Nová Evropa : stanovisko slovanské/25.
| Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk | ||
| 24. | 25. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 25. Demokratický mír a jeho podmínky |
| Podtitulek: | (Résumé) |
| Autor: | Tomáš Garrigue Masaryk |
| Zdroj: | MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 205–223. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
55. Netoliko životní instinkt sebeochrany, nejen národní sympathie a antipathie, nýbrž historická a politická rozvaha nás nutí přijmout program Spojenců a zavrhnout program Centrálních Mocností.
Na straně Spojenců jsou čelné demokratické a kulturní státy, zejména dvě nejstarší republiky; jejich odpůrcové, Prusko-Německo, Rakousko-Uhry a Turecko jsou zastaralé monarchistické státy středověké, nejstarší reakční formy theokratického absolutismu. Na straně Spojenců je celý svět, Centrální monarchie jsou mravně isolovány. Plán těchto monarchií je výbojný, militaristický; plán Spojenců je obranný, pacifický. Program německý je protinárodní, program Spojenců je založen na přiznání práva všech národů, malých i velikých; program Spojenců je demokratický, program německý je aristokratický.
Plán německý byl vypracován pangermanismem a tento plán vedl Centrální Mocnosti politicky a strategicky.
Pangermanism usiluje o německou resp. Němci vedenou Centrální Evropu, jejíž jádro tvoří Prusko a pruské Německo s Rakousko-Uherskem; Rakousko-Uhersko je pangermanismu kolonií, je mostem do Asie, Rakousko-Uhersko je předvojem pangermanismu na Balkáně a v Turecku. Tureckem Berlín míří do Asie a Afriky.
K Centrální Evropě pangermáni přičleňují na západě některé sousední země, jako Hollandsko, Belgii, části Francie a Italie; hlavní však starostí pangermanismu je udržet své jádro, tedy Rakousko-Uhersko ve svém područí a tím Balkán a Turecko.
Pangermanism ve svém starém náporu na východ je v prvé řadě protislovanský, protiruský. Seslabení Slovanů a Ruska je prvé stadium pangermánského programu; Rusko a Slované jsou Němcům překážkou do Asie. Další plány Berlína jsou obráceny proti Anglii a Americe: panství v Asii a Africe má Berlínu zaručit panství nad západem a celým světem.
Překazit a zlomit nebezpečí pangermanismu vyžaduje na straně Spojenců odhodlanosti, energie a součinnosti nejen teď ve válce, ale i po válce. Hlavní požadavek je, donutit německý národ spokojit se svými vlastními silami, nedovolit mu vykořisťovat národy sousední, zejména národy menší, bydlící v pásmu na východ od Němců, mezi Němci a Rusy. To znamená především osvobodit a sjednotit menší slovanské národy, Poláky, Čechoslováky, Jihoslovany a Malorusy; zároveň musí Spojenci všecku svou pozornost a pomoc věnovat přerodu Ruska.
Isolace Němců bude jen možná, jestliže Rakousko-Uhersko bude rozčleněno na své přirozené národní části; Rakousko-Uhersko je hlavní pomocník a spoluvinník Pruska a pruského Německa.
Odtud taktika Berlína a Vídně, žádat teď status quo, t. j. zachování Rakousko-Uherska a Turecka. Nebyl by to status quo ante — Rakousko, byvši Německem zachráněno před Ruskem a Srbskem, je již jen nominálně samostatné — Habsburkové, opírající se o Němce v Rakousku a o Maďary, jsou již jen poslušnými sluhy Hohenzollerů. Německý národ, po Rusích největší národ Evropy, nebude poškozen — princip národnostní, prohlášený Spojenci, platí i pro něho; ale Rakousko-Uhersko, stát protinárodní a čistě dynastický, umělý, musí být rozčleněn, jak bylo rozčleněno i protinárodní Turecko.
