Nerůžová selanka/V.

Nerůžová selanka Eliza Orzeszkowa
IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Nerůžová selanka
Autor:	Eliza Orzeszkowa
Zdroj:	ORZESZKOWA, Eliza. Nerůžová selanka. Praha: Ed. Valečka, 1883. s. 69–91. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Alois Hora
Licence překlad:	PD old 70

Bílý a prostranný dům bohatého zahradníka stál naproti chatrči staré Vrbové, oddělen jsa od ní jen strání vrchu, několika předměstskými domky a řekou, k nížto na mírném svahu dosahovala rozsáhlá, stinná zahrada, k domu náležející.

V té zahradě mezi hruškami a štěpy pokrytými požloutlým listím stála Martinka s několika děvčaty různého věku, vyrývajíc zeleninu z černé a kypré země. Povětří bylo průhledné, čisté, postříbřené nitmi pavučin, které se věšely na stromy a křoviny. Železné rýče vesele břinkaly narážejíce na kameny anebo tvrdé hrudy země; děvčata pracujíce štěbetala, smála se a prozpěvovala. Martinka měla dnes ve vrkoči velkou červenou jiřinku jako včera kousek svlačce. Ruměnec vzniklý námahou oživil tvář její bledavou a trochu spadlou. Hovorná jsouc méně nežli její společnice časem pěla písně, jimiž matka pro celý život byla naplnila paměť její, a blýštícíma očima rozhlížela se vůkol mezi stromy a pěšinami zahradními. Ráno přišedši do práce, uzřela tu Františka, jenž před několika měsíci byl přijal stálou službu u zahradníka a dnes jí řekl, že hned, hned přiběhne Vládek do zahrady, aby s ním promluvil o jakési důležité záležitosti.

Náhle přestala zpívati a rozhlížeti se. Sklopila zrak a počala pilně rýti. Na pěšině u záhonů zastavil se mladý syn zahradníkův a promluvil k ní: „A kde jest váš holub, panno Martinko?“

„Zůstal doma,“ odpovědělo děvče mrzutě a nevlídně.

Jinoch smělý a pansky oděný přiblíživ se počal k ní mluviti zticha a žertovně. Děvčata vidouce to mrkala na sebe, některá závistivě pohlížela na zlatovlasou dívku, kteráž obrátila po sobě příchylnou pozornosť hezkého a bohatého jinocha a kromě toho i obyčejného dozorce nad jejich prací. Ale ona neodpovídala na jeho slova dotíravá, žertovná a zdvořilá, až když jinoch schýliv se, pošeptal jí něco do ucha, obrátila k němu tvář tak hněvivou a oči tak pronikavě jiskřící, že mladík rád by se byl zasmál, ale nemohl. Rozhněval se, obával se snad, aby ho před lidmi nějakým hrubým slovem nezahanbila, a odešel. Martinka pak pozdvihši hlavy, opřela obě ruce o rýč, a zaklela se zuby zaťatými:

„Nechť ho čerti vezmou i s jeho žerty a s jeho láskou! Až se mi úplně zhnusí, dám jemu rýčem tak, že… bude na mne pamatovati!“

Skoro v téže chvíli tvář její pobouřená a zasmušilá rozjasnila se a zlahodněla. Rysy změkly, ruměnec zblednul, ústa se zachvěla úsměvem nevýslovné radosti a blaženosti. Odhodivši rýč, odběhla mezi husté stromoví, kde bylo viděti dvé šerých postav mužských.

„Vládku!“ zvolala a udychtěna stanula před soudruhem dětinství svého, jehož skoro celý rok neviděla. Sotva ho mohla poznati. Vyrostl, zmužatěl, a měl na sobě černý oděv, jenž se jí zdál překrásným. Stála před ním jako zaražena, hledíc mu ve tvář zrakem ohnivým, leč i nesmělým. On se také usmál přátelsky patrnou radostí.

„Jak se máš, Martinko?“ pravil. A měře ji zrakem od hlavy po patu dodal: „Oho! jak hezká stala se z tebe dívčina!“

Martinka planula ohnivým ruměncem od hladkých pásem zlatých vlasův až po kraj hrubé košile.

„Vládku!“ zašeptala váhavě, „jaký… tys… mladý pán!“

„No vidíš!“ pravil plesaje, „kdo za štěstím se honí, časem ho dohoní. Nejsem ještě, ale budu později mladým pánem!“

Přiblíživ se k ní počal tiše mluviti: „Trochu dávno jsme se již neviděli, Martinko! A věru hezká stala se z tebe dívčina! No, svatá pravda, bylas povždy tak dobrá a milounká! Až dnes budeš vraceti se z města, zastav se u mostu. Sejdu se tam s tebou a doprovodím tě k chaloupce. Souhlasíš? Budeš na mne čekati u mostu?“

„Dobře! budu!“ odpověděla tiše.

