Na vlně 57 metrů/Válečná píseň

Na vlně 57 metrů
Podivín	Válečná píseň	Bylo jich osm

Údaje o textu
Titulek:	Válečná píseň
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Quener se s námahou prodíral trnitým porostem. Zbývalo asi sto metrů, když mu nízká větev shodila přílbu z hlavy. Být teď v Oránu, Kairu, Monrovii nebo Lagosu, povzdechl si. Pánům z ředitelství se to mluví! Sedí v afrických metropolích, které si v ničem nezadají s nejvýstavnějšími velkoměsty Evropy. Ale ať se jednou vypraví sem, k řece Welle! Quener rozhrnul větve hustého mangrovníku, a co spatřil, mu vzalo dech. Tábor, který ráno opustil, byl doslova rozmetán.

V místech stanů čnějí ze země jen polámané kůly. Bedny s cenným obsahem jsou rozbité a dobrák Rex leží nedaleko vyhaslého ohniště s krvavou pěnou u tlamy. Quener se sehnul a vytrhl dlouhý nůž ze psovy hrudi.

Nemusí dlouho uvažovat, aby poznal, co se zde odehrálo. Tábor byl přepaden! Ale co se stalo s jeho kamarády?

Quener sevřel pevněji těžkou karabinu a ustupuje zpět do pralesa. Obchází tábor. Počíná si nanejvýš obezřetně. Nachází stopy: otisky bosých nohou, otisky kožených podpatků. Neklamné znamení, že přátelé nejsou mrtvi, ale zajati. Objevuje dalšího mrtvého psa. Podle oštěpu v jeho těle poznává, s kým má tu čest. N-Gingové! Divoký, nevyzpytatelný kmen. Quener je klidný a rozvážný muž, ale v tomto okamžiku posílá rozhlasovou společnost do horoucích pekel. Jděte a přineste pro naše posluchače hlasy Afriky! Jděte a nechte tam krk! – Uvědomuje si, že takhle to dříve či později muselo skončit.

Vrací se do ležení. Shledává zbytky zásob. Nahrávací aparatura je zničena. Lesklé kotouče s plechovými pásy nahrávek se povalují u ohniště, většinou zpřetrhány a znehodnoceny. Co práce a námahy je tyhle nahrávky stály!

Po čtvrthodinovém úsilí nachází jen trochu potravin a malý, podlouhlý kufřík. Quener se zasmál.

V té chvíli je už dávno rozhodnut. Stůj co stůj musí osvobodit své tři kamarády. Ví, co je čeká mezi N-Gingy. Má rychlou zbraň. Může se pustit do boje; ovšem jen tehdy, dostihne-li útočníky, než dovlečou své zajatce do vesnice. Proti přesile celého kmene by byl bezmocný.

Z několika řemenů si zhotovuje popruhy a nakládá sporý náklad na ramena. Sehnut k zemi spěchá po stopách. Násilníci netuší, že jeden člen výpravy unikl. Jistě půjdou pralesem zcela bezstarostně.

Tady se tlupa zastavila! Jeden z obutých mužů kulhá! Byl zraněn? Nikoli, Quener se zašklebí a prohlíží si stopy. Brzy nabývá jistoty. Ten, kdo tak často klesá a napadá na pravou nohu, je Adibu; on jediný má v botách cvočky. Je zřejmé, že tak činí úmyslně, aby zanechával zřetelnou stopu. Pokouší se N-Gingy zdržet. Spoléhá na Quenera, že se pustí za nimi.

Quener sleduje stopu už několik hodin. N-Gingové mohou jít daleko, třeba celé dny cesty. Rádi se vypravují i na několikadenní vzdálenost od své vesnice. Jsou to divocí bojovníci. Quener se usměje. A přece se bojí! Koho? Trpasličího kmene! Ano, těch maličkých divochů, co žijí na horním toku řeky Welle, v pohraničí Ugandy. Ačkoli žádný z nich nevyroste více než do chabých 130 centimetrů, jsou velmi obávaní pro své jedovaté šípy. S neobyčejnou přesností a na vzdálenost mnoha desítek metrů je vyfukují z bambusových foukaček. Quener s nimi nemá špatné zkušenosti, dík bohatým darům byla jejich výprava dobře přijata. Právě u trpaslíků získali nejlepší rozhlasové nahrávky.

Se západem slunce poznává, že tlupa není daleko. Stopy jsou stále zřetelnější. Lístky zlámaných travin nestačily uvadnout.

Les končí. Quener pohlíží do rovinatého pruhu, porostlého řídkou trávou. V příští vteřině klesá za nejbližší strom. Na mýtině, v uzavřeném kruhu sedí N-Gingové!

Rychle počítá: patnáct, osmnáct, dvaadvacet mužů. Uprostřed sedí jeho přátelé. Nejsou spoutáni.

Quener usilovně uvažuje. Mám spustit palbu? V karabině je devět, v pistoli šest ran. Zavrhuje tu myšlenku. Vidí, že Adibu pohlíží upřeně k pralesu. Dává mu tiché, nenápadné znamení. Adibu odpovídá, zpozoroval jej.

N-Gingové rozdělávají oheň. Adibu se sklání ke svým přátelům a tiše jim sděluje dobrou zprávu.

Padá soumrak. Dlouho se nic neděje. N-Gingové si bručí jakýsi monotónní popěvek a posedávají u ohně…

Najednou se na kraji lesa ozve šum! Jako by se mnoho lidí prodíralo křovisky. Pak zazní tichem podivné ječení, přecházející v kvílivý halas. Ozývá se válečná píseň nejmenších bojovníků, mužů jedovatých šípů!

N-Gingové strnou. Obávaní trpaslíci jsou nablízku. Je jich mnoho – zpívají válečnou píseň! N-Gingové váhají. Od lesa zafičí nad jejich hlavami několik kulí. Válečná píseň wellských trpaslíků sílí. To rozhoduje. N-Gingové se dávají na zmatený útěk do tmy…

Quener s karabinou stojí u svých osvobozených přátel.

Adibu se chechtá, plácá se do stehen, brunátní smíchem: „To se ti povedlo, Quenere! Pustit nahrávku s válečnou písní wellských trpaslíků!“

„Potom ať někdo říká, že nahrávky pro rozhlasovou společnost jsou k ničemu!“

Muži se smějí a upevňují malý, podlouhlý kufřík s přehrávacím zařízením zpět do Quenerových popruhů.