Nová Evropa : stanovisko slovanské/19.
| Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk | ||
| 18. | 19. | 20. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 19. Význam československého státu pro osvobození Evropy |
| Autor: | Tomáš Garrigue Masaryk |
| Zdroj: | MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 148–178. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
44. V pangermánské literatuře se české otázce věnuje značná pozornost; ovšem že politikové pangermánští jsou Čechům a Slovákům krajně nepřátelští, jak dokazují názory Lagardea až po Winterstettena a j. Mommsen formuloval cíle pangermánské, když své krajany harangoval, aby Čechům proráželi lebky. My Čechové proto pozorně jsme sledovali vývoj německé politiky a zejména plán pangermánské Centrální Evropy a v rozhodném okamžiku postavili jsme se proti němu.
Zeměpisné položení Čech se Slovenskem v samém centru Evropy dává našemu národu významné postavení. Bismarck řekl, že je pánem Evropy, kdo ovládá Čechy, — pangermánští politikové často citují tento výrok Bismarckův. Čechy se Slovenskem překážejí plánu Berlín—Bagdad: nejkratší cesta z Berlína do Cařihradu, do Soluně a do Terstu jde přes Prahu anebo přes Bohumín (z Vratislavě); také do Vídně a Budapešti z Berlína je nejkratší spojení přes Prahu nebo Bohumín — Čechy a Slovensko překážejí Prusku v přímém, nejkratším spojení s Rakouskem a Maďary.
Čechové jsou nejzápadnějším národem, čnějícím do Německa, jsou nejzápadnějším výběžkem v pásmě malých národů a jsou nejzápadnějším z neněmeckých národů na východě vůbec. Čechové a Slováci nejsou zbytek slovanský jako Lužičané, neboť odolali německému náporu na východ po tisíciletí; Čechové odporují Němcům od VII. st. od prvního založení svého státu až do dnešního dne. Slované na Labi a Sále na východním moři a v Slezsku byli poněmčeni a vyhubeni; Čechové si udrželi svoji samostatnost. Ovšem jsou se tří stran obklopeni Němci, na východ hraničí s Poláky a Malorusy, z jihu s Maďary, posice za daného mezinárodního boje jistě těžká — podobající se posici Němců, na niž pangermáni tolik žalují.
45a. Československý národ hned ve svých počátcích projevil proti Německu a Rakousku značnou sílu; první český stát (Samo v VII. st.) prostíral se na jih až na území slovinské a velkomoravská říše sahala na jih také až k Jihoslovanům. Později český stát, jak již vzpomenuto, dokonce měl doby jistého imperialismu.
Čechy se spojily s Rakouskem a Uhrami teprve 1526 personální unií; od VII.—XVI. st., tedy tisíc let tvořily svůj samostatný stát. Spojení s Rakouskem a Uhrami stalo se z obav před tureckým nebezpečím; všecky tři státy měly společnou dynastii, jinak zůstaly samostatnými. Sluší ovšem zdůraznit, že 1526 Uhry byly již tureckými, jen Slovensko zůstalo volné a bylo pojato v unii; teprve spojeným úsilím Čech, Rakouska a Slovenska Uhersko muselo být Turecku odňato, což se téměř po dvoustoletém boji podařilo.
Historie vývoje česko-rakousko-uherské unie je velmi zajímavá a poučná; jak totiž podle středověkých názorů mocné postavení dynastie, ozářené leskem římského císařství, vedlo k absolutistické centralisaci a germanisační unifikaci; bylo již ukázáno, že se neprávem příklad Rakouska uvádí za důkaz, že se malí národové a státové nutně musí spolčovat ve federaci. Zásada federace byla Rakouskem zrazena.
Právně Čechy posud jsou samostatným státem. Unie s Rakouskem a Uhrami r. 1526 dala jen společného krále; Habsburkové všecky tři státy zcentralisovali a částečně zgermanisovali jen via facti, právní základ nebyl pozměněn. Habsburkové, jako čeští králové, utužili absolutism po vzoru španělském v celé administraci, ale netroufali si pozměnit státoprávní základ smluvený s královstvím a dynastií; stavové tenkrát byli představitelé národa a zůstali jimi až do r. 1848: Český stát se stal absolutistickým, ale při tom zůstal státem zvláštním, samostatným.
Habsburkové se propůjčili Římu za nástroj protireformace a husitské hnutí bylo pomocí celé Evropy potlačeno. Revoluce protestantských Čech 1618 byla zlomena a císař a jeho němečtí rádcové usilovali všemožně o seslabení českých zemí. Zejména provedena nevídaná oekonomická revoluce: na 30.000 rodin (mezi nimi Komenský) bylo vypovězeno ze země a ¾ půdy byly konfiskovány a dostaly se za odměnu žoldákům a šlechticům, kteří se z celé Evropy vrhli na českou kořisť. Značnou část českého jmění si osvojil císař sám. Rekatolisace pomocí dragounů a jesuitů nevyhladila národního vědomí; odpor národní nebyl zlomen, moravští sedláci ještě 1775 bojovali proti císařskému vojsku.
