Nové verše/Vavřinec

Nové verše František Gellner
K Alšově šedesátce	Vavřinec	Spletitost věcí

Údaje o textu
Titulek:	Vavřinec
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Nové verše. Praha: Fr. Borový, 1919, s. 68–74. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Mnoho vody vlila
řeka do moře,
a smrt ulevila
mnohým od hoře,
co Řím vládl bez výhrady
nad zeměmi, nad poklady ―
osudu se střežte zrady,
kdož jste nahoře!

Tehdy z Palestiny
do dědin i měst
mezi lidské syny
nové víry zvěst
nesli muži odhodlaní,
které pronásledování
neodstrašovalo ani
hrozné smrti trest.

Celé svazky byly
již tím popsané,
co vše zakusili
první křesťané,
skrývat před pohanskou sběří
musili se, ku večeři
házeli je divé zvěři
římští katané.

Císař Valerian
v říši římské vlád’,
byl to velký pijan
a měl ženské rád,
ale v srdci zatvrzelém
nové církve nepřítelem
byl tak jako v světě celém
nikdo druhý snad.

Mučenická sláva
je sic pěkná věc,
ale církve hlava
a s ní ovčinec
ze svého přec vyšli klidu;
jediný jen chladně bídu
všechnu snášel, kněz, muž z lidu
jménem Vavřinec.

Císař ved’ rád války
jako mnozí dnes
dívaje se z dálky,
aniž sám tam lez’.
Drahá věc to! Daně stále
rostly. Konečně byl ale
vymačkán lid dokonale,
mocnář bez peněz.

Avšak mocnářovi
k štěstí ministra
dal bůh v Modestovi.
Co to za bystrá
hlava byla! Šel vždy novou
cestou, v práci pro hladovou
pokladnici císařovou
platil za mistra.

Modestus byl státník,
jenž se zajímá
o kdekterý patník.
Věděl, jaký má
Vavřinec vliv ― nad penězi
církve vládne! Znal, kde vězí,
vzkázal proň a řek’ mu mezi
čtyřma očima:

„Doneslo se mně, že
vzácných pokladů,
stříbra, zlata, spěže
máte hromadu.
Časové jsou nyní špatní,
otevř kapsu, zuby zatni,
prázdná pokladnice státní
jde k Vám o radu.

„Dosud jsme vás z kůže
dřeli, věšeli.
To se změnit může
rázem, příteli.
Budete moc’ na modlení
trčet až do omrzení
v době noční, v době denní,
jenom chcete-li!

„Souvěrcům svým ještě
dnes vše vypovíš:
ze zlatého deště,
když mi vyhovíš,
vzejde vám pak nový směr tu,
ne-li, tak vás pošlu k čertu,
a že nerozumím žertu,
křesťane, to víš!“

Vavřinec měl sice
mnoho důvodů
rychle vytratit se
někam za vodu;
takto však se nerozhodne,
nýbrž přijde příštího dne,
ale nikdo neuhodne
v jakém průvodu!

Starci otrhaní,
slepci, mrzáci,
žitím krutě štvaní
choří žebráci,
přemožení namáháním,
se vzdechy a s proklínáním
jak příšerný ohon za ním
táhli k paláci.

Modestus, chlap starý,
když to uviděl,
„Co to za maškary
přivádíš mi?“ děl.
Řekl Vavřinec mu na to:
„Toť náš poklad, naše zlato,
vše, co může nám být vzato,
cos nám záviděl!“

Netěšila pána
zlatá tato žeň.
Vzkřikl na hejtmana:
„Nazpátky to žeň!
Nešetř’ holi, nešetř’ ranou,
kněze ale vezmi stranou,
ha, ten za tu podívanou
přijde na rožeň!“

Kněze k zemi strhli
a byl odvlečen;
na rožeň ho vrhli,
když byl vysvlečen.
Zanedlouho nečekaně
„Obraťte mě“ spustil na ně,
„chtěl bych na druhé být straně
stejně propečen.“

Když věc ta se stala,
ani nevíte,
jaká hrůza jala
svědky očité.
Děl se s nimi obrat náhlý,
bludy svoje odpřisáhli,
po milosti boží práhli
od příhody té.

K událostem těmto
podotknu radš’ hned:
Nevymyslil jsem to,
to bysi se plet’.

Padla předminulé zimy
malá knížka do ruky mi,
stará, s listy sežloutlými,
a tam jsem to čet’.