Na vlně 57 metrů/Černý Buddha

Na vlně 57 metrů
Hadí hlas	Černý Buddha	Letoun číslo 4

Údaje o textu
Titulek:	Černý Buddha
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Margareta byl nákladní parník společnosti Orient Line, který obstarával dopravu mezi Austrálií a Anglií; jeho konečné přístavy byly Sydney a Liverpool. Nyní však výjimečně zastavil v Singapuru.

Celá posádka se těšila na pověstný přístav. Nejnedočkavější byli plavčíci Robert Dawe a Filip Holdson.

„Člověče, Singapur! Půjdeme na zem!“ těšil se Robert.

„Zůstaneme na kotvě dva dny. Slyšel jsem kormidelníka,“ doplňoval Filip.

Z velitelského můstku sestupoval kapitán.

„Tak copak, hoši, co máme za lubem? Chce se vám na pevninu, je to tak?“ Kapitán znal své hochy.

„Dobrá, jděte si, ale v deset se hlásit u služby na palubě. Prohlédněte si město, žádné hlouposti, jinak… rozumíme si?! A teď se ztraťte, piráti!“

V souostroví Sumatry, Jávy, Celebesu, Bornea, Sarawaku a poloostrova Malajského je Singapur střediskem nejen obchodu, ale nejrůznějších dobrodruhů. Robert a Filip nebyli žádní dobrodruzi, ani četbou nebo biografy pobláznění hoši. Oba byli ze starých námořnických rodin, studovali námořní školu a tyto cesty byly povinnou praxí.

Už dávno minuly doby, kdy mohl pracovat na lodích kdekdo. Být námořníkem, to je zaměstnání, kterému se musíte učit jako kterémukoliv jinému povolání. Nejdříve výborný školní prospěch, potom odborná námořní škola, další čtyři roky učení a teprve pak je člověk skutečným námořníkem.

Robert a Filip, v oslnivě bílých stejnokrojích, vykročili z přístavu.

„Haló, boys! Hola, hoši! Angličané, co? – Z kterépak lodi?“

Hoši se zastavili.

„Dobrý den, pane.“

Proti nim stál osmahlý, asi čtyřicetiletý, statný muž. Měl bílé, hedvábné šaty, na hlavě korkovou tropickou přilbu.

„Ano, pane, jsme Angličané, oba z Margarety. Dnes jsme přijeli, tak si chceme trochu prohlédnout Singapur,“ vysvětloval ochotně Filip.

„A co, krajané, nechtěli byste na sklenku ananasové grenadiny? Nikde na světě nemají lepší než tady,“ nabízel neznámý.

Hoši věděli, že není radno navazovat jen tak na ulici známosti, zvlášť v Singapuru, ale když se jim muž představil jako pan Sutter, obchodník starožitnostmi a krajan, přijali pozvání a společně zašli do blízké zahradní kavárny.

„Mám tu obchod, v Singapuru, ale moji zákazníci jsou většinou Malajci. Dnes jsem koupil od jednoho domorodce zajímavou věc.“ Při těch slovech otevřel Sutter aktovku. Hoši zvědavě čekali, co se objeví.

Pan Sutter opatrně vyňal z obalu asi patnáct centimetrů vysokou černou sošku Buddhy.

„Koupil jsem toho bůžka od jednoho Malajce. Vypravoval, že pochází z nějakého chrámu v Sarawaku. Nic zvláštního: bůžek na skleněné destičce, ale bylo by to pěkné těžítko. – A právě pro tu sošku jsem vás pozval, hoši! Mám v Liverpoolu přítele, chodili jsme spolu do školy. První léta jsme si hodně dopisovali, ale poslední dva roky jsem od něj nedostal ani řádku. Nevím jeho adresu zpaměti, dal bych vám ji dodatečně. Tedy, o co bych vás prosil… Kdo z vás bydlí blíže Liverpoolu?“ otázal se Sutter.

