Nesvorní bratři

Údaje o textu
Titulek: Nesvorní bratři
Podtitulek: Příběh vesnický
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 338–348.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na konci vesnice stojí nepatrná chalupa; ta má z předu tři malá, sem tam papírem zalepená okna, na zad kůlničku a chlév; na vikýři visí okenice jenom na jedné stěžeji, a zdá se, že každou chvíli spadne. Vedle chalupy leží skrovná zahrádka, a ta je plotem ze suchého trní ještě na dví přepažená.

V této chalupě zůstávali dva bratří čtrnácte let v ustavičném nepřátelství. Jakož na zahrádce bylo i v chalupě všecko na dvé rozděleno, od komory na krově až do malého sklípku; dvéře do něho byly sice otevřeny, ale dole měl každý pro sebe zvláštní z latí udělanou přihrádku. Jinak visely na všech dveřích silné zámky, jakoby tam mohli každou chvíli zlodějové vpadnouti; chlév náležel jednomu, kůlnička druhému bratrovi. V celém stavení nebývalo ani slova slyšeti, leda když jeden nebo druhý pro sebe hlasitě zaklel.

Jakub i Matěj, tak se totiž bratří jmenovali, byli už hezky při letech a oba bez ženy. Matějovi byla žena už dávno zemřela, a on byl nyní živ tak o samotě; Jakub nebyl nikdy ženatý.

Jednoduchá, modře obarvená truhla na kulatých nohách dala příčinu k tomuto nepřátelství mezi bratry.

Po matčině smrti mělo se totiž všecko mezi ně stejně rozděliti; ve vsi provdaná sestra byla již dávno vybyta a měla řádné věno své. Matěj dotvrzoval, že tu truhlu za své peníze pořídil, které si byl jakožto cestář tlučením kamení po silnicích vydělal, že ji pak nebožce matce jenom půjčil a že tedy podle všeho práva jemu patří. Jakub ale dotvrzoval, že matka Matěje pořád živila a že on sám ani vlastního krejcaru neměl, za který by byl něco pořídil. Nejdříve se povadili oba prudce mezi sebou, potom zadali rozepři k rychtáři a konečně i k ouřadu, kdežto se pak ustanovilo: poněvadž se bratří mezi sebou porovnati nemohou, že se všechna pozůstalosť i s truhlou prodá a z výnosu že se pak oba stejně podělí. I chalupa přišla do licitace; poněvadž se ale žádný kupec nehlásil, musili ji bratří podržeti.

Na to byli přinuceni své vlastní věci, své postele a peřiny a vše ostatní veřejně zas kupovati. To způsobilo Matějovi mnohou těžkosť, neboť měl o kus citelného srdce více, nežli obyčejně u takových lidí bývá. I jsoutě v každém domě věci, které by se cizímu člověku za žádnou cenu nepřepustily; onyť stojí za mnohem víc, nežli zač se vlastně prodávati mohou, protože v tom člověku, kterému náležejí, jisté myšlénky a upomínky vzbuzují, které se jiného člověka ani dost málo nedotknou. Takovéto věci mají tiše od rodičů na děti přecházeti, a tím se uchová jejich stálá vnitřní cena beze vší ujmy, beze všeho zkrácení. Když má člověk ale takovéto věci teprva zase z cizích rukou dobývati a pomocí peněz s cizími osobami se o ně jako rváti: tedy se veliká část jejich počáteční neporušenosti a jakéhosi posvěcení už ztratí; člověk si jich dobude jako každé jiné věci, která se dá zaplatit, ale nedostane je tiše a radostně, říkajíc jako nějakou svatost.

A takovéto myšlénky probíhaly mozek Matějův, že musel často až hlavou potřásati, kdykoli mu při veřejném prodeji nějaký kus starého známého nábytku připadl, a když se měl i matčin tlustý, v černé kůži zavázaný kancionál se stříbrnou záponkou a stříbrně okovanými rohy vyvolávati, a zkušený kramář to stříbro obtěžkával, aby mohl cenu udati: vstoupila Matějovi všechna krev do hlavy. I koupil tu starou knihu za veliké peníze.

