Novoroční projev prezidenta ČSFR Václava Havla (1992)

Údaje o textu
Titulek:	Novoroční projev prezidenta ČSFR Václava Havla
Autor:	Václav Havel
Krátký popis:	Praha, Pražský hrad, 1. ledna 1992
Zdroj:	hrad.cz
Licence:	PD manifesto

Milí spoluobčané,
už delší dobu si kladu tuto základní otázku: proč v době, kdy nás neohrožuje, ani do našich věcí nezasahuje žádná cizí moc a my máme - jako stát i jako občané - svůj osud poprvé po staletích skutečně ve vlastních rukách, máme tak málo důvodů k radostné spokojenosti? Kde vlastně tkví příčiny naší nervozity, bezradnosti, netrpělivosti, ba mnohdy i beznaděje? Vládám, parlamentům i prezidentovi lze zajisté vyčíst tisíc a jednu chybu, ztěží však může někdo soudný říct, že tyto instituce, ostatně demokraticky vzniklé, nesou kompletní odpovědnost za zneklidňující stav naší země a že jsou výlučnou příčinou všeho zla. Změnit vládu, parlament i prezidenta lze dnes celkem snadno, doufat ale, že se tím všechno rázem vyřeší a nastane obecná pohoda, by bylo očividně bláhovou iluzí.

Příčiny tíživé situace, v níž se ocitáme, tkví totiž nepoměrně hlouběji. Jejich zdrojem je fakt, že nás historie postavila před zcela nevídaný úkol: znovu nalézt sebe samé.

Vždyť vše, co prožíváme, ať už to je dobré a nadějné, anebo naopak špatné a deprimující, souvisí tak či onak s velkým procesem našeho nového historického sebehledání. Hledáme - jako země opět plně nezávislá - své nové postavení ve světě. Hledáme nový, lepší a vskutku spravedlivý model své vlastní státní existence a soužití našich národů. Hledáme nejlepší způsoby, jak od základů přebudovat naše hospodářství a umožnit mu přirozený rozvoj. Hledáme nový ústavní a politický systém, takový, který by nejlépe vyhovoval našim dnešním podmínkám. Hledáme novou totožnost našeho státu jako státu vskutku právního: přebudováváme celý náš právní řád. Hledáme nový vztah občana ke státu a státu k občanovi, občana k občanovi i občana k vlastnictví a k práci. Hledáme posléze i nový a žádnými předsudky už nezatížený vztah k vlastní minulosti. Potýkáme se přitom nejen s dědictvím komunismu, ale i s mnoha problémy, které zaklela do našeho osudu i naše vzdálenější historie.

Je zřejmé, že takto komplexní a radikální znovuhledání sebe sama, takto nebývalý přerod celé společnosti, nemůže být úkolem lehkým a bezbolestným. A rozhodně to není úkol, s kterým si může poradit politická reprezentace sama. Je to úkol pro všechny. Je to úkol, proti kterému nemáme právo protestovat, protože jsme si ho my sami dali: když jsme se vzbouřili proti ponižujícímu typu lidské, občanské a státní existence, který jsme tak dlouho trpně snášeli, rozhodli jsme se tím zároveň, že budeme hledat jiný, svobodnější a důstojnější způsob vlastního bytí. V tuto chvíli jsme uprostřed tohoto hledání. Možná se ocitáme v jeho nejtěžší fázi, možná jeho nejtěžší fázi máme teprve před sebou. Ať tak či onak, jsme na cestě. Je to cesta komplikovanější, než jsme tušili, plná nástrah a překvapení. Vrátit se nechceme, nemůžeme a ostatně nemáme ani kam. Cíl je ale zatím stále ještě v nedohlednu. Jaký tedy div, že se ve společnosti rozmáhá zneklidnění, nervozita, obavy, pochybnosti, ba leckdy i malomyslnost. Je to víc než přirozené; vždyť i sám Kristus zapochyboval na kříži o smyslu své cesty. Zdá se, že vše, co prožíváme, musíme prožít. Přeskočit historickou fázi svého sebehledání bohužel nemůžeme. Máme jedinou možnost: pokračovat v cestě. A zachovat si přitom chladnou hlavu, důvěru v cíle, k nimž míříme, solidární vzájemnost, zdravý nadhled, vytrvalost a odvahu, pevnou vůli.