Teprve Marie Terezie a Josef II. odvážili se úplné centralisace zřízením centrálních úřadů, ale právě Josef vyvolal silné hnutí národní a politický odpor českých stavů (také uherských), hájících stále práva českého státu. Po vyhlášení rakouského císařství (1804), dávajícího výraz absolutistické unifikaci, odpor v Čechách rostl, až konečně revoluce r. 1848 dosáhla od Ferdinanda (4. dubna 1848) částečného obnovení české ústavy a státoprávní samostatnosti. Po poražení revoluce absolutism bachovský opět zavedl centralism. Na počátku konstituční éry, vynucené porážkou 1859, císař František Josef kolísal mezi politikou centralistickou a federalistickou, ale pořád zjevněji se přidržoval centralismu; slíbil Čechům (1861), se kterými šli tenkrát i Němci z Čech, že se dá korunovati za krále českého, a deputaci Slováků slíbil svobodu a oporu proti Maďarům.
Ale sliby se nesplnily. Porážka 1866 donutila dynastii k ústupkům, ale k ústupkům takovým, které co nejméně seslabovaly absolutism; císař vyrovnal se (1867) s Uhry, vlastně s Maďary, dávaje tak v Rakousku nadvládu Němcům, v Uhrách Maďarům. Čechové zahájili ústavní boj známou passivní opposicí (bojkotem centrálního parlamentu). Císař František Josef osobně se angažoval a pokusil se zlomit odpor násilím a nejhrubším lámáním práva, ale marně, a proto udělal pokus o vyrovnání s Čechy. Vydal českému sněmu dvakrát reskript (1870, 1871), v nichž slavnostně slíbil, že se dá korunovat za krále českého, a uznával historické právo českého státu, ale Maďaři a Prusové, jak to nedávno potvrdil uherský ministerský president Esterházy, překazili toto vyrovnání. Nastal opět boj českého národa proti Vídni, který (1879) končil kompromissem, zaručujícím Čechům jisté koncesse kulturní (na př. universitu) a národní, ale státoprávní spor zůstal nevyřízen — Čechové neuznávají centralistické rakouské ústavy a účastní se centrálního parlamentu jen pod svou státoprávní výhradou.
Takový je stav věcí podnes. Rakousko stavši se dualismem Rakousko-Uherskem, je organisovaným násilím německé minority v Rakousku, maďarské v Uhrách; státoprávně dualism je neloyálnost a přímo komplot dynastie s Němci a Maďary proti Čechům; Rakousko vzniklo unií nejen Rakouska a Uher, nýbrž těchto dvou států se státem českým. Právně Čechové nemají menšího práva na samostatnost, než Maďaři; naopak větší, neboť když se v r. 1526 Čechy s Rakouskem spojily, Uhry, jak řečeno, byly pod Tureckem, jen Slovensko bylo volné.[1]
Čechy už tenkrát a posud jsou příslovečnou „perlou Rakouska“ — a tíže vojenská a břemena finanční spočívaly na českých zemích; Čechové, Slováci a Rakušané museli svou krví a svými penězi osvobodit ostatní Uhry (maďarské), které teprve v druhé polovici 19. století staly se hospodářsky silnějšími a vlivnějšími. Hospodářská síla Rakouska byla ve skutečnosti v Čechách.
Konstituce centralistická v Rakousku a dualism českým národem nikdy nebyl právně uznán, — v tom právě tkví boj Čech proti Habsburkům a Rakousku. Čechové podle svého práva, posledně císařem Františkem Josefem třikrát slavnostně uznaného, jsou národ a stát samostatný. Násilí rakousko-maďarské nečiní práv a právo národa se nepromlčuje, pokud národ zaň bojuje.
45b. V této válce Čechové jako samostatný národ jednali samostatně — nešli za věrolomným císařem a postavili se na stranu Spojenců.
Národ český Habsburky si 1526 zvolil za krále, národ český má plné právo, Habsburků nadále neuznávat, když se národu zpronevěřili. A zpronevěřili se tím, že zejména František Josef proti slavnostním slibům jednal a práva česká poškozoval; národ proto od r. 1848 stál a stojí v boji proti koruně a těm zemím a národům (Němcům, Maďarům), kteří se proti němu s ní spojili. Národ český neschvaloval roli, kterou Habsburkové od 1866 vždy zjevněji hráli jako sluhové Berlína; slavnostním způsobem své stanovisko proti hrozivému pruství Čechové vyjádřili 1870, když (jediní ze všech národů) protestovali na Pražském sněmě proti odtržení Alsas-Lotrinska od Francie.
Čechové ve vídeňském parlamentě nehájili pouze svých práv, nýbrž také práv ostatních národů slovanských a Italů; za balkánské války veřejně podporovali proti Vídni a Budapešti Jihoslovany. V této národnostní a demokratické politice pokračovali, když František Josef teď vyhlásil Srbsku a tím i Rusku válku; celý národ odsuzoval tuto válku a čeští vojáci projevili tento odpor odepřením poslušnosti, dessercí a vstupem do spojeneckých vojsk. Toto hnutí, to musí být zvláště zdůrazněno, bylo spontanní, v pravém slova smyslu lidové — čeští vojáci, voličové, odepřeli Habsburkům poslušnost.
Ve všech spojeneckých a centrálních zemích četné české a slovenské kolonie stejně spontanně prohlásily právo na samostatnost československého národa a organisovaly vojenské legie; všechny tyto kolonie, přesahující přes million obyvatelů, organisovaly se jednotlivě pod vedením Zahraniční Národní Rady, sídlem v Paříži. Tato Národní Rada, znajíc dobře smýšlení celého národa a jeho vedoucích politiků a nemohouc být dost málo v pochybnosti o souhlasu celého národa, Deklarací ze dne 14. listopadu 1915 Habsburky složila s jejich královského úřadu a vyhlásila jim další boj a odpor. František Josef odpověděl vzpomenutým už terrorem — 30, dokonce snad 60 tisíc životů násilně utraceno, aby nespokojenost a odboj neněmeckých národů byl potlačen.
