Nový rok (Tyl)/IV.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 178–184. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Veselomyslný trojlístek umělců seděl o novém roce ve známé vinárně. Bylo hezky daleko přes poledne. Skoro všickni dnešní ctitelové darův révoplodného boha byli pohodlný stánek jeho opustili, pospíchajíce k liběpáchnoucím mísám novoročního oběda; toliko přátelský trojlist hověl si ještě v malém, teplém pokojíčku při plných sklenicích. Tehdáž nebyla to ale rozpalující šťáva Žernoseckých hroznů, co je zde tak dlouho poutalo, nýbrž malebné vypravování oblíbeného komika, jímžto se mysl i srdce druhých sladce naplňovaly.

„Ani dech velebného umění neovíval mě více svou čarodějnou mocí,“ jal se onen mluviti, když byl vyvstávající trudnou zpomínku z dětinských let čerstvým douškem spláchnul; „ani ta milá komedie mě netěšila. Nechtěloť se mi ani mezi kulisami státi, ani své malé role odbývati. Tentam byl osloňující lesk, jenžto druhdy celou moji obrazivost naplňoval a v kraje báječné unášel. Jakž mladý jsem byl, hleděl jsem již na divadlo jako na plátěnou boudu a prkenné lešení, na němžto bezdušní lidé kejkly své prováděli. Tak zkormoutilo nevlídné chování mojí quasi-matky dětinskou mysl; já vám byl hotový rozervanec v miniatuře, ačkoli tehdáž morová tato rána v mladých lebkách a pod mladými žebry ještě tak se nehnízdila, jako za dnů sotva minulých. Konečně ale —“

„Počkej!“ zarazil proud vyprávky jeho přítel lyrický, „dřív se musím v bázni Boží napiti, aby mi žádné slovo neuklouzlo. Vidímť již i bez Langerových brejlí, že se blíží katastrofa; a poněvadž budu z tvé historie musit udělati cyklus romancí —“

„Bravo! — to udělej!“ zvolal do toho přítel malíř. „Já k torna přivěsím několik vinětek a vysvětlujících obrázků — věc udělá furore.“

„Blázni byli, kordy měli!“ odpověděl komik. „Nevíte nic moudřejšího, co dělati? — anebo mi chcete vypravování ušetřiti?“

„I podívejme se na toho zakrnělého, suchoparného skrblíka!“ zvolal dlouhovlasý soudruh. „Myslí pan Johanes, že má sám a sám právo najaté, aby k výtvorům svého šaškářství použil, kde se mu v životě co nahodí? Ale já ti povídám —“

„Nepovídej nic — a poslouchej!“ okřikl ho malíř. „My mu slíbíme, že ani zbla ze života jeho nepoužijeme — a pak uděláme předce, co za dobré uznáme. — Povídej, bratře komiku, povídej, a nedej se od každého bělovouska vytrhovati.“

„Konečně padla hodina,“ začal tedy komik vypravovati — „kteráž utrpení mému cíl vytknula. Otec můj dostal místo u Brněnského divadla. My se vydali in corpore na cestu. Tehdáž nebyly ještě dostavníky, v kterýchž by poutníci bez našpikovaných měšců byli outočiště nalezali; otec tedy najal vlastní příležitost, a s tou jsme pustili se, jako v arše Noemově všickni pohromadě, na veřejnou silnici. Mou quasi-matičku přepadla však náhle jakási churavost, a my děkovali Bohu, že jsme v nejbližší velké vesnici pohodlnou hospodu, po jedno celé patro nevídaně vysokou, nalezli, kdežto jsme na dva dny poutnické stánky své rozbiti mohli. Co svět světem stojí, tropí náhoda podivné žerty — o věčném řízení a osudu nechci mluviti, protože se to života pouhého fraškáře týká; tehdáž přivedla milá náhoda do té samé hospody starého direktora panáčků a maňásků, a mezi těmi rozvětvila se dráha mého života. — My přijeli pod večer na místo, a za několik hodin svolával po vesnici drnčivý buben zvědavé diváky na komedii o zlém doktoru Faustovi a o věrném služebníku jeho, šprýmovném pimprleti. Já byl sice o podobných uměleckých představeních slýchal; kdyžto oudy našich společností dobrá napadla a oni se po panáčkách tvářiti a jeden druhému mezi sebou posmívati začali; ale posud jsem nic takového neviděl — vlastní, pravá, živá hra s vycpanými mužíky byla pro mne egyptskou mystérií. — Cesta byla ducha mého trochu povznesla; nové, nevídané předměty rozplašily dusivou mlhu, kteráž mi na srdci a na mysli ležela — já bych se byl zase znovu s pacholickou chutí životu v náruč uvrhnul. Stará žádost, komedii s panáčky viděti, zrostla v neskončenou touhu; bez vyprošení — neboť jsem věděl, že by mě paní quasi-matka nebyla dovolila — pokradí vetřel jsem se do šenkovny, z nížto se toho večera chrámek Thalie byl přetvořil. Děj se co děj, odhodlal jsem se na všecko. Držela mne však naděje, že všecko šťastně, bez mrzutosti vypadne, jelikož si paní matka, cestou zuondaná, byla časně ulehla.