A teď se s vámi, dovolíte-li, podělím o některé své pocity a řeknu vám, z čeho mám radost a co mě naopak trápí.

Obtížně, ale přece začíná u nás po desítiletích diktatury fungovat parlamentní demokracie, formují se demokratické instituce a místní samospráva. Rychle krystalizuje politické spektrum a profilují se politické strany; máme už svou pravici, levici i střed. Politika je přitom pod nemilosrdnou kontrolou svobodného tisku.

To všechno je samozřejmě dobré a raduji se z toho.

Méně dobré je, že nové politické klima a nový politický systém, který se v něm rodí, jsou až příliš často provázeny politikařením, stranickým hašteřením, vzájemným osočováním, nevraživostí, ba leckdy i zlovolností a intrikami. Těmto jevům se sice nemůže vyhnout žádná demokracie, kterou tvoří lidé a nikoli andělé, nicméně zdá se mi, že právě v této těžké době bychom se přeci jen mohli trochu víc ovládat; obecná politická nesvornost je přesně tím druhem luxusního zboží, na který mnoho prostředků zatím nemáme.

Velmi mne trápí to, co slyším už dva roky a všude: že různá nomenklaturní bratrstva, včetně příslušníků bývalé státní policie, mají stále pod kontrolou mnoho podniků a úřadů, dál se nepoctivě obohacují, vesele kapitalizují nakradené peníze a vesele dál vládnou těm, kteří žili vždycky poctivě a bezúhonně. Tito lidé těží z toho, že jsme se nedokázali včas a dost důrazně rozejít s minulostí a omezit vliv všech, kdo ji aktivně spoluvytvářeli. Nesouhlasím s názorem, že chyba se stala hned v prvních revolučních dnech, kdy jsme údajně jednali s protivníkem příliš ohleduplně. Ti, kteří to tvrdí, velmi rychle zapomněli, že bývalý režim disponoval do poslední chvíle všemi možnými i nemožnými mocenskými nástroji a že vůbec nebylo jisté, že jich nepoužije proti lidu. Už proto byla určitá opatrnost na místě, a pakliže u nás nebyla prolita krev nevinných lidí, bylo tomu možná i dík této opatrnosti. Chyba se stala zřejmě až později, v prvních měsících roku devadesátého, kdy jsme všichni podcenili neobyčejnou prohnanost svých dřívějších protivníků a jejich neobyčejnou schopnost rychle se přizpůsobit novým poměrům. Těžce a dlouho se tato chyba asi bude napravovat. Napravit se ale musí. Způsobem kulturním, právním, civilizovaným. Kdysi jsem řekl na Václavském náměstí „Nejsme jako oni“. Nechceme-li být jako „oni“, znamená to, že se nesmíme nechat zaslepit fanatismem, krvelačnou touhou po pomstě a nenávistí. Neznamená to však, že „jim“ můžeme cokoliv tolerovat nebo že ty, kteří spáchali trestné činy, nemáme stíhat.

Stejně jako vás, i mne trápí, že se stále nedaří zastavit v naší zemi růst kriminality a že se objevují a dokonce množí projevy rasové či národnostní nesnášenlivosti, antisemitismu, politického extrémismu, potlačování menšinových práv, xenofobie, ba tu a tam i fašismu. To všechno jsou úkazy nebezpečné a varovné. Je smutným, ale mnohokrát ověřeným faktem, že po všech velkých společenských změnách, zvláště po těch, jež rozšiřují občanské svobody, rapidně vzrůstá individuální i skupinové násilí. To samozřejmě neznamená, že se s těmito jevy smíme smířit jako s nutným zlem. Naopak: chci spolu s jinými uvažovat o projektu rozsáhlého a dlouhodobého boje proti všem druhům násilí. Tento boj musí mít dvě dimenze: výchovnou a represivní. Jedině tak může být úspěšný.

