Narozeniny královniny

Údaje o textu
Titulek:	Narozeniny královniny
Podtitulek:	(Obrázek amsterodamský.)
Autor:	Ignát Herrmann (jako Ypsilon)
Zdroj:	Národní listy, roč. 53, č. 232. s. 9. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	24. 08. 1913
Licence:	PD old 70

Několik tomu let, co se mi udalo zajeti do Holandska. Nebyl to výlet pro zábavu, nýbrž nezbytná cesta. Nikdy před tím jsem po Holandsku zvlášť nezatoužil. Jméno země spojovalo se mi s představou jednotvárné, nudné roviny, prosté lesů, krajiny únavných obzorů bez jakýchkoli vynikajících bodů, na nichž by zraky osvěživě spočinuly. A hlavně země plné vody a mlhaviny, kde zevšad čiší vlhko a sychravost. Ten dojem zanechalo ve mně jakési školácké zeměpisné učení, prosté všeho půvabu vypravovatelského, líčení, jehož autor sám asi nikdy Holandska čili Nizozemí neviděl.

Ostatně jméno hlavního města země té mělo pro mne již od samého dětství zvuk téměř směšný, i pro všechny mé rostence a spolužáky hradecké normálky. Nebylo divu, přejali jsme podivný ten pojem od starších i dccela starých. Nebot chtěl-li se kdo komu posmáti, chtěl-li ho poslati někam jako na horoucí skálu, řekl mu s přízvukem hanlivým, znevažujícím: „A jdi mi do Amstrdámu!“ A honosil-li se který chasník, jenž se právě navrátil „z vandru“ (neboť v letech šedesátých se ještě pilně po vyučeni vandrovalo), kde všude byl a co viděl, posmívali se mu jiní, kteří viděli buď méně nebo docela nic: „Ano, ten byl až v Amstrdámě!“ Což znamenalo, že byl kdesi v neznámé, nezvěstné nějaké Trantárii, které vůbec nikdo neviděl. Slovem, „Amstrdám“ byl v chlapecké naší obraznosti cosi vymyšleného nebo až kdesi na konci světa. A nebylo to na nás školáky ani tak podivné. Ještě před několika lety, když jsem posílal poštovní balíček v tuhé lepence a dokonale ovázaný do Amsterodamu, řekl mi zřízenec u váhy na poště: „A to nevíte, vašnosto, že zásilky přes moře mají být zalité do vikslajvantu?“ Načež jsem ho co nejšetrněji požádal, aby to jen vzal a poslal do Amsterodamu tou stranou, kudy se tam může po suché zemi.

Zmíněná zpozdilá představa ovšem se nám lety a čtením z mozků vykouřila. Ale její místo zaujala představa jiná, řečené již vodnatosti, stálé mlhy, severního chladu, slovem jisté nehostinnosti, neútulnosti.

Tím větší bylo překvapení, když jsem po dlouhé, téměř polodenni jízdě z Kolína na Rýně dospěl večer krásných „severních Benátek“, jak se Amsterodamu říká. Arciť, „grachty“ čili kanály amsterodamské mají zcela jinou tvářnost než laguna benátská. Jejich voda není modrozelená jak v Benátkách, nýbrž hustá, stojatá, nepohyblivá, černá jako dehet a potažená mastnou mázdrou, kteráž v záři slunečné hraje všemi barvami, ale nejčastěji temněfialovou. Je vám teskno, když se do té husté omáčky díváte, a pomyslíte-ii, že by tam někdo spadl, loučíte se s ním v duchu navždy. Neboť tam odtud nikdo nevyleze, zdá se vám.

Ale jako Benátky, taky půda Amsterodamu odervána jest bažině a močálu, do něhož zaberaněno na tisíce tisíců „jehel“ čili celých kmenů, a nejspíše na tyto piloty spotřebovány lesy, které tu snad někdy bývaly. A teprv na tomto jehlovém základě jest vystavěno město, které leží asi tři metry pod hladinou mořskou. Kdyby se protrhlo kdysi hrazení, jímž je město chráněno před vlnami mořskými, za několik minut by byl Amsterodam pod vodou.

