Nadšení (Gellner)

Údaje o textu
Titulek:	Nadšení
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 343–350 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Když válka na Balkáně začala, bylo všem přátelům Slovanstva poněkud krušno. Vědělo se, že Turecko může postaviti do pole půl druhého milionu vojáků – branná moc všech čtyř balkánských spojenců dohromady nečinila než 900.000 mužů. Turecko mělo válečný poklad 500 milionů korun, spolčené státy kromě Řecka neoplývají penězi. V zádech Bulharů stojí Rumunsko a mezi ním a Tureckem byla sjednána jakási vojenská smlouva. Nenávist vládnoucích kruhů v Rakousko-Uhersku proti Srbsku je obecně známa. Německo vyslalo nejlepší své důstojníky, aby Turkům vychovali zdatnou armádu. Itálie uzavřela se sultánem mír. Francie a Anglie nepřály osvobozovací válce balkánských Slovanů, obávají se nepokojů ve svých mohamedánských osadách a mají strach o miliardy zapůjčené Turkům. Taky Rusku se do ničeho nechtělo. V černomořském ruském loďstvu bylo odhaleno rozsáhlé spiknutí a po Polsce byly rozšiřovány letáky vyzývající lid ke vzpouře. Byla oprávněná obava, aby to nedopadlo jako za rusko-japonské války.

A přes všechnu nepřízeň osudu slovanští bojovníci dobývali skvělých vítězství a vyznamenali se chrabrostí v dějinách poskrovnu vídanou. Bez povelu vrhali se v dešti nepřátelských kulí na nepřítele a útočili bodákem. A matky byly pyšné na syny, kteří padli pro vlast.

Vojenští páni měli novou látku k rozhovorům.

Svitla jim konečně pravda, že nestačí, když ochotný parlament povolí nováčky a peníze, ale že je také třeba dobré vůle a nadšení vojáků.

Je hodně rozšířeno mínění, že voják, když se ocitne v ohni, ztratí jaksi rozum, udělá se mu červeno před očima a lidský dravec vrhá se krvelačně na nepřítele. Tohle líčí taky Machar, myslím v Tristium Vindobona, v malém obrázku z manévrů. Ale jen u trochu chytrých lidí je to, aspoň o manévrech, výminečný případ. Viděl jsem taky mladé hochy, jak na sebe slepými patronami zuřivě stříleli na vzdálenost desíti kroků. Ale byli to ti nejhloupější od celého pluku.

Rakousko tedy potřebuje ideálů. Ideálem může býti stát sám o sobě, je-li po něm něco. Ve Švýcarsku bydlí tři národnosti, a všichni občani jsou přece jen hrdi na to, že jsou Švýcaři, a nenapadne nikomu šilhat za hranice a se kočkovat. Ale Švýcarsko je svobodná země, žádná národnost není utlačována a žádná povyšována na úkor druhé.

Způsob, jakým naše mocnářství vtlouká svým národům ideály, je velmi zajímavý. Ministr spravedlnosti dělá si ze spravedlnosti posměch a podle něho věrně se řídí městská rada vídeňská a jiné menší samosprávné sbory a úřady v uzavřeném území. Slováci jsou docela bezprávní ve své zemi, v Chorvatsku absolutismus – duše drahá, co si přeješ ještě?

Kromě toho se na vojně vychovávají také jednotlivci s obzvláštní péčí na nadšené bojovníky.

Zkusil jsem to na vlastní kůži. A panuje při tom systém, který je tureckému velice podobný. Turci stavěli do prvních řad křesťany. Chuďasové byli sice postříleni, ale Turci přece bitvu prohráli. U nás, čím se komu chce méně sloužit, tím mu nastane delší trápení.

Tak na příklad nazarénští sektáři, kterým víra zakazuje nosit zbraň, kteří jsou však ochotni obléci císařův kabát a vykonávat jiné práce na vojně. A u pluku je tolik lidí, kteří nic nedělají a kteří zůstanou bez vojenského výcviku! Znal jsem i četaře, který na povel se nedovedl ani otočit. Nazarén však putuje z pevnosti na pevnost a z žaláře do žaláře. Získá tím armáda, dá-li se konečně takový člověk obměkčit a vezme pušku do ruky?

Těchto dnů prošla zase novinami zpráva o kandidátu inženýrství Borkovi, známém z loňského antimilitaristického procesu. Jako dobrovolník u námořnictva byl pohnán před soud pro politická provinění, spáchaná, dokud ještě vězel v občanských šatech. Byl odsouzen. Nyní pozbyl jednoročního práva a musí rukovat na tři leta, ačkoli je nemocen. Neznám Borka osobně, ale kdyby to bylo možno, rád bych se dnes zeptal tohoto těžce stíhaného člověka: Kamaráde, až to půjde do tuhého v našem mocnářství, budeš taky bez povelu v dešti kulí útočit bodákem?