V Čechách celý národ svým jednáním schválil politiku Zahraniční Národní Rady a prohlásil svými zástupci slavnostně několikrát, že usiluje o úplnou samostatnost mimo rámec Rakouska-Uherska.
Mezitím prvotní skrovnější legie rozšířeny vojenskými zajatci armády v Rusku, ve Francii, v Italii; na všech bojištích Čechové a Slováci proslavili se svou udatností a vojenskou disciplinou při demokratickém zřízení této prvé armády. Její pochod z Ukrajiny přes Sibiř do Francie stal se epopejí celé války.
Spojenci plně uznali význam československých vojsk a celého národa pro věc spojeneckou; vlády francouzská, italská, anglická a americká, japonská a j. uznaly vojsko za součást spojeneckých vojsk a Zahraniční Národní Radu za officiálního představitele budoucího samostatného československého státu.
Jako důsledek tohoto uznání a praktické jeho dotvrzení je pomocná expedice Spojených Států a Spojenců do Sibiře. Tím vším otázka česká uznána od Spojenců za otázku mezinárodní; zuření maďarské a německé žurnalistiky a officiální prohlášení rakousko-uherské vlády a vlády německé proti tomu uznání potvrzují jen mezinárodní význam otázky československé.
Listy v Rakousku-Uhersku a Německu s počátku dlouho umlčovaly hnutí československé; jen občas k zastrašení obyvatelstva uveřejněny officiální zprávy o popravách a konfiskacích jmění; na konec se však československé armády a její činy zamlčet nedaly. Vláda vídeňská dala proti uznání Národní Rady a armády prohlášení 17. srpna 1918, že Národní Rada je soukromým komitétem bez mandátu se strany národa, dále se praví, že armáda československá nemůže být uznána za spojeneckou ve smyslů mezinárodního práva, protože československého národa (rozuměj národa mezinárodně uznaného) není. Mimo to prý vídeňské vládě je známo, že v armádě je jen nepatrná část Čechů a Slováků. Proto prý přes uznání se strany Spojenců, s československými vojáky bude nakládáno jako se zrádci.
Toto prohlášení vídeňské vlády je ryze rakouské — lživé a falešné. Národní Rada není komitétem soukromým, jak právě vídeňský protest dokazuje — proti soukromému komitétu nevydalo by se takové officiální prohlášení. Ve skutečnosti Národní Rada je orgánem národa a pracuje a postupuje v intencích čelných národních vůdců doma, kteří četnými prohlášeními politiku Zahraniční Národní Rady přijali a schválili. Národní Rada je orgánem celého československého národa. Že země české jsou právně samostatnými ve smyslu mezinárodním, tomu důkaz historie a přísahy rakouských panovníků, jakožto korunovaných králů českých; František Josef historická práva českého státu uznal slavnostně třikrát.
Je lež, že v československé armádě je jen nepatrná část Čechů a Slováků, jako by hlavní kádr tvořili Rusové; rozumíme, že Vídeň si namlouvá, že jen malá část je v této armádě, ve skutečnosti celá armáda je z Čechů a Slováků a armáda (v Rusku, Francii, Italii) počítá okolo 100.000 mužů. To znamená, že všichni českoslovenští vojáci, kteří požívají volnosti, jsou proti Rakousko-Uhersku; část českého vojska zůstala pod tlakem německým a maďarským, ale kdyby byla měla možnost, byla by se i tato postavila na stranu Spojenců, jak o tom popravy českých a slovenských vojáků svědčí docela jasně. Když naše armáda na Ukrajině se postavila rakouskému vojsku, císař poslal svého důvěrníka, aby s ní jednal a k návratu ji přemluvil, slibuje plnou amnestii.
Hrozba, že se zajatci bude nakládáno jako se zrádci, československé vojsko neleká; vydalo již prohlášení, že odplatí za každou smrt smrtí německých a maďarských zajatců a že za každou smrt činí Habsburky a Hohenzollery osobně odpovědnými.
Po Vídni promluvil také Berlín officiálně. Ministr kolonií Solf (podle zprávy z 22. srpna) drzým způsobem mluvil o československé armádě jako o bezzemé bandě lupičů: po porážce Němců u Bachmače německý generál žádal tuto bandu o příměří a roku 1866 pruská armáda, když vtrhla proti Rakousku do Čech, officiálně uznala právo českého národa na samostatnost a tuto samostatnost mu slibovala. Čechové tenkrát Prušáky pokládali za nebezpečnější než Rakušany; od té doby Čechové a Slováci se přesvědčili, že Habsburkové jsou pouhými sluhy Pruska a proto se jich zříkají. Týmž právem, kterým Habsburkové byli zvoleni za české krále, přestávají být českými králi — národ je zvolil, národ je propouští. Hrabě Czernín ve zmíněném memorandu správně poznal, že český národ je nejméně dynastickým.
46. Z uvedeného je jasno, že Čechům nestačí koncesse národní autonomie a nestačí již ani rakouská federace; Čechové mají historické právo na samostatnost českých zemí (Čech, Moravy, Slezska), mají právo na samostatnost státu jimi vytvořeného. Mimo to mají přirozené a historické právo na přičlenění Slovenska brutálně potlačeného Maďary. Slovensko, tvořící jádro velkomoravské říše, bylo Maďary odtrženo v X. stol., později bylo na krátko se svými soukmenovci politicky spojeno, čas bylo samostatné. Kulturně Slováci zůstali stále v těsném svazku s Čechy. Maďaři kulturně záviseli na Slovácích. Spojení Čechů a Slováků je tudíž požadavek legitimní.
