Nedělní povídky/Otec

Nedělní povídky Karel Matěj Čapek-Chod
Jak Ferdinand Sovák pochodil	Otec

Údaje o textu
Titulek:	Otec
Podtitulek:	M. A. Šimáčkovi
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nedělní povídky. Praha : F. Topič, 1896. s. 106–122. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Velká zrcadlová tabule na výkladu prvního pražského závodu s fotografickými potřebami v půli přerýsována byla lomenou linií, konturou to řady protějších domů, a nad obrysem tím fialově vidělo se modrojasné nebe 17. dubna a pod ním žlutavě hnědý odlesk průčelí, plajících na druhé straně až k oslnění výsluním jedenácté hodiny dopolední.

V hořejším rohu skla, kde ruka sluhy výklad právě vycídivšího nemohla přitlačiti, černavě doužkovala vlhká ještě šmouha vody, němý obraz rušné ulice, plný pohybu, obražený bezúhonně hladkou plochou, poskytoval pak neskonale čistší a elegantnější, v barvách chladnější pohled do velkoměstského života Ferdinandskou třídou proudícího než skutečnost sama.

Okna protějších domů, ve skutečnosti ohněm dštící, třpytila se v broušeném skle výkladu dvakrát, jednou v přední a jednou v zadní stěně nejméně čtyři milimetry silné tabule, jakýmsi stříbřitě matným jasem, drobounké prejzy starobyle vysedlých střech provázeny byly na skle podružnou klikatinou, se stínem táhnoucím se prostředkem jízdné dráhy běžela ještě jedna hrbolovitá přímka přes pokropenou dlažbu svítící každou kostkou ve skle dvakrát. Postavy jdoucí protilehlým chodníkem šouraly se jako světlé drobounké obrázky na hladině skla a silhuety blízkých chodců mihaly se po ní jako stíny ostrých obrysů.

Vypadalo to vše jako podívání do neznámého města vzdáleného severu se studeným sluncem, v jehož ulicích chodí po jedné straně lidé v hlubokém smutku; v potemnělém zrcadle převrácené nápisy dodávaly celku cizinského rázu.

Před výkladem stál pan Chocholouš a bavil se nemálo pohledem na svůj zevnějšek na skle nadchnutý, ale do nejmenších podrobností až po kolena zřetelný. Viděl před sebou elegána pružné postavy, pod skvělým novým cylindrem, jehož reflex připadal panu Chocholouškovi ve skle jako teskný úsměv, v žlutavém jarním svrchníku, rozevřeném, aby ukázal hru kontrastů přiléhavého černého kabátu, úzkého proužku vesty lososové barvy, a nad ním náprsenku, mistrovský kus žehlířského umění „s leskem“.

A nad náprsenkou bělelo se cosi bez lesku. Byla to brada pana Chocholouše, vous pěstěný s úzkostlivou péčí, barvy nalomené ocele, kterýž se silným knírem jako mléko bílým dodával svěží, ruměnné tvářnosti páně Chocholoušově vzezření nemálo vojenského.

Pan Chocholouš si nemálo na tom zakládal, že vypadal jako major na pensi, který se ad honores dostal do výslužby v nejlepších letech. A byl také od včerejška na pensi. Včera byly padesáté čtvrté jeho narozeniny a také včera rozloučil se po pětatřicetileté věrné službě prvního pokladníka se Všeobecnou zajišťovací bankou v Praze. Nade vše miloval pohnutlivé momenty vlastní jeho osoby se týkající a sám to tak zařídil, aby jeho odchod do pensijního zátiší — ostatně s plným uznáním správní rady a plným služným, což bylo tím pohnutlivější — shodl se v jeden den s padesátým čtvrtým návratem onoho dne, kdy byl lidstvu darován.

Panu Chocholoušovi bylo také jako abiturientovi v prvních dnech maturitních prázdnin vzdor jeho šedinám, které ke všemu byly rodinným dědictvím; všichni muži jeho jména již ve čtyřiceti letech byli šedivci. Jinak byl statečníkem první třídy, krev jeho mokem nejlepší jakosti i v celém jeho pružném těle nebylo místečka, kde by se bylo snad usadilo svědomí se svým ostrým hlodem od zubu času vypůjčeným a upozornilo jej na změny počasí, jak to dovedou většině starobných mládenců povědomé „stříly“ Amorovy.

