Na vejminku/XI.

Na vejminku Vítězslav Hálek
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 130–143. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70

Na hřbitově u Bartošů, tedy vedle hrobníka a Stázy, byli starý Lojka a Franěk. Vedli pohromadě malé hospodářství, Franěk obstarával vše mimo dům, Stáza v domě.

Franěk a Stáza dospěli k létům, kde život propuknouti chce v skřivančí písně. Kam takové oko pohledne, poupě vyrazí, růže rozkvete. Nebe oděno jest v jasné modro, každá hvězda zná mluvu nějakou, každý měsíčný paprsek přináší poselství. Země oděna jest v zeleň a ta zeleň jest plna naděje, ptáci o ní prozpěvují, lesní listí o ní šumí. Den se svým světlem vkrádá se až hluboko do noci, a noc se svou zlatou mluvou pološera vkrádá se až do samého dne. Mladá srdce se potácejí mezi bděním a sněním, tušení a nejistota dělí se o ně, tušení radostí, nad než není, nejistota, jež jest z polovice jistotou; proto jest svět tak krásný.

Jednou seděla Stáza na hrobě své matky; nezpívala ani jí ani jiným „Odpočiňte v pokoji“. Ale zastesklo se jí, nevěděla proč, a pak si ten stesk přetlumočila tak, že jest jí bez matky smutno. A byla by nejraději vykopala vedle matčina hrobu hrob nový, aby si lehla do něho, nikoliv co mrtvola, nýbrž aby opět zaťukala na matčinu rakev a pověděla tam cosi, co sama sobě ještě neřekla.

Tenkrát přišel Franěk k ní a když u ní stál, byl poprvé v nesnázi o slovo. Všecko, co jí říkal dosud, nestačilo; chtěl říci mnohem více a proto neříkal ničeho.

Jitro života před ním střelo své červánky, měl duši plnou jara, plnou mízy a krásy a když to chtěl říci, sklopil oči, měl jazyk jako dlouhou žízní zprahlý. Měl duši plnou záře a když ji chtěl rozevříti v plném jasnu, měl v oku slzu.

A když tak dlouho stál a slova nenacházel a přece mluviti chtěl, nic jiného nenašel, lež že se zeptal: „Stázo, ty teď nezpíváš.“

Stáza se těmi slovy zachvěla, pohledla na něho a pak hleděla do země; na něho pohleděla s leskem, jaký dosud v jejím oku neviděl, s teplem, že až se mu prsa oužila a otvírala. A když k zemi pohledla, nezvedla svých zraků více, ale na její prsou bylo patrno, že ten lesk i to teplo zvedá celou bytost její.

Fraňkovi bylo do smutku; slova, jež řekl, nelíbila se mu a slova jiná nenacházel. I Stáze bylo do smutku, protože nenašla slov vůbec nijakých, nýbrž za chvíli s tváří na celý hrob se vrhla, tvář rozpálenou v jetel z rovu pučící nořila, vzdech táhlý z prsou se jí vydral a pak rychle se vzchopila a aniž by na Fraňka pohledla, odběhla.

Snad že teď to konečně řekla matce své, co říci jí chtěla.

Franěk sotva že troufal si pohlednouti za ní, kam odbíhá, dokonce netroufal si zeptati se, proč odbíhá. A sedl zrovna na to místo, kde ona před tím seděla, jen že díval se k brdlínkovým vratům, a tu vzpomněl si, kterak poprvé přišel na hřbitov s dědečkovou mírou. A pak si vzpomněl, kterak s ní spal v dědečkově hrobě, jak se tulili k sobě, a nyní se toho zarazil, jako když ho do srdce bodne.

A pak již Stáza a Franěk vyhýbali se sobě. Vlastně hledali se, ale když se měli najít, nenašli se a když se nenašli, byli smutnými a hledali se znova. Ti, kteří vyrostli jako dva stonky vedle sebe, poznali teprv nyní, že jsou vedle sebe, počali se oddalovat jeden od druhého, aby opět toužili k sobě.