Ani pilotový podklad nemohl dáti půdě všady naprosté pevnosti. Kdesi v hloubi stále to „pracuje“, zaberaněné jehly lezou asi ponenáhlu a jen po milimetrech níže, a zajímavé staleté domy amsterodamské ukazují vám ten pohyb. Tu nahnut jeden v pravo, jiný v levo, tu se naklání celou lomenicí do předu, jakoby se každé chvíle chtěl poroučet. Jsou tu celé křivé ulice, avšak lidé bezpečně a bezstarostně po staletí bydlí v starobylých domech, jejichž všechny linie jsou tím pohybem zrůzněny, a snad ještě po staletí budou bydliti.

Ostatně se hýbají i budovy nové, nesmírným nákladem postavené. Tak na příklad nová bursa, budova mohutná a těžká, jež byla vystavěna před několika lety a stála náramné miliony, jevila za rok značné trhliny v mocném zdivu svém.

Ale vlastně jsem se trochu zaběhl. Chtěl jsem vylíčiti cosi jiného, čeho snad nikde jinde nelze spatřiti.

Byl jsem sice v Amsterodamě v srpnu, ale čas můj byl vyměřen a já musil asi po osmi dnech pomýšleti na návrat. Tehda mi řekl mladý muž, s nímž jsem se seznámil:

„Škoda, že tu nemůžete zůstati až do konce srpna. Viděl byste něco zvláštního.“

„A sice--------?“

„Oslavu královniných narozenin.“

Nebylo lze zdržeti se, ale spatřil jsem divadlo to o rok později, kdy jsem zase v srpnu do Amsterodamu zajel a až do září se zdržel. A tento den 31. srpna utkví jistě na vždy v paměti každému, kdo jen jedinkráte ho byl v Amsterodamě účasten. Ani sám Haag, v němž královna sídlí, nevidí prý výjevů podobných.

Probudil se poslední den srpna, jasný, slunečný, slibující všechen zdar oslavy narozenin královny. Možno sice, že taky bude pršet, neboť v Amsterodamě prší vám najednou z nejkrásnějšího dne, z čista jasna, z modré oblohy, za jasu slunečného. Ale ještě nikde neviděl jsem deště tak veselého. Šlehne vám náhle, z nenadání teplým vzduchem jako z pouhého taškářství, a rázem zas ustane. Ale nevycházejte tam bez deštníku, neboť bez něho v několika minutách promoknete na kůži.

Toto deštivé taškářství vypěstovalo v Amsterodamě zvláštní průmysl. Jde milý buržoust amsterodamský anebo cizinec, ani na nic nepomyslí. Jde panička, slečinka, a ta teprve na nic nemyslí. A pojednou hrrr! — liják jako by necky překlopil. Honem někam pod přístřešek, do vrat — myslí si laskavý čtenář, pravda-li? Jenže v Amsterodamě je mnoho domovních vrat velmi úzkých, pouhých vrátek, a po celý den zamčených, a nesnadno tam ihned schovati se. Ale kde se vzal, tu se vzal, človíček nějaký vám nabízí deštník — má jich plnou náruč — deštník za celých pětadvacet centů (bezmála tolikéž našich krejcarů)! Arci to není deštník nový, anobrž někdy velmi spráskaný, každý drát z jiného smetiště, deštník slátaný, zašívaný, vyrudlý, mnohdy se značnými záplatami, ale přece jen deštník. Nuže, milý chodec, deštěm překvapený, koupí si beze všech rozpaků takovýto deštník „od panstva odložený“, a nestydí se za něj docela nic, neboť hlavní věcí jest, aby zachránil oděv, dáma klobouk. A donese deštník až domů a pěkně jej uloží. Neboť druhý den, když už je zas hezky, zazvoní třeba týž včerejší prodavač anebo jiný a vykřikne: „Prodáte deštník?“ Dáma popadne deštník a prodá jej milému spekulantu za patnáct anebo za deset centů. Vyplatilo se jí přece včera, že za deset nebo za patnáct centů zachránila klobouk, toaletu?

