Na vlně 57 metrů/Ještě jednou Farguson

Údaje o textu
Titulek: Ještě jednou Farguson
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Tom Farguson? Ale ano, jistě si vzpomínáte na jeho podařené kousky, které mu vynesly po celé Arizoně známou přezdívku ‚Chytrý Tom Farguson‘.

Kraj byl v poslední době klidný, už dlouho se tu neobjevili lidé pochybné pověsti a starý Farguson nosil svůj starodávný kolt spíše ze zvyku.

„Když vezu každý týden výplatu, tak mě ten těžký pytel táhne k jedné straně – no a ta bouchačka dělá protiváhu. Víte, mám stejně do toho kanónu už jen tři náboje a další bych nesehnal po celých Státech…“

Svůj volný čas trávil na lavičce před vchodem do důlní kanceláře. I dnes tu seděl, obklopen hochy, lačnými dobrodružných příběhů starých dob.

„Fargusone, pojďte sem!“ ozvalo se z otevřeného okna. Byl to hlas inženýra Portnera.

Tom rozvážně vstal a za mrzutého bručení chlapců se šoural do kanceláře.

V místnosti bylo několik inženýrů důlní společnosti, a co Fargusona překvapilo – i místní šerif.

„Poslyšte, Fargusone, zítra pojedete do města! Společnost koupila úzkokolejnou dráhu a vy odevzdáte v bance šek na 10 000 dolarů. Víte, co je to šek…? To je takový kousek papíru,“ inženýr ukázal Fargusonovi malý proužek papíru, „a tím se platí jako hotovými penězi. Kdo jej předloží kterékoli bance ve Spojených státech, dostane vyplaceno 10 000 dolarů, jasné?“

Tom vzal cenný papír do ruky, několikrát zkoumavě obrátil a pak jej vrátil inženýrovi.

„Dobrá, zítra odevzdám papírek v bance, večer jsem zpátky a…“

„Počkejte, Fargusone, nebude to tak jednoduché! Tuhle šerif přinesl nepříjemnou zprávu. Společnost, od které jsme koupili dráhu, sdělila policii, totiž… tady šerifu Bentimu, že jeden z jejích bývalých zaměstnanců je v podezření, že se bude chtít šeku zmocnit. Proto – ne, že bychom vás, Fargusone, podceňovali – šerif pojede s vámi. Jistota je jistota!“

„Inu, když myslíte, že bych ten kousek papíru, který ‚váží‘ 10 000 dolarů, sám neunesl… tak ať jde šerif se mnou. Ale ten šek budu mít u sebe já. Dobrou noc, pánově!“

Druhý den ráno Tom převzal od inženýra Portnera šek.

„Dobře jej uložte do náprsní kapsy, Fargusone, a buďte opatrný, ten šek je hotové jmění. Kde máte šerifa Bentiho?“

„Čeká u koní, ale mohl tu klidně zůstat. Takhle pozná i slepý, že vezu něco cenného, když mě doprovází policista,“ zavrčel staroch a s povzdechem opustil kancelář.

Druh vedle druha jedou oba muži silnicí. Ranní slunko příjemně hřeje a ticho ruší jen jednotvárný dusot koňských kopyt.

„Hej, šerife! Zastavte! Zdá se mi, že něco jede před námi…!“ Zastavují. Šerif se nechápavě dívá na Fargusona.

„Slyšíte? Buď je to letadlo, anebo jede proti nám automobil… Je to automobil!“

Teď už bylo vrčení motoru slyšet zřetelně. Od města přijíždělo auto. Jezdci zajeli k okraji silnice; automobil se rychle blížil, brzdy zaskřípěly – stroj se zastavil.

„Haló, šerife, ta vaše hvězda se třpytí, až zrak přechází. A tenhle děda, Farguson, že? Znamenitě!“

Dřív než si šerif s Fargusonem stačili uvědomit smysl těchto slov, hleděli do ústí automatických pistolí.

„Z koní dolů! Žádné řeči, čelem vzad!“ zazněl tvrdý, úsečný rozkaz.

