není totiž jen nabídnout lidem určitou zřetelnější vyhlídku, ale především dát orientační pozadí nejrůznějšímu legislativnímu i exekutivnímu rozhodování: o mnoha věcech pak nebude nutné rozhodovat ad hoc, na základě vždy znovu otevírané a nutně jen dílčí či nahodilé diskuse, která může snadno vést k tomu, že ten či onen její závěr je v rozporu s úplně jiným závěrem, učiněným v jiné době a nad jinou věcí.

Vše, co pozoruji, co slyším a co mi odkrývají rozmanité zkušenosti, mi potvrzuje, že toto je cesta, kterou musíme v nadcházející době jít.

Ekonomika je jen jednou, byť veledůležitou složkou našeho života. Samotný charakter státu je však tvořen i množstvím dalších věcí.

O jedné z nich jsem mluvil z tohoto místa před rokem, a proto se o ní zmíním jen stručně.

Jde o to, co se nazývá občanskou společností.

Vskutku dobrý život lidského společenství a skutečná stabilita poměrů záleží víc, než si občas připouštíme, i na tom, jak se člověk uskutečňuje jako tvor společenský, jak zasahuje do věcí veřejných a podílí se na odpovědnosti za ně, v jakém duchovním, kulturním a estetickém prostředí žije, v čem všem, co přesahuje rámec jeho obživy, nalézá sám sebe a svůj vztah ke spoluobčanům, ke své obci, svému regionu a skrze ně k celému státnímu společenství. Občanskou společností rozumím takovou společnost, která je otevřena nejrozmanitějším projevům lidského sdružování, ať už založeného na společných zájmech, cílech, názorech, zálibách, či na solidaritě a vůli něco dělat pro své bližní, a která dokáže sebe samu na tomto přirozeném základě strukturovat.

Občanskou společnost - jakožto snad nejpevnější známý fundament každého stabilního demokratického pořádku, občanského soužití a relativní obecné spokojenosti - nelze vytvořit shora. Ta prostě vzniká, nebo nevzniká, rozvíjí se, nebo se nerozvíjí. Stát by pouze neměl jejímu rozvoji klást do cesty žádné překážky, a pokud tam nějaké leží, měl by je odstraňovat. Měl by pro občanskou společnost vytvářet prostor, což mimo jiné znamená i odvahu přenášet postupně různé přerozdělovací funkce, které zatím drží v ruce sám, na její rodící se organismy.

Věřím, že naše země, v jejíchž moderních dějinách hrály občanské sdružování a občanská solidarita tak významnou roli, se rozpomene na tuto svou tradici, naváže na ni a moderním způsobem ji rozvine.

Občanky a občané,

dovolte mi na závěr několik vět o mezinárodním postavení České republiky.

Doba obecné radosti z pádu železné opony a z toho, že jsme se všichni vydali cestou k demokracii, definitivně pominula a spolu s ní i víra, že tvorba nového pořádku na našem kontinentě bude snadným úkolem. Nastává čas obtížného zápasu o konkrétní podobu Evropy a o místo jednotlivých zemí v její budoucí architektuře. Za vzletnými prohlášeními lze opět cítit soutěž rozcházejících se zájmů a novou hru vzájemných ústupků mocných, prováděných přes hlavy těch méně mocných; národní košile začíná být leckomus opět bližší než občanský kabát; nekončící utrpení obyvatel Bosny a neschopnost mezinárodního společenství jim pomoci nastavuje tvrdé zrcadlo všem politikům a jejich úsměvy do televizních kamer jen špatně maskují jejich společný stud.

Nemyslím si, že je vše ztraceno, a nepropadám skepsi. Konstatuji pouze, že reality dnešního světa jsou tvrdé a kladou zvýšené nároky na všechny, a tedy i na nás.

Co bychom měli v nadcházející době dělat?

Především musíme trvale pracovat na bezpečnostním zakotvení naší země v dnešním neklidně se proměňujícím světě. Svou jistotu vidíme, tak jako mnohé další středoevropské státy, v Severoatlantické alianci. Musíme se všestranně připravovat na své zamýšlené členství v ní, posilovat vlastní obranyschopnost, investovat materiální prostředky i lidské síly do příslušné transformace naší armády, prokazovat svou vůli ke spoluodpovědnosti účastí v mezinárodních mírových silách a znovu a znovu vysvětlovat našim západním partnerům, že je nejvyšší čas řešit bezpečnostní situaci ve středu našeho kontinentu, že za rok či dva by mohlo být pozdě a že toto řešení je v bytostném zájmu Evropy jako celku. Tragické omyly minulosti se už nesmějí opakovat.

