Na vlně 57 metrů/Mano lidojed

Na vlně 57 metrů
Odměna	Mano lidojed	Chytrý Farguson

Údaje o textu
Titulek:	Mano lidojed
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Havaj – nejnádhernější ze Sandwichských ostrovů, a možná ze všech ostrovů Tichého oceánu. Snad to byla pravda – kdysi. Dnes, kdy Američané obdařili celou Polynésii svou kulturou, civilizací a mnohými ‚vymoženostmi‘ včetně alkoholu, ztratily tyto překrásné ostrovy svůj půvab.

Tak uvažoval Georg Merton, sedě na palubě svého škuneru se svým společníkem Jack Joungem.

Joung a Merton měli zajímavé povolání: byli lovci žraloků. Jejich domovem bylo San Francisko, kam se sjížděli unudění boháči, kteří chtěli zažít nějaké ‚přírodní dobrodružství‘. Právě těmto lidem posloužili Joung a spol. Pořádali výpravy na žraloky.

Vše šlo obvykle podle předem připraveného plánu. Vypravili se do oblasti, kde se vyskytovali žraloci. Tam se uspořádal ‚lov‘. Chytili žraloka, unuděný milionář do něj vrazil harpunu, nechal se několikrát vyfotografovat se ‚svým úlovkem‘ a dostal žraločí čelist jako ‚svoji trofej‘ na památku. Zaplatil pět set dolarů a po návratu do ‚civilizace‘ vypravoval ve svém klubu, jak mu šlo o život, když za tou bestií skočil ‚s nožem v zubech‘ do moře.

Joung a spol. vydělávali slušně.

Obvykle jezdili k ostrovu Minihiki, ale tentokrát si přál jejich zákazník, pan Morison, aby pluli k Havaji.

„Pánové, už se těším. Slyšel jsem, že tamější vody jsou bohaté na žraloky. Ptal jsem se jednoho domorodce, jenže mluvil špatně anglicky. Stále se jen usmíval a říkal: Mano wiki kau haole. Prosím vás, co to vlastně znamená?“ ptal se pan Morison.

Oba lovci se dali do smíchu.

„Mano wiki kau haole? To měl váš domorodec pravdu. Říkal vám: Žralok jí rád bělochy!“

Po tomto vysvětlení milionář zrozpačitěl.

*

Kolem druhé hodiny odpolední se objevil na obzoru cíl cesty, ostrov Oahů. Vesnice domorodých Kanaků stála u samého břehu. Joung, Merton a finančník výpravy, pan Morison, se odebrali do vesnice, aby navštívili náčelníka Kiu Tuo. Po obřadném přivítání a nutných darech, sestávajících z pár metrů kalika a několika liber tabáku, se dotazoval Joung na místa, kde se mano – žraloci nejčastěji objevují.

„Ráno, pane, ukáži, kde bydlí mano – lidožrout. Tři muže a jednu ženu sežrala ta hihimanů pimai – ďáblova ryba. Ty, pane, máš harpunu. Hana paa mano – dostaneš toho žraloka! Moji muži s loďmi pomohou ráno.“

Ráno ve čtyři hodiny byli lovci připraveni. Seděli na palubě a očekávali příchod mužů z vesnice.

„Poslyšte, Joungu, neměl jsem, díkybohu, ještě nikdy co dělat se žraloky, ani jsem žádného neviděl. Nemůže se na lovu nic přihodit?“ ptal se pan Morison, jehož odvaha se začala propadat kamsi do neznáma.

„Milý pane, to se nedá předem říci. Žralok je, abych tak řekl, zbabělý odvážlivec. Stalo se, že připlul k potápěči a zvědavě jej okukoval. Stačilo, aby potápěč vypustil z přilby skafandru vzduchové bubliny, a žralok strachy utekl. Jindy však zaútočí tak dravě, že převrátí třeba i člun. Přijde na druh. Lidožravé jsou pouze tři druhy: žralok stříbrný, modrý a ‚mořský tygr‘. Ta bestie, za kterou se my vydáme, je opravdový lidožrout, jde i po domorodcích.“

„Jak to? Nerozumím,“ vpadl pan Morison Joungovi do výkladu o žralocích.

