Nový rok (Tyl)/I.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 157–165. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na hodinách kláštera dominikánského bilo pádné kladivo tři čtvrti na dvanáct. Studená, tmavá noc držela rozlehlé město v tuhém objetí, a mrazivý větřík vymetal ulice, zaháněje veselou, z hospod se hrnoucí čeládku do kafíren.

V pohodlném koutečku podobného, cikorii převařujícího ústavu seděli tři mladíci ve skvostném rozmaru. Do jedenácté byli vespolek poslední večer starého roku při cínových žbánečkách světili; a vyprázdnivše tam hezkou řadu hrubého střeliva, utekli se posléz do zbrojnice, kdež outlejší, ale neméně nebezpečnou zbraní zahrávati počali. Již stálo patnácte punčových sklenic na tabulce kafírníkově, kterým se byl rozmarný trojlístek na dno podíval — a ještě nezdálo se, že by s tímto díváním a skoumáním šlechetné tekutiny byli u konce.

Byli to bratříčkové, jakoby je hravá ruka náhody schvalně byla svedla — vesměs žákové nebeským mlékem napájených Mus. Novotný, nejmladší mezi nimi — malá, outlá postavička s rusými kadeřemi a zazrzavěle opeřenou bradou, trochu široce nastřihnutými ústy a zamodralýma brýlema, za nimiž dvé jiskrných očí se točilo — byl řemesla svého lyrický básník a přitom si časem na kritickou stolici zasedal; co vedle toho tropil, nebylo dosti známo; druhý z nich, Janovský, vytáhlý mladík, jemné, skoro ženské a tak průhledné pleti, že mu každým, sebe menším pohnutím na tváři viděti bylo, mnoho-li v sobě krve má — človíček jako syrový smrček, když se do ohně strčí — obíral se malováním podobizen a dával po zvláštních mohovitých domech hodiny v kreslení; třetí soudruh, nejstarší a nejusedlejší, byl divadelní herec. Ráz tváře jeho popisovati je těžko, leda by se řeklo, že byla beze všeho výrazu, jedna oněch širokých tváří, kteréž bývají nastrčeným znakem prosté srdečnosti. Ale když ji rozpříčil nebo natáhl, když ústa rozevřel a zuby vyšklebil, když oči vyvalil anebo přimhouřil: pak jej obskakovali diblíci nesmrtelného veselí, a člověk se musel smáti chtěj nechtěj. Byl oblíbený komik.

Novotnému se byla toho dne podařila báseň o snivěbdivých očích, komika byli dnes rozveselení diváci několikráte vyvolali, Janovský měl v kapse honorár za svůj poslední portrét — a to byla věc nejhlavnější. Herec nemohl častovati, poněvadž bylo den před gáží; Novotný nemohl platiti, poněvadž si ani nakladatel básní, ani redaktor časopisu netroufali dáti mu něco anticipando: i musel tedy Janovský býti krkavcem na poušti a svůj honorár punčem rozřídit.

Nyní zahučela s věže dvanáctá.

„Requiescat in pace!“ zvolal Novotný, plnou sklenici pozvednuv a jako pouhou vodu do hrdla ji pohrobiv. „Teď mu zvoní umíráčkem. Však se měl již dávno bradou vzhůru položit — starý ničema.“

„A proč, Václave?“ ptal se komik, sklenici zvolna k ústům přikládaje, a vřelý nápoj pochutnávavě srkaje. „Proto že je starý? Myslíš, brachu — že bude v novém líp?“

„Kdybysi hlavu něco dále z kulis vystrčil, abysi nosem o skutečný svět zavadil,“ řekl Novotný — „věděl bysi, že ta stará mizérie dlouho trvati nemůže. Všecko se chystá k novému, krásnému životu. Sprostota musí vyhynouti, a na setinách hrubé modly její rozepne šlechetná mysl své mohutné peruti a povznese královskou hlavu.“

„A pak budeme“ — rozkřikl se horlivými slovy a vroucím nápojem rozčilený Janovský — „pak budeme —“

„— pokojně u cínových žbánečků sedati,“ vskočil mu komik do řeči, po hodném doušku si pomlaskávaje.

„Recte habes, Johanýsku!“ dotvrdil to Novotný, soudruha na rameno uhodiv. „Právě to sezení u žbánečku je kvintesencí skutků našich — a bez něho byli bychme pouzí peciválkové. Oh — my jsme velicí — při pivě! Tam se rodí naše světoborné návrhy, kteréž — věčnými návrhy zůstávají.“

„No, no!“ namítal mu Janovský — „jenom ne tak zprudka! My děláme dost — a také příště nestrčíme ruce do kapes; — hlouposti, takové řeči!“

Novotný byl by snad odpověděl — ale zřetel všech třech obrátil se náhle ke dveřím, kdežto kafírník nevítaného hosta peskoval.