Pangermánská Centrální Evropa a její politické důsledky je plán veliký, je to také pokus o organisaci Evropy a lidstva, ale tato organisace má být provedena dynasticky, absolutisticky, militaristicky, panstvím vyvoleného národa německého nad ostatními národy; organisace Evropy a lidstva podle programu Spojenců je program širší, program všelidský, jenž má být proveden demokraticky sebeurčením národů a bez militarismu. Pangermanism je zeměpisně a kulturně program užší a nižší: pangermanism domáhá se spojení Starého Světa, Evropy, Asie a Afriky. Avšak vedle Starého Světa vyvinul se Svět Nový — Amerika, program Spojenců hlásá organisaci Světa Starého a Nového, přímou organisaci celého lidstva.
Každý myslící demokratický a pokrokový politik, každý uvědomělý a kulturně se snažící národ musí přijmout program Spojenců proto, že je politicky širší a kulturně a mravně vyšší. Spojenci hájí humanity, pangermáni násilí, Spojenci hájí pokroku, Rakousko-Uhersko a Německo hájí středověku. Pangermanism a jeho Centrální Evropa je programem theokratických starých monarchií. Spojenci a jejich program organisace lidstva je programem demokratickým, vyplývajícím důsledně z ideálů humanitních.
Pangermánský spolek nevznikl pouze zeměpisně a historicky, nýbrž z vniterní příbuznosti: Prusko, Rakousko a Turecko jsou svou podstatou státy dynastické, militaristické, výbojné, státy protinárodní a protidemokratické; Turecko vlastně již padlo, Rakousko bude následovat, Prusko padne Rakouskem. Program Spojenců je v důsledku také programem osvobození a humanisace německého národa.
I. Demokracie je politickou organisací společnosti na ethickém základě humanitním; aristokracie (oligarchie — monarchism) jak se historicky vyvinula, zakládá se na theokracii, na náboženství a církvi. Evropské státy posud se nevymanily všecky s dostatek ze středověkého theokratismu.
II. Demokracie je organisací společnosti, spočívající na práci; v ní není lidí a tříd vykořisťujících práci druhých; demokratický stát je bez militarismu, bez tajné diplomacie, politika vnitřní i vnější podléhá posudku a správě parlamentu. Demokracie, bylo řečeno, je diskussí: lidé řídí se již argumenty, ne libovůlí a násilím: demokracie dnes není možná bez vědy, demokracie je organisací pokroku ve všech oborech lidské činnosti.
Demokratické státy mají přední cíl v administraci, nikoli v panování; jsou státy bez dynastií; na přechodu je t. zv. monarchie konstituční, ale je to forma zjevně přechodní, směs aristokracie a demokracie.
Demokracie je protiva aristokracie, neboli oligarchie; monarchie je forma oligarchie.
III. Svým rozsahem státy by se měly rovnat národům. Národy jsou přirozenou organisací lidstva, národnost je nejlepší zárukou mezinárodnosti, která stejně je cílem evropského vývoje jako národnost. Jedna podmiňuje druhou. Státy jsou prostředkem národa, vývoj národů je cíl. Demokracie proto přijímá novodobý princip národnostní a odvrhuje (pruský) étatism, zbožňování států a tudíž dynastií. Neběží jen o svobodu národů, nýbrž také o jejich sjednocení. Heslo „bez annexe“ není jasné; právo sebeurčení národů, prohlášené ruskou revolucí, vyžaduje změny politických hranic. Státy musí být znárodněny.
Za daných poměrů třeba počítat s tím, že státy čistě národní ještě nebudou; národní minority zůstanou do velké míry z příčin hospodářských a komunikačních — stejnoměrnější povznesení hospodářské všech zemí a území, zdokonalení kommunikace a pokrok administrace umožní časem revisi a úpravu otázek minoritních.
IV. Demokracie, jakož i národnost a socialism, spočívá na principu humanitním: Žádný člověk nesmí užívat druhého člověka jako prostředku svých cílů, žádný národ nesmí užívat druhého národa jako prostředků svých cílů — to je mravní obsah politického principu rovnosti a rovnoprávnosti. Tak zv. malý člověk a stejně malí národové jsou rovnoprávné individuality. Socialisace administrace uvnitř musí být doplněna socialisací mezinárodních (mezistátních) styků.
