Na vlně 57 metrů/El Justicio
Na vlně 57 metrů | ||
Světluška | El Justicio | Muž pevných zásad |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | El Justicio |
Autor: | Otakar Batlička |
Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 17-19 Městská knihovna v Praze (PDF) |
Vydáno: | V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 |
Licence: | PD old 70 |
Využil jsem své návštěvy v Santa Claře, abych se přeptal kdekoho na podrobnosti týkající se El Justicia. Už daleko, v Panamě, jsem slyšel o Justiciovi nejednu zkazku. Tušil jsem, že lidská obrazotvornost a fantazie tomuto člověku mnohé přibájila, ale když už jsem se dostal do míst, kde tento legendární hrdina působil, snažil jsem se dopátrat co nejvíce pravdy.
V Santa Claře jsem se ubytoval v rodině svého známého a hned první den jsem se ptal nejstaršího člena rodiny, hostitelova otce, neví-li něco o El Justiciovi.
„Tak vy jste už také slyšel o Justiciovi? Ovšem, dnes se o něm vypráví daleko za hranicemi. Pamatuji, jak za mých chlapeckých let šla z pouhého slova El Justicio hrůza. Ano, El Justicio žil. Sám jsem ho na vlastní oči jednou viděl.
Bylo to na nějaký svátek v místním hostinci. Objevil se uprostřed nejlepší zábavy; byl oblečen tak, jak jsem slýchal. V černém soudcovském kabátě, s černým hedvábným šátkem přes obličej. Nikdo nehnul ani prstem. ‚Nezlobte se, pánové, že ruším – potřebuji mluvit tady s tím darebákem!‘ Justicio šel klidně k jednomu stolu a vytáhl za límec místního notáře. On ten notář byl dobrodruh a opravdu nečestný člověk, který okradl mnoho poctivých lidí o majetek a pozemky. Tehdy vyvedl El Justicio ohromeného notáře z hostince – pak ho našli za městem zpráskaného. Tak trestal Justicio.
A víte, co znamená jméno tohoto tajemného mstitele? El Justicio – Spravedlivý. Nesmíte zapomenout, že před čtyřiceti padesáti lety si zde chtěl dělat každý zákon sám; tak, jak by se jemu právě hodilo. A v té nejhorší době se objevil El Justicio. Dělal v kraji pořádek – a uměl to!
Pistolníky, karbaníky a povaleče dílem zničil, dílem z kraje vypráskal. Chudé a pracovité lidi bral v ochranu proti vyděračům a zlodějům. Tady v Santa Claře žije dost pamětníků, kteří by vám mohli o Justiciovi mnoho vyprávět. Když se později poměry uklidnily, Justicio zmizel právě tak záhadně, jako se objevil. Nikdo neví, kdo byl, jak se jmenoval, odkud přišel a kam se ztratil.“
Byl jsem vyprávěním starého muže tak zaujat, že jsem se rozhodl jistit vše, co jen bude možno, o tajemném mstiteli a ochránci práva.
Jednou z osob, kterou jsem navštívil, jsem byl doporučen na místního sedláře, prý nejstaršího muže v celém kraji, jakéhosi seňora Dominga. Starý sedlář měl svůj domek s krámkem a dílničkou na pokraji města.
Vstoupil jsem.
Muž, který seděl sehnut nad opravou roztřepeného sedla, opětoval můj pozdrav a vstal. Přes svůj věk byl rovné, statné postavy. Jeho oči na mně pevně spočinuly.
„Co si přejete, cizinče?“ ptal se mírným hlasem.
Stručně jsem mu vysvětlil, že chci získat podrobnosti o životě a skutcích El Justicia. Stařec pokyvoval hlavou a bez přerušení mě vyslechl.
„Nikdo vám nemůže bránit, pane, abyste se zajímal o Justiciův život. Ale jistě by se Justicio v hrobě obrátil, kdybyste o něm napsal, že byl špatný člověk. Posaďte se, mnoho toho nevím, ale co vím, to vám řeknu.“
Připravil jsem si rychle poznámkový sešit a tužku, abych si mohl některé zajímavosti poznamenat. Nabídl jsem starci doutník, s chutí si zapálil a začal vyprávět:
„El Justicio vyrovnával jen svůj účet s těmi, kdo zničili jeho otce. Tehdy vládlo v kraji několik jedinců, kteří skupovali všechny pozemky široko daleko. Kdo nechtěl prodat pozemek za cenu, jakou určili oni, byl zničen. Místní notář, naveden spolčenými statkáři, vyvolal spor o pozemky také s Perézem, El Justiciovým otcem. Přirozeně, že Peréz svou při prohrál a podle rozsudku měl opustit kraj. V té době dokončil Perézův syn studia v Mexico City a stal se právníkem. Starý Peréz si v dopise postěžoval synovi a prosil, aby přijel a pomohl mu ke spravedlnosti. Mladý Peréz přijel ihned – ale pozdě! Jeho otec byl již pohřben. Padl zákeřnou ranou.
Nejstarší peon mu po příchodu do opuštěného domova odevzdal nábojnici ráže 24 nalezenou u nešťastného otce. Pln hněvu mladý Peréz přísahal: Tuto nábojnici, jedinou stopu vraha mého otce, budu nosit celý život. Běda, až se s ním jednou sejdu! – Pak nosil Peréz mosaznou nábojnici na zlatém řetízku kolem svého hrdla. Zůstal několik dnů na opuštěné farmě, ale jednoho dne zmizel, a to byl, cizinče, pozdější – El Justicio!“
Stařec domluvil a díval se zamyšleně kamsi do dálky. Pojednou sklouzl můj pohled na prsa starého sedláře. Z polorozhalené košile na jeho hrudi vyklouzla malá mosazná nábojnice, dnes již nepoužívaná ráže 24. Přede mnou seděl – El Justicio!
Mlčel jsem od té doby dvacet let.