Ne snad, že by svědomí jeho nebylo mělo k tomu příčiny, anebo že by jej bůh milosti nikdy nebyl postřelil, ale pan Chocholouš zkrátka nebyl invalidou.

To tvořilo blaživé pozadí jeho rozjímání, an stál před výkladní skříní, ačkoli sem nepřišel ani se tu nezastavil za tímto účelem.

Pan Chocholouš přišel si zakoupit momentní fotografický aparát nejnovější soustavy, proslulý „Kodak“, neboť jsa až dosud sice platonickým a theoretickým ale vášnivým fotografem amatérem, umínil si, že rozmnoží řadu tohoto krásného sportu, kterýž prý zaslouží spíše jména umění, jak se dovídal z „Fotografických Listů“, ihned jen co se dostane do pense, a jméno „Kodak“ bylo osnovou jeho těšivých snů, a když si konečně dnes vyšel, aby sny své uskutečnil a koupil si stroj, kterému ve výkladu a hlubinách svého srdce na každodenních pochůzkách do úřadu dávno říkával „můj“, zastavil se na několik chvil, aby se oddal dráždivé lahodě z prodloužení touhy, již možno každým okamžikem ukojiti.

I zadíval se při tom na svůj obraz na broušené hladině skla. Myšlénky jeho byly při tom veskrze upřímné a šly měkkce jeho mozkem a pestře, jako proud chodců na druhé straně ulice ve skle za jeho zády se chvějící.

Najednou objevila se v zrcadle tom čiperná postavička mladé dívky, beroucí se z protějška přes ulici přímým směrem k jeho stanovisku. Ačkoli viděl vše jen ve skle, pan Chocholouš přece postřehl, že dámička je poněkud výstředně oblečena a také uprostřed jízdné dráhy změnila svůj směr a šla osou třídy vzhůru, aby se náhle obrátila a v jiném ostřejším úhlu vracela se k bodu chodníku, k němuž dříve již přistáti chtěla.

Tento nápadný manévr zaměstnal teprve pozornost jeho dvojnásob. Štíhloboká dámička přešla bezprostředně za jeho zády jednou, dvakrát, vzhlížejíc se ve skle, jak se zdálo, velmi samolibě, a po třetí postavila se těsně vedle něho.

Pan Chocholouš byl by málem zatajil dech, jako hoch, když mu motýl sedá. Za nic na světě by nebyl pohlédl bokem, viděl v zrcadelné ploše roztomilý náčrtek růžové tvářičky a zlatých vlásků pod něžným jarním kloboučkem velmi dobře. A něco podobného měl pan Chocholouš rád nade vše.

Útlá zlatovláska nevěnovala svému sousedu zprvu ani nejmenší pozornosti. Netrvalo však dlouho a zlatovláska přehodila zavřený slunečník z levé ruky do pravé, a na hladině objevila se drobná pravice v rukavičce, s ukazováčkem, jak pan Chocholouš, stále ve skle, postřehl, roztřípeným.

A rukavička ta učinila tak podivný pohyb, že se mu dech zatajil do opravdy. Sunula se, sunula napříč hrudě sličné dívčiny, jejíž postava nenápadně nakláněla se k panu Chocholoušovi, zajela až přes konturu červené podšívky rozevřeného svrchníku a v nejbližším okamžiku ucítil pan Chocholouš dvojí neskonalé jemné dotknutí, na svém rameni kloboučkem a na náprsní kapse konečkem její drobné pravice. A v témž okamžiku pan Chocholouš mocným rázem uhodil přes drobnou ručku zlatovlásky a o zem pleskla elegantní jeho juchtová tobolka naplněná pěti stovkami, polovicí to čestného daru, jímž správní rada obmyslila jej v den jeho odchodu na odpočinek.

A zlatovláska se prostě sehnula, tobolku sebrala i podávala ji panu Chocholoušovi s rajským úsměvem a řekla sladkým hláskem, jakým snad jen andělé promlouvají:

„Milostpane, spadla jim taška na zem!“

Ani se při tom nezajikla.