V. Pruský stát a jeho králství, Rakousko a jeho dynastie, Turecko a jeho theokracie jsou přežitkem středověku; nejen geografie, ale vnitřní hodnota spojila tyto státy; Bismarckism, Metternichism a Džingischánství spojily se proti demokracii a pokroku.
VI. Německý, rakouský a turecký militarism vyplývají důsledně z theokratismu. Zpátečnický pangermanism se svou Centrální Evropou způsobuje válku bez konce. Německo a Rakousko jsou vinny válkou, Spojenci mají mravní povinnost bránit sebe a ohrožených národů, a ohroženy jsou dávným německým Drang nach Osten národové v pásmě malých národů mezi Němci a Ruskem. Hohenzollerové, Habsburkové a Otomanové, představitelé středověké theokracie a jejího imperialismu, neuznají humanity a demokracie, nebude-li jim absurdnost dynastického étatismu a militarismu demonstrována ad oculos — pevným projevem vůle ostatních národů Evropy a lidstva, odstranit theokratický dynastism a to teď znamená prakticky porazit pruský militarism vojensky. Je to, pravda, vyhánění ďábla Belzebubem, ale není jiné možnosti, pokud lidé užívají proti sobě násilí. Proti násilí je obrana mravní povinností.
56. — 1. Kongress míru nechť je svolán ihned; válka je mravně i strategicky dokončena — národové se přesvědčili, že násilí nesmí rozhodovat o osudech národů a lidstva; i militaristické Prusko musí doznat, že nemilitaristické národy se mu vyrovnají udatností, obětavostí a vojenskou dovedností.
2. Kongress míru bude obeslán představiteli bojujících národů, nejen vlád. Připuštěni budou zástupcové všech národů, o nichž se rozhoduje, a kteří mají nároky na sebeurčení.
3. Pro jednání mírového kongresu nesmí platit zastaralé a neupřímné diplomatické pravidlo, že se státy nemají míchat do vnitřních záležitostí jiných států; jestli demokracie je opravdu humanitní, a jestli sílení internacionalismu nemá být frásí, pak nesmí politická hranice být záštitou absolutistické libovůle. Tato hrozná válka vznikla právě tím, že se státy tak dlouho do vnitřních záležitostí nemíchaly.
4. Jsou vyloučena všechna tajná ujednání.
5. Theokratism musí ve všech státech Evropy být zrušen; církve musí být svobodny, nesmí se jich zneužívat pro politické cíle. V té věci je americký systém v poměru státu k církvi vhodným vzorem.
6. Všecky státy odzbrojí, spokojuje se pro případ nutné obrany systémem miličním. (Zrušení militarismu.)
7. Plavba na mořích mimo territoriální části je všem národům svobodná. Výjimky ustanovují se mezinárodní dohodou. Národům, neležícím na moři, musí býti zaručen přístup k moři mezinárodními smlouvami; musí jim být dán exterritoriální přístav a zaručen volný transit zeměmi, dělícími je od moře.
8. Tržba je svobodná; ochrana vlastního průmyslu a obchodu proti nekalé soutěži je dovolena a reguluje se mezinárodními dohodami.
Učení starého liberalismu, žádajícího neprostou svobodu tržby, podává se často velmi abstraktně a je dedukováno z poměrů západní civilisované industriální Evropy (hlavně Anglie a Francie). Svobody tržby může být využito silnějším k nemenší porobě slabšího, než války; ba k porobě horší, demoralisující. Příklad odstrašující: Rakousko-Uhersko, podmaňující si Rumunsko a Srbsko celní válkou. Každá země, nacházející se na stadiu zemědělském, usiluje o industrializaci: to znamená, že chce být oekonomicky nezávislá; industrialisace znamená rozvoj železnic a komunikačních prostředků vůbec a tím jistý stupeň vědeckého vzdělání praktického a theoretického. Proto se každá země bude chránit proti exploitaci. S tohoto širšího, kulturního hlediska musí být pojímáno heslo svobodné tržby a mezinárodní tržba musí být mezinárodními smlouvami účelně a spravedlivě pro všecky národy regulována.