„A nyní,“ dodal Vládek, „jdi do své práce… musím tu s Františkem promluviti o důležité záležitosti, a není třeba, aby hledajíce tebe mne tu spatřili…“

Odešedši viděla z daleka, jak oba jinoši skryti za stromy a vysokým plotem rozmlouvali pospolu s tajemnými, leč i živými posunky, jako by se o něčem radili a smlouvali. Potom Vládek běžel okolo plotu nedaleko záhonů, mezi nimiž stála Martinka. Byl vesel, oči mu blyštěly; hvízdal zticha, a pohleděv na Martinku, ušklíbl se a poskočil, jak činíval, když byl uličníkem a chtěl ji pohnouti ku smíchu srdečnému.

Po západě slunce Martinka dlouho stála na mostě a opírajíc se o jeho zábradlí pohlížela do ulice. Nebe se zachmuřilo, a dole hlučně šumící široká řeka kolébala bílé pěny. Lidé kolemjdoucí mluvili, že zítra zajisté bude most rozebrán a sňat, ježto vody neustále přibývá. Ona neslyšela ničeho; stála, hleděla a čekala. Nastal soumrak… jakýsi přechůdce přistoupil a snažil se pohleděti jí ve tvář. Rychle se odvrátila a utíkala odtud.

Běžela nahoru, každou chvilku ještě se ohlížejíc. „Ach, bože, můj bože!“ šeptala, „nepřišel! nepřišel! nepřišel tedy!“

Skoro již nahoře zaskočila jí cestu jakási mužská postava, a okamžitě ji objala. Dívčina křiknouc chtěla se vyprostiti z objetí. „Pusťte mne! čeho chcete ode mne? pusťte!“

„Oho!“ odpověděl mladý syn zahradníkův, „nepustím tebe nyní a nepustím! Nejsi proto tak hezka, aby…“ Nedomluvil, neboť jakási ruka silná uchopivši ho za oděv daleko ho odhodila.

„Vládku!“ zvolala dívčina.

„Ticho!“ odpověděl, „nekřič! pojď!“ Pojav ji za ruku vedl ji do rokle, kde oba zmizeli.

Zahradníkův syn zatím zaklepal zlehka na osvětlené okénko chaloupky. „Mám jednání s paní Vrbovou,“ zvolal.

„Prosím, vejděte!“ odpověděla stařena.

Vešed, přisedl k ní na lavici a počal jí tajně a dlouho něco šeptati. Několikráte sehnul se a políbil jí ruku. Prosil za něco, nabízel něco… Vrbová vrtěla hlavou jaksi žertovně a shovívavě, usmívala se, a hned opět jako by se hněvala a hrozila…

V téže chvíli v rokli pod vrbami v hustém soumraku, v němžto tu i onde mdle se leskla hladina rybníčku, Martinka rozmlouvala s Vládkem šeptem přitlumeným.

„Ten prohnaný šibal Toník jaksi nápadně si tě nadchází!“ zašeptal nejprve jinoch.

„Nadchází!“ odpověděla dívčina.

„No a ty?“ tázal se spěšně.

„A nechť ho čert vezme!“ zlobila se, „bodej ho země pohltila!“

Chtěla ještě mluviti, leč on přerušil jí řeč s hněvivým pobouřením: „Chraniž tě pán bůh, abys ho někdy poslechla! Zastoupí-li ti cestu po druhé, křič plným hrdlem a bij ho! Bij oběma pěstma! Tluč, jak budeš moci! Vyškrab mu oči! Ty nesmíš poslouchati chlapců! Tys má! slyšíš?“

Objal ji.

„Tys má!“ opakoval; „o to nic není, že jsem zřídka přicházel k tobě, ano skoro celý rok tebe neviděl. Neměl jsem času,… musím neustále mysliti o sobě a o budoucnosti; ale vždycky jsem tě měl před očima… jako sestru… To minulo; zavírám oči ku spánku, a hned vidím tě před sebou… jako živou… Časem, kdy jsem se velmi hněval na svět, lidi a bídný svůj osud… pst! poslouchám… jako bys mi nad uchem zpívala své písničky, a hned se ulehčí srdci mému… A dnes, když jsem tě spatřil již tak vyrostlou a hezkou, bylo mi tak, jako by pán Bůh kousíček nebe svého spustil mi do očí… Nesmíš poslouchati Toníka! a vůbec nikoho! Tys má!“ Přitisknul ji prudce k srdci a políbil ji v čelo a ústa. Dívčina mlčela jako hrob, ovinula jen obě ruce okolo jeho šíje a přitiskla tvář ku tváři jeho.

„Vidíš?“ zašeptal; „známe se spolu tak dlouho… dlouho… dlouho…“

„Oj dlouho a na celý… celounký život!“ odpověděla zvolna šeptem.

„Pamatuješ ještě, jak jsi se kdysi topila v rybníčku, a já tě vytáhl z vody a posadil na strom, abys oschla?“

Oba se zasmáli.

