Nový rok (Tyl)/VII.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 225–232. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Klobouk maje hluboko do čela stlačený, brejle zkřiva na nose, ruce křížem v širokých rukávech přeložené, klopýtal Novotný nově napadlým sněhem, napořád pro sebe mumlaje. Kam vlastně šel? — co mu bylo do toho? Na to nemyslil. Spoléhalť se na přirozený pud a důvěřoval živoucímu v sobě duchu punčovému.

Kratičký den novoroční byl se již uložil na chladné, rampouchy a ledem vystlané lůžko. Po ulicích bylo tma. Jasné lampy byly v oněch koutech města, kudy rusovlasý veršovec nohy vlekl, tak vzácné, jako trusky lesknavého kovu v pustých prázdných šachtách. Šťastně ale dostal se konečně odpadlý lupínek z přátelského trojlístku do hlučné — kafírny.

Bylo to jak náleží hezky domácí hnízdečko. Punčem rozehřátý kritik věděl, že tu může bez ostýchání svému hovoru otěže popustit. A onť byl právě při chuti, s tímto diblíkem rozpustilé kousky vyvádět.

Vešel jako starý známý. Boubelatá posluhovačka se usmívala, kafírník pošupoval čepičkou — od několika stolů ozývalo se: „Dobrý večer!“ On ale nevšímaje si ani úsměvu, ani pozdravování, usadil se do nejzadnějšího kouta se svým humorem.

To bylo ono místečko, ona tajemná svatyně, kdežto rusovlasý jinoch bouřlivé vlny duše své kojíval, kde svou náramnou bolest čili rozpadnutí srdce svého konejšíval a kritické soudy své brousíval. Léky, ukonejšení a — brousek nalézal v dobrém spravedlivém punči.

I také dnes chtěl tady tuto blahoplodnou třetici hledati. Seděl tiše u prostřed hučivého šumotu, až pak náhle tou směsicí divných hlasů struny zavzněly. Byla to kytara v rukou ženštiny, kteráž tu téměř u prostřed kafírny stojíc, k vůli několika krejcarům zpívala.

Byla to hezky velká, ale hubená postava. Tato hubenost, narozená dle zdání veselým životem a pošlou z něho bídou, setřela s tváří a veškeré postavy její květ spanilosti, tak že jen bedlivější skoumatel v těch bledožlutých tazích, v tom černě planoucím, vpadlém oku bývalý šperk ženských vnad vypátral. Avšak i toho, jemuž poznání toto ušlo, dojal její zjev. Byla to hluboká temná těžkomyslnost, ledová životem povrhavost, tichá zoufalost, ježto jako nastrčená larva z tváří jejích hleděla.

Zevnitřek její, prostý tmavý šat, vyvyšoval ještě neobyčejnou její postavu.

Nyní zpívala. I její zpěv — ty podivné zvuky musily na posluchače jako čarovná síť padnouti. Byly to zbytky hlasu stříbrného. Jenom chvílemi zavznělo mezi chroptivým proudem tonů ještě zrnko ryzé, ale to proniklo sluch i srdce. I truskami hlasu svého uměla zpěvačka tak hospodařiti, uměla je tak do světa posílati — tak ohebně, uhlazeně a rozmanitě vykládati, že by se byl chutě host hosta zeptal: „Jak sem zabloudila ta osoba?“ — To cítil každý, že sem nešťastná nepatří, že není žebrota po kafírnách stav, ku kterémuž ji byla příroda vyvěnovala.

Zpívala. — Novotný pozdvihl očí a nechal vřelý nápoj před sebou státi, nechal domácí děvče vedle sebe seděti.

Ženština dozpívala a šla pak okolo stolu sbírat jednotlivé dárky, ježto jí uštědřiti umělecký smysl hostů byl uzavřel. I činila to s jakousi pokořenou ostýchavostí, kteráž dokazovala, že se na této pouti ještě dlouho nepohybuje.

Nyní stála u Novotného. Ten byl z koutečku svého stíhal kroky její a namáhal se ustáliti v rozpáleném mozku jakousi podobu, ježto se mu před očima v nejistých mlhách míhala. Nyní pozvedl zraků svých k těm ubledlým tvářím, k tomu divoživému, jako v zimničném zanícení zářícímu oku, a každým okamžikem zrůstalo v něm přesvědčení, že tu podobu již někde viděl — ale docela jinak, docela v jiných okolnostech.

Polohlasým šeptem vyklouzlo zpěvačce ze rtů ostýchavé: „Prosím!“ a ruka nastavovala notový list.

