Noci chiméry/Vlak

Noci chiméry Viktor Dyk
Píseň zbloudilého děvčete	Vlak	Dětské nokturno

Údaje o textu
Titulek:	Vlak
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Pět básnických knih. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-548-X. S. 91-103.
Licence:	PD old 70

Vlak
z dálky se valí.
Přes blízké skály
dým stoupat zří už zrak.
Tam, kde se dráha klikatí,
objevil se už na trati.
Kolej se třese.
Co všecko nese?
A nese něco pro mě?
Hledám tvář v něm čísi.
Hledám známé rysy.

Je smutno v našem domě.
Chladno, až zazebe.
Já čekám, vlaku, na tebe.
Čekám tu nedočkav.
Mnoho jsem viděl hlav.
Mnoho se očí dívalo,
mnoho mi rukou kývalo,
mnoho rtů se usmívalo,
mnoho úsměvů mne zvalo,
ale žel!
Tvář matčinu jsem dlouho neviděl.

Chodím k dráze sem.
Doma smutno všem.
Nemluví otec, zamračen
přichází domů, vyjde ven.
Krok jeho těžký zarmoutí mě.
Jakoby nesl velké břímě.
Kdybych byl větší,
snad bych jej potěšil rozumnou řečí.
Ale tak, ať cokoli se děje,
otec se neusměje.
Sebe lepší vysvědčení
nic mu není.
Strýc Josef říká: jsi ještě děcko.
Tak malý nejsem. Cítím všecko.
Chápu, proč je smutno tak.
Maminku nám odvez vlak.

Dříve
vše bylo jiné.
Vše bylo živé
a pohostiné.
Daleko zvonil matčin smích,
a otec nechodil tak němý,
nenakláněl se tich
k zemi.

Co udělala matka otci,
co otec matce udělal?
Kolikrát jsem se v dlouhé noci
na to ptal!
Nepěkné
je, že to nikdo neřekne.

Vlak
v dálku se valí.
Přes blízké skály
do výše stoupá dým.
A dobře rozumím.
Vlak dál se kolejí šine,
mrak ten se rozeplyne.
Zbude jen v srdci takový tlak.
Stojím tu, stojím.
Vždycky se bojím,
když zahýbá vlak po trati,
že sem se nikdy nevrátí.

Vlak se vždy vrátí, vlak vždycky přijde.
Nevrátí se vždy lidé.
Když tenkrát odjela maminka po prvé,
po domě chodil náš otec jak bez krve.
Neměl to rád,
když jsem se počal ptát.
Zakázal krátce,
abych s ním mluvil o naší matce.
Kam že jela?
Co as dělá?

Strýc Josef říká, že jsem tak malý.
Bolelo však, že to zakázali.
Jaký to hoch je, který se neptá?
Tam, kde se nemluví, aspoň se šeptá.
A kde se nešeptá, přece se myslí.
Lapal jsem výklad nesouvislý,
narážky bolestně cítě.
Strýc Josef říká, že jsem dítě.
Tam, kde jít nemohu, potmě tápu,
tam, kde mi neřeknou, přece chápu.

Jedinou myšlenku v srdci jsem nes.
Vrátí se maminka? Zítra? Dnes?
K srdci mne stiskne,
vesele výskne,
na všechno dá mi odpověď?

Chodil jsem k vlaku jako teď.
Mnoho mne vozů minulo,
mnoho se kouře rozeplynulo,
než jsem se dočkal matky.

Stál jsem tenkrát u zahrádky
a vidím kohos: krok je znám.
Pravím si plaše:
Ulítlá radost naše,
maminka vrací se k nám.
Pomalu, co noha mine nohu.
Je doma, chválabohu!
Běžím jí v ústrety: Mamičko milá,
kdeže jsi byla?
Každý den, každou hodinu čítám,
dočkat se nemoha.
Je bez sluníčka obloha.
Sluníčko vítám!

