Nové verše/Loutky

Nové verše František Gellner
Ballada	Loutky	Poslední věci

Údaje o textu
Titulek:	Loutky
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Nové verše. Praha: Fr. Borový, 1919, s. 58–60. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Divné zimy! Žádný sníh,
jenom tyhle deště!
Ach trudnomyslnost z nich
zmocní se tě ještě…

Z bláta stromy holé ční
v řadách na ulici.
Nuda píseň smuteční
zpívá ve světnici.

Nastal večer. Jedině
u karet je živo.
Rci, chceš dřepět při víně,
či lít hrdlem pivo?

Milý brachu, vzal tě čert,
když tě nenapadlo
mysliti včas na koncert
nebo na divadlo!

I co ―! Není nálada
v nich dle mého vkusu.
Tak mi to tam připadá
jako v omnibusu.

V myšlenkách se v dávný čas
vracím. ― ― Na dřevěné
malé herce hledím zas
v krčmě zakouřené.

Také na principála
vzpomínám si dosud:
Holá lebka zvětralá.
Vypadal jak osud.

Hercům pohyb dávala
jeho dlaň, hlas plíce.
A z kapsy mu čouhala
láhev slivovice.

Jeho král byl postavy
vážné, hlava bílá.
Neměl ani představy,
co je kamarilla.

Krásní byli rytíři
s nádherným jich šatem,
ve stříbrném krunýři
vykládaném zlatem.

Mnohý hrdina a rek
byl sic vznešenější,
ale malý Kašpárek,
ten byl nejchytřejší.

Nebyl něžný ve slově
ani jemných mravů,
než i dceři králově
napravoval hlavu.

Smích měl, který usmíří,
v nejzpupnějším žertu.
Vždycky rybník rytíři
vypálil i čertu.

Zda všecka ta nádhera
ještě na světě je?
V truchlivý chlad večera
zimní déšť se leje.

V šedou veteš vzpomínek
srdce mé se dívá
jako dítě v plamínek,
který dohořívá.