Nové báchorky/Chrobák
| Nové báchorky | ||
| Chrobák | Sněhulák | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Chrobák[1] |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Skarnbassen |
| Zdroj: | Nové báchorky od J. Kr. Andersena. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1879. s. 3–15. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Jiří Stankovský |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Císařův kůň dostal zlaté podkovy, ano, zlatou podkovu na každou nohu. Proč? Bylť nejkrásnějším zvířetem, měl štíhlé nohy, moudré oči a hřívu, kteráž mu splývala jako hedbávný závoj kolem šíje. Svého pána pronesl dýmem prachu a deštěm kulí, slyšel kule zpívat a pískat, a když nepřátelé hrnuli se ku předu, kousal kolem sebe, vyhazoval a bojoval. Jedním skokem přesmykl se přes koně skleslého nepřítele i zachránil svému císaři zlatou korunu, zachránil mu život, dražší než zlato. Proto dostal císařův kůň zlaté podkovy. Ale to mu záviděl chrobák, proto vylezl ze svého úkrytu v stáji císařské a dovléknuv se ku kováři pravil: „Dříve velcí, potom malí; avšak pouhá velikost přednosti nezasluhuje.“ I natáhl tenounké své nožky.
„Co chceš?“ ptal se kovář.
„Zlaté podkovy,“ odpověděl chrobák.
„Zdá se, že nejsi při rozumu,“ usmál se kovář. „Ty že také chceš zlaté podkovy?“
„Ano, zlaté podkovy,“ odvětil tvrdošijně chrobák. „Což nejsem takový jako ta velká šelma, kterou neustále obsluhují, česají a čistí a jíž se vždy jen dobrého jídla a nápoje dostává? Nepatřím též do stáje císařské?“
„Ale proč dostal kůň zlaté podkovy?“ tázal se kovář. „Což to opravdu nechápeš?“
„Zda to nechápu! Pochopuju alespoň tolik, že je to vůči mně velikým zneuznáním,“ pravil chrobák; „toť urážka — a proto odeberu se okamžitě do šírého světa.“
„Hleď, abys už raději zmizel!“ zvolal kovář se smíchem.
„Hrubiáne!“ odsekl mu chrobák a odlezl. Uraziv malý kousek cesty octnul se v rozkošné malé zahrádce, v níž voněly růže a levandule.
„Není zde líbezně?“ pravilo malé, pestře kropenaté kuřátko. „Jaká to sladká vůně, jaká to krása!“
„Jsem zvyklý něčemu lepšímu,“ podotknul chrobák. „To zde nazýváte krásou? Vždyť tu nemáte ani hnojiště.“
Nato kráčel dál i stanul ve stínu blednivky, po níž lezla housenka.
„Jak krásný je ten svět!“ zvolala housenka. „Slunce je tak teploučké, vše je tak čilo a spokojeno. Až někdy usnu či zemru, jak to nazývají, probudím se zas a budu motýlem.“
„Nebuď domýšlivá!“ pravil chrobák. „Také my teď lítáme jako motýlové. Přicházím ze stáje císařské; ale nikdo v něm, ba ani císařův kůň, který se teď pyšní zlatými podkovami, není tak domýšlivý jako ty. Dostati křídla! lítati! Ano, teď lítáme my.“ A při těchto slovech vyletěl. — „Nerad se zlobím, ale musím.“
Padl do hustého drnu. Zde si trochu poležel a potom usnul.
O běda! jaký to hrozný liják! Pleskotem jeho probudil se chrobák a chtěl ihned do země zalézti, ale nemohl. Válel se a ploval po břiše i po zadku; na lítání nemohl ani pomyslit; kdož ví, dostane-li se z místa toho živ a zdráv. Ležel, kde se byl položil.
Když liják poněkud ustal a chrobák si oči vytřel, lesklo se před ním cosi bílého; bylo to plátno na bělidle. Pospíšil k němu a zalezl v záhyb mokré lněné látky. Neleželo se tam ovšem jako ve stáji v teplém hnoji, ale nebylo tu nic lepšího, a proto tam zůstal celý den a celou noc, neboť pršeti nepřestávalo. Časně z rána chrobák opět vylezl a zlobil se velmi na špatné počasí.