Byl-li pan Chocholouš leknutím a rozčilením bez sebe, pohledem na dívčinu srdce se mu zrovna zastavilo. Zpod přirezlých nadrhaných kadeří dívala se naň pomněnkovýma očima tvářinka rozkošná jako vysněná studie mladého malíře a tak nevinně a důvěřivě, jakoby skutečně byla prokázala panu Chocholoušovi ochotu zvednutím tobolky.

Pan Chocholouš ji ale nebral. Ustrnulý s pootevřenými ústy s vytřeštěním všech svých pozorovacích schopností zíral do té tváře, a vedle ní objevila se mu v nitru jiná, jejíž obraz v paměti jeho už dávno zavalen byl dvacetiletím a nyní zpod všeho toho vyrazil na povrch a postavil se vedle tohoto mladistvého obličeje, jehož byl věrnou odlikou.

Nevěděl, trvá-li ten pohled minutu nebo dvě vteřiny, ale z toho ohromení vyrazil jej hrubý hlas člověka s mysliveckým kloboukem na hlavě, který odkudsi z prudka postavil se k děvčeti a popadnuv je za druhou ruku, řekl:

„Tak ty, Rezi, taky kradeš? A to, holčičko, půjdeš s sebou! Uctivej služebník, pane pokladník,“ obrátil se k panu Chocholoušovi.

Chocholouš jej dobře znal. Byl to konfident, placený Všeobecně zajišťovací bankou a zaměstnaný v úřadních hodinách u hlavní pokladny. Když Chocholouš viděl, jakou hroznou úzkostí změnila se tvář děvčete, jak naběhly jí na skráních tepny a jak malomocně zalomcovala hrstí sevřenou v železné pěsti zřízence bezpečnosti, všechno se v něm pohnulo a sípavým hlasem vyrazil ze sebe:

„Co vás napadá, Hiršaur, to je má — — má dcera!“

„Jak poroučejí, pane pokladník,“ vykoktal člověk se zeleným kloboukem, aniž hnul brvou, toliko přelétl mu přes nos jízlivý úsměv chytráckého, okamžitého pochopení, a volněji dodal:

„To bych se byl teda mejlil!“

A s týmž úsměvem plným odporného šibalství zůstal policista na místě a díval se za odcházejícím panem Chocholoušem, který si vedl svou „dceru“ za ruku do nejbližší příčné ulice.

Tou cestou vedlo se Chocholoušovi velmi zle. Jako ani nevěděl, jak odtrhl podešve od dlažby a zlodějku popadl za ruku, odváděje ji pryč, tak z těžka se šoural jako politý pes, omráčený a zmámený ranou, kterou v nitru krvácel, aniž mu ji kdo z venčí zasadil.

Je to možno? Je to pravděpodobno?

Proč neřekl: Je to moje známá, nebo moje neť… Na toho člověka bylo by to bylo mělo týž účinek a stačilo snad říci: Ztrať se a jdi! Byl to snad pro Boha hlas přírody, posílený důrazem svědomí, který jej pro okamžik zbavil rozvahy a bezděčně pronesl pravdu?

Pravdy musí se dověděti ostatně co nejdříve! Chocholouš přemýšlel, zdali nemá raději vzíti tobolku i s jejím obsahem a na nejbližším nároží vtisknouti jí zlodějce s andělskou tváří do ruky na zdař Bůh a obrátiti se a utéci od zející propasti co nejdále. Když však viděl, jak se děvče se sklopenou hlavou do země rdí, když viděl něžný obrys toho čela a lahodnou linií obočí přecházející v oblinu tváře, tu znova postavil se mu před oči onen veleznámý obraz jiné tváře, která před dvaceti lety náležela té, kterou učinil matkou a opustil, když ji vhodil k nohám sotva pátý díl sumy, po kteréž dnes sáhla snad jeho — — dcera, děs v něm zajektal celou jeho postavou i viděl, že není pomoci a že musí vše zvěděti na místě stůj co stůj.

Prudce vtáhl děvče do průjezdu nejbližšího domu, postavil je před sebe do kouta za dvéře a vzpírající se hlavu její přinutil za bradu k okamžikovému přímému pohledu do očí.

