Nové básně/Nad omšenou střechou

Nové básně Julius Zeyer
Červánky	Nad omšenou střechou	U hluboké řeky

Údaje o textu
Titulek:	Nad omšenou střechou
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Nové básně. V Praze : Nákladem České grafické akciové společnosti Unie. (Spisy Julia Zeyera; sv. XXXIII).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nad omšenou střechou
stará jabloň kývá,
s každé její větve
sto se květů dívá,
s nejvyššího vršku
na ní slavík zpívá.

Klokotal ten slavík
sladce ve dne, v noci,
až vylákal z domu
čarodějnou mocí,
dceru drahé máti,
minulému otci.

Dceru modrookou,
temnobrvou krásu,
s korunou na hlavě
dlouhých, hebkých vlasů,
plavých jako bledé
zlato žitných klasů.

Z komory jí lákal,
z tiché, tulné, milé,
kde ty její ruce,
povždy k práci čilé
zlatem vyšívaly
šátky sněhobílé.

Do dálky jí lákal
ze stinného sadu,
zelená kde routa
s růží rostla v ladu; —
odpusť někdy Pán Bůh
černou mu tu zradu!

Zalkal starý otec,
syny svolal svoje:
„Odnesl mi jestřáb
potěšení moje!
Na koně! Hoj za ním
do lítého boje!

Přiveď ji nazpět
pod tu starou střechu,
aneb ustelte mi
v hrobě lože z mechu,
by nebylo více
vidu mi, ni slechu!

Najdete-li v létě
ji, pak po pramici
kolíbavé vezte
moji holubici
a před sluncem chraňte
větví bělost lící.

Bude-li to v zimě,
na zlacené sáně
posaďte ji, hřejte
dechem její dlaně,
polibků, ach, tisíc
za mě vtlačte na ně!“

Jeli bratři, jeli
stepí, tmavým lesem,
řinčely jim zbraně,
z kopyt ořů, křesem
o kameny, jiskry
míhaly se vřešem.

Jeli, až ji našli
v rubáš zahalenou,
sedící pod starou
lípou pod zelenou,
hustě květem hvězdným
bílým obalenou.

Vidouce tak sestru,
hořce žalovali,
její bledé líce
s pláčem celovali,
a zpět v starý dvorec
opuštěnou zvali:

„Pojď zas pod tu střechu,
vlaštovka kde zpívá,
v komůrku svou bílou,
matička kde sivá
pod obrazem svatým
slova šepce tklivá!“

Na to milá sestra
ruce zalomila:
„Kdyby máť jen stěnou
třeba promluvila,
každé její slovo
v kment bych zabalila!

Nepůjdu však nazpět,
věnec pošlu pouze,
a zde plakat budu
— vím, že ne už dlouze, —
po matičce věrné
v nezkrojené touze!

Jáma vykopána,
nade mnou se sklání
místo matky lípa,
a při větru vání
sype na mě květů
sladké celování!“