„Jistě, je to zvláštní. Někteří žraloci nenapadají barevné lidi, zato však bezhlavě chňapají po všem bílém, třeba by to byl jenom kus starých novin.“

Pan Morison mlčel.

Od břehu plulo pět kánoí s plováky, každá se dvěma muži posádky. Kánoe připluly těsně k boku škuneru. Jeden z mužů, statný chlapík, vystoupil a vytáhl na palubu zabitou kozu a velký džber sedlé krve. Tyto věci měly sloužit jako vnadidlo.

Joung dal povel k vyplutí.

Škuner, vedený kánoemi, plul zvolna podél, pobřeží. Moře bylo nádherně průzračné, lovci pozorovali ryby a obdivovali krásu korálových útesů a mořského dna. Asi po půlhodině dostali od mužů ve člunech znamení.

Joung a Merton spustili ze škuneru rybářský člun. Byla to šest metrů dlouhá jola, vyzbrojená na přídi harpunovým dělem, za kterým byla hřídel navijáku se sto padesáti metry ocelového lana. Kovové háky, ruční harpuny, provazy, vnadidla, sekery, to vše bylo účelně rozloženo ve člunu.

Jako poslední vstoupil do joly pan Morison. Fotoaparát na řemínku kolem krku a filmovací kameru v ruce. Oba lovci se na sebe významně ušklíbli. Všichni zákazníci byli stejní, každý si představoval lov jako procházku v parku. Většina se však po skončení výpravy asi v duchu zapřísahala, že žraloka nechce už v životě ani vidět.

„Tam, tam, pane! Mano – velký lidojed!“ zvolal Kanak, stojící na přídi vedle Jounga.

Skutečně. Na hladině se objevila hřbetní ploutev žraloka.

„Pořádný kus! Podle ploutve, řekl bych, dobrých deset metrů dlouhý,“ odhadoval Merton.

Lovci nabodli bílou kozu na velký ocelový hák a spustili vnadidlo do vody. Žralok se zvolna blížil. Joung mírně pohyboval návnadou ve vodě. Žralok, vydrážděn pohybem – zaútočil. U přídě joly se objevila obrovská tlama, která se pojednou příšerně rozevřela a zdechlina bílé kozy zmizela.

Jola se zakymácela a v rozpěněné vodě se převalil žralok v celé své krutosti.

„Harpunovat! Rychle!“ křičel Joung na Morisona. Ten neslyšel.

Držel se jako klíště oběma rukama okraje lodi, vedle něho ležel filmovací přístroj, úplně zapomenut. Joung viděl, že by marně ztrácel čas. Uchopil harpunu, prudce se rozmáchl a vrazil ostří žraloku nad levou prsní ploutev. A teď to začalo!

Žralok, zasažený harpunou na citlivém místě, se pustil na otevřené moře. Hřídel navijáku se počala roztáčet tak prudce, že ji bylo nutno polévat vodou.

„Připravte se!“ velel Joung. „Roztočí-li celý naviják, tak to s námi pořádně trhne. Nemyslím, že se hned tak zastaví.“

Joung začal přitahovat brzdu na hřídeli a jola se dala do pohybu. Žralok táhl člun stále vzrůstající rychlostí po hladině. Kánoe domorodců zůstávaly pozadu. Nastala pekelná jízda. Žralok co chvíli měnil směr a lovci musili vlastními těly vyrovnávat rovnováhu plavidla.

Pan Morison seděl na dně člunu.

„Prosím vás, jak dlouho bude tahle zběsilá jízda trvat? Jak dlouho nás ta bestie bude tahat za sebou?“ ptal se selhávajícím hlasem.