„Pamatuješ, jak jsme tu pod stromy spolu spali… a jak jsi mi vyprávěla své pohádky? Matka tvá se nevrátila?“

„Nevrátila. Zajisté někde se opila a zemřela za plotem.“

Jinoch potřásl hlavou. „Oba jsme sirotci, bez otce a matky; byli jsme a jsme… Já si ovšem vím radu na světě, ale ty…“

„Já s tebou!“ odpověděla.

Ruka jeho sklesla s jejího těla. Zpřímil se.

„Aha! se mnou!“ pravil zasmušile a uštěpačně. Zamlčel se.

Oba dlouho mlčeli. Konečně dívčina se tázala: „Vládku! proč tak náhle jsi… se změnil?“

„No,“ odpověděl za chvíli, „vidíš! Člověk je vždy taký! Pokud něco strašného je daleko, toť jako by nic, ale kdy se to přiblíží, pojme ho strach a zoufalství… Dnes ráno byl jsem vesel jako v ráji, a nyní… ach, kéž by to bylo ještě za desátým mostem!“

„Co?“ tázala se Martinka.

„Netřeba, abys to věděla,“ popuzen obořil se na ni, „mlč a neptej se!… Podaří-li se, přijdu sem, vezmu tě a pojedeme spolu na kraj světa, a nepodaří-li se to… oči tvé mne více nespatří! Tak jest! Král anebo cikán! Nemohu déle čekati na štěstí, ale třeba abych šel a bral sám, a nebude-li možná něco vzíti, buch do neštěstí jako kámen do vody!“

Martinka oslupěla z podivení, poslouchala, co povídal v úryvcích, pranic tomu nerozumějíc. Nevýslovný strach svíral její srdce, neboť ovinuvši opět ruku okolo šíje soudruha svého, snažila se v temnu pohleděti jemu ve tvář. Viděla, že rysy její byly chladné, a sklopené oči nepohnutě hleděly do vody. Jako by náhle zpomínka jí připadla na mysl, tázala se:

„Pamatuješ se, jak jsi přede mnou bědoval, že matka ti zemřela a otec tě opustil, a že ti zle se vede u tety?… Tenkráte jsi vždycky hleděl do vody jako nyní.“

„Kéž jsem se tehdáž utopil!“ pravil hlasem temným.

„Aj! Vládku! Vládku!“ zvolala Martinka.

„Ticho! nekřič! Přál bych si, aby od tohoto okamžiku do zítřejšího rána bylo všecko na světě tiché jako… na hřbitově… a všickni lidé aby spali jako zemřelí… Naříkal jsem na svou sirobu a na ty rány, jež u tety padaly na záda má, na hlad a zimu, a tehdáž díval jsem se do vody… A co ty? tys mne tehdáž litovala… ty, osiřelá jako já… přinášelas mi angrešt pro potěchu, vyprávělas pohádky a vyžebrávalas žemličky… Bylas dobrá… nikdy jsem na to nezapomněl, a dnes, když jsem pohleděl na tebe, všecko mi hned bylo před očima… ty dívko má!“

A opět ji objal pevně, vášnivě a políbil ji; ale náhle se vzpřímil a ruce mu sklesly. V dálce, někde u řeky, ozvalo se táhlé, pronikavé hvizdnutí. „Ó, již volá!“ zašeptal, „František volá!“ a pohnul se, jako by chtěl povstati. Nevzchopil se však. „Ještě trochu,“ pravil, „ještě trochu posedím u tebe.“

Za chvíli se tázal: „Martinko! kdy pak spíš nejpevněji? přede dnem?“

„Přede dnem,“ odpověděla mechanicky.

„Všickni lidé nejpevněji spávají přede dnem… starý zahradník i ten jeho prohnaný synáček povlekou se někam na křtiny… František bude hlídati domu… je tam ovšem také kuchařka se dvěma chasníky… ale ti budou přede dnem spáti jako duby… není-li pravda?“

„Ovšem,“ zašeptala, nikterak nerozumějíc jeho slovům, ale chvějíc se od hlavy po paty. Čím dále tim větší trnula hrůzou. Oběma rukama chopila soudruha za oděv. „Vládku! Vládku!“ šeptala rychle, „proč jsi tak podivný? Co si myslíš? co to bude?“

Vstal a pojav dívčinu za obě ruce, pozdvihl jí. Oči jeho svítily v soumraku pronikavým bleskem, tvář se zdála bledá jako papír. „Co to bude?“ odpověděl, „nu co? Buď si tě vezmu a pojedeme spolu na dalekou cestu… anebo… již mne nikdy nespatříš… Polib mne tedy ještě jednou… hodně…“

Na břehu rybníčku, jenž byl svědkem celého jejich dětinství, pod vrbami, jež nyní na hlavy jejich sypaly déšť drobných krůpějí, spletly se ruce a v hustém soumraku, ve hlubokém tichu se šumem stromů dlouho se mísil šelest polibků.