„Vy jste se, milá paničko,“ promluvil k ní Novotný, v kapse u vesty po dvou zbytečných stříbrných grošíčkách lově, „vy jste se asi proto zpívati neučila, abyste nyní tuto výživu nacházela? Nemějte mi za zlé, že vás nepříjemnou snad otázkou obtěžuji; ale jakýsi vnitrní hlas — nu, toť jste bezpochyby zkosila často sama na sobě, že není člověku možno protiviti se tajným obyvatelům srdce lidského, když v něm začnou rejdy prováděti — a jeden z takovýchto čarotajných duchů donutil mě, vám tuto otázka předložiti.“

Mezi tím byl šťastně dva otřené stříbrňáčky ulovil. I držel je mezi prsty, a zdál se jenom na odpověď čekati, jakoby slova zpěvaččina magnetickou silou měla stříbro na list notový přikouzliti. Zpěvačka ale neměla se k odpovědi; oči její sklouzly s úst mladíkových na prsty jeho, čekajíce, brzo-li vítanou kořist vypustí.

„Mně jest, milá paničko,“ mluvil Novotný dále, „jakobychom se již byli někde viděli.“

„Nevím, kde bych byla toho štěstí ožila,“ omlouvala se zpěvačka tonem nejistým, s očima sklopenýma.

„Aj, nemluvte u mne o štěstí, jinak-li vás byla kdy náhoda opravdu mně v oustrety uvedla. Ale já bych se pokládal za šťastného, kdybych mohl mlhovitou roušku proniknouti, za nížto se mi opamatování na váš obraz ukrývá.“

„Zbavte se té důmínky, drahý pane! My se sotva kdy viděli; jsemť zde pracizí a cele neznámá.“

„A předce, předce!“ zvolal Novotný, vzchopiv se ze svého sedadla a zpěvačku za pravici pojav. „Čím déle vám do očí hledím, tím patrněji vystupuje mi z nich ona podoba, v které jsem vás byl nejdříve poznal.“

„Mýlíte se, mýlíte se!“ omlouvala se cizinka jaksi bojácně. „My se neviděli nikdy, a nebudem se již také viděti. Zejtra bohdá Prahu zase opustím. Nezdržujte mě, drahý pane!“ mluvila prosebně dále, a oči její zalétaly na místo, kdež byla zpívala. „Čeká na mne churavý manžel, a mohl by si myslit —“

„Ne snad že vám kladu osidla?“ vyrazil ze sebe Novotný; cítil ale hned, že byl vyjel s něčím neslušným. — „Odpusťte, drahá paničko, mladé krvi a starému punči; ale což by si mohl váš manžel mysliti?“

V tom okamžení povstala na těch místech, kam zpěvačka poněkud nepokojně pohlížela, velká, vytáhlá mužská osoba. Byl to živý obraz neduhu. Sehnuté týlo, žluté tváře, vpadlé oči, hubené ruce, klesává kolena — s takovými částmi vzchopila se postava. Byl to muž letitý, jen že bylo na první potkání těžko určiti, zdali mu skutečná leta nebo tělesný neduh tuto podobu sestaralosti byly na celou podstatu jeho vtlačily.

I vzchopil se říkaje co živoucí smrt. — Na těle, na kostnatých ramenou visel mu chatrný modrý plášť, jako na dřevěné tyčce, a na pravém loktě ležel mu ženský zimní pláštík, jejž byla zpěvačka shodila, když vzala kytaru do ruky.

Sotva že se byl churavec na židli pohnul, utrhla se zpěvačka od Novotného a pospíšila k němu.

„Počkej ještě, Karle, počkej!“ prosila ho tonem dojemným. „Já musím ještě zazpívati. Ruce byly štědré,“ doložila šeptem.

„Chceš, abych tady skonal?“ zabručel muž mezi zuby, a stáhnul obočí na podobu hromového mraku.

„Ale, milý Karle!“

„Ty víš, co jsem tě prosil — se slzavýma očima, s tlukoucím srdcem prosil,“ mumlal muž dále; hlučný tleskot překazil ale další jeho skuhrání. Veselá tlupa okolo největšího stolu vyzývala totiž zpěvačku k novému koncertu. Ona se chopila kytary, on sklesl na židli.

„Bravo! bravo!“ ozvalo se ze všech hrdel, když byla skončila. Ale churavec vyskočil, jakoby ho tyto zvuky ostrou dýkou byly projely, a hodiv rychle na zpěvačku teplý, ačkoli již obnošený plášť, vzal ji za ruku a spěšnými kroky zmizel s ní z kafírny.

Tiše a rychle brali se oba dva temnými ulicemi. Ruka její spočívala v ruce jeho, kterážto se chvěla vnitřním pohnutím. Muži bylo, jakoby mu v patách zlý duch kráčel a kroky jeho popoháněl; neměltě oddechu, až se byli v jiné čtvrti města octnuli a na blízku jim vrata sprostější hospody kynula.