„To by se mi ještě nedostávalo,“ hulákal tam svým jadrným a dnes také trochu navlaženým jazykem — „abych se měl se žebráckou čeládkou zlobiti, sotva že nový rok přes práh kročí. Nestydíte se? o půlnoci! — a běhat po ulicích. Či myslíte, že mám pro vás dovolení nechat kafírnu otevřenou až do bílého rána?“

Host, kteréhož kafírník takto vítal, byl asi šedesátník — vytáhlá a vyzáblá postava s nejdobrosrdečnější tváří na světě. V tenounkém popelavém kabátě u dveří se krče a čepici v rukou mačkaje, hleděl tiše prosebným, poněkud zakaleným okem na hospodáře, a vyslechnuv jeho nevlídné novoroční kázaní, řekl jektavýma rtoma polohlasitě: „Zaplať Pán Bůh!“— Potom se chopil kliky.

„Na mou duši!“ zvolal Janovský. „Totě Pohořalský z Divotvorného klobouku!“

„Duchu Garrickův!“ zvolal komik, vesele se na chudáka ušklebiv — „jakoby Klicperovu nejživotnějšímu výtvoru byl za vzorek sloužil! Já mám tisícerou chuť na lepší známost s ním sklenici punče vyprázdniti.“

„Stane se, Johanýsku, stane se!“ potěšil ho básník, a obrátiv se s uzardělou tváří ke dveřím, zvolal: „He! pane Pohořalský! pane kolego! — neráčí se blíže přistoupiti?“

„Žebravý host se otočil, nevěda dobře, zdali se ho volání týká čili nic, a upřel zraky své polo bázlivě, polo nadějně na rusovlasého kritika.

„Jen blíže, blíže!“ zvolal tento, na nuzáka kývaje. „Tu je dost místa pro čtvrtého. He! Márinko! — skleničku s vejcem! — či líbí se bez vajec?“

„Zaplať Pán Bůh!“ řekl host, zdlouhavým krokem se přikrádaje, a nejistým okem brzo na zvoucího mladíka, brzo na žasnoucího kafírníka pohlížeje.

„I totě se musí vzíti hned za nos, abych věděl, zdali bdím anebo spím!“ ozval se kafírník, své vykrmené bříško semotam otáčeje. — „Což pak ráčíte, pane Novotný, toto žebravé umučení znát?“

„Pozor na hubu, pane bryndopale!“ hrozil mu kritik. „Anebo myslíte, že bych byl něčím horším, kdybych místo vyšívaného paltó — toho cizozemského a neforemného pytle — sedřený kabát na těle měl?“

„Ó, prosím — ale vy — a tato živá bída —“

„Právě že je živá, musíme si jí všímati; kdyby ležela již mezi šesti prkénky — pak by bylo po vší starosti. Honem, zlatá dušinko! — honem s tím punčem! Pan Pohořalský musí nový rok vesele načíti.“

„Zaplať Pán Bůh, pánové!“ řekl tento s úsměvem, v němžto se radost, ale i žalost jevila. „Jsem v hluboké pokoře povděčen, milostiví pánové — jestli se ale ráčí pro nešťastného člověka něco dobrého udělati, bylo by mně místo drahého pití —“

„— nějaké novoroční nadělení na penězích milejší! Concedo, příteli písničkáři!“ přejal mu řeč Novotný, „a za tou příčinou obrátíme se tuhle k našemu klenotníku, pokladníku a tajnému opatrovníku našich důchodů.“

Přitom okázal na Janovského; potom poklepal na prázdnou sesli, na nížto se nuzák i konečně posadil. Ostatní hosté sestrkovali arci přitom hlavy, anebo se divnému počínání veselého trojlístku smáli: ten se ale nedal mýliti, a přijal chudáka mezi sebe jako sobě rovného soudruha.

V několika okamženích kouřila se před ním štíhlá sklenice plamenného punče na lakovaném tácku. S dětinskou rozkoší sáhl po ní bídák oběma rukama i držel ji takto hezkou chvíli v hrsti, a potom si začal ruce mnouti, neboť měl prsty ostrým větrem zkřehlé.

„Jen s tím dolů, pane kolego!“ řekl komik, a sám sklenici pozvednuv, vylil z ní zbytek do hrdla. „To zahřívá. He, můj obratný Maroušku! — ještě půlku — a malý přidánek, aby z toho byla celá.“

„Zaplať Pán Bůh!“ oddechl si na to nuzák, ze sklenice asi na prst upiv — „zaplať Pán Bůh! — to je kouzedlná vodička — ale škoda — škoda!“

„Jaká škoda? — čeho škoda?“ ptal se Novotný. „Ne snad trochu té citronové omáčky, kteráž vešla v pevný svazek s prudkým arakem, ačkoliv se o ni také rozplývavý cukr pokoušel? — Jen s ní dolů!“

„Zaplať Pán Bůh!“

„Při sám Apelles, Rafael a Brandl!“ ozval se nyní Janovský, kterýž byl až posud s nuzáka očí nespustil — „ta hlava a ne jiná! — hotový — nevyrovnaný Lazar! Já s ním udělám na příštím vystavení furore. Nebesa tě uchovejtež v neporušené postavě, můj osudem seslaný vzore — pí! ťukni si!“

„Zaplať Pán Bůh!“ děkoval se host a opět na prst upiv, doložil s povzdechem: „Škoda — škoda!“

„Ale per deos infernales! — jaká pak škoda, vetchý vzdychale?“ ptal se Novotný.