Tento požadavek byl přijat nejen Čechy, ale také Slováky. Slováci budou ve školách a v celé veřejné administraci užívat svého jazyka; otázky jazykové není, protože každý Slovák, i nevzdělaný, rozumí česky a každý Čech slovensky. Slováci Čechům v době obrození dali veliké spisovatele (Kollár, Šafařík) a jiné vychovali (Palacký, částečně Dobrovský). Maďaři kulturně slabší než Slováci, odvážili se soustavné a brutální maďarisace; tato maďarisace nebyla připravena a sesílena kulturní převahou, nýbrž státní administrací, užívající násilí a demoralisace hospodářskými výhodami. Je známo, že volby do parlamentu končívaly na slovenském a rumunském území bitvami, ve kterých byli nemaďarští voliči prostě odstřeleni, — jen takovým způsobem byl zachován maďarský ráz uherského parlamentu, ačkoli většina obyvatelstva v Uhrách není maďarská.[2]
47. Pangermáni vyzdvihují kulturnost německého národa jako argument pro jeho právo na světové panství; je-li kultura podmínkou alespoň politické samostatnosti, pak Čechové a Slováci samostatnost zasluhují v míře svrchované.
Samostatné Čechy velmi brzy učinily ve školství a vzdělání značné pokroky; český stát byl záhy pevně organizován a jeho administrace v rukách vzdělaného úřednictva byla velmi dobrá. Proto dovedly menší Čechy vydatně čelit většímu Německu. Zemědělství a průmysl byly na vysokém stupni.
Kulturně se Čechové proslavili svou reformací, kterou první, jako národ, se opřeli středověké theokracii, opírající se o německo-římskou říši. Z pražské university, z první university v střední Evropě, vyšel Jan Hus, jenž svou mučednickou smrtí vznítil celý národ k odporu proti středověké theokracii Říma; s Husem celý český národ takto zahájil novou dobu.
V době husitské nevyznamenali se Čechové pouze válečnicky („co Čech, to hejtman“); vedle Jana Žižky, zakladatele moderní strategie, máme právě Husa, máme Petra Chelčického, a Jana Amosa Komenského, učitele a vychovatele národů. Česká národní církev, Jednota Bratrská, podle svorného úsudku historiků byla pokusem o nejčistší křesťanství. Čeští Táborité (Husité radikální) pokusili se o křesťanský kommunismus.
Řím a Habsburkové, opírající se tenkrát o celou Evropu, zlomili českou reformaci; Čechy, seslabeny vnucenými jim válkami, spojily se s Rakouskem a Uherskem, ale právě té unie, čelící Turkům, využili Habsburkové ku potlačení české reformace. Protikatolická revoluce 1618 končila Bílou Horou a jesuitskou tmou. Avšak tradice dřívější moci a samostatnosti a pokrokové idee XVIII. st., a zejména francouzská revoluce, podnítily národ český k novému duchovnímu a národnímu životu; od konce XVIII. st. počítá se renaissance Čechů a Slováků jakožto organická část renaissance všech národů v Evropě. Přes stálé boje proti věrolomné dynastii, podporované Maďary, český národ dnes je kulturně a hospodářsky z nejpokročilejších. Dokázal takto skutkem, že je života schopný, že je energický a že dovede čelit náporu imperialistického Německa a Rakouska, neboť, a bylo to již zdůrazněno, na tento vysoký stupeň vzdělanosti se Čechové vyšinuli z vlastní síly, bez pomoci dynastie a Rakouska.
Pokud tedy kultura je argumentem pro politickou samostatnost (administrace státu vzděláním obyvatelstva se usnadňuje, zejména administrace demokratická), Čechové a Slováci toho argumentu plným právem mohou užívat, neboť nejsou méně kulturní než jejich potlačovatelé Němci a Maďaři.[3]
48a. Československý stát bude mít území asi čtyřikrát tak veliké jako Belgie, s obyvatelstvem asi 13 millionů; v tomto počtu jsou zahrnuty národnostní menšiny německé, polské a rusínské, jichž počet bude dosahovat čtyř millionů.
Ačkoliv hájíme principu národnostního, chceme přece podržeti svoje menšiny, zejména také německé. To se zdá býti paradoxem, ale chceme je podržeti právě na základě principu národnostního. Čechy jsou zvláštním případem země národnostně smíšené. Mezi Italy a Němci ethnografická hranice jest jednoduchá a ostře vyznačená. Tak tomu není v Čechách; v mnohých místech a ve všech městech jsou značné české menšiny. Němci namítají, že české menšiny v severních Čechách atd. jsou „pouze“ dělným lidem — lidem, jenž žije z německého chleba; tento antisociální argument je však zcela nesprávný a nesrovnává se s industrialisací Čech, jež vyžaduje pracovních sil a tím přivádí české dělníky do německých měst. A ovšem byli to Němci sami, kteří zvali Čechy k nastěhování, dávajíce přednost českému dělníku před německým.
Otázka národních menšin je rozhodující důležitosti nejen pro Čechy, ale skoro pro všechny státy, ježto skoro všechny státy jsou národnostně smíšené. A jestliže Nová Evropa nebude vybudována na přísném základě národnostním, národní menšiny budou muset být zajištěny. Tak tomu bude v Čechách. Čechové volali vždy po rovnoprávnosti a ne po nadpráví. Vzhledem k svému centrálnímu postavení bude míti československý stát vždy zájem na tom, aby Němcům a ostatním menším minoritám zaručena byla plná práva. To bude vyžadovat zdravý rozum.