A teď pro změnu něco, z čeho se raduji: svoboda neprobouzí v naší společnosti zdaleka jen špatné vlastnosti, jak se to někdy může jevit. Probouzí v ní k novému životu i vše dobré, co v ní dosud dřímalo a co nemělo dostatek možností se projevit. Vznikají rozmanité nadace, humanitární a charitativní společnosti, fondy a konta na pomoc lidem, kteří jsou na tom zdravotně nebo sociálně hůř než ostatní, probouzí se solidarita, humanita a dobrá vůle. Ale nejen to: zdravotnictví, školství a kultura mají pramálo peněz, a přesto si nezoufají. Náš společný dík patří tedy lékařům a učitelům, kteří pečují, často v žalostných podmínkách a za bídné peníze, o naše zdraví i o rozvoj naší duchovnosti. Dnes vstupujeme do roku, v němž si připomeneme čtyřsté výročí narození J. A. Komenského a který vláda vyhlásila rokem vzdělání a výchovy. Vychovávat - v nejširším a nejhlubším slova smyslu - potřebujeme všichni, od žáčka mateřské školy až po ministra či prezidenta. Nechat se vychovávat není potupa či hanba. Uznání patří všem, kdo se nebojí výchovy, i všem, kdo dobře vychovávají druhé.

V loňském lednu začala, jak všichni víte, dalekosáhlá transformace naší ekonomiky. Byl-li rok 1990 rokem liberalizace politické, pak rok 1991 byl rokem liberalizace ekonomické. Raduji se z toho, že základní systémové kroky naší reformy se zatím daří. Přežili jsme to, co mnohými státy v podobné situaci otřáslo až v základech, totiž první liberalizaci cen po dlouhých desítiletích jejich centrálního určování. Byla zavedena vnitřní konvertibilita koruny. Bylo vykonáno mnoho práce na poli legislativním, organizačním i v oblasti vnějších hospodářských vztahů. Už rok probíhá zdárně malá privatizace; soukromníci vydražili tisíce prodejen a provozoven v hodnotě mnoha miliard korun. Začíná i velká privatizace; příslušná ministerstva nyní intenzivně posuzují tisíce základních a konkurenčních privatizačních projektů, podle nichž bude privatizován státní majetek, odhadovaný na stovky miliard. Občané si registrují své kupónové knížky a připravují se na to, že se brzy stanou akcionáři - a tedy reálnými vlastníky - podniků, které byly donedávna státní. Vzniká velká vrstva podnikatelů všeho druhu, rodí se tržní prostředí. Při tom všem se podařilo udržet vyrovnaný rozpočet, zabránit nekontrolované inflaci, nezadlužit se víc, než je nezbytně nutné.

Reforma, o níž jsem loni na Nový rok řekl, že je připravena ke startu, tedy skutečně začala, probíhá celkem úspěšně a její odvážnost sklízí v zahraničí zasloužený respekt.

To všechno je samozřejmě důvod k radosti.

Méně radosti vyvolávají ovšem některé nevyhnutelné průvodní jevy této radikální reformy. Většina jejich příčin - a to je třeba si znovu a znovu uvědomovat - netkví ovšem v této reformě jako takové, ale v hlubokých strukturálních deformacích celého našeho hospodářství, jak jsme ho zdědili, a v nepříznivých vnějších okolnostech, především ve zhroucení trhu bývalé RVHP. Mnoho podniků ztrácí odbytiště a není schopno obstát v konkurenci; roste nezaměstnanost; velké potíže způsobuje zadluženost podniků a jejich platební neschopnost; mnohé z nich zkrachují, protože nemají perspektivu, anebo proto, že se nedokázaly včas přizpůsobit novým poměrům a pasivně spoléhaly na to, že je stát - tak jako dosud - vždycky nakonec nějak zachrání. Tato zátěž přitom není v naší federaci rozprostřena rovnoměrně; všichni víme, že Slovensko je na tom podstatně hůř než české země a že jsou velké rozdíly i mezi jednotlivými regiony.

Je přirozené, že za této situace výroba celkově klesá, a že tudíž klesají jak reálné příjmy státního rozpočtu, tak životní úroveň. Tento vývoj bude bohužel v tomto roce ještě pokračovat. Dokonce se zdá, že nejhorší je teprve před námi. Nicméně paralelně s tímto hospodářským poklesem se budou postupně utvářet a stabilizovat předpoklady k budoucímu obratu. Tento rok bude nejen rokem velké privatizace, ale i rokem dobudování všech nezbytných institucí tržní ekonomiky, jako jsou berní, živnostenské a celní úřady, hospodářské komory, burzy a tak dále. Bude to i rok, v němž bude dotvořena nová a moderní daňová soustava a kdy - jak doufám - se zásadně zlepší práce celého bankovního systému.

