Na vejminku/V.
Na vejminku Vítězslav Hálek | ||
IV. | V. | VI. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V. |
Autor: | Vítězslav Hálek |
Zdroj: | HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 51–64. Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 1872 |
Licence: | PD old 70 |
Za krátký čas slavili Lojkovic svatbu. Hody odbyly se u nevěsty, u Kmochů; po hodech vedl si Josef nevěstu do statku. A tu harfeníci a houslaři, kteří tu zůstali ještě od dědečkova pohřbu: když nevěsta vcházela do domu, před síní uvítali ji slavnostní hudbou; jakž jinak!
Ale zle pochodili. „Jen se kliďte od prahu,“ pravila mladá hospodyně s určitostí takovou, že ten, koho se týkala, neodvážil se k otázce nové.
Přece však jeden z těch hudebníků odvážil se k námitce. „Ale starý pantáta nám přikázal, abychom tuto zahráli,“ omlouval sebe i soudruhy.
„Lžeš!“ pravila Baruška. „Starý pantáta nic nepřikáže, co mně jest nemilé. Jen jděte hezky odtud!“
Hudebníci nedohráli, také již nedomluvili, co by ještě byli chtěli domluviti; starý Lojka zůstal, jako když ho horkou vodou poleje, a stará Lojková, kdyby nebylo bývalo zrovna po svatbě, snad by se byla důrazně zastala svého manžela.
Hudebníci nedohráli a táhli jako zmoklé slepice přes dvůr ke kůlně do svých komor.
„A to je pěkná uvítaná!“ pravili si.
„Tohle divně počíná,“ řekli si.
„To se ještě na statku nepřihodilo,“ dodávali si.
Stará Lojková nemohla to přece přes srdce přenesti, že nevěsta tak na samém prahu zavrhla to, co délkou času bylo vlastnictvím domu. „Když jste tady tančila o dědečkovu pohřbu, nemyslila jsem, Baruško, že jste nepřítelkou hudby,“ pravila s jakousi ostrostí.
„Nemohu vystát věci, kam nepatří,“ odpověděla Baruška s ostrostí ještě větší. „Hudba patří do hospod, ne do takového statku. Ani bych nechtěla býti pod jednou střechou s tuláckou chasou, čímž se člověk zahazuje, protože ta čeládka myslí, že jest nám rovna. A vrhá to špatné světlo na hospodářství, které se ujímá tuláků.“
Tu stará Lojková ku svému překvapení seznala, že přišla kosa na kámen, a že se nesmí snadno podati.
„My vám odevzdáváme hospodářství spořádané, a bylo by dobře, kdyby nebylo nikde věcí horších,“ pravila.
„Já bych přece nechtěla trpěti ve stavení, aby každý myslil, že sem může vejít jako do hospody; Josef se o to postará, aby ta poběhlická rota tu více již ani nespala,“ dodala mladá nevěsta se stejnou ostrostí.
„Josef?“ pravila stará Lojková. A byla v tom jako otázka, a byla v tom jako jistota, že Josef tak neučiní. Pronesla to s poúsměvem, jako by Barušce povídala: „To se v Josefovi mýlíte.“
„Ano, Josef,“ řekla Baruška.
„Aby odtud vypověděl hudebníky, kteří tu bývali od jakživa?“ tázala se týmž spůsobem selka.
„Co někdy bývalo, nemusí být i nyní. Jsou věci, které časem vycházejí z módy.“
Na to se vzchopil Josef a pravil: „Proč pak bych jim to neřekl? Hned jim to řeknu.“
Baruška se podívala na svou tchyni, jako by řekla: „Nu tedy?“ A pousmála se.
„Ta že by mne chtěla nosit na rukou?“ pravila pro sebe selka a pojednou jako by stála nad propastí.
A Josef, jako by s Baruškou zrovna si hráli do karet, odešel ze světnice a šel k hudebníkům. „Už buďte tak dobří a kliďte se odtud,“ pravil. „Žena moje si to nepřeje, aby se tu kdo povaloval, a já si to také nepřeju.“
Tu byli hudebníci, jako když podruhé vedle nich uhodí. „Nu, naděl vám pánbůh,“ pravili sbírajíce své nástroje, aby se klidili, a dívali se na Josefa, jako by nevěděli posud, je-li to pravda aneb žert. Ale byla to pravda, neboť když vyšli přes práh, nevolal je zpět, ani když šli přes dvůr; jenom psi zakňučeli jako na známé, kteří vycházeli ze vrat na náves.
Josef tu ještě zůstal, když byli hudebníci pryč. A tu kalounkářova rodina, plátenník a kdož tu ještě byl, dívali se na něho v jakési nejistotě, zdali se to týká také jich.
Ale Josef nenechal je v nejistotě. Kouknul na jejich věci, kouknul na ně a pravil: „Do večera to přece můžete odnest!“
A tu plátenník a kalounkář se podívali na Josefa, jako by říci chtěli: „Jsi ty ten Josef, který tu s námi sedal a poslouchal naše vypravování?“
A na hlas povídal kalounkář: „To bych vás prosil, Josífku, kdybyste sem poprosil starého pantátu a panímámu, abychom se jim poděkovali za všecko dobré. Do světnice si netroufáme a bez rozloučení přece nemůžeme odejít?“
„I není třeba, já to našim vyřídím, co jim vzkázati chcete.“
Tu řekl kalounkář skoro s pláčem: „Tedy jim vyřiďte, že starý kalounkář je pozdravuje na stokrát a že jim děkuje za tu střechu, kterou po tolik let mu půjčovali s tváří nejvlídnější, a že si to nepomyslil, že ji bude musit opustit dnes, když myslil, že tu bude světit svátek —“
„Povím jim, nezapomenu,“ uťal mu Josef další vykládání, obrátil se a šel do světnice.