Sklonila se ke mně,
políbila jemně.
Ale jaký div:
neusměje se jako dřív!
A jak tak tisknu ruce její,
jde pomaleji, váhavěji.
Otvírá vrátka, na okamžik stane.
Svraštěno čelo, oči ustarané,
jako by život celý
jen něco smutného zřely,
jakoby nebýval v nich jas,
který těšil nás.

Jak řekne tiše: Zůstaň tady,
a sama vkročí do zahrady.
Co se to děje,
že se neusměje?
Proč se při chůzi tak mešká?
Proč je jí tak těžká?
Proč stojí u dveří a proč tak váhá,
nežli po klice sahá?

Proč se neohlídne po mně?
Vteřinu stála.
Za kliku vzala.
Zmizela v domě.
Stojím tu venku,
jak hruše v poli,
hlava mne bolí
pro myšlenku.
Proč otcův hlas je tak přísný a prudký?
Namísto vítání výtky a důtky?
Proč byla matka skoro němá?
Proč otec z příchodu radosti nemá?

Mraky se oblohou honí.
Těžko je pod jabloní.
Dlouhá chvíle.
Mraky se oblohou honí,
těžce voní
květy bílé.
Vy, květy bílé, co vy víte?
Proč moji matičku netěšíte?
Jabloni, jablky obsypaná,
proč je tak matička zadumaná?
Ptáčkové na větvi, rcete mi,
proč někdy zpěv váš oněmí?

Když vyšli, hleděla maminka milo.
Jakoby se vyčasilo.
I otec hleděl méně přísně.
Konec byl tísně.
Vykřikl jsem: Viď, že už nebudem sami?
Maminka, tati, zůstane s námi?

Mrak v obláček se rozplynul,
otec mlčky pokynul.
Matka se smála, třeba slzíc trochu:
„Navěky, hochu!“

Jak vesele
doma je časem!
Vše slunce jasem
je ozdravělé, zbujelé!
Celý se domov náhle změnil.
Zahrada, dům je plný květů,
kdybych je plenil v divokém létu,
za rok bych květů nevyplenil.

Jak lehce
je mi, když mám radost.
Postát se mi nechce.
Nahoře jsem i dole.
Učiním všemu zadost,
domovu, sobě i škole.

Vlak
jak hučí radostně, když nám něco veze.
Jak
vše usmívá se na nás v něze.
Vesele zní vlaku hvizd,
vesele nás míjí.
Úsměvy ze všech míst,
oči radost pijí.

A škola
jak k sobě zve a volá.
Neurazí mne druzi
hrubým nějakým slovem.
Radostnou kráčím chůzi
i cestou za hřbitovem.
Čeho bych se bál?
Blízkost zve i dál.
Vesele šumí řeka.
Vesele mysl těká.

A domova štít
jak umí radost vyzlatit.
Včera jsem měl ještě pocit ten vzdorný
chmurné chladné hladomorny,
kde tuhne hrůzou krev,
kde všichni zmírají,
že marně čekají
na úsměv.
Dnes není smutku, není pout,
vesel každý kout.
Sám Azor vesele kňučí,
mrzut ještě včera.
Od rána do večera
směje se cosi a zvučí.
Odkud že, matičko, máte ten smích?
Oblažit jeho účel.
Jakoby štěstím zvučel.

Štěstí je hřích,
jak říká strýček Josef.
Slov těchto ozev
někdy mi myslí zněl.
Časem jsem zneklidněl.
Ale strýc Josef přísně tak mluví,
lehčeji hlas zněl naší chůvy,
která mi řekla potěchou:
Máte zas štěstí pod střechou!

Vlak
jak hřmotně valí se, když nám něco bere.
Tlak
jaký to náhle, jak vše náhle šeré.
Drásavě zní jeho hvizd,
výhružně světla jeho planou,
a ze všech míst
zní to „Na neshledanou!“

Ta vrata školy –
jak do nich vejít bolí.
Smějí se rádi
kamarádi,
říkají posměšně: „Tu máme spratka.
Kde je tvá matka?“
Ta slova drzá a hloupá!
Ta rota nekáraná!
Jitří znovu rána.
Krev do hlavy mi stoupá
chce se mi prát,
chce se mi smýti hanu.
Dát anebo dostat ránu,
to chtěl bych stejně rád.
Biju, jsem bit.
Bijte:
slzy neuzříte.
Aspoň to umlčí v srdci ten cit!