Někteří odborníci říkají, že se celkový ekonomický pokles může zastavit už koncem tohoto roku. Rád bych tomu věřil, ale nemyslím si, že bychom měli na tuto prognózu příliš spoléhat. Měli bychom být připraveni spíš na to, že ze živelné pohromy, jíž bylo jednačtyřicet let komunistického řízení, se bude naše hospodářství vzpamatovávat dlouho a těžce.

O to důležitější je, aby federální vláda i vlády republikové věnovaly ještě větší pozornost než dosud promyšlené sociální politice, systematické podpoře nových pracovních příležitostí, rekvalifikačním programům, aby trvale vedly vážný dialog se svými sociálními partnery a především aby věnovaly daleko více energie konkrétní a vskutku koncepční hospodářské politice. Vlády musí mít dobře promyšleno, jakými ekonomickými nástroji pomoci životaschopným podnikatelským záměrům; jak čelit hospodářským a sociálním problémům jednotlivých regionů; zda a kterým podnikům má význam dále zmírnit dluhy; jak usnadňovat výrobcům export a jak ho stimulovat; jak vést účinnou antimonopolní politiku; jak podpořit příliv zahraničního kapitálu; jak systematicky pomáhat žádoucí odvětvové restrukturalizaci naší výroby, a to i s ohledem na životní prostředí; jak kultivovat rozvoj středního stavu a z jakých zdrojů podpořit rozvoj infrastruktury, bytové výstavby a podobně. Jsou úkoly, které v naší situaci vznikající trh sám od sebe a automaticky bohužel nevyřeší a vyřešit nemůže. Stát už sice není pánem veškerého hospodářství, ale zcela se vytratit ze scény nemůže. Nedělá to ani v těch nejrozvinutějších tržních ekonomikách.

Dobré je, že byl konečně přijat transformační zákon. Není sice dokonalý a není vyloučeno, že bude pod tlakem zkušeností ještě vylepšován, nicméně základní perspektivu budoucích proměn dává i našim zemědělcům. Bude-li jeho aplikace provázena i promyšlenější konkrétní agrární politikou vlád, je naděje, že začne svítat i nad naším zemědělstvím.

Myslím, že všichni máme důvod ke střízlivé radosti z toho, že se uprostřed dramaticky se proměňujícího světa krůček po krůčku upevňuje mezinárodní postavení svobodného a nezávislého Československa. V loňském roce opustil naše území poslední sovětský voják, za aktivní účasti Československa byl v Praze zrušen Varšavský pakt, navázali jsme vskutku přátelské vztahy s mnoha demokratickými zeměmi, s některými máme už podepsány nové smlouvy, s jinými je v brzké době podepíšeme. Už před rokem jsme se stali řádným členem Rady Evropy. Nedávno jsme podepsali velmi důležitou Evropskou dohodu a stali se tak přidruženým členem Evropských společenství. Je to nesporný úspěch československé vlády i diplomacie: jde totiž možná o vůbec nejdůležitější smlouvu v našich poválečných dějinách, o smlouvu, která nám fakticky otevírá dveře do politického a ekonomického prostředí demokratické Evropy. Zpevňuje se naše spolupráce se Severoatlantickou aliancí, prohlubuje se i koordinace naší politiky se sousedním Polskem a Maďarskem. Aktivně se podílíme na práci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, které bude Československo v tomto půlroce předsedat. Koncem tohoto měsíce bude v Praze schůzka jejích ministrů zahraničí a v době našeho předsednictví se bude připravovat její vrcholné setkání zvané Helsinky 2, které se má konat v létě a které by mohlo být vůbec nejdůležitější událostí v poválečných dějinách Evropy. Po konferenci ve Versailles po první světové válce a po jaltské konferenci na sklonku druhé světové války to bude zřejmě třetí pokus - a tentokrát, doufejme, opravdu úspěšný - o vytvoření fungujícího evropského mírového a bezpečnostního pořádku. Bude to první takto důležitá konference, které se zúčastní sjednocené Německo, které se budou účastnit místo bývalého Sovětského svazu nezávislé republiky, jež v jeho prostoru vznikly, i ty státy zanikající a tragicky dnes zkoušené Jugoslávie, které budou mezitím diplomaticky uznány. Československo dobře ví, že nebude žít v bezpečí a míru, nebude-li v nich žít celá Evropa. Už proto chce a je dokonce povinno přispět ke zdaru této konference, která by mohla naznačit, jak nejlépe propojit různé dnes existující evropské struktury a organizace v jeden členitý celek, který by postupně vytvářel záruky skutečného mírového soužití všech evropských národů, účinné pojistky proti nebezpečí regionálních konfliktů, a který by přispíval k celoevropské politické integraci a propojoval zároveň Evropu se severoamerickým kontinentem a s částí Asie na základě společně sdílených demokratických hodnot.