Ale tento 31. srpen měl minouti bez deště. Chápete se z rána novin — jsou plny oslavných, pozdravných článků. Vyjdete na ulici, je sice všední den, ale vzduchem jakoby vanulo cosi svátečního. Všechna okna, výkladní skříně, štíty na domech i sama lakovaná průčelí domovní byla již včera umyta, do sucha vyleštěna, a místy časně z rána ještě se myje, oprašuje, otírá. Se střech, z vikýřů, z oken vlají prapory a vlajky plápolavé barvy královské, žluté, oranžové. Ve všech ulicích starých částí Amsterodamu nataženy jsou z oken do oken provazce, šňůry a dráty, rovněž plné praporečků a vlajek, znaky královské, což se střídá s řadami lampiónů, chystaných na večer. V ulicích amsterodamských panuje sice stálý ruch, od rána do večera, ale dnes je zmnohonásoben. Tisíce lidi chvátá a kvapí všemi směry, jakoby chtěli co nejdříve vykonati denní svůj úkol, aby se pak mohli oddati jenom zábavě a ovacím panovnici své, kterou milují. Královna jim znamená myšlenku státní, znamená samostatnost a svébytnost národní a den jejích zrozenin je všeobecným svátkem národním? Jakýsi neobvyklý šum letí celým městem, které se podobá dnes mraveništi.

Vcházíme do ulic strannějších, poměrně tišších, a zde již zjevuje se nám předzvěst všeho, co zachvátí celé město později, v hodinách popoledních a zvlášť večerních. Tyto ulice již dopoledne zvučí hudbou četných kolovrátků a velikých flašinetů vlašských, při nichž tančí nejen děti pestře vystrojené, ale i děvčata dospělá i ženy. Bledé, jako rybí oči Holanďanek jiskří ohněm, tváře jim planou. Křepčí neúnavně na oslavu a na zdraví své královny. V ulicích objevily se vozy komediantské a jejich kočovní obyvatelé procházejí lidem v rozličných maškarách, zpívají, vyvádějí všeliká taškářství.

K poledni již i hlavními ulicemi projíždějí jednotlivé lehké vozy žebřinkové a vysoké bryčky plné maškar, pokřikujících na mimojdoucí, výskajících, a chodci opětují výkřiky. Všechen ruch sesiluje se, a již nikde nevidíte tváře lhostejně klidné. Vše jest vzrušeno.

Po poledni dostáváme se na Rembrandtplein (náměstí s pomníkem Rembrandtovým), kde stojí veliká restaurace a kavárna „u tisíce sloupů“. Za léta jsou všecky dvéře tohoto velikého podniku restauračního vysazeny, aby se mohlo vcházeti všemi vchody mezi sloupy a pilíři přízemku. Ale teď pozorujeme, že sklepníci a sluhové zavěšují mezi sloupy kované železné dvéře mřížové. Později k večeru, až nadšení dostoupí vrcholu, zavrou se všechny tyto vchody, nebot žádná stráž, žádný kordon by nezabránil, aby se síně „u tisíce sloupů“ nenaplnily lidem k umačkání.

Hodiny míjejí, odpoledne se schyluje množství chodců na ulicích vzrůstá, jakoby se ze země rojili. Hudby hrají, zpěv zní. Mnoho místností obchodních už je zavřeno. Užšími ulicemi sotva již procházíme, úzkými vůbec nemůžeme proniknouti. Tlačíme se toliko jedním směrem, s proudem, ale náhle odkudsi z ulic příčných vyvalí se proud opačný, který vše, s čím se setkává, zvrátí směrem zpětným. Pak nastávají okamžiky tísně, že se v nás dech tají a popadá nás úzkost, že budeme umačkáni. Již nelze z tohoto vlnobití uniknouti, již se potácíme a kolísáme jen cizí vůlí — vůlí a tlakem nesmírného množství, v němž je k zadušení. Chvílemi již nestojíme na dlažbě, půda pod nohama zmizela, strašlivá tlačenice zdvihla nás, a vydáváme se naději, že vyvázneme se zdravými žebry.

