Nadějný čekatel kriminálu
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nadějný čekatel kriminálu |
| Podtitulek: | (Zločin krádeže a zločin utrhání na cti.) (Před porotou.) |
| Autor: | Ignát Herrmann (jako —on) |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 28, č. 186. s. 3 a č. 187. s. 5 |
| Vydáno: | 06. a 07. 07. 1888 |
| Licence: |  PD old 70 |
Dvéře porotní síně netrhnou se tento týden; jedna zvrhlá duše vchází za druhou do pochmurného, nízkého a těsného sálu, aby vyslechla ortel za své nekalé činy, a opouští židlici pro obžaloveného jen, aby učinila místo novému čekateli žaláře. Patero líčení ustanoveno bylo na tento poslední týden třetího období porotního, a jsou to samé zajímavé případy, nejzajímavější této periody — ač jim neradi přikládáme tento přívlastek: čím zajímavějším je kriminální případ, tím hůře pochodila mravní hodnota člověka. Je nás daleko, ozdobovati zlé, nemravné činy zločinců romantickými přívěsky, psáti kriminální novely; tato kriminální romantika bolí společnost a pachatelům zlého dostává se nezasloužené pocty, soustruhují-li se z nich »hrdinové«, byť i hrdinové historií žalářních. A krom toho: vinníci, kteří právě v tomto posledním témdni předstupují před porotu, nebyli dohnáni ke svým zločinům neodolatelným nějakým pudem, nebyli nuceni nouzí, neoctli se v nijakém tragickém sporu s panujícími názory a zásadami společenskými, nikoli. Všichni spáchali naprosté, zavržitelné zločiny, pro něž není omluvy, všichni hřešili proti právu a spravedlnosti skandálně, z pohnutek prasprostých. Bídní to hrdinové románů!
Dnes dopoledne pohnáno před soud porotní nadějné kvítko, výrostek jedva do života vstoupivší, jemuž práce poctivá páchla čertovinou a kterýž dopustil se zločinu, aby se jednou výborně poměl — dle svého názoru — prostě proto, aby si vyhodil z kopýtka. Je to František Hartmann, 22letý, v Chotči u Nové Paky rozený, též tam příslušný kovářský tovaryš, před tím zachovalý. Je obviněn ze zločinu dvojího a ten druhý jeho skutek je věru horší prvního.
Hartmann byl od 20. dubna t. r. v práci u kovářského mistra Jana Žáčka v Liboci. Dne 2. dubna odešel z domu, řka, že jde do Dubče. Vrátil se o polednách, poobědval a vyšed po jídle někam do vesnice, navrátil se ke třetí hodině. Mistrová Theodora sešla dolů štípat dříví a Hartmann osamotněl v bytě s děckem as 3/4 roku starým. Asi o půl čtvrté odešel z bytu Žáčkových a — více se nenavrátil.
Toho dne večer, když manželé Žáčkovi domů přišli, nemohla mistrová otevříti stolek, který vždy býval zamčen, ač otevírala klíčem příslušným. Zavolala muže, kterýž seznal, že zámek je nějak porouchán a otevřel jen s velkou obtíží. Nenapadlo mu však nic a pokládal věc za nahodilou. Když druhého dne Hartmann do práce nepřišel, bylo to Žáčkové nápadno, i otevřela opět stolek a spozorovala, že zmizela odtud dělníkova pracovní knížka. Zavolala muže a pronesla k němu: »Že nás ten Hartmann okradl!«
Jan Žáček prohlédl zásuvku stolu a naleznuv desítku, dva prsteny a hodinky stříbrné, jakož i vida, že na svém místě leží také vkladní knížka české spořitelny na 470 zl., byl upokojen. Nenapadlo mu ovšem, aby se do knížky podíval. Ale ani později, když Žáčkova dočetla se v denním listě, že jistý kovářský pomocník, Fr. Hartmann, vybral ze stolku mistra svého 400 zlatých — a zprávu manželi svému oznamovala — nevěřil tomu Žáček a zvolal: Kdybych já měl čtyry stovky doma — — !
Až najednou napadlo mu nahlédnouti do knížky a tu shledal k nemalému zděšení, že dne 2. dubna vybráno z vkladu 400 zl.