Všechny nás trápí nesmyslná válka v Jugoslávii a nebezpečí dalších konfliktů ve výbušně se proměňujícím postkomunistickém světě. Všichni proto upínáme své naděje k integračním evropským procesům, které by mohly postavit hráz hrozbě lokálních konfliktů na evropské půdě a v celém prostoru bývalého Sovětského svazu.

Na závěr se zmíním, vážení spoluobčané, o tom, co mne trápí v tuto chvíli ze všeho nejvíc. Je to fakt, že představitelé dvou tak si blízkých a tak kulturních národů, jakými jsou Češi a Slováci, se stále nemohou dohodnout na způsobu budoucího soužití těchto národů, a tím na samé budoucí podobě společného státu.

Loni v tuto chvíli jsem vyslovil naději, že do konce roku budeme mít novou federální ústavu. Její duchovní, mravní a politický pilíř, totiž Listinu základních práv a svobod, sice už rok máme, ale ústavu jako celek dosud nemáme a není ani jisté, že ji budeme mít do voleb, jak jsme občanům slíbili. Je tomu tak především proto, že rozpravy o našem státoprávním uspořádání pokračují pomalu a nad budoucí podobou naší státní existence se dnes vznáší bohužel ještě víc otazníků než před rokem. Jednání národních rad o smlouvě, která by měla být východiskem nové federální ústavy, uvízla zatím na mrtvém bodě; naše parlamenty jsou v této věci rozštěpeny; operativní možnost dotázat se občanů našich republik na jejich mínění stále ještě nemáme; stále nemáme záruky, že vinou polarizace názorů na tuto otázku nenastane stav ústavní krize, právního chaosu nebo dvojpráví; stále není jasno, co se stane, bude-li parlament nedejbůh ochromen a neschopen se usnášet.

Těmito věcmi se netrápím jen já: mnozí z vás jsou právem stále víc touto situací zneklidněni a velmi těžce nesou nejistotu o tom, v jakém státě vlastně budeme žít.

Nedávno jsem předložil Federálnímu shromáždění několik návrhů zákonů, které by mohly otevřít prostor dalšímu jednání, vytvořit systém pojistek proti možné krizi a zajistit aspoň to, aby mohly v červnu úspěšně proběhnout volby. Požádal jsem veřejnost, aby mé úsilí podpořila, a mé návrhy se skutečně setkaly s velkou podporou občanů. Nechápal jsem ji ani jako podporu mé osobě jako takové, ani jako podporu tomu či onomu konkrétnímu paragrafu, který navrhuji, ale jako výraz oprávněné touhy lidí získat konečně jasno v základních otázkách naší státnosti a zároveň jistotu, že náš ústavní a politický systém nevyústí do permanentní krize. Nechápal jsem tuto podporu - na rozdíl od některých poslanců - ani jako nepřípustný tlak na parlament, ale naopak jako veskrze oprávněný projev voličské vůle, který by měl být pro parlament důležitým signálem, impulsem pro jeho práci a pomocí všem jeho členům, kteří pociťují - tak jako jejich voliči - nutnost brzké dohody o způsobu naší státní existence. Mé návrhy budou projednávány sice až koncem ledna a jejich osud je víc než nejistý, nicméně státotvorná vůle, kterou dali občané jejich podporou najevo, přece jen - zdá se mi - už přináší své první plody: ve Federálním shromáždění se probudila opět vůle k dohodě, jak o tom svědčí schválení rozpočtu, a naši poslanci se začínají urychleně a se vší vážností obírat otázkami našeho budoucího ústavního systému. Rád bych poděkoval znovu občanům za jejich podporu. Zároveň znovu a naléhavě žádám poslance Federálního shromáždění, aby se tématy, která jsem svými návrhy otevřel, zabývali dřív než bude pozdě.