„Co’s to učinila, nešťastnice?“ zvolal přidušeně. Chtěl říci něco zcela jiného, jakási nepřemožitelná zbabělost jej v té chvíli přinutila k těmto slovům.

Neznámé děvče zachvělo bradou na jeho silné dlani a z očí, přivíraných násilně, aby nemusila naň pohlédnouti, vydraly se slzy.

„Pro Boha jich prosím, milostpane, to bylo ponejprv, já už to víckrát neudělám, neudávají to na mě!“ počala ječeti, sepjatýma rukama trouc dlaň o dlaň.

Chocholouše v tom okamžiku pojal hnus nevýslovný. Kam dal ke všem všudy oči, že se mu dříve tahle tvář zdála tak půvabnou? Tyhle veliké rezavé pihy, což jich dříve neviděl? V tomhle obličeji rozjeveném a s ústy od vzklykotu otevřenými přece nebylo ani stopy podobnosti s jeho milenkou před dvaceti lety!

Sotva však pustil bradu štkajícího děvčete a ukázal se něžný profilový obrys, byl si Chocholouš jist, že není jinak možno, a že je to jeho dcera. Právě tak svítívaly dlouhé zlaté řasy před dvacíti lety Rezince, když plakávala.

Ano pro Boha, Rezinka, vždyť ten člověk, tenhle Hiršaur nazval děvče také „Rezi“. Patrně se tak jmenuje po mamince!

A Chocholouš koprněl znova. Bylo by ho to stálo sice jen dvě slova, aby zvěděl vše, ale v tom okamžiku byl k tomu příliš zbabělým, i umínil si, že vše přezví později a opatrněji, aby sám sebe neprozradil. Vzpomněl si na všelijaké ty známé historie starých pánů, kteří stali se obětmi soustavného vyděračství…

Řekl si, že bude jednat opatrně.

„Já tě neudám, blázínku,“ prohodil co možná přívětivě k děvčeti, „to bych tě byl nechal tomu člověku hned. Ale za to musíš se mnou jít…“

Chocholouš ani nedopověděl a — dlužno hned dodati, že chtěl říci něco zcela jiného — ale sotva byla jeho nabídka venku, Rezi přes dlaň píchla po něm drzým a zkaženým pohledem uslzených očí a řekla jenom:

„Tak teda šel!“

Toto „šel“ takřka mu hrdlo zadrhlo, a ještě hůře bylo mu, když Rezi už zcela všedně, už bez nejmenší stopy původní usedavé lítosti, optala se:

„Mám-li jít napřed nebo vzadu?“

Byl s to jen kynouti ku předu.

„A kudy?“ optala se Rezi.

„Půjdem přes lávku, kolem Rudolfina,“ dostal Chocholouš třaslavým dechem ze sebe.

Rezinka pohlédla naň ještě přes rameno mhouravým nestoudným úsměvem plným srozumění, z něhož Chocholouš zrovna slyšel posměšně:

„Tak ty’s takový filuta? To je něco jiného!“

Hodila hlavou a šla.

Tu máš svou odplatu! znova ozvalo se svědomí v Chocholoušovi. Po celý ten čas šetřila tě železná pěsť odvety za tvůj hřích, ale po celá ta léta tvého vzrůstajícího blahobytu ruka ta svírala se vždy zlostněji a stále výš a výš se zvedala, aby tě rozdrtila, až ti bude nejkrásněji na světě — jedním rázem.

To je děsný trest za tvůj praktikantský kousek, krutá pokuta za to, žes po ten celý čas ušlapával své svědomí a všechno jeho napomínání, abys se ohledl aspoň jednou po osudech oběti svého hříchu. Teď jdeš za svou dcerou zlodějkou a…

Chocholouš ani se neodvážil domysliti. Chápal teď úplně, co myslil ten člověk Hiršaur, když řekl: tak ty také kradeš!

Šel s očima vrytýma do dlažby, mezi jejímiž kameny černá obruba dýchala slabou jarní vůní roztálé prsti, a jen chvílemi pohledl před se, kde na deset kroků před ním vrtivou chůzí natřásala se „Rezi“, jeho dcera…

Nejlépe by ovšem bylo, našeptával mu jeho vnitřní sobecký přítel, kdybys se na nejbližším nároží ztratil.