9. Nejtěžším úkolem mírového kongressu bude spravedlivé upravení územních otázek. Vinou německé výbojnosti a pangermánského náporu na východ jsou národnostní otázky nejakutnější ve Východní Evropě: Prusko, Rakousko-Uhersko, Balkán, Rusko musí být politicky reorganisováno. Rekonstrukce Východu je nejpřednějším úkolem války a míru. Na Západě není akutních národnostních otázek: národové Západu mají své státy a své osvědčené formy vlády, mají svou starou civilisaci; Francie a Belgie budou musit znovu vystavit zničená svá města a vesnice, opravit své továrny a svá pole, — ale na Východě mimo to musí být stvořeny nové státy, nové formy vlády, a musí být položeny základy civilisovaného života.
Territoriální upravení Východní Evropy bude se řídit principem národnostním; ale v každém případě musí býti náležitě dbáno nynějších hospodářských poměrů a historických zvláštností. Veliká složitost národnostních otázek činí každou z nich politickým problémem zvláštním.
10. Belgie bude úplně restituována; Německo zaplatí, co v zemi jeho útokem a okkupací bylo zničeno.
11. Neněmečtí národové Pruska (Německa) budou osvobozeni.
Prusko se musí vzdát předně Alsas-Lotrinska; je sice majorita obyvatelstva německá, ale sami si žádají do Francie, anebo alespoň od Německa. Alsas-Lotrinsko bylo 1871 spojeno s Německem proti vůli lidu a posud se nesmířilo: vzpomínám, že tenkrát představitelé českého národa jediní officiálně proti tomu násilí protestovati. Pravda, němečtí socialisté tenkrát měli odvahy dost, taktéž protestovat.
Dáni v Šlesviku připojí se k Dánsku, Poláci v Poznani a v Pruském Slezsku budou spojeni se svými krajany z Ruska a Rakouska; není nespravedlivo dát Polsce Gdansko, aby mělo přímý přístup k moři; východní Prusko stalo by se německou enklavou, mající moře ku přímému spojení s Pruskem. Čechové v Pruském Slezsku byli by vráceni Čechám. Lužičané, kdyby si toho přáli, mohou být přičleněni k Čechám, Litevci (nepatrná část Lotyšů) připadla by Litvě. Prusko a Německo by se takto stalo národnostně jednolitým., jak si toho pangermáni sami přejí; není to žádná křivda na německém národě, pouze by byl donucen omezit se na své vlastní národní síly a vzdát se výbojnosti.[1]
Nepochybuji dost málo, že pangermáni takové řešení pruské otázky odmítnou s největším rozhořčením — Lužičany osvobodit! Na dostřel od Berlína má být svobodná slovanská oblast? Ano — to by bylo vítězstvím spravedlnosti a Nemesidy; jestli Spojenci zvítězí, řešení pruské otázky ve smyslu demokracie a národnosti je možné a nutné.
Němci se budou vzpírat proti přiřčení Gdanska Polsce; již navrhují, že dají Polákům volný přístup k moři přes Gdansko. Polský národ kdysi sahal až k mořskému břehu u Gdanska; násilná germanisace Slovanů opravňuje Spojence k tomu, aby ve vhodné formě přiřkli užívání tohoto území Polsku.