Pokud se týká německé menšiny, vynikající český vůdce, Dr. Julius Grégr, navrhl rektifikaci politické hranice na severu, některé části, kde jest jen zcela málo Čechů, mohly by podle některých politiků připadnouti Rakousku německému. Tímto způsobem mohla by německá menšina býti značně zmenšena. Proti tomu musí býti připamatováno, že jsou též značné české menšiny v Dol. Rakousích a zejména ve Vídni (půl milionu) a že jsou též Češi v Pruském Slezsku, v území kladském a ratibořském, jakož i velká srbská menšina v Lužicích. Pangermáni nesmí tedy ukazovat jen na menšiny v Čechách. Správné měřítko pro národnostní znovurozdělení v Evropě spočívá ve spravedlivé applikaci většinového principu. Co jest správnější — aby více než devět millionů Čechů a Slováků bylo pod vládou Němců, či aby tři milliony Němců byly pod vládou Čechoslováků?
Jestliže Němci kladou důraz na ten argument, že jejich kultura jim dává právo nad národy méně vzdělanými, musí být zdůrazněno, že Češi nejsou méně vzdělaní Němců.
Jest prostředek, spíše finančního rázu, jenž by mohl usnadnit nové upravení národních menšin. Němečtí a rakouští politikové, zvláště pangermánští, často navrhovali, že by různé státy měly podniknouti systematické přestěhování národních menšin. Pozoruji, že v Anglii p. Buxton navrhuje tento prostředek pro Balkán. Třeba pochybovat, zda by tento prostředek byl velmi effektivní, kdyby menšinám stejná práva národní byla zaručena. Maďaři snažili se před několika léty domů přesídlit nepatrnou maďarskou menšinu z Bukoviny; podnik selhal, poněvadž kolonisté domů přestěhovaní za krátko opustili Uhry a vrátili se zpět. Po válce mnohé kraje budou potřebovat lidí — rolníků, řemeslníků a vyučených dělníků; snad by takto zmenšení některých menšin nastalo.
Poláci jsou v českém Slezsku (kolem 230.000); při dobré vůli, a ta je vůči společnému nepříteli nutná, lze nalézt vhodné rozhraničení; polská minorita v Slezsku by se redukovala i tím, kdyby české Ratibořsko (z pruského Slezska) bylo našemu Slezsku vráceno.
Maďarská minorita na Slovensku bude dostatek vyvážena slovenskými minoritami, které zůstanou na území maďarském.
Někteří čeští a jihoslovanští politikové ukazují na možnost, spojit Slovensko s jihoslovanskou říší: území v Uhrách podle hranice rakouské patřilo kdysi Slovensku; nyní je německé a částečně maďarské; ale jsou na něm slovinské a chorvatské minority; toto území, přičleněno na severu k Slovensku, na jihu k Jugoslavii, spojovalo by severní a jižní Slovany. Území bylo by asi 200 km dlouhé. Plán předpokládá úplné vítězství Spojenců, neboť není pochyby, že by Němci a Maďaři takový plán nepřijali dobrovolně. Jestli dojde k opravdové demokratické rekonstrukci Evropy, pak budou zabezpečeni severní a jižní Slované bez tohoto spojení.
48b. Nedávno nový plán byl navržen Malorusy, žijícími v Uhrách. Jejich zástupci ve Spojených Státech si přejí spojení svého národa s Československým státem, jehož by tvořili autonomní, federativní část. Tento návrh musí ovšem být schválen lidem v Uhrách. Tito Uhrorusíni, jak si (v Americe) říkají, byli hrubě utlačováni Maďary; je jich asi ½ milionu.[4]
48c. Hospodářsky a finančně mají Čechy pověst „perly Rakouska“ a v budoucnosti budou právě tak bohaté jako nyní; ve skutečnosti budou bohatší, jelikož nebudou nuceny podporovati hospodářsky slabších provincií Rakouska.[5]
Čechy byly od počátku svého spojení s Rakousy a Uhrami politickou páteří Rakouska; alpské provincie byly chudé, Terst a moře měly malý význam:, Uhry hospodářsky neměly pak žádného významu. Čechy vyvážely obilí i průmyslové výrobky; teprve v druhé polovici 19. století staly se Uhry sýpkou Rakouska a částečně Čech, které potom, právě jako ostatek Rakouska, dovážely obilí a mouku, jíž potřebovaly, z Ameriky.
Nyní jest obyvatelstvo Čech, okrouhle vzato, z polovice zemědělské, z polovice průmyslové. V Čechách samotných je 35 procent zaměstnáno polním hospodářstvím, ostatek pak průmyslem, obchodem a t. zv. svobodnými povoláními. Na Moravě a ve Slezsku 50 procent obyvatelstva živí se polním hospodářstvím; na Slovensku ještě větší procento.