Konečně přišla řada také na truhlu. Tu si Jakub hlasitě odkašlal a pohledl na bratra, jakoby chtěl říci: Jen pojď a licituj! — a přirazil hned hezkou sumu na to, zač byla vyceněna. Matěj přidal honem o zlatý víc, ale nemohl při tom oči pozvednouti a ohmatával ze samé nesnáze knoflíky na své kazajce. Jakub ale přirážel pořád víc a víc a směle se při tom ohlížel; cizí člověk se do toho nemíchal, a z bratrů nechtěl ani jeden ani druhý jako pro posměch od truhly upustit. Každý si myslil sám u sebe: Vždyť nedám beztoho více nežli polovičku! — a tak podávali pořád víc a více, až pak konečně truhla přece Matějovi připadla; ale musil za ni dáti pětkrát tolik, nežli zač vlastně stála, totiž osm a dvacet zlatých.

Nyní teprva pozvedl hlavu a tvář jeho byla celá změněna; oči měl vypoulené, ústa otevřená, krk přikrčený, a na všem tom jevil se hněv, úsměch a nenávist. „Až pojdeš, dám ti tu truhlu, aby tě v ní zahrabali!“ řekl, vztekem se třesa, k Jakubovi, a to bylo poslední slovo jeho. Od té chvíle s ním nemluvil, a to trvalo čtrnácte let.

Tento příběh o truhle rozhlásil se ovšem po celé dědině, a lidé tropili si z toho všelijaké žerty a čtveráctví; když potkal někdo Matěje, poštíval ho, že s ním Jakub hanebně nakládal, a tak se v něm zlý hněv na bratra pořád víc a více zažíral.

Avšak i jinak byli tito bratří rozdílné povahy a každý si hleděl jiného živobytí.

Matěj si držel krávu i zapřahal ji s krávou souseda Václava také do pluhu a potřeboval jí ke vší polní práci; všechen ostatní čas trávil na silnici a tloukl kamení na hromádky. Při tom byl krátkozraký a měl nejistou, napadavou chůzi. Když křesal, aby si dýmku zapálil, strkal obyčejně hubku až pod samý nos, aby se přesvědčil, že hoří. Proto mu říkali ve vsi „slepý Matějíček“; Matějíček proto, že byl malé, zavalité postavy.

Jakub ale byl všemu tomu naopak. Byl vytáhlý a hubený, měl pevnou, rovnou chůzi a šatil se jako řádný sedlák, ačkoli žádný sedlák nebyl; ale při jeho živnosti byl mu selský šat na prospěch. Jakub vedl totiž obchod se starými koňmi, a lidé myslí, že dostanou něco lepšího, když koupí koně od člověka, který jako sedlák vypadá. On byl vlastně pokažený kovář; svoje pole dílem prodal, dílem pronajal, oddal se docela koňařství a vedl při tom panský život. Byltě v celém vůkolí znamenitá osoba a znal na mnoho mil kolem všechny maštale; při tom věděl vždycky nejprvnější, kdo chtěl něco prodati a kdo co koupiti. K tomu cíli zpytoval myšlénky lidu po hospodách a měl skoro v každém místě nějakého člověka, povalovače nebo hýřila, s nimižto tajné rady míval a kteří, když bylo potřebí, i schválního posla, obyčejně samy sebe, k němu poslali, nic jiného za to nežádajíce nežli dobré zpropitné.

