Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla (1994)

Údaje o textu
Titulek:	Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
Autor:	Václav Havel
Krátký popis:	Praha, 1. ledna 1994
Zdroj:	hrad.cz
Licence:	PD manifesto

Milí spoluobčané,
když vstupovala před rokem do života samostatná Česká republika, pro většinu z nás to byl spíš důvod k zamyšlení než k oslavám. Ptali jsme se sami sebe: co pro nás všechny - Čechy i Slováky - bude znamenat toto rozdělení našeho dosavadního domova? Co to bude znamenat pro střední Evropu? Máme to chápat jako úspěch našich reprezentací, nebo jako prohru v zápase o společný stát?

Myslím, že první rok naší nové státní existence rozptýlil větší část loňských obav. Naše republiky se nezhroutily a střední Evropou naše rozdělení neotřáslo. Česká společnost přijala tuto změnu věcně a s pochopením, nepropadla malomyslnosti či poraženectví, na Slováky nezanevřela a bez dlouhého váhání přiložila ruku k dílu, aby pokračovala v tvorbě nových poměrů v rozměrech českého státu. Zranění, které mnohým z nás způsobilo rozdělení Československa, jsme záhy pochopili jako daň, kterou platíme za svou polistopadovou svobodu.

Co toto rozdělení bude skutečně historicky znamenat a co přinese, záleží zase především na nás samotných. Smyslem evropského sjednocování je tvorba nového typu soužití a spolupráce všech jejích svébytných součástí. Fakt, že se tohoto sjednocování účastníme jako dva suverénní státy, spojované bohatstvím česko-slovenské vzájemnosti, bychom tudíž měli přijmout prostě jako nově a jinak založenou výzvu k naplňování tohoto evropského cíle. Podaří-li se nám to, bude to znamenat, že jsme v této dějinné zkoušce úspěšně obstáli.

Předpoklady k tomu máme. Nejdůležitějším z nich je, že Česká republika dokázala ihned po svém vzniku navázat na vše dobré z dávnějšího i čerstvého československého odkazu. Jasně jsme se přihlásili k humanistické a demokratické tradici naší novodobé historie, což jsme symbolicky vyjádřili i převzetím československého státního svátku, a bez přerušení jsme pokračovali ve velkém transformačním díle zahájeném po listopadu 1989.

Dík tomu všemu dokázal náš parlament včas přijmout novou demokratickou ústavu, jakož i bezpočet dalších zákonů, pokračujících v zásadní přestavbě celého našeho právního řádu. Nový ústavní systém začal být naplňován a uváděn v život: brzy byl zvolen prezident a zřízen Ústavní soud a letos má být tento proces dovršen volbou Senátu. Naše vláda se těší trvalé podpoře parlamentu i většiny občanů. Česká republika, samozřejmě i dík spořádanému způsobu rozdělení Československa, byla v krátké době plně uznána mezinárodním společenstvím, ve své zahraniční politice se záhy postavila na vlastní nohy a způsobem přiměřeným nové situaci tvořivě navázala na iniciativní zahraniční politiku polistopadového Československa.

Nejzřetelnějším úspěchem České republiky nepochybně je, že dokázala udržet tempo hospodářské transformace, neuchýlit se od její koncepce a prokázat, že postup, který byl po prvních diskusích přijat, byl správný. Jak je obecně známo, všechny hlavní makroekonomické údaje jsou dnes příznivé, základní instituce a vztahy tržní ekonomiky začínají působit, dobře pokračuje i privatizace: letos proběhne její druhá vlna, po které bude mít už naprostá většina podniků své nové konkrétní vlastníky. Kdy a jak rychle začne opět růst výroba, nezáleží proto už jen na hospodářské politice vlády, ale především na tvořivosti podnikatelské sféry. Celkově lze říct, že většina základních systémových změn v našem hospodářství je provedena, a jeho transformaci je proto dnes už možno považovat za nezvratnou.