„Člověče, kdes byl tak dlouho? Pan Sutter už nemohl déle čekat, tady je dopis.“

Hoši opustili kavárnu.

Prošli hlavními ulicemi, prohlédli si zajímavosti města a po dlouhé procházce se vraceli k přístavu.

„Říkám ti, Filipe, je ten Buddha ale těžký, zkus!“

Filip přijal balíček.

„Opravdu, jako z olova,“ přisvědčil.

Před osmou hodinou zamířili hoši k celnici. Když došli k budově, zpozorovali sběh lidí.

„Copak se tam stalo, podívej! Je tam vůz s červeným křížem! Pojďme se podívat…“ navrhoval Filip.

Hlouček lidí se tísnil okolo muže ležícího na zemi. Dva muži ukládali neznámého na nosítka a lékař jej prohlížel.

„Proboha, Filipe! Ten muž je Sutter!“ zvolal zděšeně Robert. Lékař se otočil k chlapcům: „Vy znáte toho pána, mladíku?“

„Ano, pane doktore. Je to zdejší obchodník, pan Sutter. Měli jsme zde schůzku, má mi dát jednu adresu,“ vysvětloval Robert.

Lékař pohlédl na nosítka a zvolna řekl: „Ten muž vám žádnou adresu nedá – je mrtev! Srdeční mrtvice.“

Hoši zírali strnule za odjíždějícím autem.

Filip promluvil první: „Co teď s Buddhou?“

Vrátili se zpět na Margaretu.

„Ohlásím celý případ kapitánovi,“ rozhodl Robert.

Kapitán chlapce vyslechl, přečetl si Sutterův dopis a prohlédl bůžka.

„Podle mého názoru a podle dopisu je věc jasná. Ty, Roberte, nevíš, komu sošku doručit – pan Sutter je mrtev – soška je tedy tvoje. Budeš mít památku na Singapur.“

Cesta ze Singapuru uběhla bez zvláštních příhod a po několika týdnech zakotvila Margareta v Liverpoolu. Robert se rozloučil s Filipem a spěchal domů.

„Táto, Robert je doma,“ volala matka do pokoje.

„Jak to, že není otec v práci?“ divil se Robert.

„Chlapče, máme teď zlé časy. Otec je už dva měsíce nemocen, léky stojí hromadu peněz a… peníze už pomalu nejsou.“

Tak si to Robert doma nepředstavoval.

Po několika dnech poznal, že matka mluvila pravdu.

Přemýšlel… Buddha!

Odpoledne se vytratil se zabalenou soškou do města.

V ulici Falmoth Road byl velký obchod se starožitnostmi a cizokrajnými předměty. Robert vstoupil.

„Pane, jsem plavčík z Margarety společnosti Orient Line. V Singapuru jsem získal tuto sošku Buddhy. Chci ji prodat.“

Starý obchodník vzal těžkou sošku do ruky a více pro sebe než k Robertovi říkal:

„Hm… Sarawak Buddha. Je to odlitek, dost hrubě vypracovaný, hm, co za tu sošku chceš?“

„Neznám cenu podobných věcí, pane!“

„Hm… to je těžká věc, co ti mám, chlapče, nabídnout… řekněme jednu libru. Ano, libru, to je slušně zaplaceno.“

Obchodník obracel sošku Buddhy v rukou. Pak vzal nožík a oškrábal trochu černého laku na rubu sošky.

„Co…? Počkej chvíli, chlapče!“

Staroch jakoby omládl o dvacet let. Znovu uchopil sošku, prohlížel ji ze všech stran, vážil ji, kapal na ni nějaké tekutiny. Pak vzal do ruky jakousi knížku, něco do ní psal. Vytrhl jeden lístek a podal jej Robertovi.

„Tady máš, neztrať to! Je to šek na 500 liber pro Národní banku!“

Robert se zapotácel údivem: „Prosím, pane? – To přece není možné… vždyť ten černý Buddha je…“

„… z ryzího zlata!“ doplnil vážně obchodník.