Novoroční pozdrav prezidenta republiky Václava Havla (1998)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Novoroční pozdrav prezidenta republiky Václava Havla |
| Autor: | Václav Havel |
| Krátký popis: | Česká televize, Český rozhlas, 1. ledna 1998 |
| Zdroj: | hrad.cz |
| Licence: |  PD manifesto |
Milí spoluobčané,
jak víte, politická situace v naší zemi není v tuto chvíli příliš radostná.
To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby politika byla jen nějakým úzkým a víceméně izolovaným výsekem našeho světa, který si žije svým životem, ostatní lidi nemusí příliš zajímat a s naším světem jako celkem je spojen právě jen v té omezené míře, v jaké je s ním spojen kterýkoli jiný jeho výsek. Tak tomu ale bohužel není: politika se svými důsledky přímo dotýká života každého z nás. Od všeobecné atmosféry života, přes pocit právní jistoty a spravedlnosti obecně, zkušenost se státní správou, občanskou bezpečnost až po hospodářské a sociální poměry - to všechno přece závisí na politice! Jaký tedy div, že bídu naší politiky tak či onak zakoušejí všichni?
Naštěstí tu jde ale o vazbu dvojsměrnou: politika sice zasahuje přímo do našich životů či myslí, ale my všichni zároveň přímo ovlivňujeme ji. Anebo není snad politika vždycky do určité míry zrcadlem obecných společenských poměrů či aspoň některých jejich stránek? Mohl bych dlouho mluvit o těch či oněch obecných předsudcích, myšlenkových stereotypech i pochybných, leč dlouho historicky utvářených modelech chování, náladách, ne-li přímo bludech, které se promítají do naší politiky z obecného stavu naší společné mysli.
Ti z vás, kteří si tuto propojenost politiky a obecného stavu ducha i společenských realit uvědomují, si dnes nepochybně kladou otázku: je-li politická situace v naší zemi tak neutěšená, co s tím uděláme? Čili: můžeme něco dělat pro to, aby se tato situace zlepšila a politika nás, občany, trvale neobtěžovala, ale naopak plnila svůj nejvlastnější úkol, kterým je služba všem občanům a práce pro relativně příznivé podmínky jejich života, anebo to máme nechat být a prostě si jen počkat?
Myslím, že jsou v zásadě dvě odpovědi na tuto otázku.
První odpověď: nemůžeme dělat nic. Politika je věcí „těch nahoře“, my na ni nemáme žádný vliv - a to přesto, že je u nás demokracie - a tak jediné, co má smysl, je starat se každý sám o sebe, snažit se bezbolestně proplouvat poměry, tak jak se to dělalo za komunismu, a do ničeho se pokud možno neplést. Vždyť i kdyby měl člověk sebelepší úmysly a sebelepší povědomí o tom, co se má dít, beztak nic nezmůže, protože je pouhou jednou desetimiliontinou národa!
Druhá odpověď na tuto otázku zní jinak: žijeme přece konečně ve svobodných poměrech a demokratickém politickém systému, což znamená, že máme - z podstaty věci - vliv na věci veřejné, tedy i na politiku, včetně té nejvyšší. Už proto je naší povinností k sobě samým, k našim rodinám, k našim dětem, k našim přátelům, sousedům, známým a vůbec bližním, abychom tento vliv podle svého nejlepšího vědomí a svědomí uplatňovali. A to i za cenu, že se nám to krátkodobě nevyplatí. Dlouhodobý a společný zisk, o který se tím zasloužíme, musí tuto ztrátu mnohonásobně vyvážit.
Nemusím zajisté zdůrazňovat, kterou z těchto dvou odpovědí považuji za správnou a kterou považuji naopak za sebevražednou.
Správné je samozřejmě jít cestou důvěry v demokracii a vůle něco dělat ve prospěch obecné nápravy poměrů.
Postupovat opačně znamená rezignovat na prostor svobody, který se nám otevřel, nechat věci veřejné jejich samospádu a přistoupit na hluboce nebezpečný názor, že občan sám poměry beztak nezmění, nač by se tedy o cokoliv staral. Jak taková rezignace obvykle končívá, to ví každý, kdo chodil ve škole na dějepis: diktaturou těch, kteří obecné apatie využijí a zneužijí k tomu, aby zavedli vládu násilí. Tedy vládu, na kterou nakonec doplatí všichni.
Co ale konkrétně znamená jít cestou, kterou doporučuji, tedy cestou přijetí spoluodpovědnosti?
Tento rok budeme mít všichni, jak se zatím zdá, příležitost účastnit se dvojích voleb, jedněch - předčasných - do Poslanecké sněmovny, druhých - řádných - do obecních a městských zastupitelstev. Někteří z nás budou mít zřejmě možnost volit dokonce třikrát, totiž ještě do Senátu.