Když večer Stáza pracovala v světnici, jistě tam nebyl Franěk a bloudil někde pod okny anebo za hřbitovem, v polích, snad i v lesích, bůh ví kde. A jestli že byl ve světnici Franěk, Stáza raději byla by se položila vedle kostnice, než aby byla s ním zároveň a opět pohleděla do jeho očí tak jasně a tak teple.

A přece zase někdy, když náhodou se sblížili k sobě, bylo jim, jako by nebylo ve světě štěstí většího nad podobné přiblížení se, tak že čas měřili dle toho, kdy posléze se viděli — ač bydleli pod jednou střechou.

Když to, co tuto vypravuju, spozoroval hrobař Bartoš, pravil k Fraňkovi: „Dnes už nebudeš u nás spát, Fraňku; budeš na statku, statek jest tvůj a bez odkladu potřebuje hospodáře.“

A tu bylo Fraňkovi, jako by mu byl Bartoš zvěstoval náramné neštěstí. Franěk žádal, aby až zejtra mohl jít na statek. Ale Bartoš řekl: „Hned tam půjdeš, tak jak jsi, aniž komu čeho řekneš.“

„Ani Stáze?“ zeptal se Franěk.

„Ani Stáze,“ řekl Bartoš.

A takž ještě téhož dne odešel Franěk na statek, aniž by komu byl čeho řekl.

Když byl několik dní již odtud, zeptal se starý Lojka: „Kde pak se toulá Franěk, už několik dní nebyl doma?“

„Už jsem ho neviděl několik dní,“ pravil Bartoš, „nevím, kde se toulá.“

Nevím, zdali tato odpověď uspokojila Lojku, ale jistě že neuspokojila Stázu, která nyní neustále byla jako na číhané, počneli Lojka a Bartoš mluviti o Fraňkovi. Stokrát za hodinu ráda byla by se zeptala, co se s Frankem stalo, a ani na jedinou otázku se nezmohla.

„Proč pak nejde Franěk?“ ptal se zas za několik dní starý Lojka.

„Divím se, nejde,“ řekl Bartoš. A to bylo to jediné, co se dovídala za několik dní, a přece s nesmírnou touhou čekala vždy té chvíle, až se zase Lojka po synovi zeptá. Jednou zeptal se Lojka přímo Stázy, nevili, kde jest Franěk?

„Nevím,“ řekla Stáza a na to opět usedla na matčině hrobě, ponořila horké tváře do jetele a matce bezpochyby dopověděla, co tenkrát jen napověděla.

Zatím Bartoš docházel k rychtáři, a s rychtářem docházeli k Lojkovům a radili Fraňkovi, kterak se hospodaření zachytit, poučovali ho, pracovali s ním a byli mu přátelskou radou.

Jednou přišel Bartoš domů a pravil k Lojkovi: „Už vím, kde jest Franěk.“

Na ta slova Stáza zbledla a zčervenala v jedné chvíli několikrát, jako by jí někdo zvěstoval, že musí té chvíle potkati ji neštěstí.

„U vás doma jest Franěk, u své matky, která na smrt se roznemohla a přeje sobě, abyste přišel ji ještě navštívit,“ dokládal Bartoš.

„Já do statku?“ vzchopil se prudce Lojka.

„Ku své ženě, která na smrt stůně,“ vpadl do dalšího proudu Bartoš. A tu byl starý Lojka pro ten den jako vyměněný zase. Slova nepromluvil, hlavu si podpíral, rozličné myšlenky potíral a opět vypadal, jako by byl potřel sebe.

„Myslíte, Bartoši, že mám jít do statku?“ ptal se jako na rozhraní pevného předsevzetí, jehož vlastně se obával.

„Myslím, abyste šel! chceteli, já vás tam dovedu,“ řekl Bartoš a tím byla věc s polovice rozhodnuta.