V letech 1906—1914 průměrná sklizeň obilí (v okrouhlých číslech) byla pro Čechy 54 a půl millionů q, pro Moravu 24 milionů, pro Slezsko 4 mil. Po odečtení obilí, nutného k osevu, a obilí zničeného, připadá průměrně do roka 810 liber obilí na osobu v Čechách, na Moravě dostupuje průměr 890 liber. České země dohromady dávají průměr 815 liber na osobu při obyvatelstvu něco méně, než desetimilionovém, zatím co v ostatním Rakousku stěží dosahuje průměr 511 liber. Budiž poznamenáno, že polovice tohoto obilí může býti použito ku mletí a že vydává mouku a výživné látky znamenité jakosti, které spolu s roční sklizní brambor, hrachu, čočky, zelenin a znamenitého ovoce jsou více než dostatečné, aby kryly obecnou spotřebu. Roku 1914 byla sklizeň tak dobrá, že dala průměr 839 liber na osobu. Budiž připamatováno, že stupeň obdělání půdy nedosáhl v Čechách takové výše, jako v Dánsku neb v Belgii. Mnoho se dá ještě zlepšiti, jestliže tempo vývoje, dosažené v posledních deseti letech, bude zachováno.
V letech 1906—1910 Čechy a Morava dodaly téměř 46 procent celkové zemědělské výroby v Rakousku, 41 procent brambor, 44 procent jetele a sena a 93 procent řepního cukru. Rakouský cukerní průmysl jest téměř úplně soustředěn v českých zemích. Statistiky o pěstění ovoce, zeleniny, obilin atd. jsou rovněž výmluvné doklady pro důležitost Čech. A při tom tyto země representují pouze 26,4 proc. půdy Rakouska a stěží 35 a půl procenta jeho obyvatelstva. Chov dobytka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se v poslední době zvláště zvedl; zásobování mlékem a masem je hojnější než v ostatních částech Rakouska. (Mimo Vídeň, která v mnoha ohledech se těší výhodám hlavního města.)
Z celkového množství hnědého uhlí, dobývaného v Rakousku (26,25 mil. tun) Čechy samotny dodávají 83 procent a z 15,8 mil. tun kamenného uhlí 86,66 proc. Tyto číslice staví Čechy mezi nejbohatší země světa, k Anglii, Spojeným Státům a Německu, neboť z jejich těžby připadá na každého z jejich 10 milionů obyvatel 26,5 q kamenného a téměř 51 q hnědého uhlí ročně.
Z železné rudy, dobývané v Rakousku (27 mil. centů), asi třetina pochází z Čech. Ačkoliv země sama není příliš bohatá na rudu železnou, přece, vlivem její velké výroby uhlí, jsou železárny v Čechách velmi četné, tvoříce 60 procent veškerého tohoto průmyslu v Rakousku. Jelikož tyto dva druhy přirozeného bohatství a průmyslu jsou ze všech nejdůležitější, jsou české země pro Rakousko neocenitelné.
V ostatních odvětvích průmyslu jest důležitost Čech stejně vynikající. Výhradně v Čechách je soustředěno na 93 proc. celkového průmyslu cukerního a asi 46 proc. pivovarnictví. Chmel roste pouze v Čechách, odkud se vyváží. Strojní průmysl má rovněž své sídlo hlavně v Čechách, právě tak jako textilní (vlna, bavlna), sklářský, papírový, kožený, kamenický a též zhotovování brusů, dobývání grafitu, průmysl chemický a elektrotechnický.
Následkem této své průmyslové činnosti Čechy vykazují nejvyšší důchody z železnic, pošt a telegrafů. Jejich síť železniční jest nejhustější a ony jediné z celého Rakouska mohou se pochlubit soukromými železnicemi, zařízenými pro soukromé továrny. Zejména severní Čechy mají tento ráz. Čechy vykazují 52 proc. veškerého zisku z rakouského poštovnictví.
V bankovnictví a směnkářství byly české země závislé na Vídni, avšak od roku 1895 se emancipovaly a za posledních 20 let stoupl kapitál českých bank z 48 mil. korun na 336 mil. korun. Budiž připomenuto, že hlavním pramenem bankovního kapitálu vídeňského jest obchod s českými zeměmi. Vývoj českého obchodu byl za posledních několik let neobyčejně rychlý.
Slovenské území v severních Uhrách má ráz rozdílný. Jest to kraj převážně rolnický a dosud poměrně nevyvinutý a jelikož jest to kraj velmi hornatý a způsob obdělání zastaralý, jest také mnohem chudší, než ostatní české země. Jižní část, která jest méně hornatá, je úrodná a rodí dobrou pšenici i velmi dobré víno. Jelikož hornatý sever má mnoho přirozeného bohatství, zejména železné rudy atd. a velikých lesů, jehož ještě není využitkováno, kraj by mohl být velmi výhodně zprůmyslněn. Mohl by vypomáhat ostatním českým zemím oněmi surovinami, jichž se jim nedostává, jako železnou rudou, mědí, zlatem a cínem; kraj ten rovněž jest dobrý pro chov ovcí a skotu; podobá se Slezsku, dnes již průmyslovému, a mohl by rovněž tak se vyvinout.
Také nesmíme zapomenouti bohatých ložisk urania a radia v Jáchymově, lázní Karlových Varů, Františkových a Mariánských Lázní, Teplic, Poděbrad, Mšena, Luhačovic, Píšťan, Trenčínských Teplic, lázní taterských a j. Československé země jsou v tomto ohledu nejbohatšími v celém světě. Zkrátka, vyjma soli,[6] rtutě a nafty, mají československé země v hojnosti vše, čeho potřebují ke kulturnímu vývoji, takže jako samostatná země byly by soběstačnými, vyvážely by nejen své rolnické, nýbrž i velkou část průmyslových výrobků.
S hlediska některých moderních národních hospodářů, země československé mohly by být nazvány zemí ideální; velmi dobře mohou uskutečnit onen soulad mezi zemědělstvím a průmyslem, onu hospodářskou soběstačnost, jež od mnohých theoretiků jest považována za podmínku k utvoření malých samostatných států (viz kapitolu o svobodné tržbě v Gideově „Národním hospodářství“).