První, nejjednodušší a přitom nesmírně důležitou možností, jak ovlivnit běh věcí v naší zemi, je účastnit se všech těchto voleb. Bude to velká příležitost pro nás všechny, abychom po dobrých i špatných zkušenostech, jichž jsme nabyli, bezprostředně promluvili do toho, kdo bude v budoucích letech rozhodovat o věcech, které se nás všech bytostně týkají. To znamená, že sám sobě i nám všem nejlépe pomůže ten z nás, kdo bude pozorně sledovat politické dění, všímat si jednotlivých politiků i politických stran, číst jejich programy a posléze - na pozadí této své znalosti - volit vskutku odpovědně, tak, aby jeho hlas dostali ti, kteří to myslí nejpoctivěji a působí nejvěrohodněji.
To ale přirozeně není všechno. Naopak: je to jen začátek, první stavební kámen či samozřejmý předpoklad demokracie.
Neméně důležité, ne-li důležitější je všechno, co děláme dnes a denně, tedy nikoli jen ve sváteční den voleb. Způsob, jakým myslíme či nemyslíme o věcech tohoto světa, a míra, v jaké cítíme či necítíme odpovědnost za jeho stav; způsob, jakým pracujeme, jakým podnikáme, jakým respektujeme či nerespektujeme zákony; způsob, jakým se chováme ke svým spoluobčanům - to všechno dohromady a mnohé další věci spolutvoří společenské poměry, a tudíž i - byť nepřímo - politickou situaci.
Obzvlášť důležité přitom podle mého názoru je, zda se umíme navzájem nejen snášet, tolerovat či respektovat nebo si aspoň neubližovat, ale také, zda a jak se umíme navzájem sdružovat. Je tisíc a jeden dobrých způsobů sdružování, ať už na bázi profesní, kulturní, společenské, náboženské, odborové, politické, regionální či ekonomicky nebo jinak svépomocné, ale jsou i způsoby nedobré, například ty, jež jsou založeny na kolektivistickém principu, umožňujícím tíze a bolesti individuálního myšlení a individuální odpovědnosti, aby se příjemně rozplynuly v tupé oddanosti smečce.
Vážení přátelé,
často a dost ostře kritizuji politické poměry v naší zemi. Přesto se vám přiznávám, že neztrácím víru v naši dobrou budoucnost. Ptáte-li se, odkud ji čerpám, pak vám mohu odpovědět velmi jednoduše: z vás. Tedy ze svých spoluobčanů. To znamená z toho, co dobrého děláte nebo jste schopni dělat, z toho, co dobrého většina z vás v sobě chová a co mnozí z vás i projevují, ať už ve sféře podnikání, vzájemné solidarity, společné starosti o věci společného zájmu, profesní zdatnosti či občanského rozmyslu. Zatím se nebojím o tuto společnost ani o tento stát. Věřím, že jsme schopni nejen překonat potíže, které v této době máme, o nichž se dnes a denně píše či mluví a které mnozí z vás - a nejednou bolestně - pociťují ve svém každodenním životě, ale že jsme schopni překonat i potíže daleko větší, pokud by nás - nedejbůh - potkaly.
Věřím v to především proto, že v této společnosti dříme podle mého názoru velký a stále ještě málo či nedobře využitý potenciál schopností. Běží o to, aby byl tento potenciál vskutku plně rozvinut a využit a aby byly systematicky vytvářeny takové podmínky, které by mu to umožňovaly.
Naše země prochází v tuto chvíli dobou významné změny. Nejen, že se utváří nová vláda, ale možná se mění i celá politika. Doufejme, že se mění k lepšímu.
Do jaké míry a jak rychle se jí to bude dařit, záleží víc, než si uvědomujete, na každém z vás. Budete-li se všichni a navždy považovat za bezvýznamnou a bezmocnou desetimiliontinu občanů tohoto státu, pak věru moc dobrého od budoucnosti nemáte právo očekávat. Budete-li se ale každý cítit jedinečnou lidskou bytostí, tímto zázrakem všech zázraků, a proto i sebevědomým občanem, který je spoluodpovědný za život celku i za svůj stát, pak i vy máte důvod k naději.
Milí spoluobčané,
dovolte mi, abych pozdravil především ty z vás, kteří mají dobrou vůli, a požádal je, aby se nelekali překážek a snažili se všemožně promítnout svou dobrou vůli do svých činů, do činů, které - jakkoli se mohou zdát malé - se nakonec svými důsledky obrátí ve prospěch nás všech.
Přeji vám všechno dobré v novém roce a přeji vám především, abyste životní těžkosti, které vás potkají, přijímali statečně, moudře a s nadhledem.
Nevím, zda život jako takový je či není hezký. Vím ale, že je velkou výzvou pro každého z nás, aby se ho pokusil udělat hezkým sobě i ostatním. Pokoušejme se o to jako jednotlivá lidská stvoření, pokoušejme se o to i jako občané České republiky!
Děkuji vám za pozornost.