Jak zcela jiný dojem tato zpráva učinila na Stázu! Jak byla by hned, bez váhání běžela k loži nemocné, jak ráda by tam trávila, jak ráda by ji ošetřovala! Jak byla by hned zanechala všeho, aby již stála tam, kde jest jí více potřebí. Nikdo ji nevybízel, ona byla by tam spěchala jako vítr. Lojku hrobař vybízel, a Lojka se na to připravoval jako na smrt.

„Kolik let už jsem tam ve statku nebyl?“ tázal se starý Lojka, když se ještě rozmýšlel.

„Už je tomu mnoho let,“ řekl Bartoš; „zatím vám dorost syn, že jest jako kytka — radost se na něho podívat.“

Při slovech těch Stáza, co měla v ruce, všecko upustila a na dlouhou chvíli dělala všecko převráceně. Z konve lila vodu do měděnce, až přetýkal; když to spozorovala, chtěla to zastřít čímsi a nasypala do té vody soli. Myslila, že to cosi, co zapomněla solit.

K večeru ubíral se Bartoš se starým Lojkou k Bišicím, ku statku, o němž dosud domníval se, že jest statkem Josefovým. Musila to býti pro něho pouť velmi krušná, neboť ať začal Bartoš s ním mluviti o čemkoliv, Lojka ho neslyšel — tak byl zabrán ve své myšlenky. Jen chvílemi sobě povzdychnul hlasitě a to mluvil hlasem stísněným: „Tak tedy to má poslední cesta!“ Bartoš mu nic více nevymlouval. Také musili skorem u každé meze odpočívat, a cesta, kterou jindy vykonali za půl hodiny, protáhla se na hodiny. A tu při každém sednutí Lojka říkal: „Můj Kriste Ježíši, já jdu na horu Kalvarii.“

Ale při té veliké stísněnosti, jaká se Lojky zmohla, nebylo více ani stopy po oné duševní rozbouřenosti, jaká tolikráte celým nitrem jeho zatřásla. Šel jako cestou, které nelze se vyhnouti, šel jí unaven, stísněn, ale přece neodvracel se.

Když přišli před Lojkovic statek, bylo již tma. Lojka unaven sedl sobě na patník, na němž tenkrát Franěk plakal pro dědečkovu smrt. A když na tom patníku seděl, mluvil hlasem změklým: „Jen se ohýbejte pyšná kolena, a proste mého syna, aby mně dovolil přes dvůr. Jen se spínejte ruce a proste, aby otevřel syn vrata po tolik let zamčená. Jen se nevzpouzejte slova a proste, proste! Vždyť to není možná, aby slovem se člověk musil zalknout — ven, ty tvrdé slovo a změkni! Ven, ty tvrdá myšlenko a změkni! Synu Josefe!“ pravil pak hlasem povzneseným, „hle, tvůj otec stojí u tvého prahu — prosím tě, jenom mně to přislib, hlasitě a přede svědky, že na mne nepoštveš toho psa, který se druhdy ke mně lísal, a jehož já krmil!“

A podobně mluvil; bylo to chvílemi jako modlitba, chvílemi jako pláč, chvílemi jako učiněná skroušenost, a zas jako žaloba.

Co takto tu seděl a Bartoš u něho stál, zavzněly sem ze dvora zvuky harfy a houslí a písně několika hlasů pojily se k nim. Starý Lojka umlkl, pozvedl hlavu a ohlížel se. Poslouchal. Ohlížel se, kde to sedí, a poslouchal, odkud ta hudba. Viděl, že to sedí u vrat Josefova statku a hudba že zaznívá odtamtud.

„Kam jste mne vedl, Bartoši?“ ptal se Lojka a vstal, neboť nevěřil tomu, co viděl a co slyšel.

„Do statku vašeho syna,“ pravil Bartoš.

„A moje žena že jest na smrt nemocna, pravil jste?“ tázal se dále.

„Tak jsem pravil.“

„Což hraje hudba tam, kde jsou na smrt nemocni?“ tázal se Lojka.

