Nové básně/Litevská ballada

Nové básně Julius Zeyer
V staré Litvě	Litevská ballada	Jurata

Údaje o textu
Titulek:	Litevská ballada
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Nové básně. V Praze : Nákladem České grafické akciové společnosti Unie. (Spisy Julia Zeyera; sv. XXXIII).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stojí bříza s listy stříbrnými
za horami, ahc, tak daleko —
laňka pod ní leží, hasnoucími
zraky hledá slunečko.
Za horami stojí dvorec bílý,
uvnitř mladá žena umírá,
jako rosa mizí její síly,
šeptajíc tak, k nebi pozírá:

„Dobrý Bože, kéž se spánek schýlí
na hodinku jen na víčka má,
hledala by duše domek milý,
v kterém teskní po mě matka má!
Žežhulicí, duše uvolněná,
na návštěvu k ní by letěla,
zakukala ‚s Bohem‘, spokojena
vrátila by pak se do těla.
Bože můj, pak smrť ať přijde pro mě,
doufám v nebe tvoje a v tvůj ráj,
tiše dřímat v úzkém budu domě,
nepláču, že mrazem skončen máj.“

S povzdechem tak děla žena chorá,
oknem zřela toužně v širý kraj,
v poledni kde v zlatém modrá hora
tiše stála, tiše temný háj.
Chvílí tou z hor, hájem, plavým polem
spánek boží, snivý anděl šel,
tichounce se vánkem nesl dolem,
k bílému až dvorci libý spěl.

Květy nesklonily vonné hlavy
vzdušné jeho nohy dotknutím,
klasy, role háv ten žlutě žhavý,
klesly ledva křídel vanutím.
Koně zapřaženi v těžkém pluhu
nelekli se, kolem když se nes’
anděl spánku, žehnající luhu,
a na prahu starý, věrný pes
nezaštěkal, mátoha když k paní
vešla v síň co libá paprslek,
choré zraky když jí kryla dlaní,
z které blahý věčně line lék.

Usínala žena, uvolněná
duše její křídel nabyla,
v žežhulici pestrou proměněna
letěla, kam byla toužila.
Proti domu u hřbitova stála
stará lípa, šumná, zelená,
shrbená ač, k nebi přec se smála,
letním sluncem čarně zmlazena.
Na tu lípu žežhulice sedla,
zakukala, ach, tak truchlivě,
v komůrce až máti stará zbledla,
za srdce se chytla tušivě.
Vyšel otec, vyšli bratři s chaty,
rozumnět však ptáku nemohli,
vyšla posléz věrná, sivá máti,
poznala hned s pláčem žežhuli.
„Pestrý ptáku, dcero moje milá,
duše zlatá, z dáli přiletla’s,
kdy se tělem vrátíš, růže bílá,
v rodný kraj, kde luzně vykvetla’s?“

Zakukala bolně žežhulice:
„Matko, dvé znám slze plodných slov.
Jedno z nich zvní krutě: ‚Nikdy více!‘
druhé: ‚s Bohem!‘ — To mi říci shov.
Nevyřknu to první, plné hoře.
Vrátím se, — až kámen vydá květ,
vrátím se, — až stromy vydá moře,
v plotě kůl až vydá svěží sněť.
S Bohem tedy, matko moje drahá,
ulož paměť moji v srdce skříň,
druhá moje matka, země vlahá,
přijme krásu moji věrně v klín!“

(Slovanský Sborník 1887.)