Na vlně 57 metrů/Napoleon

Na vlně 57 metrů
Souboj	Napoleon	Na útěku

Údaje o textu
Titulek:	Napoleon
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 9-11 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Měli jsme vážné starosti. Obrovské lány kukuřičných polí čekaly na sklizeň, ale nebylo dostatek pracovních sil. Přes hodinu jsem hovořil s panem Piasem o tom, co počít. Jindy v této době bylo na polích kolem sto padesáti dělníků, a dnes? Taková nouze o pracovní síly nebyla už léta.

Věděli jsme, co je toho příčinou.

Nafta! V kraji byla nalezena naftová ložiska. Těžaři platili dělníky dobře, postarali se jim v narychlo postavených vesnicích o zábavu. Kina, hostince, to vše na vzdálených farmách nebylo.

„Jsem zvědav, kolik lidí Santander přiveze. Kdyby se mu podařilo sehnat v městě aspoň padesát lidí, pustili bychom se hned zítra do práce!“

Chápal jsem starosti svého zaměstnavatele.

Odpoledne kolem páté hodiny se objevila v dálce na vyjeté cestě pampy oblaka prachu. Povozy s dělníky se blížily. Hleděli jsme dalekohledem – a byli jsme zklamáni! První vozy jely prázdné. Jen v posledním se kupilo několik mužů, pokud jsem rozeznal, asi šestnáct sedmnáct lidí. Uboze málo.

Ještě nikdy nepřivezl Santander z města takové lidi jako tentokrát. Farmář Pias se ke mně obrátil:

„Převezměte ty lidi, nemohu se na ně ani podívat. Polovička tuláků a polovička darebáků. Teď abychom se báli spát, že se nám do rána ztratí střecha nad hlavou. Všichni ať odevzdají zbraně!“

Posadil jsem se k dřevěnému stolu a zapisoval si nové dělníky. Ke stolu přistoupil muž. Střední, zavalité postavy, asi třicetiletý, značně sešlého zevnějšku.

„Jak se jmenujete?“

Vzhlédl zamračeně, sklonil se nad stůl a štěkl mi do tváře:

„Napoleon!“

„Nechte si své vtipy a nezdržujte. Ptám se vás, jak se jmenujete?“

„Napoleon!“ odsekl tázaný.

Dobrá, napsal jsem do rubriky jméno Napoleon.

„Odkud pocházíte?“

„To je vedlejší. Jsem Napoleon a to vám musí stačit!“

V argentinských pampách se člověk sejde se všelijakými podivíny. Myslil jsem si, že muž chce z jakéhosi důvodu utajit své jméno a původ. Neměl jsem chuť se s ním zdržovat – zůstal tedy Napoleonem.

Konečně jsme přikročili k práci. Dlouhá řada postav zvolna postupovala kukuřičnými poli a ulamovala plody do velkých jutových pytlů. Denně jsem jezdil do polí dohlédnout na postup práce.

„Co to má, prosím vás, tamhle ten člověk na hlavě?“ ptám se dozorce, který mne provázel.

„Ale, to je ten Napoleon! Udělal si z papíru trojhranný klobouk jako Bonaparte. Je to nějaký podivín, s nikým nepromluví celý den ani slovo!“

Asi hodinu po návratu z polí za mnou přiběhl jeden z dělníků a těžce oddychuje ze sebe vyrážel:

„Napoleon! Má pušku, střílí po každém, dozorce Santander zraněn, všichni se rozutekli!“

Dlouho jsme se nerozmýšleli a utíkali ke koním. Teprve na cestě jsem si uvědomil, že nejsme ozbrojeni. Přijíždíme ostrým cvalem k polím. Několik mužů nám běží naproti.

„Dozorce odpočíval, odložil brokovnici a ve chvíli, kdy si nacpával lulku, k němu přistoupil Napoleon, popadl pušku i s nábojovým opaskem a dal se na útěk. Dozorce se rozběhl za ním. Napoleon zatím doběhl k balvanům a zmizel mezi nimi. Když dozorce doběhl až na konec pole, padl výstřel a Santander dostal celý náboj do boku. Chtěli jsme pro něj jít, ale Napoleon hned střílí. Ten člověk se určitě zbláznil!“

Obávám se, že je to pravda a že jsem to měl vědět už dávno.

Odcházíme na konec polí. Vidím dozorce, leží a sténá, volá, abychom mu šli pomoci.

„Zůstaňte všichni zde! Půjdu k němu sám!“ říkám.

Jdu. Už jen několik kroků mě dělí od raněného. Bác! Rána, a broky mi sviští kolem hlavy! Zůstávám stát.

„Napoleone, což mě nepoznáváte? Svého generála? Jdu vám na pomoc!“

Nevím, co mě to napadlo, že jsem vykřikl tato slova, ale účinkovala.

„Pojďte do mé tvrze, generále! Napoleon nezapomíná svých věrných!“ Mezi balvany, s očima horečně planoucíma, stojí nešťastník s papírovým kloboukem na hlavě a s puškou v ruce. Co udělá? Je mi bídně, ale jdu dál. Stavím se před ním do pozoru a vojensky zdravím rukou:

„Hlásím příchod, Napoleone!“

Pozoruji, jak usilovně se snaží myslit. Jeho rty se pohybují, ale nemluví. Vteřiny ubíhají. Konečně první pohyb. Napoleon přistupuje ke mně:

„Věřím vám! Všichni ostatní jsou moji nepřátelé!“

V příštím okamžiku mi odevzdává pušku a v další minutě odchází klidně se mnou. Vedu ho pod paží směrem k farmě, zatímco druzí se starají o vážně raněného Santandera.

Ještě téhož dne jsme předali ubožáka zřízencům důlní nemocnice. Neměl u sebe žádné osobní doklady. Jeden z mnoha ztracených v neznámu!

Snad kdesi v Evropě čeká někdo dopis od otce, bratra či přítele, který se dlouho, dlouho odmlčel. Potom se obyčejně říká: „Zapomněl na nás. Asi se mu v té zlaté Americe dobře daří!“