„Utec!“

Než hned v zápětí potlačil tento nápad, aspoň zvědět musí, co je na jeho domněnce pravdy; kdyby se mu to nepodařilo, na celý zbytek života měl by hlodavou vzpomínku. A pak náležel pan Chocholouš k onomu druhu rozměklých moralistů, kteří přes to vše sami před sebou jsou pokrytci. Náležejí k nim všichni staří mládenci od 45 let.

Za lávkou Rezinku dohonil.

„Ona se jmenuje Rezinka?“ oslovil děvče přetvářeným tónem bonvivána, zvyklého na denní styk s dívkami Rezinčina druhu.

„Ano, po mamince,“ odpověděla, „ta se jmenovala taky Rezinka, ale je to ještě daleko, co von zůstává?“

„Na Letné, Rezinko,“ odvětil Chocholouš stejně důvěrně, „a jak se jmenovala maminka příjmením?“

„Vaváková se jmenovala za svobodna, ale tatínek je lagýr, maminka už umřela…“

„Vavá-ko-vá?“ opakoval pensista zlomeně, „ach to je horko!“ a oddychoval z těžka. Vytáhl fialový hedbávný šátek, za koketní růžek z náprsní kapsy svrchníku vyčuhující, zastavil se a utíral si tváře, ačkoli neměl na nich ani kapku potu.

A zemřela?

Vaváková! Terezie Vaváková! Slyšel to jméno zase po dvaceti letech poprvé. Není nejmenší pochybnosti…

Před očima skákal mu protější břeh Vltavy, jako kdyby na Františku řádilo zemětřesení.

Tak tohle je tedy opravdu jeho dcera! Vytřeštěnýma očima zíral na krásné stvoření před sebou a neskonalá jeho sebeláska v tom okamžiku zrovna v něm křičela:

„Chocholouši, do čeho’s to vlez: Zbav se toho za každou cenu, třeba za těch pět stovek, co máš v kapse!“

A Chocholouš třesoucí se rukou sahal po juchtové tobolce s pěti stovkami v náprsní kapse:

„Pro Boha jich prosím, milostpane, co tak na mne koukají, dyť mě uhranou… stalo se jim něco, že si šahají na srdce?“ prohodila Rezinka hnedle ustrašeně vypadnuvší z obchodního tonu.

„A to nic… to mne jenom škrtí… tak kabát…“ odtušil Chocholouš s heknutím člověka, který trhnutím posunuje centové břímě na zádech.

Tobolku nechal v kapse.

A co by ji také vytahoval?! Těmi bídnými několika papírky nenapraví své strašné provinění, šeptal mu do ucha moralista-pokrytec, ani nevytrhne svou dceru z bezedné propasti.

A konečně, co by řekla, kdyby jí dával pět set?! Zajisté, že by uhodla… a přiznat se k ní jako otec, pro Kristovy rány, to přece nelze — nikterak nelze!

„Tak šel tedy,“ zavrněla Rezinka s odporně koketní přítulností, „to tam nepřijdem nikdy a já musím bejt v poledne doma, sic by mě tatínek utlouk.“

Chocholouš šel vedle své nalezené dcery, jakoby mu někdo byl přerazil páteř.

Tatínek by jí natlouk?! Tak tedy aspoň se ta nešťastnice vdala…

„A jak se jmenuje tatínek?“ ozval se znova Chocholouš předstíraje co možno největší lhostejnost.

„Tatínek? Co mu na tom může záležet? A proč bych mu to neřekla, tatínek se jmenuje Vrzal, lakýrnický pomocník.“

Zase ušli kus cesty bez řeči.

Chocholoušovi v hlavě zrovna bušilo pracným přemýšlením.

Po dlouhé chvíli znova otevřel ústa, ale zajikl se, teprve když odkašlal, mohl pronésti svou další otázku.

„A ona, ona se jmenuje taky Vrzalová?“

„No Bože! jak se mám jmenovat, přece po tatínkovi.“

Něco se panu Chocholoušovi kublalo v hrdle zrovna v důlku pod krkem, i nemohl proto hned pokračovat v rozmluvě, zdánlivě tak všední.

