Nové básně/Osud

Nové básně Julius Zeyer
Romance o otroku chalifa Hassana	Osud	Perla

Údaje o textu
Titulek:	Osud
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Nové básně. V Praze : Nákladem České grafické akciové společnosti Unie. (Spisy Julia Zeyera; sv. XXXIII).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uniknout že možno není
osudu, jejž Bůh sám určil,
i kdyby ti démon stranil,
nebo mocný džin ti sloužil,
každý věřící tak ví.

Hostem krále Šalamouna,
hostem drahým nade všechny,
jednou byl v Jerusalemě
mladý kníže z Indie.
Šalamoun ho skvěle častil,
všechny divy chrámu svaté,
všechna koiuzla vonných zahrad,
všechnu domu nádheru
ukázal mu žasnoucímu.
Z pokladu pak vyňal prsten,
na trůn zlatý sedl s hostem,
a tak pravil knížeti:
„Čarodějný je ten klenot;
zatočím-li jím na prstu,
viditelným svět se stane
jinak neviditelný.
Andělé a démonové,
džini, zjevy, mátohy,
vše, co skryto zrakům lidským,
ihned zrakům zjevno jesti
čarem toho prstenu.
Dej mi ruku! Hleď teď kolem!
Rozeznáváš v prázdnu nyní
tajuplný duchů svět?…“

Žasl kníže! Zdálo se mu,
poprvé že nový prohled’,
lepým že byl dosavad.
Co tu bylo různých tváří,
postav podivných či krásných,
pitvorných i půvabných!
Pojednou se kníže zachvěl,
velký anděl temných zraků,
s perutěmi moc jak modrá,
plná hvězd a plná tajů,
před trůnem se zastavil.
Zrak svůj velebný a hlubý,
zrak svůj, který udivení,
velké jevil, na knížete
bez pohybu upíral.

Šeptem kníže pravil králi:
„Neznámá mě hrůza jímá!
Děsivý jaký to přízrak
Zkázověstný ve své kráse?“
Odpověděl Šalamoun:
„Azrael to, anděl smrti,
ten, co do věčnosti volá
duše lidí před soud Boží!“

Kníže třásl se a pravil:
„Stále na mě zírá, zírá,
divný mráz mi tělem jde!
Zdá se mi, jak by mě hledal,
není jist, že poznává mě,
uniknouti ještě lze mu!
Králi, prokaž mi teď lásku!
Některému z džinů mocných
rozkaz dej, neb démonů,
rychlostí aby mě blesku
dones’ domů na svých křidlech,
do Indie, vlasti mé.“

Stalo se, jak přál si kníže,
na perutě vzal jej démun,
do Indie tak jej rychle
donesl, že dřív tam přišel,
do trávy než granát spadl
s větve, s níž jej vítr střás’.
Šalamoun však Azraeli,
kloně se mu, takto děl:
„Prič jsi udiveně hleděl
na knížete, anděli?“

Odpověděl anděl králi:
„Jak jsem jinak mohl hledět,
vesmíru, když Pán mi velel,
abych duši toho muže
v Indii zval, převed ji?
V Indii! A seděl s tebou
v městě tvém, v Jerusalemě!
Proto byl jsem udiven!“ —

Řekl tak a bleskem letěl
za knížetem, který právě
v paláci svém skonával.
Chvátaje, by smrti skryl se,
padl, poranil se zbraní,
po boku již ostrou nosil.
Odňal tedy anděl smrti
duši jemu v Indii. —