12. Polský národ celý (v Rusku, Rakousku, Prusku) se spojí v samostatný stát. Bude mít vlastní přístup k moři (Gdansko).
13. České země (Čechy, Morava, Slezsko) se Slovenskem budou tvořit samostatný stát. Hranice Českých zemí jsou dány, neboť Český Stát je dosud právně samostatný; v tak zvaném německém území v Čechách (a na Moravě a ve Slezsku) je mnoho českých obyvatelů, je proto spravedlivo, aby je obnovený stát podržel; bylo by nespravedlivé obětovat několik set tisíc Čechů pangermánům. Ještě v roce 1861 Němci v Čechách byli zajedno s Čechy v požadavku korunovace Františka Josefa za krále českého, — lze doufat, že po válce Němci v Čechách nechají národního šovinismu, do kterého byli vehnáni surovou pangermánskou agitací. Mnozí Němci sami protestovali proti pangermánskému úsilí po odtržení severních a západních Čech a určení nového hlavního města v jednom z německých měst.
Ohledně maďarské minority musí býti zdůrazněno, že na Slovensku nebylo Maďarů, ale Slováci byli všemožně maďarštěni; Maďaři zavřeli slovenské školy, potlačili slovenskou literaturu, a všemi prostředky se snaží Slováky odnárodnit. Je jen spravedlivo zastaviti tuto brutální, nelidskou politiku, a přinutit Maďary, aby se uskrovnili na své vlastní národní síly. Část Maďarů na jižní hranici připadne k Slovensku, ale za to zůstanou dost značné slovenské minority v Maďarsku.
Řekl jsem již, že si uherští Malorusové přejí stát se autonomní částí Československého státu.
Také se vyskytl návrh spojení Slovenska s Jugoslavií korridorem, začínajícím u Bratislavy a táhnoucím se podle dolno-rakouských a štýrských hranic až k řece Muře; toto území zabírá část Uher, je obydleno hlavně Němci a má chorvatské kolonie a slovinskou menšinu. Tento korridor, nebude-li dán Československému nebo Jihoslovanskému státu, by mohl být internacionalisován. V každém případě však musí být internacionalisována dráha z Bratislavy k moři.
14. Malorusové v Haliči, Bukovině rozhodnou o své budoucnosti a zejména o poměrů k Polsku a Ukrajině.
15. Maďarský národ tvoří samostatný stát.
16. Rumuni v Rakousku, Uhersku, Rusku budou sjednoceni s Rumunskem.
17. Jihoslované tvoří samostatnou federaci, politicky vedenou Srbskem. Černá Hora se vysloví parlamentem o svém připojení k Srbsku.
18. Bulharsko bude uznáno ve svých hranicích před válkou; může se mu dostat ještě části tureckého území.
19. Albanie zůstane svobodná, nebo se připojí v personální unii k Srbsku nebo Řecku podle rozhodnuti Albánců. Německý kníže je vyloučen; to platí o všech knížatech závislých na Rakousku a Německu.
20. Turecko, jak to Spojenci určili v notě k presidentovi Wilsonovi, v Evropě nebude mít již žádného panství. Cařihrad a Dardanelly budou zatím spravovány spojeneckou komissí; definitivní upravení stane se po nabytých zkušenostech.
Turecké hnutí, t. zv. novoturanské (turanské), velmi blízká analogie pruského pangermanismu a rakouského imperialismu, zasluhuje rozhodného odsouzení; novoturanci dovolávají se Džingischána — v konvers. slovníku se dovídáš, že tento barbarský imperialista sprovodil se světa 5 millionů lidí — hrozné číslo, ale přece menší, než číslo obětí pangermánského Viléma a Františka Josefa.
21. Řecká otázka (či lépe otázky) vyžadují zralého uvážení; nebylo by nespravedlivo vrátit Řecku Cařihrad a Dardanelly, — ale to je do jisté míry otázka finanční, otázka, zda by Řecko vydrželo výlohy, spojené s administrací. Řecku by měla být vrácena řecká města a území v Malé Asii, kterých je tam dosti značný počet.
