Nový rok (Tyl)/XIV.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 266–271. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V úpravném hostinci „u třech lip“, v prvním poschodí, v prostranném a všemu pohodli hovícím pokoji, na měkké sofě, seděl komik s bývalou družkou svých dětinských radostí, svých stesků, svého uměleckého počínání.

Ale — byla-liž to v skutku ona dívka, ježto druhdy za krejcar a za groš outlinké oudy své před zvědavými diváky rozpínati musela? — Je to ono polo divé mladé stvoření, ježto z rukou surové luzy se vymknuvši, útočiště u starého panáčkáře nalezlo? — To byla dívka jako z nejvzácnějších salonů vyrostlá, vykvetlá jako z lůna nejvytřelejších společností, uhlazená v nejvybranějších besedách. Ta plynnost řeči, ta ohebnost výrazů, ta uhlazenost pohybování, ta ouhlednost oděvu… to všecko bylo na ní otisk časů nejposlednějších; avšak mezi tím probleskovalo předce něco v pohledu, v úsměvu a ve zvuku slov jejích, co na minulé doby připomínalo, a po tomto písmě zlatých hodin pátral nyní komik okem žádoucím.

„Hladovým zrakem pasu se na tvé spanilosti již celou hodinu,“ řekl nyní, „a předce nemohu se zasytit. Jsi to, moje Hedviko! toť vidím nejbystřejšíma očima duše své, to cítím i v nejtenčí nitce prsou svých: a předce se také obávám, jakobysi byla pouhý výtvor touhou roznícené obraznosti mé.“

„Aj, aj!“ usmála se dívka. „Což pak jsem tak vzduchorodá, z paprsků nebo pavučin setkaná, že mě jinak nevidíš, nežli očima duše své? Podívej se na mne svýma obyčejnýma, těma všedníma, co jindy každý úsměv na mužské tváři vídaly, kterýž měl býti vnadidlem a kadidlem pro toulavou komediantku — pak bysi mě poznal.“

„Ó vždyť já tě znám — znám, Hedviko moje!“ zvolal komik, a vřele jí ruku tiskl, ale —“

„— ale rád bysi blouznivého, sladinkéno milovníka hrál, není-li pravda?“ dala se mu dívka do smíchu, a klepla ho přes prsty. „Zůstaň jen ty při své roli; v té se ti dařilo vždy nejlépe, a hned budeš na mne jinýma očima pohlížet.“

„Myslíš komickýma?“

„To ne, ale směšnýma, anebo: očima k smíchu, anebo těma, které jsi dělal, když jsme se naposledy viděli.“

„Anebo těma, které jsem dělal, když mě pustili z té proklaté díry a po tobě nebylo nikde památky?“

„Byl jsi to hodně komický?“

„Jako zedraný kozel v trní. Já bych byl celému světu srdce vytrhnul anebo alespoň do pačesů vjel.“

„Patřila jsem tehdáž také k světu?“

„A snad ne? — Tys měla býti vlastně hromosvodem, na nějž by se byla moje zlost shrkla.“

„Veliká čest pro mne!“

„Byla to věc dovolená? Řekni, jak se omluvíš? V kterém koutečku své vybroušené hlavy nalezneš nějakou ohradu? — Nemohla jsi těch několik dní pod šírým nebem anebo někde v milosrdné krčmě promařiti, které jsem já mezi černými pevnými stěnami proplakal a prozuřil?“

„Proplakal — a několik dní? No, to se mi líbí! Z toho by se dala udělati znamenitá romance! Nemáš nějakého známého básníka? Melodii bych si udělala sama. Já to cítím, že bych jí nové triumfy slavila; nesměla bych ale říci, že není ani slovem pravdivá.“

„Jak? ty pochybuješ?“

„Já mám tuze dobrou pamět, a vím, že nám tehdáž panský ouředník i díru ukazoval, kterou jsi byl se svého vězení vyklouzl.“

„Já? Nu, jestli jsi na mně kdy něco z vlastností myších pozorovala, že bych se mohl kamennou zdí prokousati, tedy jsem vyklouzl. Ostatně mám ale také já pamět, a vím, že mi bylo praveno — když mě z tmavé díry pustili, že jste hned druhý den ráno odjeli, o mne nedbajíce, jakobych nebyl ani na světě.“

„My jsme odjeli — ale za tebou. Mysliliť jsme, že ses pustil tou stranou, jak bylo dříve ujednáno.“

„Ale vždyť povídám, že jsem po celých osm dní z té proklaté díry nekročil! Jak pak jste se tedy mohli hned druhý den za mnou pustit?“

„Stran toho musíš proces vésti s člověkem, kterýž nás ujistil, že jsi ještě té noci uprchnul.“

„I bodejž do toho —“

„Pst! komiku! — nesahej do řemesla hrdinům a zlosynům. Neklej, ale poděkuj se náhodě, kterážto nás ošemetnou lží na nějaký čas rozvedla. Kdybychom se byli nerozletěli, kdo ví, zdali by nám bylo tak pěkné peří narostlo.“

„To máš pravda, milá Hedviko! — ale já se zlobím jen sám na sebe, že jsem byl tak dobrý blázen a učiněné bezpráví tehdáž prominul, ze samé radosti, že jsem byl zas na svobodě a že jsem tě doufal najíti. — To je věru tragikomická událost, že jsme se k vůli jedinému prostému poličku do všech světa dílů rozprchli, jako holubi, když na ně houkne. Při sám Bůh! z té pletenice příhod dala by se dobrá novela udělati, kdyby se jí obratné ruce ujaly.“