Hvizdnutí na břehu řeky náhle opakovalo se mnohem pronikavěji, ostřeji a táhleji nežli prve.

„Buď zdráva,“ šeptal Vládek spěšně nad planoucím čelem Martinčiným, „a pamatuj si: ať neposloucháš Toníka… a nevrátím-li se brzy… posečkej na mne… čekej, byť i dlouho… a nemysli si, že jsem tak špatný člověk… zločinec… Kdybych se byl jinak narodil, dovedl bych snad býti také takým poctivcem, jakým jsou ti různí hlupáci, kteřížto si pohodlně po světě vykračují, poněvadž jim lidé hlaďounce uhrabali stezky! Vidíš… mohl jsem tě dnešního dne zničiti… ale nechtěl jsem… neboť jsi mi byla dobrá… ale kterak lidé se chovali ke mně? Půjčka za oplátku! Buď zdráva!… Vrátím-li se, koupím ti oděv jako slunce a střevíčky jako koraly, a posadím tě na červené křeslo před zlatým oknem, sám pak budu tě líbati od rána do večera… Buď zdráva!“ Vyběhnuv na stráň rokle, zniknul v temnu.

Vrbová, kterážto zajisté stářím, a jak lidé se domnívali, z příčiny nepokojného svědomí obyčejně špatně spala, této noci několikráte se ozvala hlasem ospalým a nevrlým: „Martinko! nevzdychej tak! Nedáš mi spáti, Martinko! Co to? napilas se nějakého koření, že dnes nemůžeš spáti? Vzdychá a stená a hází sebou…“

Dívčina skutečně vzdychala a obracela se neustále na svém slamníku, jenž ležel na zemi u kamen; chvílemi usínala a ve snách sebou házela a stenala. Přede dnem, když Vrbová pevně spala, Martinka vstavši, oděla se, skřižovala šátek na prsou a tichounce přistoupila k oknu. Svítalo. Očima nevyspalostí začervenalými zahleděla se v modravý svit, a opřevši tvář o ruku, hluboko se zamyslila. Patrně snila, zpomínala, ale také něčeho se patrně obávala. Ve hlubokých zřenicích jejích jevil se pořadem výraz rozkoše, pohnutí a nepokoje. Náhle se jí zdálo, že slyší jakýsi křik za řekou. Pozdvihla hlavy a nastavila ucho. Skutečně ozýval se křik někde u řeky. Nemělo ji to nikterak zajímati, ježto v různých dobách denních různý hluk sem se zanášel. Martinka však přece se vzchopila a zapomínajíc na všecku opatrnosť, vyběhla z chatrče. Stanula na konci stezky. Vřava, složená ze množství lidských hlasů křiklavých, trvala posud, ačkoli již slábla. Nesla se sem zajisté ze zářečí od bílého domu zahradníkova. Končila se několika krátkými výkřiky, načež opět všecko padlo v mlčení hlubokého snu, jenž panoval ještě ve městě a předměstí.

Martinka máchla rukou. „Co mi do toho?“ pravila. Snažila se zajisté přesvědčiti samu sebe, že vřava okolo domu zahradníkova neměla nic společného s jejím nepokojem, jehožto příčinu ostatně nemohla si vysvětliti. Celou noc tanula jí na mysli nesrozumitelná jí slova Vládkova, a nyní opět se obnovila v její paměti. „Co si myslil?“ šeptala, „proč byl… tak podivný? Co to bude? Co to bude?“

Počal padati drobný, hustý déšť podzimní. Martinka vešla do chaloupky, a hned na to, zahalivši hlavu starým šátkem, vyšla opět s konvemi na ramenou.

Nebe bylo pošmurné, déšť padal brzy slabě, brzy hustěji. Vrbová nešla do města a nerozkázala Martince, aby šla do práce. Dívčina uklidivši ve světnici a připravivši snídaní, postavila u kamen necky s vodou a počala práti trochu hrubého oděvu. Do světnice vstoupila stará ženština, kterážto se zabývala roznášením mléka ve předměstí. „Koupíte dnes trochu mléka?“ tázala se u prahu.

„Zajisté,“ odpověděla Vrbová, pletoucí u okna vlněnou punčochu, „dejte mi půl žejdlíku!“

Ženština pokročila, a postavivši konévku mléka, přikrytou před deštěm plátěnou plachtou, na lavici, pravila: „Víte novinku?“

„Jakou novinku?“ tázala se Vrbová zvědavě.