Můj přítel z bouřlivých dob mladosti spisovatel Fráňa Šrámek dostal od vojenského soudu za nezabavenou básničku, kterou napsal, než rukoval na cvičení, asi šest neděl. Sešel jsem se nedávno s vojenským pánem, který při jeho odsouzení v Českých Budějovicích tehdy byl, a řekl jsem mu: „Jak jste mohli provést podobnou nezákonitost?“ Dostal jsem na to následující odpověď: „Když máme jednou v rukou takového anarchistu, tak se na něm hojíme.“ A nyní, přátelé, představte si Fráňu Šrámka s puškou, jak táhne na Srby nebo třeba jen na Italy!

Nadávání a bití je sice dnes u vojska zapovězeno, ale stává se, že panu hejtmanovi vyhrkne časem slovíčko z úst, třeba na adresu starého záložníka, otce rodiny. Nechci se zabývat zajímavou psychologickou záhadou, proč takové slovo nevolky vypuštěné najde si vždycky svůj terč v podřízeném a nikoli v představeném neopatrného pána. Jisto však je, že bychom stěží u nás uviděli důstojníka a prostého vojáka s venkovským lidem tančiti kolo, jako to dělají srbští junáci.

Mezi důstojníky a naším mužstvem zeje nepřeklenutelná propast. Důstojník nemá navštěvovat místnosti, kam chodí i prostí vojáci, nerci-li seděti s nimi u stolu. Tuto věc kladli nám již jako jednoročním dobrovolníkům naši představení na srdce.

Jakým způsobem dávají někdy důstojníci mužstvu najevo své pohrdání, toho pěkným dokladem je následující episodka: Měli jsme u setniny jako velitele starého nadporučíka. Pak byl u nás jako účetní setniny četař, Němec, ale hodný člověk. Kdysi jsem seděl ještě sjedním kolegou dobrovolníkem u vozu našeho markytána ve vojenském táboře v Benátkách. Pili jsme pivo a bavili jsme se s černou Ankou, markytánovou sklepnicí.

Pro tento přečin, žejsme na ulici mluvili s bytostí tak nízko společensky stojící, šli jsme druhého dne k raportu. Plukovní lékař, když šel kolem černé Anky, taky ji rád štípnul do brady, ale raději jsme to ani neuvedli na svou omluvu. Nadporučík, náš milý představený, spustil na nás dlouhé kázání u přítomnosti zmíněného našeho účetního četaře. Mezi jiným plavil: „Chová-li se takovým způsobem sprostý chlap, jako je třeba tady četař, nic na tom nezáleží. Ale vy, kteří si říkáte inteligenti a chcete se stát důstojníky?!“ Mimochodem řečeno, byl onen četař náhodou o hodně chytřejší než náš nadporučík. Aspoň podle mého skromného úsudku.

Dávno před balkánskou válkou na plňovalo mou duši pochybami vykládání vojenských odborníků, kteří říkali: „Co pak nám na tom záleží, s kým sympatisujete a jdete-li rád nebo nerad? Ve válce musíte jít, jak se vám povelí, a kdyby vám napadlo neposlechnouti, stojí za každou četou šikovatel se služebním revolverem v ruce, a než se ohlídnete, máte fazoli v hlavě.“

Kdo si všiml, jakou práci to dá, vyvést o manévrech mužstvo z lesa, kde jsou černé jahody nebo houby, ten již pochopí, že by se lidská vůle neměla nikdy podceňovat. Postranní hlídky, kterým nezáleží na osudech pluku, mohou sejít na pohodlnou cestu, než by se plahočily po polích, a mohou v uctivé vzdálenosti kráčeti za svými druhy. Čteme o srbských vojínech, kteří zranění střílejí a pokračují v pochodu. K tomu je nemůže nikdo nutit. A když voják si trochu předčasně sedne do příkopu a řekne, že nemůže dál, taky mu nelze hlavu utrhnout.

Jak hrozné jsou tyto pochody, nemá-li člověk pro ně jiného důvodu než: bylo rozkázáno, musíš! Člověk je nevyspalý, má zkažený žaludek, únava stlačuje všechny rozumové schopnosti, a nohy bolí. Vysmívavý hlas ti praví: Kdyby ti někdo zaplatil sta a sta, dělal bys tohle? A vidíš, jde to!

Konečně dokonale otráven zrychlíš krok, předběhneš své druhy a hlásíš hejtmanovi, že musíš vystoupiti. Vyhledáš si tichou skrýší, počkáš, až poslední čety tě minou, a pak se protáhneš na zelené mezi. Svobodo, svobodo! A někdy jede kolem selský vůz nebo markytá nova kára, přisedneš si a jedeš jako velký pán.

Druhého dne musíš k lékařské prohlídce, neboť jsi přišel za svým plukem o několik hodin později. Vlézt do tebe nemohou, aby nade vši pochybnost prokázali, že jsi včera bolení břicha neměl. Za to dostaneš slušnou dávku opia, jen tak na lžičce bez cukru, že ihned vrhneš.

Dělají s tebou páni to i ono, sám zpravidla nevíš, co. Pamatuji se na noční cvičení, kdy mne a ještě jednoho muže zavedl šikovatel kamsi doprostřed rozmoklých hrud, ukázal mi, odkud až kam mám pozorovat krajinu, a odešel.