Na plátně seděly dvě žáby; jasné jejich oči zářily nadšením. „Znamenité počasí,“ pravila jedna z nich. „Jak to občerstvuje! A jak pěkně drží se voda v plátně! Svědí a lechtá mne to v zadních nohách, jako bych měla plovati.“
„Ráda bych jenom věděla,“ řekla druhá, „zda vlaštovka, která se tak daleko odvažuje, nalezla kdy na svých cestách v cizích zemích lepší počasí nežli u nás. Takový déšť, takové vlhko! Nejinak než jako bychom ležely v mokrém příkopu. Kdo se z toho neraduje, opravdu otčinu svou nemiluje.“
„Jistě nebyly jste nikdy ve stáji císařské?“ otázal se chrobák. „Tam je vlhkost rovněž tak teplá jako voňavá. Jsem tomu zvyklý, to je podnebí, které mi svědčí; ale bohužel, na cestu nelze je vzíti s sebou. Není zde v zahradě nějaké pařeniště, v němž by osoby od stavu, jako já, mohly obývati?“
Ale žáby mu nerozuměly a nechtěly rozuměti.
„Nikdy rád svou otázku neopakuji,“ pravil chrobák, tázaje se třikrát po sobě, aniž obdržel odpovědi.
Pokročiv dál narazil na hrncový střep; neměl tu sice ležeti, ale že tu byl, poskytoval útočiště. Bydlelo v něm několik škvořích rodin. Netoužily po příliš velkých místnostech, nýbrž po důvěrném, pospolném životu.
Ženy vynikají zvláštní láskou mateřskou, proto také každá považuje své děti za nejhezčí a nejmoudřejší. „Náš syn,“ vypravovala jedna matka, „sotva že vylezl z vajíčka, již jal se skotačiti. Bouří to v něm, i musí si trochu tykadla otrkati. Není-liž pravda, pane chrobáku?“ Poznalyť příchozího dle postavy.
„Máte pravdu,“ odvětil vážně chrobák. I pozvaly ho, aby vlezl dál, pokud totiž střep stačil.
„Teď uvidíte také naše malá škvorčata,“ podotkla druhá a třetí matka. „Jsou to roztomilé děti a jak veselé! Nejsou nikdy nespůsobné, leda mají-li hryzení; ale to dostávají ve svém věku velmi snadno.“
Nato každá matka pověděla mu něco o svých dětech; škvorčata zatím skotačila a vidličkami, jež měla na ocásku, tahala chrobáka za jemné chloupky.
„Ti malí čtveráci nenechají pranic s pokojem,“ pravily matky a zářily téměř láskou mateřskou. Ale chrobáka to dopalovalo a proto se ptal, není-li na blízku nějaké pařeniště.
„Ó to leží daleko, daleko ve světě, až za příkopem,“ pravil starý, zkušený škvor; „tak daleko, že žádné z mých dětí, jak doufám, tak daleko nepřijde; byla by to má smrt.“
„Pokusím se přece, abych tam došel,“ odpověděl chrobák a odešel bez rozloučení. To prý bývá nejzdvořilejší.
U příkopu sešel se s několika svého rodu, s chrobáky. „Bydlíme zde,“ pravili. „Je tu velmi teplo. Smíme se osměliti a vás k sobě pozvati? Jste jistě po cestě umdlen.“
„Ano jsem,“ pravil chrobák. „Přenocoval jsem v lijáku na plátně, a čistota dojímá mne velmi nemile. Mám v jednom křídle dnu, poněvadž jsem musil státi v hrncovém střepu ve průvanu. Je to pravá rozkoš, dostati se opět jednou mezi našince.“
„Přicházíte snad z pařeniště?“ tázal se nejstarší.
„Ó výše,“ odpověděl chrobák. „Přicházím ze stáje císařské, kdež jsem se narodil. Cestuju v jakési tajné záležitosti; proto nesmíte se mne vyptávati, beztoho pranic neřeknu.“
Nato sestoupil chrobák do tučného bahna. Zde seděly tři mladé upejpavé slečinky chrobácké, nevědouce co by promluvily.