„Inu, pana zahradníka, toho… za řekou… toho boháče zloději dnes v noci okradli!“

„Ježíš, Maria! okradli! a což?“

„Inu což? Jednoho chytli, ale právě toho, jenž pouze pomáhal a měl ruce prázdné, a druhý utekl s penězi… Zahradník byl v noci se synem někde na krtinách, chasníci usnuli… ale přede dnem jeden se probudil a spatřil světlo na půdě… Půda byla zamknuta a okna se železnými mřížemi…“

„No, a jak se tam k němu dostali?“

„Obyčejným způsobem, paničko! Vlastní chasník zahradníkův, ten ničema František, byl tam hlavním pachatelem…“

„Aj, co je ti?“ zvolala Vrbová, hledíc na Martinku, která v té chvíli upustila plechovou nádobu, do nížto mlékařka nalévala mléko, a stála jako zkamenělá.

„Hle, rozlila i mléko!“ pravila stařena, „zlý duch ji snad posedl… celou noc nedala mi spáti neustále stenajíc a vzdychajíc, a nyní náhle ruce její seslábly…“

„Snad je churava?“ namítala mlékařka.

„Možná,“ podotkla Vrbová lhostejně, a počala opět láteřit nad mlékem rozlitým.

Po krátké rozmluvě mlékařka odcházela. Vrbová volala za ní: „A nevíte, matko, kdo byl ten druhý?“

„Který druhý?“

„Inu ten, jejž lapili?“

Martinka nyní se sklonila nad necky a počala tak silně tříti hrubé hadry, až voda přese všecky kraje se vylévala.

Mlékařka odpověděla již za prahem: „Ach nevím, paničko, nevím. Pověděla jsem, co jsem slyšela… více nevím. Pochválen buď pán Ježíš…“

Odešla; dvéře se zavřely. Martinka nachýlená nad neckami zastenala. Vrbová pronikavě na ni pohleděla přes brejle, ale neříkala ničeho.

Dívčina prala celou hodinu; potom rozdělavši oheň, přistavila k němu hrnky s jídlem a vyběhla z chatrče. Dlouho stála na návrší s očima upřenýma na město, potom počala kráčeti k němu. Vrátila se však. Patrně jímala ji jakási nevýslovná hrůza, trápily ji strašné domněnky; leč Martinka nevěděla ani, kde je ten, o nějžto se obávala, ani kde by ho měla hledati ve městě velkém a lidnatém. Vrátila se tedy do chaloupky bledá jako stěna. Nedotkla se ani oběda, a když Vrbová, pohlížejíc na ni po straně, obědvala, obrátila se tváří ku prsku v kamnech a oslupělým okem dívala se na oheň. Ruce se jí chvěly, chvílemi dívka celá se otřásala od hlavy po paty, pohnuta jakousi hroznou myšlenkou jako by elektrickým proudem přilétajícím rychlostí blesku, ale neustále se vracejícím. Krátký den podzimní zatím se nachýlil. Soumrak se blížil, kdy za okny chaloupky rychle se pomknula úhledná postava mladého muže, a zahradníkův syn, s třeskem otevřev dvéře, vrazil do světnice.

„Nemohl jsem přijíti dříve!“ volal hned na prahu udychtěný rychlou chůzí, „ale pospíchal jsem… dnes jest u nás tolik starostí, no! po uši!“ Obrátil se k Martince. „Přeji ti milence… zlatoušku! Bylas prý láskou k němu nakloněna… Miluj ho tedy i nyní, můžeš-li! Je zloděj! Ukroutiv zámek, vlezl na půdu a ukradl otci peníze!“

Krvavý ruměnec zbarvil bledou tvář Martinčinu.

„Lžeš!“ křiknula.

„Kdože? kdo to byl? kdo?“ volala Vrbová, nerozumějíc ještě anebo tváříc se, jako by nerozuměla.

„Kdo jiný, ne-li váš schovanec a její… miláček!“ odpověděl jinoch, a směje se napolo se zlostí, napolo s uspokojením usednul na lavici.

„Lžeš!“ opakovala Martinka, ale již tišeji než prve, a položivši ruku na kliku u dveří, upírala oči zvědavě na tvář hosta mluvícího.

„Ale!“ odpověděl jinoch, „pěkná lež! Pravda je to jako zlato a jako den! Vždyť ho chytili skoro u samého domu, a on hned se přiznal… Sedí již celý den na policii, a nyní, snad v tomto okamžiku vedou ho do vězení.“

Dívčina vyběhla ze světnice a rychlostí blesku kmitla se před okny chatrče. Nikdo neběžel za ní.

„Nechť si letí,“ šeptal syn zahradníkův, „nyní již zajisté nikdo ji nepustí k němu.“

Vrbová mlčela. Něco jako hanba anebo žal zavíralo jí ústa i oči.

Martinka přiběhla k řece udychtěná, bez hlasu. Most byl již napolo rozebrán, a nebylo lze po něm přejíti. Pramice nebyla ještě spuštěna na vodu. Velký člun, v místním jazyku čajkou zvaný, právě plul od břehu.