22. Italii připadnou italská territoria Rakouska; Terst bude v Italii svobodným městem a přístavem.
Italie právem ukazuje na fakt, že její východní břeh, zejména v Adrii, je svou neučleněností ve veliké nevýhodě proti dobrým četným přístavům v Istrii a Dalmacii. Dalmacie byla by Italii nebezpečna v rukou Rakouska, vedeného Německem; ale nebude nebezpečná v rukou Srbska a Jihoslovanů, protože nemají loďstva a nebude peněz na vybudování nebezpečného loďstva, a protože nemají výbojného plánu. Terst a Pulje Italii stačí na supremaci na Adrii, přiznanou Srbskem (londýnské prohlášení Pašiće); hlavní problém Italie je a bude populační a finanční. Italie za nedlouho předčí Francii co do populace; Italie, vyvine-li dostatečnou industrii a bude-li dost bohatá, bude mít rozhodující vliv na Adrii a na Balkáně svou hospodářskou převahu. Uzavření Adrie v úžině Otrantské závisí na číselnosti a zdatnosti loďstva. O ostrovech v Egejském moři stane se dohoda na kongresse.
23. Německé provincie rakouské budou státem samostatným.
24. Rusko se zorganisuje ve federaci národů. V této federaci byli by na západě Estové, Lotyši, Litevci; Ukrajina bude autonomní součástí Ruska — pokus o samostatnost ukázal Ukrajincům, že jejich odtržení od Ruska je přivádí v područí Němců. Pruská část Litevců (a zlomek Lotyšů) spojí se s Litvou, rumunská část Bessarabie připadne Rumunsku. Finsko může být samostatné, dohodne se o to s Ruskem.[2] Národové na Kavkazu a v ostatních částech Ruska a ruské Asie budou požívat národní autonomie podle stupně vzdělání, národního uvědomění a číselnosti.
25. V Asii na dálném východě politický primát náleží kulturním národům plemene mongolského; západní Asie od věků byla částí Evropy a bude organisována v dohodě Ruska, Francie, Anglie a Italie. Ruská Asie zůstane Rusku, části anglické a francouzské zůstanou Anglii a Francii; národům pod evropským panstvím zaručuje se podle kulturní vyspělosti a číselnosti národní a postupně i politická samospráva.
26. Afrika zůstane v podstatě doménou Anglie a Francie; Německu může být vrácena kolonie na západě, Italie se dohodne s Anglií a Francií o rozšíření kolonií.
27. Amerika (Severní, Centrální a Jižní) nepřipustí utvoření autonomních německých kolonií.
28. V koloniích administrace musí přihlížet k potřebám tuzemních národů a postupně je vzdělávat a jim umožňovat samosprávu.
29. Německé kolonie v Polynesii připadnou Anglii a Hollandsku.
30. Židé ve všech zemích budou požívat stejného práva s ostatními občany; národnostní a sionistické snahy po příkladu Anglie budou všemožně podporovány.
31. Kongress dohodne se o zákoně mezinárodně garantovaném, zabezpečujícím národním minoritám kulturní a národní rovnoprávnost.
32. Na kongressu se zabezpečí přesně provedené sčítání obyvatelstva podle národnosti, neboť existující officiální statistiky jsou velmi strannické a nedostatečné.
33. Kongress ustanoví vedoucí pravidla pro eugenický dohled a hygienicky zabezpečený vzrůst obyvatelstva ve všech státech; populační politika po válce ve všech zemích bude velmi důležitá. Alkoholism na př. musí být mezinárodně potlačen.
34. Ku provádění zásad a ustanovení kongressem míru přijatých kongress se přemění v mezinárodní tribunál, kontrolující kulturní vývoj národů a organisaci mezinárodní vzájemnosti (Svaz národů).
35. Vedoucí zásadou všech ujednání bude snaha, usnadnit mezinárodní organisaci všech národů Evropy a sblížit je s národy Asie a Ameriky.
Uzná-li se potřeba, budou utvořeny některé těsnější spolky národů.