Věda z novin, že Hartmann je již v rukách soudu a že se ke skutku přiznal, neučinil ani trestní oznámení.
Zatím staral se Hartmann, aby peněz lehce nabytých právě tak lehce pozbyl. Pobyv dne 2. dubna v hospodě »na Mariánce« až do rána odebral se 3. dubna do Prahy, kde si koupil hodinky s řetězem za 44 zl., revolver za pětku, šaty, klobouk a boty, a zanechav prý věci ty na kovářském herberku odejel téhož dne do Jičína, kdež si koupil opět za 31 zl. šatstva, za 9 zl. košil a koženou zástěru. Potom jel do Ostroměře, do Hořic, do Milovic, Klenic a do Sadové, kdež za ukradené peníze hodoval a mnoho cizích lidi častoval. Dne 8. dubna zajel si do Prahy pro věci na herberk, vrátil se dne 9. dubna do Jičína, zajel opět do Ostroměře a Hořic a konečně nastoupil práci u kováře Novotného v Klenicích.
Tímto jednáním, hlavně však vychloubáním se, že má 300 zlatých, upozorněno na něj četnictvo hořické, pátralo po něm a jsa dopaden v Klenicích, byl zatčen, při čemž u něho nalezeno již jen 90 zl., krom toho hodinky, nabitý revolver, obleky a mimo jiné trety i paklíč, kterýž — jak později seznáno — dobře se hodil ke stolu Žáčkovu, v němž ona spořitelní knížka byla schována. Od okamžiku, kdy byl zatčen, vypřádal Hartmann nekonečné pásmo výmluv a lživých udání. Četnictvu v Hořicích tvrdil nejprve, že peníze, které má a měl, pocházejí ze spořitelní knížky, kterou prý nalezl. Později si to rozmyslil a doznal, že svému mistru Žáčkovi v Liboci dne 2. dubna ukradl z neuzavřeného stolu z obnosu 500 zl. část čtyř set v samých pětkách a utekl. U okr. soudu hořického dne 12. dubna — tedy den po svém zatčení — nevěděl Hartmann více, mnoho-li peněz vzal, neboť tvrdil, že prý ho Žáček vyzval, aby si hledal jinde práci a tu on — chtěje si pomoci — v pondělí velikonoční odpoledne ze šuplíku vzal peníze, prý přes tři stovky, v samých pětkách, a k tomu svou knížku. Peníze prý nepočítal, nevěděl prý, kolik vzal. K tomu však dodal, že čeledín u Kubrů, jistý Václav, ke krádeži ho navedl. Ale toto své tvrzení později odvolal a také onen čeledín, Václav Krajský, seznal, že s Hartmannem ani nemluvili.
Byv pak dodán zemskému trestnímu soudu, překvapil jej Hartmann pojednou sensačním udáním. Při výslechu dne 27. dubna oznámil totiž, že mu bylo nápadno, kterak mistr jeho pokaždé v neděli dopoledne v uzavřené kovárně sám pracuje a jeho — Hartmanna — pryč posýlá; i vstoupiv prý jedné neděle náhle do kovárny, viděl prý, že má mistr v jakémsi hrnečku roztavený kov a v nikách jakýs nástroj na spůsob kleští, na konci sploštělých a na té ploše dírkou opatřený.
Podruhé v neděli — vpadnuv opět náhle do kovárny — pozoroval prý, že Žáček lije z hrnečku do oněch kleští roztavený kov. Na otázku, lije-li kulky, prý mistr přisvědčil.
Téhož dne odpoledne dal prý mu mistr při výplatě zlatník, na němž scházel nápis na okraji (viribus unitis) a Hartmann, upozorniv na to, dostal prý jiný zlatník. Při stejném kutění přistihl prý mistra Žáčka také potřetí v neděli. Ale později, hledaje, nemohl prý se v kovárně dopíditi ani oněch sploštělých kleští, ani hrnečku, a teprv po dlouhém hledání nalezl v komíně ve zdi, as na loket vysoko, dva hřeby, na nichž byly zavěšeny ony kleště.