„Jste ještě svoboden?“ tázala se matka, a dcerušky tím více se upejpaly. „Co říkáte našim děvčatům?“
„Ani ve stáji císařské neviděl jsem krásnějších,“ odvětil dvorně cestující chrobák.
„Pozoruji, že jste pořádný muž a že můžete učiniti ženu šťastnou; proto bych se nerozpakovala dáti vám svou nejstarší dceru.“
„Hurah!“ zvolali ostatní, a chrobák viděl se pojednou ženichem; zasnoubení i svatba odbyly se najednou; nač otáleti?
Příští den uplynul našemu chrobákovi velmi rychle, druhý poněkud zdlouhavěji, třetího dne však musil pomýšleti na potravu pro sebe i ženu, a to ho velmi hnětlo. „Obalamutili mě,“ pravil k sobě; „však já je napálím!“
A napálil je. Odešed nevrátil se za dne ani v noci, a jeho žena byla vdovou po živém muži. Druzí chrobáci dokládali, že přijali do své rodiny tuláka. Žena jeho byla jim nyní obtíží.
„Zůstane u mne jako nevdaná,“ pravila matka, „jako mé dítě. Fuj, hanba té ničemné duši, která ji nechala na holičkách!“
Chrobák dostal se zatím na silnici; na kapustovém listu přeplul příkop. Ráno dostavili se z nenadání dva lidé; spozorovavše chrobáka vzali ho do ruky a obraceli na vše strany; oba byli nesmírně vtipní, zvláště chlapec. „Alláh[2] vidí černého chrobáka na černém kameni v černé skále! Není to tak v koránu[3]?“ tázal se a přeloživ jméno chrobákovo do latiny, popisoval jeho rod a povahu. Starší učenec nebyl pro to, aby jej brali s sebou domů; myslil, že tam mají rovněž tak pěkné exempláry, což ovšem nezdálo se chrobákovi přílišnou zdvořilostí. Proto vyletěl mu z ruky, a poněvadž křídla jeho byla úplně suchá, letěl značný kus cesty, až stanul před skleníkem, do něhož vyzdviženým oknem pohodlně vklouzl, aby se mohl zahrabati do čerstvého hnoje. „Zde je krásně a lahodně!“ zvolal.
Brzy upadl ve spánek i zdálo se mu, že císařův kůň pošel a pan chrobák že obdržel zlaté jeho podkovy a mimo to slib, že dostane ještě dvě jiné. Jak příjemný, jak milý je takový sen! Procitnuv ze sna vylezl a rozhlížel se. Ach, jaká krása byla ve skleníku! Velké štíhlé palmy pnuly se do výše, slunce činilo je téměř průhlednými, a pod nimi vyrůstalo husté zelení i zářily květiny, červené jako plamen, žluté jako jantar a bílé jako čerstvě napadaný sníh.
„Nevyrovnatelná krása! Jaká to asi pochoutka, když všecky ty rostliny přecházejí v hnilobu!“ pravil chrobák. „Jest to znamenitá špižírna. Zde bydlí jistě členové našeho rodu. Musíme se trochu poohlednouti, není-li tu někoho, s nímž bych se mohl spřáteliti. Šetřím slušnosti a to mne naplňuje hrdostí.“ Potom jal se všude hledati, mysle při tom na svůj sen o mrtvém koni a získaných zlatých podkovách.
V tom položila se na něho náhle nějaká ruka; byl smáčknut a sem i tam obracován. Malý synek zahradníkův a jeho kamarád nalézali se ve skleníku; spatřivše chrobáka chtěli si s ním ztropiti žert. Zahalen ve vinní list octnul se v teplé kapse chlapcových spodků. Vrtěl sebou, škrábal, ale v odměnu dostalo se mu silného stisknutí rukou chlapcovou. Hoch doběhl s ním k velkému rybníku na konci zahrady. Zde položen jest chrobák do starého rozlomeného dřeváku, jehož hořejší část byla odtržena. K němu přidělán místo stožáru dřevěný kolík, na nějž pak chrobáka vlněnou nití přivázali. Měl představovati lodníka plovoucího na loďce.