Abych vám popisoval, jak mi bylo, když jsem do sednice vešel a se poohlídnul — pomoz, Lichtenbergu, Jeane Paule, Saphire, i ty náš nejnovější, kde jsi který humoristo a satyristo! — sám ze sebe to nedovedu. Dojem toho večera zůstane ve mně, dokud mi poslední krůpěj krve v žilách nevyprahne a paměť v popel a prach se nerozpadne. — V první řadě na nejlepších židlích hospodského seděly honorace vesnické: rychtář, kantor, mlynář, za nimi na dvou dlouhých lavicích jiní sousedé a osadníci, promíchaní arci rozličnými ženštinami, jakož jsou matky, ženy, tety a kmotry — pak děvčata, výrůstkové a nejzáze na kamnech nedospělá drůbež. Takový parter bylo mi něco z brusu nového — já nevěděl, kam dříve oči obrátit, a když jsem je upnul na věc, kteréž okolo mne „tátrum“ říkali, nemohl jsem živou věcí se domysliti, co se na ní objeví. Konečně se vyhrnula mezi dvěma šmolkou omodřenýma postranicema červená oponka — a komedie se začala. Byl to papírový, ale dosti dobře malovaný les — nad ním hřmělo a blýskalo se — ponocný troubil, hodiny bily dvanáct — diváci se zvedali a tiskli, napínajíce krky, aby všecko spatřili. Vystoupil Faust, zapsal se čertu, kterýž mezi ohněm přiletěv, bručel a huhňal, až malé dětí plakat začínaly. Potom přihopkoval pimprle — a hledaje pána, prohazoval žerty, až se diváci za břicha popadali. Já s něho ani oka nespustil; jelo obratnost, jeho dovádivost, jeho šprýmy — celá jeho bytost dojala mne více, nežli kdy jiné divadlo, při němžto se buď pohnutím anebo smíchem slze prolétaly. Já hořel žádostí poznati tu podivnou figurku blíže a nahlídnouti vůbec na tajná péra, jimižto se celá hra řídila. Sotva bylo po prvním aktu, přikradl jsem se k prostěradlu, kteréž mezi divadlem a stěnou jako opona před svatyní chrámu viselo. I jiným klukům zachtělo se hýbavou touto fortnou k mysteriím panáčkového divadla prohlížeti a ji odhrnovati; ale zevnitř odehnala je pokaždé závistivá ruka, i přiložila jim k tomu ještě něco za uši. Jenom když jsem já se přiblížil, změnila se scena. — No, jen dál, jen dál, panáčku! ozval se proti mně ženský hlas, a paní principálka, statná, po venkovsku oděná žena kývala na mne velmi laskavě. Buďto byli majetníci nemluvných a netrávících herců přirozeným pudem poznali, že k rodině uměním spřízněných lidí náležím, anebo bylo děvče, které si moje paní quasi-matka k posluze držela, něco vyžvatlalo; slovem — já byl ve stánku bezživotných umělců tak laskavě přijat, jakoby mým slovem měli oživnouti. Já však byl také hned jako doma; poblízku nevídaných panáčků stala se změna v mé celé bytosti. Pimperlátko zdálo se mi býti soudruh z oněch časů, kdyžto jsem ještě v košili po lukách a pastvištích se proháněl — a doktor Faust kýval na mne hlavou, jakoby dávno čekaného přítele pozdravoval.

Ale ještě kouzelněji nežli ti mladí diblíci otočili mne přepodivnou sítí tvůrcové a ředitelové jejich. Starý direktor byl vysloužilý voják — statné, ramenaté tělo s hnědou tváří. Pod notným nosem visely mu husté kníry, a po celém obličeji ležela věčným táborem rajská spokojenost, majíc tu jiskrné oči jako dva veselé ohně zapáleny. Hlas jeho byl jadrný, zvučný a ohebný: brzo zněl vážné z úst dobrodružného doktora nebo španělského krále, brzo vrčel z tlamy rohatého a jazyk vyplazujícího raráška — a když promluvil ke mně, bylo mi, jakoby mě ovívaly líbezné hlasy zvonku z rodinné vsi mé, ozývajícího se druhdy večer ku klekání — slovem bylo mi, jakobych byl dávno nevídaný práh pravého domova překročil. Já zapomněl na paní quasi-matku, na mračno a hromobití, ježto se nade mnou stáhnouti mohlo, kdyby se byla probudila a mne pohřešila — já zůstal celou hodinu po komedii ještě a starého kejklíře, a druhý večer po produkci —“

Tu se vypravovatel poněkud zamlčel — dolil si sklenici a pil.

„Aha!“ zvolal rusovlasý kritik, čině za jeho příkladem — „to je umělecká přestávka — nejhlavnější fundament dramatického stavení! — teď se přivalí hlavní effekt.“

„To máš dobře, rozbíravý Václave!“ řekl přítel komik — „teď přijde, načež bez pohnutí pomysliti nemohu; teď přijde puntík, kdežto se náhle přelomila cesta má. Druhý tedy večer po komedii vsedl jsem tajně — aby mě z hospody nikdo nespatřil — na vozík ředitele panáčků a zajel s ním do toulavého života.“

„Šťastnou cestu!“ zkřikl básník a pozdvihnuv sklenici, připíjel uprchlému příteli.

„A co jsi řekl svému pěstounu?“ ptal se malíř.

„Tomu jsem napsal lísteček, plný vroucích slov, jakž mi je dětinské srdce napovědíti stačilo — a od té chvíle jsem ho neviděl. Pobořilať se zatím hezká hromada let; já byl věrným pomocníkem nového pěstouna, panáčkové tancovali a točili se pod mými prsty, a slečny a kněžny rozprávěly mými ústy, že byla rozkoš poslouchati; pak nás nemilosrdná tyranka s kosou rozvedla, já se dostal ze společnosti dobrých dřevěných panáčků zase mezi zlé živé panáky — a tak dále, jakož by dlouho bylo nyní o tom povídati; ale mou zlatou quasi-matku a jejího dobrého manželíčka jsem od té chvíle neviděl. Teprva včera — nevím, byl-li to punč, byla-li to rozpálená mysl, podivné zpomínky, časem se budící touhy — no, vždyť uvidíme — za několik málo hodin se to rozhodne.“