Prohlédl je, a co shledal? Sploštělé konce kleští byly prohloubeny a na každé straně byla rytina: na jedné polovičce hlava císařova, na druhé rytina orla, krom toho nápisy jako vůbec na zlatníku. Nyní prý byl jist věci, kterou dosud jen tušil: že totiž mistr Žáček robí falešné zlatníky. Okázal prý svůj nález mistrovi řka: To jsou divné kulky — to jsou zlatníky! — a hrozil prý, že odejde, načež prý mistr prosil, aby neodcházel, že u něho může být léta, aby mlčel, že mu něco dá.
»Co?« tázal se Hartmann. A tu mistr řekl, že má spořitelní knížku na 470 zl., z té že si může vybrat 400 zl. Vydal prý mu také knížku, on — Hartmann — vybral prý si svoje 400 zl. a knížku vrátiv, vzal si ze stolku čelední knížku a odešel.
Skutečně následkem tohoto darebáckého nařknutí zavedeno vyhledávání soudní ohledně oné fabrikace falešných zlatníků Žáčkem, ale obvinění Hartmannovo objevilo se bezdůvodným, vymyšleným, vylhaným.
Žalován je tedy nejen důvodně pro zločin krádeže, ale i pro zločin utrhání na cti.
Soudu porotnímu předsedá rada zemsk. soudu pan Švorčík (votanty jsou pp. rada Šindelář a sekretář Kafka). Žalobu státního zastupitelstva zastává p. adjunkt Srp. Obžalovaný Hartmann jest malé postavy a předstupuje v úzkých spodkách, zapuštěných do vysokých bot, pečlivě vyleštěných.
Po přečtení obžaloby a na otázku předsedovu odpovídá, že je vinen dle žaloby a vyznává se z krádeže knížky úplně. Že přelhal četníky a vyprávěl jim o původu peněz něco zcela jiného, vysvětluje tím, že věděl, že ho četníci souditi nebudou a k čemu jim tedy má povídat pravdu!
Měl prý na ně vztek, že z něho chtěli vyznání vytáhnouti násilím. Odvolává dále tvrzení, že by ho byl ke krádeži naváděl čeledín Kubrův a přiznává, že obvinění mistra Žáčka z padělání falešných zlatníků je vymyšleno. Poradili prý mu to spoluvěznění v separaci v Hořicích, aby se tak vymluvil. Toto udání opět činí dojem lži a zdá se, že mu to poradili teprv »kamarádi« v pražské věznici.
Mladý človíček je kovářský tovaryš František Hartmann, ale nikterak nebyl zaražen zjevem soudu a celého řízení, ač se v těch místech octl poprvé.
Vyfintil se k závěrečnému líčení svému, vycídil pečlivě vysoké krčenky, oblekl stojatý límeček a učesal se pilně, jakoby šel do zábavy. A dle chování jeho se zdálo, že očekává pro sebe výsledek velice příznivý, i v hovoru jevila se neobyčejná na jeho stáří smělost a sebevědomí. Bylo patrno, že tříměsíční téměř vazba a obcování s důstojnými soudruhy v separacích věznic měly obvyklý svůj účinek; přicházel do porotní síně připraven, nezaleklý a nejevil také pražádnou lítost nad svým skutkem. Politováníhodný člověk, netušící, kterak snad čin jeho a včerejší líčení rozhodly o celém jeho dalším životě a to velice smutně rozhodly; neboť pobyt v žaláři, který mu vyměřen, dokoná asi zkázu jeho mravní.
Jak jsme již ve včerejším listě odpoledním oznámili, přiznával se Hartmann bez obalu ke krádeži spořitelní knížky a ke zločinu utrhání na cti, kterého se dopustil na mistru svém, doufaje, že tak sám trestu ujde.
Na otázku předsedy, proč se krádeže dopustil, počal zcela drze vysvětlovati čin svůj obviňováním mistra z nelidského s ním nakládání, bídnou mzdou a ještě prý horší stravou.