Souběžně s tím se musíme připravovat na své členství v Evropské unii. Tento bezprecedentní pokus založit politický pořádek a spolupráci v Evropě na vskutku spravedlivých základech, totiž na rovnoprávnosti všech, je velikou šancí pro Evropu, a tím i pro celý svět a my nemůžeme stát stranou tohoto díla. Neznamená to jenom systematicky přizpůsobovat naši ekonomiku a celý náš právní řád pravidlům Evropské unie. Znamená to cosi víc: pěstovat v sobě své evropanství. Dobrými Čechy se nikdy nestali ti, kteří zahleděni do svého češství se uzavřeli do sebe a zapomněli na okolní svět. Nejlepšími Čechy byli vždy čeští Evropané.

Půjde-li vývoj dobrým směrem a budeme-li si sami počínat odpovědně, máme naději, že už v tomto roce by mohla začít jednání o našem budoucím členství v NATO a v příštím roce by mohla začít jednání o našem postupném začleňování do Evropské unie. Naše integrace do těchto dvou základních evropských organizací nám stěží přinese okamžité a viditelné zisky. Dlouhodobě nám však může zaručit jistotu, stabilitu a tak pevné a dobré včlenění do civilizačního okruhu, k němuž se cítíme bytostně patřit, jaké jsme dosud v naší pohnuté historii neměli. Oba tyto základní cíle naší zahraniční politiky mají tedy vpravdě historický smysl a mohou být trvalým pramenem naší naděje i trvalým stimulem k práci na sobě samých.

Blíží se padesáté výročí konce druhé světové války. Mezinárodní společenství by si mělo při této příležitosti připomenout, že tato válka patří definitivně do historie, že sice utrpení a zkušenosti, které přinesla tolika národům, nesmí nikdy vymizet z naší paměti, že však už nemá smysl se k ní politicky vracet a znovu pouštět do mezinárodní politiky a do mezinárodního práva démony, které tato válka vyvolala. Jednou už tomu všemu musí být konec. Tak, jako by se Evropa neměla politicky dělit na malé a velké, na mocné a méně mocné, neměla by se už dělit ani na dávné vítěze a dávné poražené, na dávné oběti a dávné utlačovatele. Její naděje není v její minulosti, ale v její budoucnosti.

Věřím, že nadcházející rok přinese nové impulzy, směřující k posílení důvěry a přátelství mezi námi a naším největším sousedem, Spolkovou republikou. Jsem přesvědčen, že odvalit všechny balvany, které historie nakupila do cesty našemu dobrému soužití, je velkým úkolem naší generace. Přirozeným prostředím jeho zdárného splnění by měla být naše společná evropská orientace a naše společné sdílení hodnot, z nichž vychází. V prostředí sjednocující se demokratické Evropy by měly vyprchávat všechny zbytky nedůvěry či strachu. Naše politika vůči Německu musí být otevřená, upřímná a zároveň zásadová a sebevědomá. Jen tak může sklízet respekt a nést plody.

Rychlost a způsob naší integrace do evropských struktur bude pochopitelně ve velké míře záležet na Německu a na tom, jaké vztahy s ním dokážeme vytvořit. Spoléhat však pouze na Německo by bylo nejen politicky neobratné, ale i z principiálních důvodů velmi pochybné: chceme-li patřit do orchestru, nemůžeme komunikovat jen s jediným hráčem.

I proto má velký význam, abychom dále prohlubovali přátelské vztahy se Spojenými státy, dalšími evropskými mocnostmi, jakož i s nejbližšími sousedy v naší části Evropy, s nimiž nás spojuje tolik společných prožitků, problémů, starostí, cílů i nadějí. Dobrá politická kooperace s nimi se nám vždycky může jen vyplatit. Ostatně snaží-li se Evropa sjednocovat na principu shody a solidarity, posuzuje pochopitelně i ty, kteří se teprve chtějí stát její integrální součástí, podle jejich schopnosti domlouvat se s ostatními a chovat se k nim solidárně. Přemrštěný individualismus spíš odrazuje, než okouzluje.

Přirozenou složkou naší zahraniční politiky samozřejmě musí být i dobré vztahy s Ruskem, touto ohromnou euroasijskou mocností, prožívající dramatickou proměnu, a úcta k jeho svébytným civilizačním tradicím. Odmítáme-li snahu Ruska rozhodovat o tom, do kterého bezpečnostního svazku smíme patřit, neznamená to, že v něm spatřujeme svého protivníka nebo že ho chceme izolovat. Trváme pouze na tom, aby respektovalo, že vskutku dobré uspořádání může být jen takové, které vychází z práva národů svobodně o sobě rozhodovat.

Myslím, že zcela zvláštní místo bude mít v naší politice vždycky vztah ke Slovensku. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom zapomínali, že Slováci jsou národem nám nejbližším, a kdybychom byli lhostejní k jejich osudu. Nemůžeme Slovensku radit, co má dělat. Ale svůj hluboký a bytostný zájem na tom, aby se typem své politické kultury nevzdalovalo světu, do něhož se spolu s námi cítí patřit, veřejně projevovat můžeme.

Vážení spoluobčané,

děkuji vám za vše, čím posilujete naši společnou naději! A pokud ji snad někteří ztrácíte, přeji vám, aby se opět začala vracet do vašich srdcí!

Hezký nový rok!