Pak měl ale Jakub také tajné náhončí, kteří jiné lidi k tomu popouzeli, že brzy ten kus dobytka ze své maštale prodali, brzy ten kus do ní zase koupili, a proto stála v jeho kůlně, z které si konírnu udělal, skoro vždy nějaká stará klisna, kterouž on pokaždé ale tak vystrojil a nalíčil, že ji pak mohl na trh vyvésti anebo pod rukou někam do potahu strčiti. Obarvil totiž koni chlupy nad očima, opiloval mu zuby, a třebas by bylo ubohé zvíře už nic jiného hrýzti nemohlo než otruby a při jiné píci by bylo musilo zahynouti: to mu nedělalo žádných starostí, neboť věděl, že svou klisnu o prvním trhu prodá.

Při tom vyváděl všelijaké kousky, kterými si kupce nadháněl; objednal si ku příkladu pomocníka, který musel dělat, jakoby chtěl svého koně za jeho koně vyměnit; při tom oba nesmírně hulákali, až konečně Jakub zkřikl:

„Já nemohu tvého valacha potřebovat, protože nemám místa a obroku, a kdybych měl dát svou kobylu za desítku; já ji musím odbyt!“

Anebo to udělal ještě chytřeji; podstrčil totiž některému sprosťáčkovi pár grošů, odevzdal mu klisnu a řekl, aby ji prováděl; pak se zastavil, začal ji prohlížet a řekl:

„Kdyby přišlo to zvíře k hodnému sedláku, dalo by se z něho řádné hovado vykrmit; hnáty má pěkné a zdravé — tomu neschází nic nežli maso, a pak bude stát za stotku.“

Potom sehnal i nějakého kupce, vymínil si ještě ocasného a když prodal svého vlastního koně, měl při tom ještě po straně výdělek.

Ale úřední úpisy, v kterýchžto měl za chyby prodávaných koní státi, ty Jakub nenáviděl; to spíše pokaždé ještě několik zlatých slevil, nežli aby se byl na něco upisoval a za něco ručil; proto ale míval přece mnohý soud, který mu sežral koně i s výdělkem; nic však méně vězí v takovéto živnosti, v tom neustálém toulání bez práce a namáhání tolik svůdného, že se nedal Jakub nějakou ztrátou odstrašit; i počítal jedno k druhému a shledal, že nemůže od koňařství upustit. On říkal: „Já nemohu z trhu, dokud si neplácnu!“ Tím myslil, že musí tu neb onu koupi uzavřít, při čemž potom obyčejně rukama plácají, až se to kolem rozléhá.

A když jel Jakub takhle na trh nebo z trhu domů, a Matějíček ještě na silnici kamení tloukl: podíval se na bratra polo útrpně a polo úsměšně a myslil sám při sobě: „Ó ty ubohý mizero! Tady tlučeš kamení od rána do večera a jsi rád, když dostaneš dvacet krejcarů; já ale vydělám zatím dvacet zlatých, jen když to trochu jde.“

A Matěj, který to i se svým krátkým zrakem přece pozoroval, tloukl potom do kamení, že z něho kousky daleko široko lítaly.

Ale jen počkejme, kdo to z nich dále přivede, zdali Matěj nebo Jakub!

Jakub byl ostatně v celé vsi oblíbený člověk, když se o nějaké vyražení jednalo, neboť mohl celý den a celou noc vypravovati; tolik veselých kousků věděl nazpaměť, a mimo to znal svět i Pána Boha. Ovšem, na Pána Boha tuze často nevzpomínal, ačkoli svým časem také do kostela chodil; ale chodil tam jen, jakož mnozí jiní lidé chodívají, aniž při tom co myslil a dle toho své živobytí řídil.

Ale také Matěj měl necnosti, a k těm patřila především jeho zlá nenávist k bratrovi a potom způsob, jakým ji dával na jevo. Když se ho totiž někdo ptal: „Jak se vede vašemu Kubovi?“ — odpověděl pokaždé: „Tomu se povede brzo takhle!“ při tom udělal oběma rukama pod bradou, jakoby zadrhoval uzel, potom jima trhnul od sebe a vypláznul jazyk. Jak patrno, chtěl tím říci: „Toho ještě oběsí!“

Snadno mysliti, že dráždiví lidé s touto otázkou neskrbili, a vždy povstalo veselé chechtání, když dal na ni Matějíček svou obyčejnou odpověď.