„Že si nemohu vzít trochu té čarodějné vodičky domů.“

„Ahá!“ prohodil komik. „Pan Pohořalský ctívá bezpochyby Bachusa nejraději doma.“

„I kam pak myslíte, jemnostpane! — pro Bachusa je ke mně cesta tuze obtížná; — ale mou zlatou Bětunku by to zahřálo. Já vím, že jí teď začínají prstíčky křehnouti — při tom věčném píchání.“

„Jaká pak je to Bětunka?“ ptal se Novotný, a narovnával si brejle, jakoby chtěl odpověď všemi smysly pojmouti. „Jakého valoru? jarní, lehkokřídlá píseň? — nebo zimní, plačtivá elegie? Snad pana Pohořalského vzácná paní manželka?“

„Manželka? — a pana Pohořalského?“ ptal se nuzák, s podivením oči po trojlístku otáčeje. „I toť by v tom byl šlak zašitý! Kdo pak je ten pán? Já ho neznám!“

Trojlístek se dal do smíchu.

„Skvostný človíček! Pouhá nevinnost! — Ale k mudrctví mu schází ještě mnoho — neznáť ani svého vlastního jména.“

„Naposledy nebudete ani vědět,“ řekl Novotný, „že jste dělal písničky, o které se po výročních trzích lidé rvali?“

„Já že? — nu, ano, ano — já dělal písničky,“ začal nuzák, a v bledou vyzáblou tvář skočil mu záblesk jakési radosti. „Ale můj milý, zlatý pane, jakž pak vy to víte?“

„Toť vědí celé Čechy! — vždyť je to černé na bílém a tištěno v Hradci Králové! Není-liž pravda, páni kolegové?“

A druzí dva dali se do smíchu, na dosvědčení hlavou kývajíce.

„Ale jakž pak by to bylo, aby o mně celé Čechy věděly?“ divil se nuzák jako u blahém vyjevení. „Vždyť pak se až posud nikomu do mých písní nechtělo,“ — doložil názvukem trudojemným; „a kdyby nebylo mé Bětunky, ještě bych je nebyl ani slyšel — leda ze svého vlastního bručení.“

„Ta vaše Bětuška tedy zpívá?“ ozval se Janovský, ze svého malířského pohlížení se protrhnuv.

„Oh! — a jak!“ odpověděl starý s mladickým plamenem.

„Snad hezky pronikavě manželská dueta?“

„Ale moji drazí pánové — co to máte pořád s tím manželstvím? Bětuška je moje vlastni a jediná dcera.“

„To není pravda!“ řekl Novotný krátce, právě vyprázdněnou sklenici na stůl postaviv.

„I ty milý Bože! já budu předce vědět, je-li to má dcera?“

„Vy máte tři dcery!“ dokazoval Novotný, jemužto jazyk již nějak neobratně služby konati počínal. — „Pánové, má Pohořalský tři dcery, nebo nemá?“

„Má, má!“ opětovali druzí dva jedním hrdlem.

„I uchovej Bože! Kdo pak vám to řekl?“

„No — Klicpera.“

„Kdo je ten pán? — já ho taktěživ,“ řekl nuzák. — „Pánové, nesmějte se — mně začíná být ouzko! Ví Bůh, já mám jenom jedinou dceru.“

„Bezpochyby hezkou a — hodnou — není-li pravda?“ ptal se Janovský. „Můžeme s ní udělati známost?“

„Ne, ne!“ vyrazil ze sebe starý bojácně. „Má holka nestojí za to, aby s ní takoví pánové známost dělali. Za jedno není hezká — a za druhé —“

„— se o ni bojíš!“ vpadl mu komik do řeči. „Já ti to vidím na nose. Není ale divu — osmnáctileté děvče —“

„Prosím — ještě není zcela osmnáct —“

„Tím hůř! Mezi sedmnácti a osmnácti je největší nebezpečenství. He, Maroušku! Semhle ještě skleničku!“

„Zaplať Pán Bůh! již mi jde hlava kolem —“

„Škoda jen, že má Bětuška zrzavé vlasy —“

„Prosím poníženě — její hlavička se leskne jako havraní peří na slunci.“

„Takto by ještě prošla — kdyby nebyla trochu zakrnělá —“

„Prosím, to ji neznáte! Jedle nemůže být rovnější a štíhlejší —“

„Kdo vám to povídal? Očka její jsou dvě hvězdy, kteréž nad růžemi a liliemi do traplivé noci stáří mého utěšeně svítí.“

„Vivat Bětunka!“ zvolal nyní komik. „Píte, pánové! Přiťukni si, šťastný tatíku!“

„Zaplať Pán Bůh!“

„Vivat Bětunka!“ křičel nyní celý trojlístek, z plného hrdla se chechtaje, že tak lacino obraz chudé krasotinky dostal.