Byla studená noc, chvílemi pršelo. Půda byla úplně rozmoklá, takže nebylo lze ani si sednout. Třásli jsme se zimou, únavou a ospalostí. Tu jsme spatřili před sebou černé řady, které pomalu se vynořovaly ze tmy. „Běž, chceš-li,“ řekl jsem kamarádovi, „a řekni hejtmanovi, že je před námi nepřítel, aspoň půl setniny. A uvidíš-li tam babu, kup trochu kořalky a housky.“

Šel. Když se vrátil – bez kořalky a bez housek! – ptám se ho: „Řekl's hejtmanovi?“ „Řekl.“ „A co hejtman?“ „Nic, kývnul jen hlavou.“

Nudili jsme se strašlivě. Abychom si rozproudili poněkud krev, trhali jsme se stromů nezralé švestky a házeli jsme je na nepřátele, kteří leželi poněkud níže než my. Několik mužů z protivné stany se rozeběhlo za námi. Utekli jsme, za chvíli však jsme se vrátili a pokračovali ve střelbě nezralými švestkami. Tato zábava trvala až do svítání. Tu jsme v zásvitu probouzejícího se dne ku svému podivení zpozorovali, že před námi neleží nepřítel, nýbrž naše strana, jak bylo vidno z bílých pásek kolem čepic. Ztratili jsme se tedy co nejrychleji.

Mohli jsme stejně zmizet o hodinu dřív nebo později, nikdo by si byl toho nevšimnul. Kromě toho k smrti unavení lidé nebojí se o svobodu ani život. Stanou se lhostejnými ke všemu. Nevede-li je myšlenka na vítězství, usnou kdekoli, v ohni i na hlídce – jako se denně přihází na manévrech.

Jak blahodárně působí na lidi jakákoli myšlenka, lze pozorovat již z toho, kterak málo mužů padne při pochodu vsí nebo městem. Tu každý vypíná prsa a dívá se po oknech a zápražích, kde se objevují mladé dívčí zjevy, a ztrhaná, zaprášená tvář nutí se k úsměvu.

Leželi jsme několik dní v malém městečku v horách, dvacet nás bylo ubytováno v malém přístavku. O mé přítomnosti dověděla se dcera tamějšího evangelického faráře, kterou jsem znal. Byla žačkou umělecko-průmyslové školy. Vyhledala mě. Chodili jsme spolu po dědině a potkávali jsme také naše důstojníky.

Pan farář dostal také několik důstojníků na byt. Hostil je, a oni mu slibovali, že mu pošlou konservy, knihy, pohlednice, co kdo chtěl. Při tom se dvořili dcerám a napomínali mou známou, aby se mnou nechodila, že jsem anarchista. Ostatně jsme šli brzy zase dál, poslal jsem slečně pohlednici, ale na konservy, knihy a pohlednice svých hostů-důstojníků čekala páně farářova rodina marně.

Už při písničce, jde-li od srdce, kráčí se lehčeji. To vědí také důstojníci a pobízejí při pochodech mužstvo ke zpěvu. Ovšem není písnička jako písnička.

Byli jsme od českých pluků přidělení do dobrovolnické školy u německého pluku. Tak polovička nás tam byla Čechů. Šikovatel česky neuměl, většina německých kolegů také ne. A tak jsme si někdy zazpívali při pochodu „Šestého července“. A podle účinku této písně mohu jen tak slabě soudit, jak se asi Bulharům a Srbům jde při zvuku národní hymny.

Srbští vojíni zdraví všude nadšeně svého krále. Vědí, že již jeho děd bojoval s nimi za svobodu a Petr sám bil se v Bosně. A tu maně vynořuje se mi obraz od nás. Táhli jsme v manévrech kolem pahorku, a s něho na bílém koni vysoký vojenský hodnostář shlížel na nás. Měl zlatý límec, červenou prouhu na kalhotech a bílý dlouhý knír. A jak tak jdeme mimo, povídá nám: „Brave Soldaten!“ Na pluk po většině český nemohlo to ovšem příliš působit.

A tak přemýšlím-li kdy jsem viděl naše vojáky nejnadšenější, musím se v myšlenkách vrátit až k velikým císařským manévrům v roce 1904 nebo 1905. Leželi jsme vjižních Čechách kdesi u lesa. Zakázali nám všechny projevy, až se odtroubí. Přes to však, když hoši uslyšeli hlas trubky, tleskali a padali si do náručí. „Půjdeme domů!“ „Zase rok pryč!“ „Ještě 365 dní!“

Rakousko nemá ideálů. Snad by nějaké našlo, kdyby hledalo. Aspoň spravedlnost, měření všem týmž loktem a trochu úcty k rozumu. A nemohu se zbavit myšlenky na inženýra Borka, jehož křížová cesta není dosud skončena, a na ostatní mladé lidi, kteří hynuli v rozpuku života, opuštěni všemi, poněvadž snad nedovedli moudře mlčet tam, kde je to nutno.