57. Novoty politické, zde navržené, nejsou vlastně četné ani překvapující; odpovídají vývoji národů a jejich požadavku politické svobody a sjednocení. De facto vzniknou nově jen tři nezávislé státy: Polský, Československý a Finský; Čechy a Polska nejsou státy nové, byly svobodnými, bude jim tudíž svoboda jen vrácena. Ostatní státy zůstanou, některé zvětšené, některé zmenšené; ovšem Rakousko-Uhersko se změní silně a změní se Rusko. A právě změna Ruska je snad nejpádnějším důkazem, že světová válka bude mít jiný výsledek, než očekávali pangermáni.
Ale nový člověk, homo Europaeus, nezrodí se pouze politikou vnější, nýbrž hlavně vniterní — všichni národové budou po válce nuceni všechno své smýšlení věnovat hmotné a duchovní obnově. Vzájemné ubíjení není velikým činem — velikost historického okamžiku národové vytvoří procítěním válečných hrůz, analysí válečné horečky a přibližnou orientací, kam a jak další vývoj měl by spět, jestliže se rozhodneme pro trvalý mír a pro humanitu.
Demokracie musí se stát obecným přesvědčením, světovým názorem. V Prusku Němci zorganisovali násilné poněmčování Poláků a našel se filosof (Ed. v. Hartmann), který prohlásil ve jménu pruské idee nutnost vyhubení Poláků („Ausrotten!“); v Uhrách se maďarská oligarchie udržuje postřílením slovenských, srbských a rumunských voličů a násilným potlačováním školství, literatury a jazyků; v Rakousku pangermáni diskutovali veřejně o svých plánech násilné germanisace celých národů; ruský carism následoval německého příkladu, — — civilisovaná Evropa zůstala klidna a spokojena uprostřed všech těchto politických ohavností, až tato válka upozornila na nebezpečí, pod kterým nejen národové Východní Evropy, ale celá Evropa úpěli léta a léta…
Politický úkol demokratické rekonstrukce Evropy musí být dovršen a vlastně umožněn mravním převychováním národů — buď demokracie nebo dynastický militarism, buď Bismarckism nebo politika rozumná a poctivá, buď násilí nebo humanita, buď hmota nebo duch.
Politikové pruští a rakouští, nejhlasitěji císař Vilém, zdůrazňují náboženský podklad své politiky a svých států; avšak toto náboženství je náboženství politické; Prusko, Rakousko jsou zbytky theokratického imperialismu středověkého; demokracie je protiva a překonáním theokracie.
Náboženství tím neztratí váhy a autority, naopak získá, bude-li osvobozeno od státu a libovůle absolutistických dynastů. Co v theokracii bylo správné — idea katolicity, všelidskosti, člověčenstva jako organisovaného celku, demokracií se neztratí. I demokracie doufá a pracuje k tomu, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř.
Ježíš, ne Caesar — toť heslo demokratické Evropy, zejména když se pojímá Caesar, jak jej vybájil Mommsen, podávající ideál pangermánského imperialismu.
- ↑ Německý professor Schäfer na své ethnografické mapě (1916) udává tuto statistiku neněmeckých národů v Německu-Prusku: Poláků (s Mazury a Kašuby) 3,746.000, Francouzů 216.000, Dánů 142.000, Litevců 106.000. Čísla jsou nižší, než ve skutečnosti; Schäfer ze své mapy odeskamotoval Lužičany a Čechy. Někteří (i slovanští) jazykozpytcové prohlašují Kašuby za národ od Poláků rozdílný a stejně se různí Lužičané na dvě větve. Podrobnější výklad ethnografický zde není potřebný. Jsou na př. v Prusku (také v rakouské Bukovině) velkoruské kolonie bez akutního politického významu.
- ↑
Úplná nezávislost pobaltských národů byla prohlášena po německé okkupaci a ruské revoluci; ale zástupci Litevců, na příklad, až do nedávna byli pro federativní spojení s Ruskem. Navrhuje se též těsné spojení Litevců s Lotyši, aby se tak lépe umožnila samostatnost obou národů.
Arméni prohlásili svobodnou republiku a přidali se ke spojencům v boji proti Turkům a Němcům; podobné pokusy udělali někteří z ostatních národů v Rusku.