Také jiným způsobem podpalovali lidé tuto nesvornost mezi bratřími, a to ne vždy z pouhé zlomyslnosti, ale proto, že jim to dělalo kratochvíli.

Jakub potrhnul ale jenom vždy opovržlivě ramenoma, když někdo o tom „ubohém mizerovi“ promluvil.

Nikdy nezůstali oba v jedné sednici, a když se sešli v hospodě nebo u sestry, vždycky z nich jeden hned odešel.

Nikdo také více na to nepomyslil, aby je byl smířil, a když byli dva lidé, jak říkáme na štíru, tedy se říkalo: „Ti jsou živi jako Matěj a Kuba.“

Doma nemluvili spolu ani slova, a když se měli potkati, ani jeden na druhého nekouknul. A přece, když pozoroval jeden, že druhému něco schází a že leží v posteli, šel honem přes celou ves k sestře a řekl: „Ty, jdi se k nám podívat; mně se zdá, že mu není dobře;“ a potom pracoval jeden jako druhý potichu a bez hluku, jen aby měl churavec pokoje.

Mimo dům a mezi lidmi byli však živi u zjevném nepřátelství, a nikdo by si byl nepomyslil, že by v nich ještě jiskra nějaké lásky doutnala.

A to trvalo již na čtrnáctý rok. Jakubovi byly zatím peníze za dvě prodaná pole samým koňařením a hejtmánkováním skrze prsty proklouzly, aniž věděl, kam se byly poděly; Matěj si přikoupil ale zatím ještě kus nového pole a také je už skoro zaplatil. Jakub pomáhal nyní větším dílem jen jiným lidem při prodeji, dělal dohazovače a myslil již zase, že třetí pole prodá, aby si znova pomohl a obchod zase na vlastní ruku začal.

* * *

„I přišel do Egypta nový král.“ Tento verš z druhé knihy Mojžíšovy mohla si ves dobrým způsobem na sebe vyložiti. Zemřel tam totiž starý pan farář, kterýž byl sice dobrý muž, ale pro své vysoké stáří rád pokoj měl a nechal běžeti, jak co běželo. Nový duchovní, který na to do vsi přišel, byl ale mladý, horlivý, a chtěl míti všecko v pořádku.

Jednou času nedělního po odpoledních službách božích seděli sousedé na návsi po kládách, z kterých se měla obecní kůlna na stříkačku stavěti. Také Jakub byl mezi nimi. V tom šel Tonda, pětiletý kluk Sýkorovic okolo. Jeden vejrostek ho zavolal, sáhnul do kapsy a řekl: „Podívej se, Tondo! tuhle dostaneš hrst ořechů, ale musíš nám okázat, jak dělá slepý Matějíček. No, honem — jak dělá?“ ale kluk zatřásl hlavou a chtěl jíti svou cestou; neboť byl chytrý a bál se Jakuba, který byl přítomen; ostatní ale chlapce zadrželi a potom ho téměř přinutili, že musil okázati, jak dělá Matěj uzel a jak natahuje provaz a jak vyplazuje jazyk; z toho povstal smích, že ho bylo do půl vsi slyšeti. Ale když chtěl na to chlapec ořechy, okázalo se, že ten, kdo mu je sliboval, žádných neměl, a když chtěl ošizený podvodníka hněvivě kopnouti, povstalo nové chechtání.