Ale přece dostal ze sebe nový dotaz:

„A — a kolik je jí let Rezinko?“

„Mněeé? Ó-snáct!“

Panu Chocholoušovi bylo, jakoby z centového břemene mezi jeho lopatkami počalo se odsypávat.

Osmnáct? A to je už přece dvacet let, ano dvacet! Naposled… snad…

Nastávala nejposlednější, nejrozhodnější otázka.

Podíval se na děvče po jeho boku stranou po očku.

„A já… tento… já myslel, že se jmenuje jako maminka, Vaváková řekla, ne?“

„To neée!“ zazpívala Rezinka melodií z Františku a pokračovala ihned s cynickou sdílností ženštin svého odboru: „To mutera měla ještě za svobodna holčičku taky Rezinku s ňákým velkým pánem Chocholáčem nebo Chocholkou, nebo tak ňák, ale ta umřela dokud byli s tatínkem jen tak… Šak se jí tatínek proto nabil chudáka dost a dost,“ doložila s falešným povzdechem.

Také Chocholouš vzdychl, nahlas, nelíčeně. Nejraději byl by vykřikl, zajásal!

Zaplať Bůh! To byl omyl!

Najednou mu bylo mezi lopatkami volně a kabát ho už také neškrtil. Protější břeh vltavský přestal mu před očima poskakovat, pensista si ještě jednou odfoukl a na místo jásotného výkřiku hlasitě si odplil:

„Pfuj!“

Z ničeho nic počal fialový hedbávný šátek, který stále ještě ve pravici držel, skládat v ozdobný cípek a zastrčil jej zase do náprsní kapsy svrchníku, tak aby jen cípek čouhal.

Poklepl ještě na kapsu, na konečné upravení šátečkové parády a dal se do hvízdání.

Žebra, která měl dříve ztuhlá jako obruče, zase se roztahovala volným oddechem, a Chocholoušovi bylo, jakoby se byl topil a zrovna z Vltavy vylezl na břeh.

„To sé vajs! Ratatata ratatata, to sé vajs!“ zpívalo děvče melodii odrhovačky, kterou Chocholouš hvízdal.

To se dotklo jeho noblesy.

Co se s tím bude dále ostouzet? Ať jde žába po svých a je ráda, že se jí nic nestalo.

Měli k mostu už asi jen třicet kroků.

„Poslouchala, žabičko,“ počal jovialním tónem, zastaviv se před Rezinkou, „tak teď už půjdu sám, měla se hezky!“

„Co?“ problebtlo děvče.

„Že už jako může jít, že už jdu sám!“

„Ale dou, milostpane, co si tedy dělají blázny, to mohli říc hned.“

„No byla ráda, že se z toho dostala takhle! Tak servus.“

Rezinka zůstala stát a pensista udělal dva kroky k mostu.

„Milostpane, tak mi dají aspoň na most prosím jich, ať můžu jít do Prahy!“

Chocholouš vytáhl z kapsy peněženku, pletenou, měl v ní drobné peníze. Vykutálely se mu v přehršli na dlaň. Vzal mezi prsty desetník a desetihalíř.

Než desetník vrátil se k ostatním drobným do měšce páně Chocholoušova.

Pensista dotkl se lehce klobouku a řekl:

„Tak adijé!“

Ušel asi pět kroků a poohlédl se zpět.

Rezinka stála ještě na svém místě, na dlani držela desetihalíř, a majíc rty těsně sevřeny dívala se za odcházejícím.

Rty její se rozlíply a vyklouzlo z nich zvučné:

„Voni špíno!“

Ale špína Chocholouš odcházel pružným krokem k mostu, zaplatil krejcar mostného, poděkoval ze široka vesele výběrčímu za pozdrav.

S chodníku mostního ještě jednou podíval se na břeh. Ustrnulá Rezinka stála tam ještě, dívajíc se za ním. Chocholouš nahmátl v náprsní kapse tobolku s pěti stovkami, vzpomněl si na Rezinčin desetihalíř a dal se do hlasitého smíchu:

„Cha-chachacha!“

Lidé se za ním otáčeli. Než Chocholouš nedbal, rozběhl se, dohonil v polovině mostu tramvaj a mladicky pružně vyšvihl se do vagonu. Jel si koupit svůj vyhlednutý „kodak“.