V lůně tohoto stanoviska chudších povozníků a nemajetných pocestníků — t. j. v malé, ouzké a nízké komůrce s chudobnou postelí, zedřeným stolem a s třemi osezenými židlemi učinili zastávku. Byliť ve svém příbytku.

Zpěvačka rozsvítila tenkou svíčku v nízkém mosazném svícnu.

Muž seděl na židli — unavený, vášněmi uštvaný, chorobou sklíčený, na smrt umdlený. Venku byl chladný vítr peruti své o tváře jeho otíral: ale na čele stál mu pot u velikých perlích. Zpěvačka k němu přistoupila, a utírala mu pečlivou rukou palčivé čelo.

„Ó má Beato!“ vzdychl muž a pojav ruku její, líbal ji a tiskl k bouřícímu srdci. „Anděle strážce můj! neutracuj mě proudem hněvu svého, odpusť nekonečné vášni mé — brzo budeš míti pokoj!“

„Co to zase mluvíš, Karle můj!“ prosila zpěvačka slovy nejlíbeznějšími. „Jaká strašidla lekají duši tvou? Co mluvíš o pokoji? Nejsem-li pokojna, když jsem u tebe?“

„Jsi, jsi!“ zvolal muž vášnivě, a ovinuv ruku okolo těla jejího, položil hlavu svou na její prsa. „Světice je vidy pokojná vedle hříšníka. Ale já ruším pokoj tvůj! Podezřivá mysl moje shání mraky na oblohu tvou, již beztoho vášeň má byla zakalila —“

„Nech toho, nech, Karle můj!“ vpadla má zpěvačka do řeči; „vždyť nejsme děti, abychme se vespolek zoumyslně škádlili a trápili. Svodná leta mladistvých vášní uplynula — jako lesk a květ vybledl a opadal, kterýž je v čarovném kole svém držel; život hledí na nás očima střízlivýma a drží v roce zrcadlo, z něhož na nás péče a starost pohlíží. Máme si je dětinskou vášní zvětšovati? Máme zbytek síly, který jsme z víru dnů svých ještě uchvátili, máme jej marnou nesvorností docela v nivec uvesti? a ležeti pak v rumu jako bleskem roztržené sloupy, které jinak státi nemohly leda v pevném kruhu, jenžto se okolo temena jejich otáčel?“

„Odpusť, odpusť, anděle můj!“ zvolal muž letem zimníčního zápalu unešen, „a nepokládej mi žárlivou péči mou za hřích. Tys jediná kotvice života mého! v tobě spočívá důvěra v mou přítomnost i budoucnost! Kdybych tě měl ztratit na temné pouti dnů nastávajících, nemohl bych postáti, nemohl bych pokračovati — ale v hrobě hledati odpočinutí.“

„Karle! Karle, upokoj se!“

„Ne, ve mně není pokoje! duše má je hladina jezerní, šlehaná a poháněná dechem věčného vichru. Já se o tě bojím, já se třesu; zmítán jsem větší ouzkostí, nežli když růže na tvých lících kvetly! Ach, vždyť mi musíš rozuměti! Což by ze mne bylo, kdybysi ode mne se odvrátila? Zlomená větev, zavátý list, jejž každý rozšlápne!“

Náhlý, prudký a dusivý kašel překazil mu další řeč. Zůstaltě skoro bez sebe v rukou zděšené zpěvačky.

„Pro živý Bůh, Karle! zpamatuj se, ušetři se, upokoj se — pojď, polož se!“ prosila a domlouvala Beata, i snažila se dovesti muže k posteli; ale několikaletý neduh jeho držel jej v hladových klepetech, a zdál se míti chuť, rozbourati budovu křehkého těla. Krev se mu vyvalila ústy a nosem.

V smrtelné ouzkosti vykřikla zpěvačka. V tom se klepalo na dvéře — a v okamžení na to vešel z tmavého sínce do komůrky — Novotný.

Ontě nebyl zraků svých spustil s podivné zpěvačky, i když byl muž její přítrž učinil v tichém jejich hovoru. Namáhavě tkvěly oči jeho v rozpálené lebce na té strastiplné postavě, a když konečně odcházela, když byla s průvodcem svým za dveřmi: zabřesklo se mu najednou v rusovlasé, punčovou parou naplněné kotrbě.

„Teď to mám!“ zkřikl najednou tak hlasitě, že se kolem všickni hosté ohlíželi; potom vyskočil, vtisknul si klobouk ještě hloub do čela, a pospíchal za odešlými tak spěšnýma nohama, pokud to jen učiniti mohl pro závaží, ježto mu hlavu tížilo.