Jedním z mých návrhů je i návrh nového volebního zákona. Jeho smyslem je prohloubit vazbu mezi voliči a zvolenými poslanci a zajistit stabilitu a dělnost budoucího parlamentu, budoucí vlády a vůbec našeho politického systému. Je to návrh demokratický, vyvážený, obecně srozumitelný, který se snaží spojit výhody většinového i poměrného systému a odstranit jejich nevýhody. Prosím poslance, aby zákon tak zásadní důležitosti pro budoucí osud našeho demokratického státu, jakým je zákon volební, projednávali věcně, odpovědně a nepředpojatě a aby se pokusili neposuzovat ho jen z hlediska šancí, které dává jejich straně, nebo dokonce jen jim osobně, ale z hlediska šance, kterou dává občanovi. Obávám se, že budeme-li letos volit podle takového zákona, podle jakého jsme volili půl roku po listopadové revoluci, nebude tím zajištěna ani žádoucí účast voličů, ani politická stabilita parlamentu. Účast na volbách, jejich dobrý výsledek a celková vyváženost politického systému závisejí na volebním zákoně podstatně víc, než si je leckdo ochoten připustit.

Milí spoluobčané,

žádám-li naše poslance o to, aby včas a odpovědně projednali a přijali zákony, které vnesou aspoň částečné světlo do nepřehledného, špatného a nebezpečného ústavního stavu, v němž se dnes ocitáme, a aby včas a odpovědně učinili vše pro úspěch nadcházejících voleb, pak vás žádám o to, abyste měli porozumění pro náročnost a komplikovanost jejich jednání a abyste dokázali mezi nimi odlišit ty, kterým jde nezištně o dobro obce, od těch, o nichž to říci nelze. Už teď byste měli myslet na to, komu vyjádříte v příštích volbách svou důvěru.

Přemýšlím, co vám mohu slíbit.

Mnoho toho není. Vskutku závazně vám mohu slíbit vlastně jen jedinou věc: dokud budu ve svém úřadu, budu se v rámci svých pravomocí i svého osobního vlivu znovu a znovu zasazovat za věci, o nichž jsem přesvědčen, že jsou správné a pomáhají nám opět nalézat sebe samé. Budu to dělat bez ohledu na to, zda si tím v tu kterou chvíli politicky pomohu nebo ublížím. Nejde mi o mne, ani o to, abych si ušetřil starosti, ale jen a jen o to, abychom žili pokud možno ve spořádaném státě, který ví, proč existuje, slouží svým občanům, ctí všechna jejich práva a dbá jejich prospěchu. Ve státě právním, humánním, spravedlivém, v němž bude dobře oběma jeho svébytným národům a všem jeho občanům. Byl bych rád, kdybyste se všichni mohli k budoucí podobě tohoto státu vyslovit, a byl bych rád, kdyby váš hlas vyzněl ve prospěch demokratické federace dvou rovnoprávných republik.

Přeji vám, vážení přátelé, aby se vám v novém roce dařila práce, přeji vám zdraví, klid, dobré nervy, hodně trpělivosti, naděje a síly, přeji vám, abyste si navzájem rozuměli a pomáhali. Nesnázím a lidem nedobré vůle musíme čelit moudrou a svornou vytrvalostí. V atmosféře slušnosti, tvořivosti, tolerance a neokázalého trvání na svých předsevzetích se nám všem budou daleko snadněji snášet nevyhnutelné zkoušky, které ještě musíme podstoupit, a řešit všechny velké problémy, s nimiž se ještě musíme utkat.

Budeme-li držet spolu, bude s námi i Bůh.

Šťastný Nový rok!