„Můželi hráti hudba po pohřbu, proč by nemohla hráti před pohřbem? Či nehrála hudba po celý den, když otce vašeho vynesli ke mně do hrobu?“

Lojka se zamyslil a mlčel na chvíli. Potom sám pravil: „Půjdeme dále!“ Otevřel vrata a zůstal v nich státi a poslouchal. Hudba zněla dále.

Tu pravil Lojka: „Psa ještě na mne nevyslali a neslyším, že by který štěkal.“ Hudba zněla dále.

Pak pokročili ve dvoře a starý Lojka hlasem mnohem měkčím, než prvé u patníku, mluvil: „Podívejte se na mne, vy všichni, kteří jste tu druhdy pohostinského vyhledávali přístřeší, zdali který z vás přicházel sem tak skroušeně, jako já dnes přicházím? Zdali který z vás k takým prosbám musil se utíkat, k jakým já se utíkám? Oh, což mohu ještě přicházeti skroušeněji, než jak nyní přicházím!“

A hudba zněla dále. Lojka poslouchal a pravil: „Ještě neslyším psa, že by zaštěkal.“

A když to řekl, poznal, že vedle kůlny v komorách je ta hudba a ten zpěv; nyní pak zavejsklo si mnoho hlasů. Slyšel a viděl blížiti se kroky a nedohledaje, kdo to, poklonil se tělem a volal: „Jsili ty můj syn Josef, ó, prosím tě, jen na některý den mne nevyháněj. K vůli své manželce za to prosím, k vůli matce, která tě porodila a tím jen chybila, že tě milovala přes příliš, a ta na smrt stůně! Vždyť já zase odejdu, až ona umře, ach to přečkám!“

A podobně mluvil. Byl to Véna, který se přiblížil k němu a povídal: „Vítám vás, pantáto, do vašeho statku.“

Starý Lojka se vzpřímil a ohlížel se a poslouchal. Potom zrak jeho utkvěl na Vénovi. „Ty jsi Véna,“ pravil, „já tě znám. Kde jsi se tu vzal? Ty jsi se odtud toulal.“

,Já už jsem zase tady, pantáto, a čekáme na vás,“ řekl Véna.

„Čekáte na mne? A kdo jsou ti tam, co hrajou?“

„Harfeníci, houslaři, zpěváci, však je znáte,“ říkal Véna.

„A co tu chtějí?“

„Čekají na vás.“

„Čekají na mne? Tak, tak, tak, tak.“ Pak vzal Vénu za ruku a pravil: „Ty muži moudrý, netrop si ze mne smích a řekni mně, radnoli jíti přes dvůr.“

„Jsem pro vás poslán, pantáto, a mám vás dovést, kam vám libo, na vejminek anebo na statek; ale na statku jest vaše panímáma, a proto bych vás měl vést na statek.

„Hm, tedy veď mne na statek,“ řekl Lojka a řekl to tak, jako by tím stvrzoval svůj ortel, jemuž více vyhnouti se nelze. A jenom jako ten, kdo na smrt jest odsouzen, před smrtí ještě smí sobě vyprositi nějakou milost, tak prosil starý Lojka: „Slyš, Véno, půjdu na statek. Ale dříve doveď mne ještě tam k těm kůlnám, abych se podíval na ty duchy, kteří tam čekají na duši mou!“

A zavěsil se na Vénu, a Véna vedl ho ke komorám. Když ho odtamtud zahledli, zavzněl tuš; pak vyšli na práh kalounkářova rodina, pláteník, některý drotar a vůbec kdo tu právě pod střechou byl, a všichni pravili: „Vítáme vás, pantáto, už jsme čekali na vás.“

A při sporém světle svíčky jen tak že sotva rozeznal Lojka ty postavy; hlava mu šla kolem — jen tak že sotva doslechl, co povídali.