V případech takových, jako jest válka, československé země zcela mohly by si postačit jak zemědělsky, tak průmyslově.
Přírodní a průmyslové bohatství českých zemí, umožňující i velmi těžké zdanění, tvořily vždy finanční základ rakousko-uherské monarchie. České země jsou mnohem hustěji obydleny a celková míra životní (standard of life) je mnohem vyšší, než v ostatních zemích rakouských.[7]
Následující tabulka ukazuje, jak české země přispívají rakouským financím na základě přímého zdanění:
| České země platí: | Jiné provincie (vyj. Dol. Rakousy): | |
| Domovní daně | 49,75 proc. | 50,75 proc. |
| Výdělkové | 61,35 proc. | 38,75 proc. |
| Daně z příjmů | 56,7 proc. | 43,3 proc. |
| Úhrnem přímých daní | 57 proc. | 43 proc. |
České země a ostatní rakouské země (nepočítaje v to Dol. Rakousy s Vídní) mají 25,04 mil. obyvatel v poměru 40,5 proc. ku 59,5 proc. Dolní Rakousy se kladou stranou, poněvadž postavení Vídně, jakožto sídelního města, jest privilegované; tam je skutečně středisko i českého průmyslu a vývozu. Mnohé české podniky mají tam své ústřední kanceláře a jsou tam příslušny, poněvadž stupnice daňová a městské přirážky ve Vídni jsou nižší, než v Čechách. Tím se vysvětluje, proč schopnost daňová Čech má tendenci klesat, zatím co ve Vídni a Dol. Rakousích stoupá. Kdybychom mohli tyto položky zachytit statisticky a kdybychom připočetli daně oněch českých podniků, jež mají sídlo své ve Vídni, do bilance českých zemí, diference by ještě více dopadla v náš prospěch. Avšak i při nynějším stavu věcí je schopnost daňová českých zemí 11,90 korun na člověka, kdežto v ostatních zemích rakouských pouze 6 korun.
Ještě daleko významnější jsou statistiky nepřímých daní v Rakousku (daň z piva, cukru, lihovin, soli, tabáku, potravní atd.). Vyjímajíc lihoviny je spotřeba všech těchto předmětů daleko větší v českých zemích.
České země jsou opravdu „perlou Rakouska“, a to nejen se stanoviska finančního. V ostatních zemích mocnářství státní výlohy jsou větší, nežli příjmy a tento deficit vyrovnávají české země. Po uvážení předchozích fakt nemůže být pochybnosti o tom, že Čechy a Slovensko sobě dostačí a že budou hospodářsky a finančně prospívat.
Čechy nemají na neštěstí žádného moře (leda u Shakespeara!), a to je jistě velikou nevýhodou ve srovnání na příklad s malým Dánskem a s jinými přímořskými zeměmi. Avšak Čechy nemají v tom ohledu horšího postavení než Srbsko, Uhry, Švýcarsko. Příklad Švýcarska dokazuje, že země bez moře může nejen zachovat politickou samostatnost, ale že moderní dopravní prostředky jí umožňují udržovat kvetoucí průmysl. Švýcarsko nemá dokonce uhlí ani železa, a přece se mu podařilo stát se průmyslovou zemí. Čechy naproti tomu jsou bohaty uhlím a budou proto moci mít potřebné železnice. Čechy budou mít k disposici Terst, jenž, jak se dá očekávat, stane se svobodným přístavem; budou míti též srbsko-chorvatské přístavy a polské Gdansko, zejména pro případ, že by jim jejich poměr k Německu bránil používat Hamburku. Vzdálenost z Prahy do Hamburku jest táž jako do Terstu; Gdansko a Rjeka jsou o něco dále. Může býti také zřízena laciná vodní cesta kanálem moravsko-odersko-viselským, jehož počátek již existuje. A konečně bude Slovensko mít Dunaj.
Moře tvoří také poměrně silné strategické hranice, ale vývoj moderních plavidel a letadel vyváží tu výhodu, jak bylo dokázáno v této válce.
Čechy převezmou část státního dluh rakouského, předválečného; avšak odmítnou odpovědnost za dluh válečný. Finanční stav Rakouska je velmi ubohý; válka stála mocnářství veliké peníze a rakousko-uherská banka byla degradována na ústav pro vydávání falešných peněz.[8]
Samostatné Čechy budou nuceny začít svou správu se značným finančním břemenem a političtí vůdcové v Čechách jsou si dobře vědomi těžkého úkolu, který jim tím připadne, a že tudíž nový stát bude vyžadovat pevné a velmi přesné finanční správy. Budiž podotčeno, že po válce finanční vyčerpanost všech národů bude vyžadovat co nejšetrnější finanční správy. Ale možno říci bez přehánění, že Čechy a Slovensko budou mít dobré správce ve všech oborech veřejné i soukromé služby, schopné vybudovat nový stát.[9]
V tomto náčrtu nelze projednávati všech sociálních a hospodářských problémů Čech; přece se zmíníme o zvláštním postavení českých velkostatkářů (aristokracie), již mají podobné postavení jako známí junkeři východolabští. Podobně jako ve východních Prusích Němci zkonfiskovali půdu Slovanům, tak učinilo i Rakousko a jeho šlechtičtí spoluvinníci v Čechách po bitvě na Bílé Hoře. Výsledkem těchto a předcházejících krádeží v Čechách bylo, že vznikla panství, jichž rozloha se rovná malým německým státům. Jejich držitelé jsou většinou rakouského smýšlení. Na Slovensku a Rusínsku Maďaři podobně zabrali mnoho půdy. V Čechách a na Slovensku tudíž lze napodobit irský příklad výkupu a parcelování půdy, což skutečně všechny pokrokové strany žádaly již před válkou.