Vážení přátelé,

vím dobře o všem těžkém a mnohdy i bolestivém, co ve vašem všedním životě způsobují velké změny, které dnes probíhají ve všech oblastech našeho života. Vím dobře o vašem strachu z rostoucí kriminality, vím o problémech, které mnohým z vás, zvláště těm starším, způsobuje přestavba sociální a zdravotní péče, vím o rizicích, s nimiž je spojeno vaše podnikání. O to víc si vážím toho, že většina z vás chápe dobrý smysl těchto změn, a trpělivosti, s níž se vyrovnáváte se všemi jejich tíživými průvodními jevy. A vždy znovu obdivuji odvahu, s níž tolik z vás naplňuje nové poměry tvořivou prací.

Rychlost a všechny dosavadní dobré výsledky naší společenské transformace proto nechápu jen jako úspěch vlády a parlamentu, ale především jako úspěch vás všech, občanů České republiky.

Zajisté ode mne neočekáváte, že tu budu dnes podrobně probírat resort po resortu, mapovat situaci každého z nich a popisovat jeho úspěchy i nedostatky. Spíš a právem asi očekáváte několik poznámek k tomu, co nás v tomto roce čeká.

Myslím, že společným jmenovatelem několika důležitých úkolů, jimiž bychom se měli teď zabývat, je tvorba skutečné, to znamená vskutku otevřené a vrstevnaté občanské společnosti.

Velkorysé odstátňování, které probíhá v našem hospodářství, musí podle mého názoru rychle nalézt svůj protějšek i ve sféře občanského a veřejného života. Důvěru v jedince jako skutečného tvůrce hospodářské prosperity bychom měli vskutku cílevědomě a daleko nebojácněji než dosud rozšiřovat i o důvěru v jedince jako občana, schopného přebírat svůj díl spoluodpovědnosti za věci celku.

Jsou samozřejmě úkoly, které může a musí plnit jen stát, má-li mít vůbec smysl. Možná je takových úkolů dokonce víc, než si naše vláda dnes připouští. Ale zároveň je mnoho jiných úkolů, které by mohli a měli v daleko větším rozsahu plnit občané sami a které mohou plnit dokonce lépe než stát. Jeho centrální rozum - i kdyby byl sebeosvícenější - nemůže totiž trvale nahradit pluralitní bohatství myšlenek, poznatků, zkušeností a nápadů jednotlivých lidí a jejich nejrůznějších přirozeně vznikajících společenství.

Život je ze samé své podstaty nekonečně barevný a různotvárný, vždy znovu nás něčím překvapuje, vždy znovu vytváří nekonečně bohaté a trvale se proměňující tkanivo společenských vztahů, zájmů a aktivit, které prostě nelze z jednoho místa předvídat, natož plánovat či regulovat. Snažit se o to by znamenalo život jen dusit a riskovat tím konfrontaci s ním. Čím mnohotvárnější je občanská společnost, tím lépe odpovídá samé podstatě lidského života, tím lépe dovoluje všem dobrým rozměrům lidské bytosti, aby se projevily, a tím bohatší život posléze umožňuje.

Demokracie je systém založený na důvěře v lidskou odpovědnost, kterou by měl probouzet a kultivovat. Demokracie a občanská společnost jsou tedy jen dvě strany téže mince. Ostatně nevidím v dnešní době, kdy je sama naše planetární civilizace ohrožena lidskou neodpovědností, jinou cestu k její záchraně, než obecné probouzení a pěstování odpovědnosti člověka za věci tohoto světa.

Rozvoj občanské společnosti záleží samozřejmě především na samotných občanech. Ale zdaleka ne jenom na nich. Co může v tomto směru udělat stát? Z mnoha možných příkladů uvedu aspoň dva, které se mi zdají v této chvíli obzvlášť aktuální.