Ale hůře tomu,
jdu-li domů.
Loudám se pěšinami
se svými modřinami.
Není to hřbitov, který mne leká,
jen domov, který čeká!
Nemluví otec, zamračen
přichází domů, vyjde ven.
Krok jeho těžký, smutný krok.
Týden se táhne jako rok.
V síni
všechno smutným činí.
Každý zvuk
plný muk.
Přijde-li však chvíle tichá,
slyšet víc, jak srdce vzdychá.

I zahrada
mi zasmušilou připadá.
Není to tím, že není tu květu,
není to stesk po odešlém létu,
jen smích, jenž nezvoní
pod starou jabloní.
Nevrle Azor vrčí v budce.
Dvé ramen nechytne mne prudce,
tak prudce, že se tajil dech,
jak v předešlých dnech.
Odložím učení.
Já slyšel mouchy bzučení.
V hlavě vězí mi:
vydrží ještě dlouho do zimy.
Pak bude domov ještě tišší.

Moucho leť!
Vždyť už teď
chladno z koutů čiší.

Strýc Josef říká, že jsem děcko.
Třebaže neznám, cítím všecko:
že smích tu nezní zvonivý,
že otec tolik šediví,
že více bolí bolest skrytá,
jež nekárá ni nevyčítá,
časem, když se příliš rmoutí,
chtěl bych se za matkou rozběhnouti,
daleko až,
vykřiknout radostně: Zde ji máš!
Chtěl bych se rozběhnout. Ale kam?

Otec sedí sám.

A já se vyplížím z domova potají,
koleje vábí mne, koleje volají:
Chtěl bych jít za nimi, ruce v dál rozpjaté,
chtěl bych jít, kudy šla maminka tenkráte,
chtěl bych říc: Matičko, což jsme tak šeredni?
Úzko nám bez tebe. Aspoň se ohlédni!
Vítr slyším hrát
o telegrafní drát,
komu to přichází zvěst?
Z jakých cest?
Jaký to osud,
neznámý dosud?

Přitisknu uši –
naslouchám celou duší.
Marně, hlavy nemá to, paty,
co mluví telegrafní dráty…
Vlak
z dálky se valí.
Jak
čekati pálí.
Zrak
loví už v dáli,
vidí
tváře lidí.

A z vlaku dunění a z vlaku hukotu
k srdci to promlouvá o jiném životu,
o jiných západech, o jiném východu.
Slibuje štěstí to, zápas a svobodu.
Mluví to o matce, tolik nám vzdálené.
Nemyslí na nás už, nebo si vzpomene?
Do vzduchu píšu si chladného bezděky
dvě slova, písmen šest, píšu si „Na věky“.
„Na věky,“ říkala tenkráte matička.
Cože to znamená? Malá dvě slovíčka,
„Na věky!“ „Na věky!“ Tam, kde se vzpomíná,
je to jak hodina, je to jak vteřina.
Sluníčko pohasne, matka je vzdálena.
Odešla, zmizela, zbyla jen písmena.

Odešla někam.
Já na ni čekám.
Stále si myslím: Přijde sem,
zaplaší smutek úsměvem,
vše bude jako dříve
veselé, skotačivé.
Tepleji bude zas.

Míjí čas.
Čekám tu u kolejí,
až úsměv uslyším její.
Čekám a čekám. Vrátí se zpátky?
Čekám a čekám. Dočkám se matky?
Přijde a obejme, políbí mě,
jak jaro přichází po kruté zimě?

Odešla někam
na místa daleká.
Čekám.

Tatínek, myslím, už nečeká.