Mezi tím přicházel ale nový pan farář s vršku, na němž fara stála, a zastaviv se na blízku viděl, co se tu bylo zběhlo. A když měl nyní chlapec za své úsilné požadování ještě výprask utržiti: on rychle přikročil a chlapce odtrhnul. Sedláci honem vstávali a sundavali čepice. Duchovní pán vzal pak s sebou kostelníka, který byl také přítomen, šel s ním skrze ves a dal si všecko vypravovati. Tu se dověděl o nepřátelství mezi bratřími a vše ostatní, co jsme posud slyšeli.

V sobotu na to přišel k Matějovi, právě když u prostřed vesnice kamení tloukl, kostelník s vyřízenou, aby prý na druhý den po božích službách pana faráře navštívil. Matěj koukal celý vyjevený, dýmka mu zhasla, a hodnou chvíli netklo se jeho kladivo kamene, který mu ležel mezi rukama. On si nemohl ani pomysliti, co by měl na faře dělati, a byl by se tam raději hned rozběhnul.

Jakuba zastihlo to samé pozvání, právě když starému valachu „sváteční boty mazal“, jak totiž říkal, když koním kopyta čistil; na to začal rozpustilou písničku hvízdati, přece ale u prostřed umlknul, neboť už tušil, co se bude zejtra dít. Byl ale rád, že si mohl ještě hodně solenou řeč na kázání vymysliti, které na něj čekalo, a několik notných drobtů této své řeči prohodil ihned šeptem před sebe.

V neděli ráno měl pan farář výklad o slovech 129. žalmu: „Hle, jak milé to a líbezné, když bratří pospolu sedají.“ Okazovaltě při tom, že je veškeré štěstí a všechna radost na zemi jen poloviční a daremná, když jí nemůžeme s těmi požívati anebo se o ni s těmi rozděliti, kteří s námi pod mateřským srdcem spočívali; při tom okázal, že nemohou ani rodiče na zemi šťastni a na onom světě blaženi býti, když mezi dětmi hněv, závist a zlomyslnost panuje; potom poukázal na příklad o Kainovi a Abelovi, a dotvrdil, že byla vražda na bratrovi spáchaná první jedovaté ovoce hříšného pádu v ráji. Vše to i mnohem více hlásal duchovní pastýř svým zvučným, hřímavým hlasem, o němžto osadníci pravili, že se po něm stěny pukají; ale ovšem, někdy je snadněji stěny roztrhnouti, nežli zatvrzelá, uzavřená lidská prsa otevříti.

Sestra Baruška prolévala hořké slzy nad zatvrzelostí bratrů, a ačkoli horlivý kazatel desetkráte opakoval, že svými slovy ani toho ani onoho nemyslí, nýbrž to jen proto uvádí, aby všeliký člověk ruku na srdce položil a se zeptal, zda-li v něm pravá láska k příbuzným a přátelům přebývá: tedy si přece každý v kostele myslil: „To padá na Kubu a Matěje; ti dostávají trumf.“

Ti dva stáli ale nedaleko od sebe; Jakub kroutil a mačkal čepici, kterou držel oběma rukama před sebou, a nepozvedl celý čas ani oka; Matěj ale poslouchal s otevřenou hubou, a když na sebe oba jedenkráte kouknuli, vypadla Jakubovi čepice z ruky a on se honem pro ni sehnul.

Nábožná píseň po kázání naplnila svou líbezností všechna srdce jakýmsi upokojením; ale nežli poslední slova dozněla, vyloudil se Jakub z kostela a stál přede dveřmi u fary. Ty byly však zavřeny; on vešel tedy vedle do zahrady. Zde se zastavil před ouly a díval se dlouhou chvíli na živé pohybování pracovitých včeliček.

„Ty nevědí, že neděle,“

brumlal mezi zuby počátek známé písničky a myslil si při tom: „Já nesvětím při své živnosti také žádnou neděli, neboť nemám také žádný den, kde bych řádně pracoval;“ a pak si myslil zase: „Kolik set bratrů a sester zůstává asi v takovémto oulu pokojně pohromadě, a všickni pracujou jako staří!“ — avšak nezůstal tuze dlouho při těch myšlénkách, nýbrž umínil si, že se nenechá od faráře osedlati, a když hodil očima po blízkém hřbitově, zpomněl si na poslední slova Matějova a zatnul obě pěsti. Pak šel na faru.