„To je těžko říci, snad hodinu, možná také do večera,“ vysvětloval Joung. „Až se unaví, pak se k němu přitáhneme. Dostane novou injekci harpunou, to ho osvěží a začne jezdit znovu.“

„Jen aby se neobrátil proti nám!“ strachoval se pan Morison.

„To se také stává, ale spíše jen náhodou. Žralok jde obvykle dopředu, nevrací se. Mění směr, pravda, ale táhne. – Podívejte, tam, vidíte? Tam je druhý!“

Opravdu, Joung viděl dobře. Nedaleko harpunovaného žraloka se ukázaly na hladině hřbetní ploutve další obludy.

„Jestli náš žralok krvácí, je možné, že ho ten druhý napadne,“ upozorňoval Merton.

Divoká jízda člunu trvala již hodinu. Zdálo se, že žralokovi ubývá sil. Joung začal otáčet hřídelí a člun se zvolna přibližoval k žraloku.

„Tak, pane Morisone, teď je řada na vás! Až se přiblížíme, řeknu vám a vrazíte harpunu do žraloka. Ale ne lechtat, pořádně přitlačit!“ přikázal Joung rozechvělému Američanovi.

Žralok byl už jen několik metrů vzdálen. Ležel klidně na hladině. Druhý plul necelých deset metrů od svého poraněného druha. Cítil krev a pudově čekal na chvíli, kdy by mohl raněného napadnout.

„Připravte se – teď!“ velel Joung.

Morison nic. Stál celý bledý a roztřesený.

„Tak na co čekáte? Hoďte už tu harpunu!“ křičel Joung.

Konečně se pan Morison odhodlal. Rozpřáhl se – a harpuna se zaryla olivově šedému žraloku – do ocasu! Podrážděná obluda prudkým mávnutím ocasu vyrazila proud vody do člunu. Všichni byli důkladně promočeni. Pan Morison padl na dno člunu, ležel na břiše, hlavu v loktech. Vůdce Kanaků, který zatím lovu jen přihlížel, uchopil mohutnou sekeru a ťal po široké lebce obludy. Voda kolem zrudla.

„Pozor, druhý jde!“

Sotva Joung vykřikl své varování, byl tu druhý žralok. Jeho obrovská tlama se široce rozevřela, ozvalo se dunivé chrupnutí. Z těla raněného žraloka zmizel ohromný kus masa na hřbetě.

Joung skočil k harpunovému dělu, otočil ve směru znovu útočícího žraloka a odpálil. Proud vody vytryskl u těla druhého žraloka, který sebou začal zuřivě zmítat. Jola se znovu rozjela po hladině.

„Ten prvý už šel ke dnu, škoda,“ řekl Joung.

Tentokrát táhl žralok své pronásledovatele směrem ke břehu. Merton s Joungem opět polévali hřídel.

„Je unaven, cítíte, Mertone, spusťte pomocný motor a řiďte loď ke břehu!“

Kanaci byli již na břehu a očekávali příjezd joly. Někteří odvážlivci se přiblížili ke žralokovi a zasekli mu do těla železné háky s lany. Deset mužů táhlo kořist mělčinou na břeh. Žralok byl ještě živý, otevíral svou hrozivou tlamu a občas chabě udeřil ocasem. Kanaci za zpěvu válečných písní tančili kolem bezmocné obludy. Podle svého obyčeje se přitom šklebili a dělali pitvorné obličeje.

Lovci vystoupili na břeh.

Pan Morison se postavil k ubitému žralokovi a opřel se mu o hřbet harpunou.

„Tak to bude dobré. Usmívejte se, pane Morisone,“ vyzýval svého zákazníka Joung s fotoaparátem u oka.

Pan Morison se zašklebil jako starý Kanak.

Na lepší úsměv se toho dne již nezmohl.