Hodně se dnes mluví o reformě veřejné správy. Myslím, že náš stát tu stojí před typickou výzvou této doby, výzvou, která má hlubší smysl, než by se na první pohled mohlo zdát. Odváží-li se včas a vskutku koncepčně decentralizovat sám sebe, snést různé typy svého rozhodování vždy na ten nejnižší stupeň, který je ještě schopen je účinně převzít, a dát větší prostor samosprávě - a to i na vyšší než jen obecní rovině -, pak tím může k tvorbě skutečné občanské společnosti významně přispět. Vždyť bezpočet věcí, které se dnes řeší na ministerstvech, by mohli lidé daleko pružněji a s lepší znalostí všech konkrétních souvislostí řešit na úrovni krajů či přirozených regionů, mnoho věcí, jimiž se dnes zabývají okresy, by mohlo být rychleji a účinněji vyřizováno obcemi, a ještě smělejší decentralizace v přerozdělování by jen přispěla k tomu, aby toto přerozdělování vskutku citlivě reagovalo na mnohotvárné a z centra těžko dohlédnutelné potřeby života. Dobře založená samospráva - jako jeden z nástrojů občanské spoluodpovědnosti za věci veřejné - není pro ústřední moc komplikací, ale naopak ulehčením, vyvazujícím ji z vnucené hry na vševědoucnost.

Jinou oblastí, v níž by měla být významně posílena občanská účast na veřejném životě, je rozsáhlá vrstva toho, co není sice většinou privátní, co by ale zároveň nemělo být státní, co není zaměřeno k zisku, ale co je zároveň pro společnost životně důležité. Mluvím o velké oblasti neziskových či veřejněprávních organizací. Stovky škol, zdravotnických zařízení, kulturních institucí, fondů i nadací čeká na zákon či zákony, které by v nových podmínkách upravily jasně jejich postavení, vymezily jejich vztah k jejich zakladatelům, určily způsoby, jimiž mohou získávat prostředky ke své činnosti, jakož i pravidla jejich hospodaření, a ovšem i jeho veřejné kontroly. Rozkvět tohoto sektoru je další z neodmyslitelných součástí vyzrálé občanské společnosti. Ba víc: je to přímo ukazatel její vyzrálosti.

Skutečná pluralita této oblasti závisí pochopitelně opět na pluralitě zdrojů, z nichž je živa. Stát by neměl být založen na představě, že on sám a jediný ví nejlépe, co společnost potřebuje, a že jedině on by tedy měl z centrálně vybíraných daní financovat tuto oblast. Centrální financování vede zákonitě i k centrálnímu řízení. I zde je třeba důvěřovat víc občanům a umožnit jim přebírat větší odpovědnost. Nejde o nic jiného, než promyšleně delegovat část přerozdělovacích funkcí státu na jiné subjekty. Riziko, že se nebudou chovat vždy tak účelně jako stát, tu samozřejmě je. Je však mnohonásobně vyváženo faktem, že jedině velmi členitá struktura mnoha nezávislých zdrojů může živě zachycovat všechny rozmanitě se proměňující potřeby veřejného života a vnášet do něj skutečnou pluralitu a konkurenci. Ale nejde jen o to. Ještě podstatnější je, že rozšíření možností, o nichž tu mluvím, prohloubí ve společnosti i občanskou solidaritu, zájem o veřejné věci, zážitek účasti na nich, pocit odpovědnosti za celek, a tím nepřímo i dobrý vztah k vlastní zemi.

Vážení přátelé,

věřím, že chápete, o co mi jde. Není to ostatně nijak složité. Nebude-li prostě naše odvážná ekonomická reforma provázena dlouhodobou, cílevědomou a vytrvalou péčí o dobrý rozvoj všech rovin občanské společnosti, náš život se záhy stane jednorozměrným, bude pustnout, omezí se na pouhou honbu za ziskem, provázenou apatickým vztahem k veřejným zájmům a opětovným spoléháním na stát jako toho, kdo všechno zařídí za nás. Moderní demokratický stát se nemůže skládat - zjednodušeně řečeno - jen ze státní správy, politických stran a soukromých podniků. Musí otevírat občanům pestrý vějíř možností, jak se angažovat nejen soukromě, ale i veřejně, jak rozvíjet nejrůznější typy občanského soužití, solidarity a účasti. Ve vrstevnaté občanské společnosti hrají svou nezastupitelnou roli samozřejmě nejen samosprávné orgány a neziskové organizace, ale i církve, odbory, nejrůznější občanská sdružení, spolky a kluby, přičemž to všechno dohromady vytváří teprve životadárné prostředí pro život politický a jeho hlavní údy, to jest politické strany. Skutečná občanská společnost je navíc tou nejlepší pojistkou proti různým druhům společenského napětí nebo politickým a sociálním otřesům: umožňuje totiž, aby se různé problémy řešily ihned a tam, kde vznikají, nehnisaly kdesi pod kůží společnosti a nakonec nepřerůstaly zbytečně do rozměrů, v nichž by mohly nebezpečně zasahovat život celospolečenský.