Dívčina chopila se za prsa a křičela hlasem chraptivým, leč přece pronikavým: „Čajko! oj! čajko! Vraťte se, máte-li Boha… v srdci!“

Poslední slovo bylo skoro již nesrozumitelné, ale zprvu zněl její hlas tak zoufale a tak prosebně, že veslaři obrátili člun ku břehu. Martinka skočila do něho a sklesla na dno jeho beze smyslů. Sotva že však se blížil ku protějšímu břehu, vzchopila se a skočila do vody. Pohyb člunu byl jí tak zdlouhavý, že toho déle nemohla vydržeti. Nevšímajíc si pokřiku, výstrah a vyhrůžek, za ní se rozléhajících, brodila se ve vodě po pás, po kolena, potom vyskočila na břeh a jako vichr běžela ku středu města.

Věděla, kde jest budova, v nížto pod policejní dohlídkou byli zavřeni zločinci, pokud trvalo předběžné vyšetřování, a naproti nížto velká, ponurá trestnice se zamřížovanými okny vyčnívala za vysokými zděmi. Přiběhši na to náměstí, stanula jako hromem omráčena.

Po náměstí od budovy policejního ředitelství ku trestnici pohybovala se rychle skupina lidí, skládající se z několika ozbrojených vojínův a člověka mezi nimi kráčejícího. Bodáky vysoko vzhůru vyčnívající tenkými, černými čarami přetínaly nastávající soumrak a mlhu drobného deště; mezi nimi brzy se ukazoval a brzy opět znikal profil tváře ostíněné zmačkanou čapkou, tváře velmi mladé, velmi bledé a nízko schýlené. Martinka ze všech sil svých počala běžeti ke skupině lidí kráčejících po náměstí. Dohonivši ji před samými dveřmi trestnice, hbitě jako had vklouzla mezi vojáky.

„Vládku!“ křiknula, oběma rukama zadržujíc mladého zločince.

Ohlédl se, podíval se na ni. Pozorovala, že zrak jeho byl zasmušilý, že ústa se mu chvěla, že jí chtěl něco říci, ale nebylo lze, neboť vojáci ji odstrčili tak, že upadla na chodníku, a vězně odvedli do tmavé, hluboké, klenuté brány. V patách za nimi s rachotem a skřipem zavřela se vrata velká, železem okovaná.

Upadši na chodník, přitiskla čelo ku zdi, a ztápějíc ruce ve vlasech plakala hlasem velikým.

„Proč křičíš! Odejdi!“ ozval se nad její hlavou hlas kolemjdoucího strážníka policejního. Trhnul jí za za ruku. „Odejdi!“ opakoval.

Okamžitě umlkla, ale neodvrátila hlavy ode zdi. Strážník ji uchopil za obě ruce a pozdvihnul jí. Klátila se mu v rukou a přitlumeným hlasem pravila:

„Již budu tichá… tichounká! Dovolte mi jen… abych tu zůstala…“

Sklonila se a počala mu líbati ruce.

„Dovolte… ó… dovolte… jen jedno slovo, slovíčko mu povím… jen jednou podívám se naň… dovolte!“

Člověk ten snad s lítostí patřil na ni, ale v soumraku nebylo lze viděti dobře výraz jeho tváře.

Odpověděl však hlasem drsnatým a rozhodným: „Není možná! Zbláznila jsi se, dívčino? Hni se odtud, sice… zavedu tě na policii.“

A když ještě neodcházela, držíc se oběma rukama stěžeje dveří ve trestnici a celou silou svou se tisknouc ku zdi, udeřil ji pěstí do zad, a jediným pohybem silné ruky odhodil ji až skoro na druhou stranu ulice.

Martinka padla opět na dlažbu, ale hned se vzchopila, a trochu kulhajíc přece rychle odcházela. Octla se na břehu řeky, sama nevědouc jak a kdy, vsedla do čajky, a před vystoupením uslyševši hlas převozníka, jenž ji upomínal o několik grošů za převoz, strhla s hlavy a ramenou starý Šátek a hodila mu jej. Pak pospíchala nahoru k chatrči staré Vrbové.

Okna chaloupky blyštěla se z daleka v dešťové mlze světlem červenavým a přimodralým. Vrbová měla zajisté hosti, kteříž u ní se bavili a hodovali podlé obyčeje.

Ve světnici u dlouhého stolu seděla skutečně kromě domácí hospodyně ještě mlékařka, kteráž toho dne z rána přišedši s mlékem první přinesla zprávu o poslední události, stará vykládačka karet z předměstí, která sem přicházela časem s pomaštěnými kartami, jakási dívčina vysoká, zasmušilá, rozdrchaná; kromě toho byli tu dva vousatí mužští a ještě jedna ženština, vyzáblá, žlutá, s očima začervenalýma, v roztrhaném oděvu, pravý obraz nejvyšší bídy, nedbalosti a špinavosti. Ženština tato byla patrně předmětem všeobecné pozornosti. Všickni hleděli na ni kývajíce hlavami, dávajíce různé otázky a vykřikujíce.