„Véno, nezůstávej tu se mnou státi; dobrý hochu, už jsem to viděl, už mne veď na statek.“

Když odcházel, opět zavzněl tuš, a Lojka vrávoraje potácel se o Vénu podepřen ku statku. A když již nedaleko prahu byl, mluvil: „Jen se ohýbej, pyšný jazyku, a pros; tvrdá slova do hedbáví zaobaluj, ať jsou měkkounká, jako ten ptačí prach.“ A tu již stál kdosi na prahu a pravil: „Vítám vás, tatínku, čekali jsme na vás.“

Ten, kdo ta slova pronesl, nebyl Josef, byl to Franěk.

Tu se udělaly Lojkovi před očima mžitky, a za chvíli odnášeli ho do statku Bartoš, Véna a Franěk. Tolikerým namáháním duševním zemdlelého položili na postel. Dýchal. Prokoukl a hned zase zavřel oči.

Usnul.

Po tolika letech zase spal pod domácí střechou, a spal na statku.

Bylo již hezky pozdě druhého dne, když se zbudil. A když se zbudil, hleděl upřeně na strop, jako by sobě zpomínal, co se mu zdálo. Bylo toho velmi mnoho, co mu připadalo jako sen, a posud nedovedl si říci, že více nesní.

A když jeho oči se stropu svezly se a hleděly po nejbližším okolí, jednak stáli jednak seděli ve světnici jeho žena, Franěk a Bartoš. Lojka dlouhým pohledem si je prohlížel, ale neříkal ani slova. Pouze se díval. A když se podíval ke dveřím, stálo tam několik čeledínů a jeden pravil: „Čekáme na vás, pantáto, kam máme jít orat?“

Starý Lojka opět podíval se na ženu, na syna a na Bartoše a povídal: „Neříkejte mi nic; jeli to sen, nechtě mne ještě.“ A k čeledínům pravil: „Jděte orat za luka, přijdu se podívat, mnoholi jste zdělali.“

Když čeledínové odešli, pohleděl opět k svým a pravil: „A Josef vás tu nechal? Mne tu také nechal?“

„Jste doma, tatínku,“ řekl Franěk, „už nepůjdeme odtud.“

„Doma? Prosím vás, neříkejte mi nic, nač se vás budu ptát, až potom,“ pravil Lojka a mnul si čelo. Za chvíli řekl k ženě: „Povídali mi, žes na smrt nemocna.“

„Už je zdráva,“ řekl Bartoš.

Když Lojka vstal, ptal se: „Smím se tady po světnici procházet?“

„Po světnici, po dvoře, v polích, kde vám libo,“ odpovídal Franěk.

Lojka se usmál a procházel se po světnici a při tom povídal: „Jest to dobře narafičeno, ale já jsem už starý, proč bych si nedopřál trochu těch kroků po světnici, která byla mojí?“

„Jest vaše, pokud se vám bude v ní líbit,“ mluvil Bartoš.

„Dobrý hochu, musím věřit, ačkoliv nevím, mluvíteli pravdu,“ a Lojka oknem díval se na dvůr.

„Kdo pak to tam stojí na dvoře?“ povídal. „Toť je, nemýlímli se, starý žnec.“

„Už tu čeká dva dni na vás, aby s vámi promluvil,“ řekli mu.

„Tak ať přijde si promluvit,“ řekl Lojka, „Vždyť já si rád promluvím.“

Zavolali žence a ten přišel. „Přicházím se vás zeptat, pantáto, budeteli letos zase potřebovat staré žence? Protože už si nás zamlouvají v Čáslavsku a já řekl, že půjdeme, jestli by si nás nevzal starý pantáta Lojka.“

„Už jste mluvil s mladým?“ ptal se Lojka.

„Povídali mi, že všecko záleží na vás,“ odpovídal žnec.

„Nu, když vám to povídali, to jen ať přijdou k nám. Toť se ví, kam pak by jinam šli, když my jich máme třeba.“

„Budem tu jako na zavolanou,“ řekl žnec a odešel.