„Aj! vám se tu nebude předce lidí nedostávati,“ usmála se dívka, „kteří by dvě tak znamenité osoby, jako my jsme, několika popsanými archy zvěčniti dovedli. Za dobré slovo a sklenici vína z jedné, a za usmání z druhé strany udělá mnohý perojezdec všecko; já je poznala za těch několik let, co mě štěstí nebo neštěstí s tak nazvanými krasoduchy svádělo.“

„To bych mu ale musil úplně pásmo příběhů podati,“ řekl komik, a lehýnký mráček zakmitnul se po čele jeho; „avšak já sám posud nevím, co tě vžecko potkalo — ba ani, jak se mé staré pěstounce vede.“

„To zanech všecko fantasii spisovatelově. Já nedychtím po té slávě, abych snad ještě jednou černé na bílém viděla, co mě bylo kdy bolelo anebo těšilo. Dosti na tom, když se doví, že jsme byli s matkou v nemalé nesnázi, kdyžto jsi nám dle úředního podání uprchnul. Já byla toho pevného mínění, že jsi se obrátil do Bavor, protože jsi pořád o větším divadle mluvíval, a tam jich více stojí, nežli v Čechách, kdežto mimo Prahu ještě ani jednoho stálého, anebo alespoň obstojného divadla nemáte. Ostatní mé důmínce odporovali, pravíce, že jsi se pustil cestou, kterou jsme si byli vespolek dříve vyměřili. Ale hned prvního večera, kdežto jsme tě nedostihli, zrostla důmínka moje v pevné přesvědčení, že jsi na jinou se stranu obrátil, a od té chvíle nemohlo mě nic více u bývalých společníků poutati. V traplivých nesnázích — ani nevím, jestli za ně stojíš — čekala jsem ještě půl dne, potom jsem nastoupila cestu zpáteční a projela bavorské hranice. Nevyzpytný pud, jejž jsem živou mocí udusiti nemohla, hnal mě bez ustání ku předu; já to měla bláhová na počátku za tajemný hlas lásky, záhy ale poznala jsem, že to bylo volání osudu. V Pasově bylo místo pro tragickou milovnici — a já tam uvázla. Mělať jsem za dobré znamení, že mě takořka po prvním kročeji na cizí půdu štěstí potkalo; ale na délku nemohla jsem tam zůstati. Já myslila zase, že mě nepokoj lásky pohání: záhy ale okázalo se opět, že to bylo popichování pouhého osudu. Byla jsem v Řeznu, Augšpurce, Bamberce, až jsem i do Mnichova zabloudila. O tobě nebylo nikde ani památky; já měla již mnohdy chuť vymazati jméno tvoje z paměti své, ale bláhové srdce šeptalo mezi to: Počkej ještě trochu! Ontě předce jen pramen a původ všeho, co se nyní s jasnou tváří na tebe usmívá —“

„Velmi dobrotivě!“

„Řekni raději: zpozdile, o sto let za časem. Nebo kdybych nebyla na hlas svého srdce dbala, mohla jsem býti nyní třeba nějakou zemankou — ano, ano, jen otvírej oči! Našinec měl již u svého vítězného vozu lecjakých bláznů zapřažených. Ale já se těšila chvílemi tou romantickou myšlénkou, že nás podivný rozmar osudu předce ještě jednou svede, a že budeme ještě jednou vespolek s panáčky hrát.“ .

„Ale což pak ti jméno moje nikdy k uším nepřišlo?“

„Proč máš tak obyčejné jméno, že teď již ani ta nejotrhanější společnost herce nepřijme, který se tak jmenuje. Já věděla později arci, že je tady komik jména tvého miláčkem obecenstva, ale —“

„— jakž by ti bylo mohlo napadnouti, že to já jsem, není-li pravda? Já vychovanec pouhého kejklíře, jenžto jsem ničeho nevídal a neslýchal, co by bylo za řeč stálo.“

„A vidíš, předce mně to konečně napadlo, že to jistě jsi. Já to seznala z referátů, vybírajíc z oceňování tvých rolí ona místečka, ježto se podobala hře mého bývalého soudruha, až jsem konečně poštu objednala, abych se očitě o dokonalosti zdejšího komika přesvědčila.“

„A na milovníku ti nezáleželo?“

„Tys hrával milovníky vždy pode vší kritikou; pochybuji, abysi byl na tom poli mezi tím časem nějakých prospěchů učinil.“

„Kdo ví? Zdejší dámy dávají mi dobré vysvědčení.“

„Je-li možná? Tedy nebude již potřebí, aby se cizí dámy o tvé schopnosti v tomto umění přesvědčovaly.“

„To nebude,“ řekl komik najednou srdečněji, než byl až posud rozprávku vedl, „neboť mají, tuším, o ní již dosti velkého přesvědčení. — Teď ale nechme žertů a pověz mi, co dělá naše stará pěstounka? V prvním proudu radostného shledání nemohlť jsem se ještě ani k té otázce dostati.“

„Naše milá matka,“ odpověděla Hedvika hlasem tichým, „odpočívá libě pod zeleným rovem a černým křížem.“

„Jak? — Tedy odešla?… Bůh jí dej radostného procitnutí! Škoda, že se těchto dnů nedočkala! Já bych jí byl po domácku nové panáčky uspořádal, že by byla musila omladnouti. — Škoda!“