Slavný soude, já se tam měl náramně špatně! Mistr mně platil zlatý třicet krejcarů týdně a to mě honil od rána od pěti do večera do devíti po kovárně, abych se mu udřel. A strava také za nic nestála. K večeři mi dali trochu ohřívaného kafé od rána — co mistr sám pil pivo a jedl cerbuláty — kam pak mně to mělo stačit na takovou těžkou práci. Já bych rád byl vypověděl, ale měl jsem z něho strach, protože mi jednou povídal, jak mu jedenkráte chasník dával výpověď a jak on ním praštil, až mu kus zástěry a kabátu v ruce zůstalo. Bál jsem se tedy, aby mně taky něco neudělal. Tak jsem čekal, až jen bude trochu tepleji, abych odešel, a to jsem chtěl udělat bez výpovědi, abych s ním neměl žádnou mrzutost. No a o těch svátcích, když jsem byl nahoře v sednici sám, viděl jsem, že je stůl otevřený a věděl jsem, že je tam moje čelední knížka. Tak jsem šuplík vytáhl a ona tam byla knížka ještě jedna. Vzal jsem obě — ani jsem nevěděl, co v té druhé je. Teprv cestou do Prahy jsem viděl, že je to knížka na peníze a myslil jsem si, že si asi stovku vyberu. Pak mně napadlo, abych si vzal raději více a vybral jsem čtyry sta a knížku jsem dal zase na místo a odešel jsem. On chtěl, abych mu dřel v kovárně ještě v neděli — já si myslil, že toho za těch pár krejcarů je za šest dní dost.
Předseda: Ale manželé Žáčkovi tvrdí, že šuplík u stolu býval vždy zamčený a že jste se do stolu dostal paklíčem?
Obžalovaný: To je lež! Klíč tam byl u šuplíku!
Předseda: Ale vždyť se u vás nalezl paklíč skoro zcela nový, který se k tomu zámku dobře hodí. K čemu jste ho měl?
Obžalovaný: To jsem dělal jednomu kamarádovi ke kufru, ten jsem nedělal ke stolu. Jak pak jsem mohl vědět, jaký klíč k tomu mám udělat?
Líčí pak, jak si po krádeži kupoval oděv, revolver a jak jel pak se podívat na všecka místa, kde dříve pracoval; patrně proto, aby se okázal, jaký fešák se z něho stal — za cizí peníze.
Předseda: Proč pak jste si kupoval revolver? Jaký účel to mělo?
Obžalovaný: Já v tom měl vždycky zálibu, tak jsem si ho koupil, když jsem měl peníze…
Předseda přechází pak k vylhanému udání Hartmannovu, jimž obvinil mistra svého z padělání zlatníků.
Tuto věc pojímá obžalovaný náramně lehce. Poradili mu to prý kamarádi ve věznici hořické, aby se z toho sám vysekal. Myslil prý, že bude trestu prost, když řekne, že dostal peníze od mistra za mlčení.
Předseda: A nepovážil jste při tom, do jakého nepříjemného postaveni, do jaké hanby uvádíte svého mistra, když ho z takového skutku obviňujete?
Obžalovaný: E dyť to nebylo pravda!
Předseda: Ovšem, ale to soud nemohl vědět a proti Žáčkovi zavedeno pátrání a bylo u něho hledáno — ovšem, že se tam nic nenašlo.
Obžalovaný (drze): Jakpak se tam mohlo něco najit, když to nebylo pravda!
Svědek mistr Žáček ovšem nečinil dojem penězokaze a také z něho »ty falešné zlatníky nekoukaly«, jak poznamenala jeho žena. Aniž na něm bylo vidět, že by se svým chasníkem nějak nelidsky byl jednal. Je to muž neúnavné práce, který se dře od rána do večera, aby na živobytí vydělal a několik krejcarů zachoval.
Mistrová Žáčková svědčila s velkým rozhořčením a bylo vidět, že by se zle dařilo Hartmannovi, kdyby se jí dostal do ruky.
»Já bych mu oči vyškrábala, milostpane!« povídá rozčileně předsedovi. Tvrdí rozhodně, že býval stolek vždy zamčen a že byl zamčen i tehdáž, když z něho knížka byla odňata.
Také výpovědi ostatních svědků zněly nepříznivě pro Hartmanna, kterýž, jak řečeno, ke všemu se přiznával.
Porotcům dány byly dvě otázky: I. ohledně krádeže, II. ve příčině zločinu utrháni na cti. Porotci přisvědčili na obě jednohlasně a Fr. Hartmannovi vyměřen pak těžký žalář na dobu tří let, 1/4letně postem zostřený.
Přelíčení skončilo o šesté hodině večer.