Starý Lojka se obrátil k svým a pravil: „Já sice vím, že Josef je nebude chtít, ale proč bych ho nepozlobil? Jen ať přijdou, však já je ještě uživím.“

Potom povídal: „Josef nepřijde sem, aby mne vyhnal?“

„Nepřijde,“ řekl Franěk.

„Když tedy nepřijde, pojďme na dvůr,“ a vedli ho na dvůr.

Na dvoře čeládka starého Lojku pozdravovala, říkali mu „pantáto“ a měli se k němu vesměs s velkou uctivostí. Starý Lojka prohlížel si nářadí, prohlížel si stavení, i bylo viděti, že se mu to líbí.

Šel ke komorám, tam bylo jako bývalo za něho. Kalounkářova rodina, jen že vyrostlejší a něco jich přibylo, plátenník trochu sešlý a houslaři a harfeníci s týmiž nástroji, jen že snad již také trochu sešlými. Všichni vítali starého Lojku s úsměvem a pěknými slovy, a jeden z nich pravil, že už je zase na statku, jako druhdy bývalo.

Pak poprosili, aby si k nim Lojka sedl. Potom počali vypravovati, jak kde co jest, jak bylo a jak už není a starému Lojkovi bylo, jako by mu někdo zasazoval nové srdce do prsou a v hlavě jako by ještě zavejskla skřivánčí píseň.

Pak povídal starý kalounkář: „Já myslím, pantáto, jestli že byste byl tak dobrý a po nějaký čas nechal nás tu zase pod střechou, že by vám to pán bůh zas na jiné straně oplatil.“

Starý Lojka řekl: „Když vás tu vidím, věřím, že tu jsem; vy jako byste byli mými kořeny, a já se tu vámi zase chytil.“

Byli skutečně jeho kořeny, a starý Lojka se jimi tu zachycoval.

Potom přišli sousedé z obce, v čele jich rychtář a vítali starého Lojku. Mají prý jakousi záležitost s obecními sady a že jen ještě čekali na radu jeho, až co on jim poví.

Vůbec každý se choval k Lojkovi, jako by nebylo před tím bývalo doby jeho vyhnanství, nýbrž jako by dnešní den byl pokračováním dnův dřívějších, jasnějších. Ne snad že by Lojka neměl více v paměti to, co bylo. Nikoliv, velmi dobře se pamatoval, že ještě do včerejška světem bloudil, ale dnes zároveň vznikalo v něm vědomí nové, že snad tomu bloudění má býti konec.

Tedy Bartošův plán se dařil. Ty pavučiny, které jeho mysl pokrývaly, snímaly se samy sebou, a starý Lojka každým dnem vůčihledě okříval. Přicházel již zase každého večera ke kůlně do komor a sám vybízel k hovoru a ku zpěvu. „Vesele, hoši, vesele,“ říkával.

U Lojků počínal starý život. Takým, jakým ten statek znali lidé od jakživa, byl zase nyní. Starý Lojka tak dalece pookřál, že shodil se sebe několik let jako by několik obtížných snopů; že mu mohli říci již plnou pravdu, co se stalo s Josefem, jak se vyprodal, jak statek koupen jest pro Fraňka a jak Franěk, poněvadž jest ještě mladý, sobě vyprosil, aby on, Lojka, na něm hospodařil. Ano tak daleko pookřál, že někdy vstoupiv do komor, povídal: „Tak mi, hoši, vypravujte o starém Lojkovi, když světem bloudil.“

„Inu což, býval při všem vždy veselý,“ počínali vypravovat, a to bylo to jediné, kde mu neříkali pravdu úplnou, proto že viděli, kterak se mu to velice líbí, že lidé myslí, že byl veselým i v největším neštěstí svém.

I to mu řekli, že nemoc jeho manželky byla pouhou záminkou, aby ho domů dostali, a že se to povedlo.

„Inu, což,“ říkal starý Lojka o své ženě; „zkusila chudák taky dost, když byla tu sama. Zkusili jsme oba.“

A tak se dostal starý Lojka zase domů.