Šerif se zaťatými zuby, starý drbaje se v zarostlé tváři – váhavě uposlechli. Dva muži přiskočili k šerifovi a rychlým pohybem ho odzbrojili. Totéž čekalo Fargusona…

„Jářku, Same, podívej se na ten kanón!“ Smál se jeden z chlapů. „Z toho bych se bál vystřelit,“ a pohrdavě odhodil starý, vysloužilý revolver za sebe do příkopu.

Jiný muž vhodil zbraň šerifa Bentiho do auta.

„Abychom dlouho nehovořili: dejte mi šek, který vezete do banky, dědo!“ rozkázal zrzavý dlouhán.

„Ale…? Tak abychom dlouho nehovořili: já žádný šek nevezu a tady šerif taky ne! Šek se bude předávat až zítra. Asi jste se o den spletli, pánové!“

„Nemluvte nesmysly! Máme zaručené zprávy, že šek bude doručen dnes. Nechtěl bych se dopouštět násilí, rozmyslete si to… Šek dostaneme, kdybychom vám měli rozpárat každý steh na košili a obrátit podrážku bot naruby. Tak rychle! Kde je?“

„Říkám vám, mladíku, že žádný šek u sebe nemám, a jestli věříte čestnému slovu zálesáka ze staré školy – tak vám je dávám. Prohledejte si mne, i tuhle moji zachmuřenou chůvu, ale žádný šek nenajdete. Jestli vás to zajímá, tak my dva jsme jenom návnada. Šek veze do města jeden z inženýrů, asi půl hodiny cesty před vámi.“

„Šéfe, nevěř tomu dědkovi!“

„Tak dost! Jestli vám tady v kraji říkají kraváci ‚Chytrý Tom Farguson‘, tak to neplatí na nás – my jsme z města. Prohledejte je!“

S úzkostlivou pečlivostí jsou oba muži prohledáni. Fargusonův klobouk je obrácen naruby, v mžiku je rozpárána košile, roztrženy boty, kalhoty – i koňskou hřívu prohrábli.

Nikde nic.

„Říkám vám, mládenci, zbytečně se namáháte! Dal jsem vám své slovo, že šek u sebe nemám ani já, ani šerif!“

„Vypadá to, že dědek mluví pravdu – není možné, abychom šek nenašli… Smůla! Same, otoč vůz, snad se nám podaří chytit toho jezdce, co veze šek! Mluv, dědo, jak vypadá?“

„No, jak vypadá… je to mladík v zelené košili a jede na bělouši.“

Řidič startuje automobil.

„Jestli se hnete, střílíme!“

Muži naskakují a vůz se rychle rozjíždí směrem k městu.

Šerif byl první, kdo se odhodlal k činu. Skočil po Fargusonově koltu a napřáhl se k ráně za odjíždějícím autem…

„Hej, šerife, zbláznil jste se? Dejte sem tu bouchačku!“

Farguson mu bere revolver z ruky a šerif se mračí.

„Poslyšte, Fargusone, vy jste pěkný ptáček. V nouzi člověk hodně řekne, ale dát čestné slovo…?“

„A to byste mi křivdil,“ Tom zvedá dobrácké oči k šerifovi. „Já opravdu šek u sebe neměl. Ale teď už zase mám!“

„Nedělejte si ze mne blázny, Fargusone! Copak umíte čarovat? Kdyby tady ten šek byl, tak by ho u vás museli najít, ne?“

„Ne tak zhurta, má milá – chůvo! Čarovat sice neumím, ale umím myslet na zadní vrátka, tak je to. Řekněte mi, vy starý cliftone: copak udělá lupič nejdříve, když vás přepadne, he? Nevíte…? No přece – odzbrojí vás. A co udělá se starou předpotopní bouchačkou, jako je můj kolt? Zahodí, můj milý, zahodí. Tady je šek v hlavni koltu! – Tak co, dal jsem čestné slovo zbytečně, když jsem řekl, že šek u sebe nemám?“

„Fargusone, jste chytrý chlapík! Dobře jste to navlékl, jen škoda, že nám ti chlapi upláchli!“

„Kdo vám řekl, že upláchli? Asi tři míle před městem čeká pět jezdců v záloze na znamení jednoho z našich chlapců, který jede po silnici… No a ten dá znamení tehdy, až se ho někdo bude ptát, jestli neviděl jezdce v zelené košili na bělouši! – A teď jedeme, šerife, a dobře hlídejte, aby se mi cestou nic nestalo!“