Konečně se kdesi po straně otevřela ulice volnější a neodolatelný proud lidstva vyvrhl nás tam. Na chvíli oddychujeme. Nad našimi hlavami šplhají jacísi lidé na kandelábry a připevňují na dráty přes ulici natažené rakety a jiné náboje ohňostrojné. Úzkost zmáhá se diváka nezvyklého těmto výjevům. Je tu množství starých domů ještě polodřevěných — a večer bude vypalován v těsných těchto ulcích i uličkách ohňostroj!

Prcháme, unikáme, abychom se dostali zase za Rembrandt-plein, kde je jistě přece volněji, neboť nadchází ponenáhlu večer.

Ale tu pojednou v kterési širší ulici hučí proti nám cosi jako bouře. Ne bouře — jsou to lidské zvuky, a rozeznáváme jen jedinou slabiku: „Há—há—hááá—háááá—háááááá—!“ Hučí, řve to proti nám jako vichřice, a teď, když dav před námi na obě strany se rozestoupil, unikaje na chodníky a lípaje se na domy, teď teprve vidíme, co se na nás valí. Je to nový proud lidí v řadách po celé šíři ulice pevně semknutých, pažemi zaklesnutých. Jakoby hnali útokem, poklusem a dlouhými skoky ženou se ulicí. Pán, dělník, dáma, holka pouliční, kominík, hasič, voják, cukrář, policajt, kočí, konduktor, výrostkové chlapci i děvčata, mnozí již bez klobouků, které v tom šíleném reji ztratili, mnohé ženštiny prostovlasé — vše se řítí v nevylíčitelné směsici ku předu. Všichni pevně, křečovitě se drží pod rameny, nebof kdo by padl, nevzchopil by se. A krajnici tohoto letícího zástupu chytají každého, kdo se v čas neuhnul nebo uhnouti nemohl, schvacují ho za rameno — a není mu pomoci, musí prodloužiti tuto falanx a běžeti s nimi.

Prcháme ke zdi domovní, možno-li, do nějakého výklenku. Šlapeme jiným na nohy, jiní šlapou po našich, nikdo toho necítí, nikdo se neomlouvá. Jen abychom nebyli taky popopadeni. Neboť nikdo neví, kde tento hon se zastaví a zda by mu plíce stačily.

Desatero, dvacatero takovýchto sekmnutých řad letí mimo nás jak bouře, pláštíky a závoje vlají, účesy žen rozplétají se, klobouky a čepice padají s hlav, nikdo toho snad ani necítí. A za nimi řady nové a nové, a „háá—hááá—hááá!“ hřmí jak orkán ještě v dáli. Až tito nadšenci se unaví a kdesi v davu se rozplynou, vyvstanou za nimi běhouni noví a noví a zachvátí kde koho cestou potkají. Vše vypadá, jakoby život byl vyvrácen z obvyklých kolejí svých a jakoby dnešek snad byl dnem posledním. Celé město je jak ve varu, všady to kypí a šumí a hřmí. Kdesi jakoby byla nevyčerpatelná, tajemná záloha lidstva, která stále vysílá nové spousty účastníků do ulic.

S večerem lidí na všech prostranstvích až černo, celý Amsterodam snad je na nohou kromě starců a neduživců, kromě nemluvňat a chorých. Divíte se, že v tento den taky vyjíždějí vlaky, že se pracuje na poštách a na telegrafech, že je vůbec nějaká služba kde v úřadech. Nic divného by nebylo, kdyby každý praštil prací svou a povinností a připojil se k rozjařenému množství. Připadáť vám, že i vzduch je zachvácen a všecek se chvěje slavnostní horečkou. Vzpomínáte bezděky na Verneovu „myšlenku doktora Oxe“ a na bodré Kikandoňany.