Často dnes slyšíme slovo „standardní“: budujeme standardní tržní ekonomiku, standardní politický systém i standardní politické strany, přijímáme standardní zákony, normy i principy, sledujeme standardní reklamy.

Nic proti tomu, znamená-li standardnost, že je něco osvědčené a dobré. Měli bychom si však dávat pozor na to, abychom nezačali vyznávat standardnost jako takovou, standardnost o sobě, a abychom posléze nepropadli bludu, že všechno standardní, to znamená obvyklé, je automaticky i dobré. Jsou věci, které ze samé své povahy nemohou být standardní a které standardizovat by neznamenalo nic jiného, než je prostě zplošťovat či neodpustitelně zestejňovat. Vždyť život sám je úkazem bytostně nestandardním a já bych se děsil světa, který by na mně žádal, abych měl standardní ženu, standardní úsměv či standardní duši, nebo abych byl standardním spisovatelem či prezidentem. Ano, volám po standardní občanské společnosti. Ale co to znamená? Nic méně a nic víc, než úctu ke všemu nestandardnímu, jedinečnému, osobitému, neobvyklému, nebo dokonce tak či onak provokujícímu. Znamená to prostě úctu k životu a jeho tajemství, důvěru v lidského ducha a příležitost pro všechny nestandardní bytosti, kterým činí radost dělat občas i něco, co činí radost jiným.

Řeč o občanské společnosti je ovšem řečí o charakteru státu. Domnívám se, že český národ - tak jako jiné vyspělé evropské národy - už vyrostl z plenek svého novodobého národního probuzení a dozrál k poznání, že jeho češství nemůže být jediným či hlavním smyslem jeho existence a že jeho stát musí být něčím trochu jiným a trochu víc, než pouhým vyvrcholením jeho národního bytí. K svému národu se přirozeně hlásíme, hlásíme se k jeho dějinám, jeho tradicím, jeho kultuře i jeho dobrým zvykům, máme rádi svou řeč, krajinu i města, které obýváme, duchovní klima své země. Stejně se ale hlásíme i k jiným rovinám své příslušnosti: ke své rodině, své církvi, své obci, svému povolání či podniku, svému spolku či politické straně, k společenství těch, s nimiž sdílíme společný názor na svět. Myslím, že většina z nás dnes už chápe, že žádná z těchto našich příslušností, byť by k tomu byla na rozdíl od jiných disponována sebelépe, nemůže být povýšena nad jiné a proměněna v jakýsi určující smysl státní existence. Kam až vede idea etnicky čistého státu, poznala Evropa za druhé světové války a v jiné podobě to dnes s bezmocnou hrůzou sleduje v bývalé Jugoslávii. Kam až vede idea státu ideologicky třídního jsme dostatečně poznali v éře komunismu. V co až může ústit idea státu přísně religiózního, vidíme dnes v projevech fundamentalismu, prodírajícího se k moci v některých islámských zemích. Ideologie, která zakládá stát jen a jen na tom, čím se jedni liší od jiných, a tedy na tom, co lidi rozděluje, vždycky vede k násilí.

Jedinou alternativou programově nacionálního státu, jak ho v různých podobách Evropa v posledních staletích vytvářela, je dnes stát založený na občanském principu jako na principu, který lidi spojuje a nikoli rozděluje, aniž tím samozřejmě potlačuje kteroukoli z jejich příslušností. Je tomu dokonce naopak: jde o jediný princip, který umožňuje, aby lidé svobodně a v míru s ostatními naplňovali všechny typy své příslušnosti. Vpravdě občanský stát, opřený o demokratický zákon, je založen na porozumění jiným, nikoli na odporu k nim.