„No, no!“ pravila Vrbová, „vrátila jste se! vrátila jste se tedy! Již jsem myslila, že vás pálenka někde za plotem spálila anebo psi roztrhali!“

„Oj! aj!“ zvolala vykládačka karet, „vždyť jsem jí ještě před odchodem jejím předpověděla, že bez pochyby se vrátí…“

Rozdrchaná, zasmušilá dívčina zabručela:

„Co z toho má, že se vrátila? Je taková, jaká byla.“

Mlékařka vzdychala. „Hle,“ pravila, „pán Bůh nedá hříšníkovi milosti své, aby se polepšil!“

Jeden z mužských dal se do hlasitého smíchu. „Vy se polepšíte, milostpaní, až vypijete sklenici líhu.“

Žlutá ženština v roztrhaném oděvu dívala se na osoby, kteréž ji obkličovaly a k ní mluvily, očima mlhou zastřenýma, s ošklivým úsměvem na ústech svadlých a scvrklých. Nevěděla již nikterak o sobě.

„Ano vrátila jsem se,“ pravila, „vrátila jsem se ku své Martince, ku své miloušce… ku svému vlastnímu děcku jsem se vrátila… aby oči mé ještě jednou je spatřily, než umru…“

„Milouška se potěší, až uzří matinku takovou!“ zabručela rozdrchaná dívčina.

Bětuška sáhla do kapsy v sukni, jež roztrhaná s ní visela, a vyňavši z ní špinavý hadřík plátěný, počala třesavýma rukama rozvazovati roh jeho svázaný na uzel. Rozvázala a vybrala několik měďákův, jež hodila na stůl.

„Matičko! dobrodějko moje!“ volala na Vrbovou, „uspořádejte ples… zapalte trochu líhu… ať si připomenu dávné časy… šťastnější doby…“

Počala mdlým okem svým rozhlížeti se po světnici a koktavě, plačtivě zpívati:

„Blaho moje… oj blaho,
kam jsi se podělo?
Utonulos ve vodě,
čis v ohni shořelo?“

Vrbová držela v ruce hozené jí měďáky. „Co s tím počnu?“ tázala se pohlížejíc na přítomné.

Hosti sahali do kapes, a hned se sypaly na stůl desetníky a zlatovky.

Za několik minut pak uprostřed stolu objevil se měděný kotlík, z něhožto šlehal plamen přimodralý. Vrbová hledajíc cukr někde za kamny, zapálila louč a zastrčila ji do skuliny ve stěně. Celá světnice zplanula červeným a přimodralým světlem; v rukou Vrbové zazněl svazek plechových šálků, rozdrchaná dívčina ovinuvši rukou šíji jednoho z mužských, nachýlila se ku kotlíku, vykládačka karet a mlékařka držely za sukni a šátek Bětušku, kterážto trhajíc sebou volala:

„Půjdu! půjdu ji hledati… Martinku svou… miloušku svou nejdražší… Toho jsem se věru nenadála, že ji zde nezastihnu. Spíše bych se byla nadála smrti, nežli že jí tu oči mé nespatří!“

Nachýlila se k Vrbové a chtěla jí líbati ruce. „Matko má!“ mluvila vždy plačtivěji, „moje milá dobrodějko! Povězte mi přece, kde je Martinka má? Kde je mé děcko, které jsem vám dala pod ochranu vaši mateřskou? Já ubohá, zničená ženština šla jsem do světa, abych pracovala pro její blaho!…“

A pronikavě, ještě plačtivěji nežli prve počala zpívati:

„Blaho moje… oj blaho,
kam jsi se podělo?
Utonulos ve vodě,
čis v ohni shořelo?“

V tom okamžiku s rachotem otevřely se dvéře do světnice, na prahu stanula Martinka a křiknula: „Pomozte! ó lidé! věříte-li v boha, pomozte!“ Byla bledá jako trup a tak promoklá, že sukně se jí lepily na nohy a rozpletené vlasy mokrými pásmy pokrývaly čelo, záda a prsa její.

Vrbová a Bětuška přiskočily k ní, stařena s hněvem a zvědavostí, matka s otevřeným náručím a zrakem rozohněným.

Martinka vrhla se nejprve k rukám Vrbové, a líbajíc je počala volati: „Pomozte mu! Věříte-li v Boha, pomozte! Odvedli ho do vězení… uvrhli ho za ty dvéře proklaté… ó!“

Tiskla ruce k srdci, povstala, a teprv nyní uzřela matku svou. Nevíme, poznala-li ji hned, anebo kmitla-li se v duchu jejím pouze nejasná upomínka na dávné rysy matčiny, ale umlknuvši, otevřela široko oči své.