Ještě jednou se dostáváme na Rembrandtplein. Restaurace „u tisíců sloupů“ již jest zamřížena, a za tímto železným šprlením dívají se hosté a sklepníci na pouliční shon. Mříže již se neotevrou, až snad někdy o půlnoci, a nikdo teď nemůže dovnitř a snad ani tam odtud.

Setmělo se, a teď v těsných ulicích starého města zazářilo na sta a tisíce lampiónů a ohněstrůjci ať z povolání nebo z ochoty vypalují rachejtle. Díváme se na to již jen z daleka, již se neodvažujeme do toho sopečného vření. Chvílemi rozzáří se nad střechami, jakoby je byl už požár zachvátil, ale to jest zapálený bengál, Prskavky praskají, rachejtle syčí, šumná hudba a zpěv utápějí se ve výkřicích rozjařeného množství. Město září tisícerými světly elektrickými a vše vypadá z daleka jako přelud z pohádky.

Již jsme si nakoupili celuloidových nebo plechových jehlic s podobiznou královninou, oranžových kokard, nadívali se, až zrak přechází, naposlouchali, až nervy sluchové pobolívají.

Všady jásot, výkřiky, objímání, připíjení.

„Ať žije královna! Ať žije Viléma!“

Chtěli jsme přečkati všechny tyto živelné výbuchy, dočkati konce, avšak nebylo lze pro únavu dne. Nebof téměř od rána jsme byli na nohou. Tedy někam v ústraní, kde bychom odpočali. A došli jsme daleko od středu města, do vinárny kdesi v nové čtvrti, mezi domy zbrusu novými, jejichž průčelí z malých šamotek jsou všechna stejná. Tam jsme usedli ve společností Holanďanů. Ale arci klidu nebylo. Proudem teklo víno i pivo, stolovníci připíjeli a objímali se, a ze zadu řval obrovský orkestrion, a když ten umlkl, přisedl kdokoli ze stolovníků ke klavíru v koutě a hrál, ostatní pak zpívali k tomu. A přicházeli stále noví hosté, páni a dámy, a zasypávali nás spoustou konfetů a metali po nás kotouči úzkých pásek nekonečného pestrého papíru, odcházeli a přicházeli jiní s plnými kapsami nových konfetů, až jsme jich měli plné hlavy a až jimi byla podlaha nadobro poseta.

Je dávno po půl noci. Kráčíme k dočasnému domovu svému kdesi ještě dále v nové té čtvrti. Ve mnoha příbytcích ještě jsou okna ozářena. Zaznívají klavíry, na záclonách oken rýsují se stíny tančících. Blížíme se k domu, jehož okna v patře jsou otevřena a do vlahé noci řinou se zvuky „malé Číňanky“, při nichž společnost křepčí. Zvuky dozněly, páry dotančily, ozývá se tleskot. Neoddáváme. Noční ta scéna tak se nám líbí, že taky tleskáme z dola ulice. Pojednou dvéře pokoje se otevrou a na balkon vyhrnulo se několik dam v plesovém úboru.

„Výborně, výborně!“ voláme vzhůru.

Třeba nerozuměly, chápají smysl a zvučný, jasný smích zní k nám dolů a v zápětí tomu pozev: „Pojďte nahoru, pánové!“

A již se za damami objevují pánové a zvou nás i ti.

Velmi to lákalo, vidět i v domácnosti holandské kus té oslavy, ale byli jsme všichni příliš unaveni a příliš jsme toužili po lůžku. Poděkovali jsme, provolali jsme jim na zdar a dobrou noc a táhli dále. A ještě za námi zněl perlivý smích paní. A daleko za tím smíchem ještě šuměl do noci zářící, výskající Amsterodam.

Viděli jsme oslavu narozenin královniných a kladli jsme se na lože s tisícerými myšlénkami a vzpomínkami na domov.

Ypsilon.