Budovat stát na občanském principu nelze ovšem jinak, než budováním skutečné občanské společnosti. Myslím, že tato cesta by měla být i cestou České republiky. Není to cesta ke ztrátě národní či jakékoli jiné identity, ale naopak cesta k jejich pokojnému rozvoji.

Evropa byla politickou realitou dávno před tím, než se v ní zformovaly národy v moderním slova smyslu. Její vnitřní pořádek vyplýval přitom vždycky z určitého systému mocenské rovnováhy. Tato rovnováha byla Evropě většinou vnucena těmi mocnějšími a dopláceli na ni ti méně mocní. Jednotlivé části Evropy si nikdy prostě nežily jen tak samy pro sebe, zcela nezávisle na ostatních.

V dnešní době se Evropa pokouší dát sama sobě historicky nový druh pořádku, kterému se říká její sjednocování. Nejde o to, aby se všechny její národy, etnika, kultury či regiony rozplynuly v nějakém amorfním panevropském moři, nejde ani o to, aby vznikl jakýsi monstrózní nadstát. Jde o to, aby se vytvářel prostor těsné a rovnoprávné spolupráce nejrůznějších svébytných součástí Evropy. Jde tedy o budování Evropy, v níž by už nikdo mocný nemohl utiskovat kohokoli méně mocného, v níž by už nebylo možné řešit spory silou. Je to proces složitý a nepochybně bude provázen mnohými chybami. Je to však pokus úctyhodný.

Základním principem, který tuto integraci vůbec umožňuje, je ovšem opět princip občanský jako záruka, že národní nevraživost už nikdy nezvítězí nad normální občanskou spoluprací. Mnoho rozrůzněných občanských společností evropských demokratických států spolutvoří velkou občanskou společnost evropskou. Nevidím pro nás jinou a lepší možnost, než přijmout tohoto ducha občanské Evropy. Je to jediná alternativa, která nás může už natrvalo zbavit strachu z druhých.

Vztah občanů a politiků je v demokratických poměrech vždycky dvojsměrný: politika zrcadlí vůli a nálady občanů a počínání politiků zároveň ovlivňuje počínání občanů. Úkolem politické moci, které jde o občanskou společnost, není tedy jen vydávání příslušných zákonů, ale i starost o to, co se rozumí politickou kulturou. Konkrétně řečeno: chtějí-li politici probouzet v občanech jejich nejlepší síly a vlastnosti, jejich vůli sloužit celku a jejich odpovědnost za něj, pak by sami měli méně myslet na to, jak se který z nich prosadí a jak se mu podaří dloubnout do druhého, ale víc na společnou věc. Dobré politické klima je jednou z důležitých podmínek dobrého klimatu společenského.

Do našeho společenského klimatu by se totiž měl - po všech otřesech, které vyvolal šok z nově nabyté svobody - konečně zase vracet duch dobré vůle, tolerance, slušnosti, zájmu o druhé, víry v dobré lidské vlastnosti, úcty k životu, přirozené odpovědnosti, skromnosti a laskavého nadhledu. Čím lépe se to bude dařit, tím lépe se bude žít všem.

Vážení spoluobčané,

před čtyřmi lety jsem v tento den řekl, že naše země nevzkvétá. Co mohu říci dnes? Neodvážil bych se říct, že už vzkvétá. Rozhodně se ale nebojím říct, že na mnoha místech už začala rašit: výhonky něčeho nového, něčeho slibného, něčeho nadějeplného je možno vidět téměř všude. A pokaždé, když se setkám s lidmi, jejichž práce prozrazuje dobré podnikatelské nápady, solidaritu s trpícími, starost o naše kulturní dědictví či docela prostou úctu k přírodě, vzroste má víra v dobrou budoucnost této země.

Všem takovýmto lidem patří dík. Dík tím větší, oč větší jsou nesnáze, které musejí překonávat.

Vše nové a dobré, co začíná kolem nás klíčit, bychom měli pečlivě ošetřovat, denně zalévat, dobře střežit.

Přeji vám v novém roce spokojenost v životě soukromém, úspěchy v práci a životě veřejném, dobrou mysl, vlídné okolí a hlavně víru, že naše společné snažení má smysl.

Hezký nový rok!