48d. Československý stát nepochybně bude republikou. Právě touto válkou kontinentální monarchism, jeho zpátečnictví a nebezpečí je odhaleno; národ český a slovenský je pro republiku zralý.
My staletí odvykli jsme mít krále, Habsburkové nám vždy byli cizí; také aristokracie se národu odcizila, protože se přimkla těsně k cizím Habsburkům.[10] Aristokracie v Bosně a Hercegovině stala se tureckou, v Čechách habsburskou.
Samostatnost československého státu je požadavek politické spravedlnosti; svým zeměpisným položením uprostřed Evropy a svým odvěkým bojem proti německému náporu na východ český a slovenský národ je protiněmeckým předvojem všech národů ve východní Evropě. Jestliže by československý národ zůstal v područí Němců a spojených s Němci Asiatů (Maďarů, Turků) anebo dokonce padl, pangermánská Centrální Evropa a její další politické následky budou uskutečněny. Československá otázka je otázkou světovou a je otázkou právě této války; svobodné Čechy anebo reakční Rakousko, svobodný československý národ anebo degenerovaní Habsburkové — to je pro Evropu a Ameriku, pro myslící Evropu a Ameriku volba.
Zeměpisná poloha ve středu Evropy a jejich dějinný odpor k utlačujícímu germanismu a pangermanismu, zajišťují Čechám veliký politický význam, Spojenci už uznaný. Jest v zájmu Spojenců osvobodit Čechy, jestliže pruský militarism a německá panovačnost má být zlomena a pangermánský plán Berlín—Kairo a Berlín—Bagdad zmařen. Plán Spojenců, a také plán nepřítele, jest dalekosáhlým programem politickým. Válka a její následky jsou největší událostí historie lidstva. Napoleonské války, třicetiletá válka, křižácké výpravy — vše to bylo hračkou u srovnání s nynější válkou. Realističtí politikové a státníci musí si uvědomit vnitřní smysl německých a evropských dějin; musí porozumět směru, kterým se berou dějiny, a které Evropa má a musí míti cíle a úkoly.
Netvrdím, že osvobození Čech je nejživotnější otázkou války; ale mohu říci bez přehánění, že cílů, jež si Spojenci vytkli, nemůže být dosaženo bez osvobození Čech. Jich budoucí osud bude zkušebním kamenem síly, opravdovosti a státnického rozhledu Spojenců.
- ↑ V listě Helfimu, redaktoru maďarského listu „Magyar Ujság“, ze dne 8. listopadu 1871 prohlašuje Ludvík Kossuth toto: „Mezi právními nároky, které tvoří základ práva dynasty na trůn uherský a český, není pouze analogie, nýbrž úplná totožnost. Ta je právě tak v jejich původu a čase, methodě, podmínkách a principech, jako v jejich slovném znění. Česká země není patrimoniem, není t. zv. dědičnou zemí, není pouhým přívěskem Rakouska, ale zemí, která má nárok na diplomatické styky a vzájemné úmluvy. Je státem právě tak jako Uhry.“
- ↑ Slovenština je archaickým dialektem vedle dialektů moravských a centrálního dialektu českého (pražského). Slovenština nemohla se pod Maďary literárně svobodně vyvíjet a do značné míry i čeština byla ve svém vývoji úpadkem politickým zadržena. Každý Čech rozumí slovensky a naopak; rozdíl tkví jen v archaických formách a v jednotlivých slovech; slovenština má týž akcent jako čeština a právě akcentem se rozlišují jazykové slovanští. Polština, ruština, a jihoslovanské jazyky mají každý akcenty rozdílné. Slovenština zavedena jako spisovný jazyk na sklonku XVIII. stol. Mezi českými a slovenskými literáty byly prudké spory o slovenštinu, sami Slováci, jako Kollár a Šafařík, obávali se národního roztříštění; dnes spory ty praxí jsou vyřízeny, pro mladší generace na obou stranách jazykové otázky neexistují, národní a státní jednota užíváním slovenštiny nikterak není ohrožena.
- ↑ I podle officiální statistiky u Čechů je méně analfabetů než u Němců.
- ↑ Mezi uherskými a haličskými Malorusy (v Americe) je strana, která si říká Karpato-Rusové; tito též nabídli Československé Národní Radě spojení s Československým státem.
- ↑ Budiž podotknuto, že finance rakouské spočívají na Čechách — Moravě — Slezsku, Dolních Rakousích s Vídní, Severním Štýrsku a v posledních letech částečně na Západní Haliči.
- ↑ Zatím i tu máme na svém území.
- ↑ V těchto zemích připadá 128 lidí na jeden čtvereční kilometr, kdežto v ostatním Rakousku jenom 83.
- ↑ Od počátku r. 1914 její zásoba zlata nebyla uveřejněna.
- ↑ Čechy by zavedly frankovou měnu, která spojuje latinskou a ruskou měnu: 20 frs = 7,5 rublu (40 = 15).
- ↑ Hrabě Czernín v řečeném memorandu, podaném Františkovi Ferdinandovi, žaluje na Čechy, že prý mají nejméně dynastického citu. My tu denunciaci českého šlechtice, jenž před lety se prohlásil za Němce, ochotně kvitujeme.