Rybník byl tak rozsáhlý, že ho chrobák považoval za moře, i ulekl se tak, že se převalil na záda a nohami počal třepetati. Dřevák odplul, neboť proud vody byl dosti silný: avšak vzdálila-li se lodička příliš daleko od břehu, vyhrnul jeden z chlapců okamžitě spodky a přinesl ji nazpět. Když byla opět v plném proudu, zavolal někdo velmi přísně na chlapce. Odkvapili nechavše dřevák dřevákem, jenž vždy víc a více od břehu se vzdaloval. Chrobákovi bylo prapodivno u srdce; odletěti nemohl, vždyť byl ke stožáru velmi pevně přivázán.
Tu navštívila ho moucha. „Máme dnes velmi krásné počasí,“ zahájila moudře rozprávku. „Zde si mohu odpočinouti, zde se mohu hřáti. Máte to zde velmi příjemné a pohodlné.“
„Žvaníte, jak tomu rozumíte. Což nevidíte, že jsem pevně přivázán?“
„Ale já nejsem přivázána,“ odtušila moucha a odletěla.
„Teď teprva znám svět,“ pravil chrobák. „Je to podlý svět, já jediný jsem slušný tvor. Nejprve mi odepřeli zlaté podkovy, potom musil jsem ležeti na mokrém plátně, státi v průvanu, a konečně mi ještě ženu vnutili. A sotva že jsem vyšel dál, abych se přesvědčil, jak by se mi vlastně mělo dařiti, přijde takový lidský kolohnát a svázaného vydá mne divokému moři. Zatím prochází se císařův kůň ve zlatých podkovách. To mne dopaluje nejvíce. Ale na vděk a na soustrast nemůže se nikdo v tomto světě spoléhati. Mé příhody jsou velmi poučné a zábavné, avšak co naplat, když se nikdo o nich nedozví! Svět také nezasluhuje, aby je poznal, jinak byl by mi ve stáji císařské, rovněž jako tomu koni, dal zlaté podkovy. Kdybych byl dostal zlaté podkovy, mohl jsem býti stáji k veliké cti; ale teď mne pozbyla, a svět mne pozbyl též, po všem je už veta!“
Avšak nebylo ještě po všem veta: přiblížilať se loďka s několika děvčátky. Jely kolem dřeváku, vylovily ho a jedna z dívek vytáhla malé nůžky, přestřihla vlněnou nit, aniž chrobáku uškodila, a když přirazily ku břehu, položily ho do trávy. „Lez, lez; leť, leť, můžeš-li!“ pravily. „Svoboda nade všecko!“
A chrobák letěl přímo k otevřenému oknu veliké budovy; umdlen sklesl v jemnou, měkkou a dlouhou hřívu císařova koně, stojícího ve stáji, kdež on i chrobák byli domovem. Zatnuv se pevně do hřívy seděl chvíli a zvolna se zotavoval. „Teď sedím na koni císařovu, sedím na něm jako jezdec. Co však dím! Ano, teď mi to teprv zřejmo. Toť znamenitá myšlénka a úplně pravdivá. Proč dostalo se koni zlatých podkov? Na to ptal se mne také kovář. Teď to nahlížím: jen k vůli mně dostal kůň zlaté podkovy.“ A tato myšlénka naplnila chrobáka nejlepším rozmarem. „Na cestách stáváme se důvtipnými,“ pravil.
Sluneční paprsky padly přímo na něho, slunko zářilo překrásně. „Svět není přece tak zlý,“ pravil chrobák, „avšak musíme ho umět pochopiti.“ Svět byl opět krásným, neboť císařův kůň dostal zlaté podkovy jen proto, že chrobák měl býti jezdcem.
„Ale teď musím slézti a všem členům své rodiny vypravovati, co vše pro mne učiněno. Budu jim vypravovati o všech nehodách, kterých jsem zažil na cestě po cizozemsku, a řeknu jim, že zůstanu doma, pokud kůň svých zlatých podkov neopotřebuje.“