Nepravá přísaha
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nepravá přísaha |
| Autor: | Ignát Herrmann (jako —on) |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 27, č. 308. s. 2 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 09. 11. 1887 |
| Licence: |  PD old 70 |
Manželé František a Marie Tichovských najali v roce 1871 od manželů Josefa Kutiny a jeho ženy Kateřiny kus pole as pod sedm věrtel na 6 roků a sice od 1. října 1871 do 1. října 1877 za roční nájemné 18 zlatých. Léta plynula, Tichovský pracoval na najatém poli do potu a když uběhlo šest roků, odevzdal je zase Kutinovi. Měli sice při účtování nějaké nedorozumění, které je vedlo až k soudu, ale pak vše utichlo a bylo klidno až do roku 1880, kdy Kutina pojednou po devíti letech podal u okresního soudu v Říčanech na Tichovského žalobu o zaplacení zbytku pachtu z pole pr. 56 zl. Tvrdilť Kutina, že na nájemné z pole, kteréž za šest roků obnášelo celkem 108 zl., dostal jen 52 zl. a sice prý se 48 zl. srazilo z požadavku Tichovských za nebožtíkem otcem Kutinovým a 4 zl doplaceny byly hotově při stání v Říčanech — mají tedy platit ještě 56 zl.! Tichovským bylo při doručení žaloby, jako když vedle nich hrom udeří. Mají platit — a jaký obnos, pro pána boha! Padesát šest zlatých není maličkostí pro člověka, kterýž je nemajetným hajným, tím méně, když je požehnán jedenácti dětmi. Stará Tichovská byla přímo bez sebe. Kmotře, kmotře, jak pak můžete požadovati, abychom platili ještě jednou! Vždyť jste zaplacen, na krejcar zaplacen — a teď chcete peníze znova! Ale kmotr krčil ramenoma a soudil se dál. Ve vzniklém sporu dokazoval Tichovský, že zaplatil i zažalovaný zbytek 56 zl. a sice roku 1874 ve svém bytě Kutinovi 20 zl., 1875 opět ve svém bytě 14 zl., 1877 u soudu v Říčanech zaplatil Kutinovi 4 zl. a konečně téhož roku po žních, když mu nájem pole vyšel, šel ke Kutinovi a zaplatil mu 18 zl. Vše to Kutina popíral krom oněch 4 zl., jejichž příjem doznal a konečně došlo ve sporu obou na přísahu a Kutina — odpřísahl ve smyslu své žaloby. Avšak tím nebyla věc vyřízena.
Tichovský podal na Kutinu trestní oznámení a okolnosti, kteréž vyšly vyšetřováním na jevo, vrhaly na Kutinu silné podezření, že přísahal nepravě. Uvádělť Tichovský určitě, kdy a kolik Kutinovi zaplatil a dovolával se ohledně posledního platu svědectví obecního radního Václava Čelikovského. Maje patrně už tenkráte obavu, aby věc s Kutinou neskončila nějak zle, šel k Čelikovakému s prosbou, aby dal k sobě zavolati Kutinu, jemuž on pak před ním, Čelikovským, doplatí nájem, aby měl svědka. Ale moudrý pan radní, kterýž úřaduje v Čeněticích jako obecní starosta, nevyhověl této žádosti Tichovského, nejspíše z pohodlí. Co bych ho volal — odpověděl Tichovskému — šest let vám došlo, s pole máte sklizeno, pacht vám došel, jděte si jen k němu, zaplaťte mu a máte pokoj. Co pak by moh' od vás ještě chtít? Uposlechl tedy Tichovský Šalamouna a šel a zaplatil — a Kutina chtěl pak přece, jak je vidět. Závažným jest krom toho i vlastní vyjádření Kutinovo, kteréž učinil k zeti Tichovského, Františku Rejnovi a jeho ženě Barboře. Najalť Rejna r. 1878 hostinec od Kutiny, kterýž byl velice sešlý, zanedbaný, že tam nikdo nechodil. Avšak Kutina těšil Rejnovy, že se „šenk“ zvedne a prohodil mezi řečí, kterou tehdáž — r. 1878 — s Rejnou vedl: No, snad sem bude chodit i váš tchán Tichovský. My mu sice ublížili a neprávem jsme ho žalovali, ale on je řádný muž, který nám všecko zaplatil a ještě osm zlatých úroků nám odpustil. Snad se s námi už smířil a bude sem chodit…
Následkem všeho toho octl se včera Kutina před soudem pro zločin podvodu, spáchaný nepravou přísahou. Manželé Tichovských činili dojem věrohodných, poctivých lidí, z Kutiny naproti tomu vyzírá jakási podšitost. Stará Tichovská vchází do síně všecka rozčilena a když ji předseda vyzývá, aby se podívala na Kutinu, zná-li ho, nechce se obrátit a volá: Já se na něj nesmím podívat, slavný soude, na toho člověka! Než po opětném vyzvání činí tak přece a jakmile padne její oko na obžalovaného, který tu sedí, jako hromádka neštěstí, volá k němu: Člověče, člověče, máte svědomí, že jste to takhle dopracoval!
Předseda: Nemluvte na něj a řekněte nám, je-li to váš příbuzný nebo švakr?
Svědkyně: Švakr ne, slavný soude, ale náš trýznitel to je — trýznitel! A pak vypravuje rozčileně celou věc s Kutinou, křižuje se stále a přes tu chvíli volá: „Jak se takováhle věci mohou dít na světě, jak se mohou dít!“
Pak přichází také pan radní Čelikovský, kterýž doznává, že u něho Tichovský byl se žádostí, aby předvolal Kutinu, by mu před radním zaplatil.
Předseda: Proč pak jste mu tenkrát nevyhověl? Vždyť jste radní a tam v obci jako starosta!
Svědek: Poňžeň prosím, kdo pak ví, jestli by byl přišel?
Předseda: Ale mohl jste se o to aspoň pokusit! Snad by k tomuhle nebylo došlo!
Svědek: Prosím, kdopak muže tento — vědět — tuhlenc to — —
Předseda: Znáte Kutinu? Jak pak si stojí?
Svědek: Inu, prosím, to všecko je těžké. Já do něho nevidím!
Předseda: Mluvte přec rozumně. Myslím, jak si stojí, co byste as dal za jeho majetek?
Svědek: Jo to — inu — nekoupil bych to za čtyry tisíce — když je na tom výminek!
Předseda: To ho ceníte dost — on sám říká, že to stojí asi za osmnáct set. Nu a myslíte si, že je mu Tichovský dlužen a proč ho žaluje až teď po devíti letech?
Svědek: To je pravda, tohle to. (Obrací se k obžalovanému): Proč pak's ho nežaloval hned tenkrát, koukej!
Předseda: Nemluvte k němu, nýbrž k soudu! Obžalovaný, vidíte, tu máte třetího svědka a ten doznává, že u něho Tichovský byl, když vám šel posledně platit, a že chtěl, abyste byl k němu zavolán. Co proti tomu máte?
Obžalovaný: I to není pravda! On u něho Tichovský nebyl — to nemůže bejt!
Výslechem manželů Rejnových bylo líčení skončeno, načež mluvil zástupce žaloby p. subst. Šroubek a po něm ujal se obžalovaného co nejhorlivěji obhájce jeho p. dr. Jos. Herold. Avšak soud přes to nabyl přesvědčení o vině obžalovaného a odsoudil jej pro zločin podvodu do těžkého žaláře na čtyři měsíce. Přísaha jeho, již složil u okresního soudu, prohlášena ovšem za neplatnou.