Tam nalezl duchovního pána a bratra Matěje už v horlivé rozprávce. Pan farář vstal; zdáloť se, že příchozího již ani neočekával. I podal Jakubovi židli; ten ale okázal na bratra a řekl:

„Velebný pane, všechnu čest pro vašnost, ale já se neposadím, kde tenhle sedí. Vy ráčíte být u nás nedávno, velebný pane, a nevíte, jaký je to lhář. To je vám potutelný svatoušek a má za ušima, až hanba povídat. Všechny děti dělají po něm: Jak se vede Kubovi?“ mluvil dále, zuby skřípaje, a ukázal při tom obyčejné Matějovy posuňky, pak doložil, vztekem se třesa: „Velebný pane! ten je příčina mého celého neštěstí; on mi vypudil z domu pokoj, a já se zapsal na to čertu a tomu pekelnému koňařství. Ty jsi mi to prorokoval, ty!“ osopil se potom na Matěje; „já se také ještě na řemeně oběsím, ale dříve musíš ty dostat ohlávku.“

Nyní začali oba řádit; duchovní je nechal bouřiti a používal své důstojnosti jen potud, že se nemohli poprat. Onť doufal, když dávno zadržovaný vztek jedenkráte vyběhne, že v nich potom brzo láska místa nalezne; ale poněkud se ještě mýlil.

Konečně tu seděli oba bratří, již ani slova nemluvíce, jenom si těžce oddychovali; ale žádný se nepohnul. Tu k nim počal zase pan farář líbeznými slovy mluviti a zotvíral všechny tajné záhyby srdcí jejich; ale ještě to nic nepomáhalo; oba hleděli k zemi. Na to vypisoval duchovní, jak se jejich rodiče na onom světě nad nima trápí, a Matěj si hluboce povzdychnul, ale oči ještě nepozvedl. Tu sebral farář všechnu sílu svou, a hlas jeho zavzněl jako volání trestajícího proroka, i vyobrazil jim, jak po smrti před soudnou stolici Páně přijdou a jak Bůh zvolá: „Běda vám! vy jste byli zatvrzelého srdce, živi v nenávisti a nechtěli jste jeden druhému bratrskou ruku podati: jdětež tedy nyní k sobě připoutáni a mořte se u věčném trápení!“

A po těch slovech nastalo zase ticho v pokoji; všickni mlčeli. Matěj si utíral pot na čele a slzu po tváři; potom vstal a řekl nesměle, ale upřímně: „Jakube!“

A bratr, který se po čtrnácte let tímto hlasem jmenovati neslyšel, trhnul sebou a pozdvihl oči, a Matěj přikročil k němu blíže a řekl:

„Odpusť mi, Jakube!“

A v okamžení na to drželi se oba pevně za ruce, a ruka farářova spočívala na nich, jakoby je chtěla žehnati.

Celá ves koukala i radovala se, když Matěj a Jakub od fary s vršku přicházeli a za ruce se vedli.

I nepustil jeden druhého až doma; neboť jim bylo, jakoby si musili nahradit, co tak dlouhá leta promeškali. Doma ale strhli hned všechny visuté zámky, potom šli do zahrádky a vyvrátili trnové pažení, ačkoli při tom i mnohou zeleninu pošlapali; ale toto znamení bratrského nesváru musilo zmizeti.

Potom šli k sestře i obědvali u ní u jednoho stolu, vedle sebe sedíce.

Odpoledne ale seděli oba dva zas vedle sebe v kostele a mezi sebou drželi matčin kancionál, každý za jednu desku.

Jich celé živobytí bylo od té chvíle navždy zase pokojné a svorné.