Bětuška ji objala třesavýma rukama. „To jsem já, můj mazánku,“ pravila, „vidíš?… to jsem já… vrátila jsem se k tobě… No, obejmi mne přece ručkama svýma… přitul k sobě mou hlavu ubohou… oj! zkusila, zkusila má hlava na tom zlém světě… nechť nyní u svého mazánku aspoň minutku odpočine!…“

Přiloživši svraštělou, zarudlou tvář ku tváři své dcery, ústy páchnoucími kořalkou hledala úst jejích. Ale dívka prudce odskočila, a přitlačivši se zády ku zdi, upřela na ni zrak pronikavý, rozhořčený a ponurý. Bětuška opět se k ní přiblížila. Na jejím obličeji jako by nepřítomném jevilo se něco jako žal, jako úsilná práce ducha a paměti. Počala kývati hlavou, a několikráte bila se v prsa.

„Nedostála jsem, můj mazánku,“ volala, „nedostála slibu učiněnému tobě a pánu Bohu… Chtěla jsem se polepšiti a… obrátiti se… ale nemohla jsem… Ta proklatá kořalka mne lákala a lákala… Celý rok jsem jí ani nevzala do úst, ale pak bylo po všem… ano ještě hůř… Oj! ty Martinko moje… mazánku můj!… nehněvej se na mne… červ mně hlodal v srdci a ve hlavě šuměly smutné písně… černý byl můj osud jako ta noc podzimní…“

Dívce něco v srdci zastenalo a zalkalo; půvabná její ústa, bledá jako stěna zachvěla se trpkým, zoufalým, strašným úsměvem. Martinka se odvrátila od matky, a lomíc rukama počala choditi ve světnici. „Můj ubohý Vládek!“ volala, „ubohý, ubohý můj Vládek!“ Potok slz vyhrknul jí z očí; zdálo se, že prsa jí v té chvíli puknou hořem.

Přítomní pohlíželi na sebe s podivením a napolo s lítostí, napolo uštěpačně.

„Hle, jak velice jest zamilována!“ hlasitě pravila rozdrchaná dívka.

„Ubohá!“ vzdychla mlékařka.

„A jak jen vyhlíží!“ podotknul jeden z mužských, „jako utopená!“

Martinka uslyševši poslední slova, zastavila se a opět pohleděla na matku. Něco jí přišlo na paměť, něco jí zašumělo ve hlavě, neboť se zrakem sklenným, mechanicky počala mluviti hlasem jednotvárným: „Utopenci odpočívají pokojně na dně vody… ovinuti jsou vonným kořením a posypáni pískem zlatým…“ Pozdvihla rukou ku hlavě a skočila ku dveřím.

„Držte ji, sice se utopí!“ křikla Vrbová.

Jeden z mužských ji zachytil a zpouzející se přitáhnul ku stolu. Třásla se zimou od hlavy po paty, a lomíc rukama šeptala již jen tichounce: „Ubohý můj Vládek! ubohý, ubohý, ubohý!“

„Dejte jí píti,“ pravila vykládačka karet, „nepochybně dostane z promoknutí horečku anebo — chraniž Bůh! — nějakou hlavničku!“

„No pij! a přestaň tu dělati skandály a strašiti lidi,“ pravila Vrbová, nalévajíc do šálku líh připravený cukrem.

Bětuška rozevřela před ní ruce napolo ochabělé, a chvějíc se na nohou šeptala koktavě: „Pij, mazánku, pij! toť lék dobrý proti červu! Zapomeneš a usneš aspoň!“

Zahrála v té chvíli v žilách dívčiných krev matky pijačky? či nevýslovným kouzlem usmála se na ni naděje, že uhasí ten bol srdce svého? či již opojena zoufalostí nevěděla dobře, co činí? — Vytrhši matce ze třesavé ruky šálek naplněný nápojem, z něhož vystupovala pára, vypila jej až do dna.

„Ach!“ zastenala chytajíc se za krk a prsa; ale okamžitě tvář její bledá jako smrť polila se krví, oči oplakané oschly a zajiskřily se jako černé brilianty. Martinka pocítila snad úlevu, neboť natáhla ruku volajíc: „Dejte více!“

Bětuška plakala. „Oj, mazánku můj!“ šeptala lkajíc, „již vidím, že tebe dostihne týž osud, jakým jest můj!“

Dosáhnuvši rukou, s nížto visely hadry rukávu, ku kotlíku, naplnila šálek druhý a podala jej dceři.

Martinka opět vypila. Sklesla na lavici. Utichla, seděla beze hnutí. Rysy její změkly, koralová ústa její usmála se jako v pomatenosti. Zakaleným zrakem pohlížela nějakou chvíli na přítomné, a jako by si něco připomínala, vzdychla hluboce, zalkala beze slz a počala zpívati hlasem tichým, třesavým, žalostivým:

„Pod stromem u cesty
sirotci usnuli,
strom se… na ně skácel…
oba za…hynuli…“

Poslední slova písně plynula jí z úst již sotva slyšitelně. Martinka sklonila hlavu na stůl. Zavřela oči.

Byla opilá.