A tak za krátkou chvíli ze statku za hudebníky stěhovali se kalounkář, plátenník a ti ostatní. Za chvíle, která jest nejradostnější v životě lidském, za chvíle, kterou každé stavení zaznamenává si zlatým písmem ve své domácí dějiny — za té chvíle v smutku opouštělo tento dům několik lidí, kteří po právu milého zvyku měli za to, že jest kusem jejich domova.
„Kam pak to stěhuje se plátenník a kalounkář?“ pravil starý Lojka, vida oknem, kterak se vším zbožím svým táhnou přes dvůr.
„Vyčistil jsem komory také od nich,“ vysvětloval mu Josef. „Nebyli lepší než ti hudebníci, nemají se tu co povalovat. Když my mladí budeme musit bydleti na vejminku, budeme také potřebovat komory, ale pro sebe, ne pro všelijakou čeládku toulavou. Bylo by to zrovna hříchem, kdybychom to déle trpěli.“
Nemůže býti pro starého člověka větší rány, než když jediným slovem odsoudí se jeho minulost — a to se stalo tím, že Josef nazval dosavadní pohostinnost Lojkovu hříchem. I byloli u Lojkův co chvály hodno, bylo to snad to, že dvůr jejich se otevřel ochotně každému, kdo do něho vejíti chtěl.
Tu starý Lojka, jak seděl, tak povstal, zapálil se jakousi rozhorleností a pravil: „Jak pak, když ty komory jsou moje?“
„Jeli vám líto těch nájemníků, zavolejte si je nazpět,“ s posměškem pravil Josef.
„A taky že zavolám! Ať hned jde čeledín a zavolá je nazpět!“
„Čeledín půjde, až já ho pošlu, milý otče,“ řekl s týmž posměškem Josef. „Statek jest jednou připsán na mne, a tuť myslím, že mi náleží také čeládka.“
„Cože?“ křiknul otec Lojka.
„Nu, nevykládejme si tuto, co vy tak zrovna dobře víte, jako já vím. Čeládka náleží k statku, a statek náleží mně.“
„Jakže? A já že bych nesměl čeládku vypovědět, kdy chci?“ rovněž jako prvé s výkřikem ptal se starý Lojka.
„Můžete, tak jako já mohu přijmout čeládku, kterou chci. Propustíteli ji, já snad ji zase přijmu, hodíli se mně.“
„A jak pak to, když já jsem zde ještě po šest roků hospodářem?“ ptal se starý Lojka a k této otázce sebral všecko sebevědomí.
„Na mém statku?“ s úsečností ptal se Josef.
„Na tvém statku?“ zvolal starý Lojka, a tu již mu vyhrkly do toho hlasu slzy. „A to snad mi za chvílí řekneš, abych táhl za těmi hudebníky a kalounkáři?“
„Prosím, vás, otče, já vám nic takového neřekl, ač nechápu, kterak vám ti harfeníci mohli přirůsti k srdci —“
„Aby ti jazyk zkameněl!“ v bolu a hněvu vyhrknul starý Lojka. V tom okamžení sotva byl k poznání. Sednul si a jazyk jako by byl jemu zkameněl. Chtěl mluvit, chytal se toho a onoho slova, ale každé se mu zlomilo jako křehká větev. Jazyk měl těžký, jakoby byl opilý, a jako by měl blábolit místo mluvení.
Pak si podepřel tak jak říkáme po selsku loket daleko na stůl, o pěstě si podepřel bradu, vytřeštil oči a jako by se smál a jako by plakal zároveň, pravil několikrát po sobě: „Tak, tak, tak, tak!“
Bylo toho na ponejprv dost, co si řekli; starému Lojkovi dělaly se před očima mžitky a on za hodnou chvíli pověděl: „Ženo, doveď mě na postel.“ Ani sám jít toho dne si netroufal.
I bydlili mladí v někdejším obydlí dědečkově, jež ve statku nazýváno „na vejminku“, a jež i my tak nazývati budeme; staří bydlili ve svém dosavadním bytu, kdež se říkalo „na statku“, čemuž i my tak říkati budeme.
Na statku měli staří Lojkovic ještě šest let hospodařit.
Když se blížila doba žní, statek plnil se ženci a žnečkami. Bylo veselo ve dvoře, srpy a kosy se naklepávaly, hrábě se spravovaly, ledacos se zatloukalo — jako když se na dvoře vyzvání. Starý Lojka, který od synovy svatby sotva pět slov promluvil, v tento čas žní mladnul. Byl tak navyklý těm dvěma komorám u kůlny; vždycky tam našel nějakého nocleháře, s kterým rád promluvil — a od synovy svatby ty komory byly prázný. Co neměl s kým promluvit, bylo mu teskno. Ale o žních se plnil statek, ženci a žnečky bydlili také v komorách a tu bylo Lojkovi, jako by se zas našel. Nyní zase lidé přicházeli a odcházeli, dvůr plnil se hovorem a zvučností příprav — to starému Lojkovi lahodilo. Časné ráno procházel se po dvoře, dýmka mu pořádné chutnala, na tváři usadil se úsměv.
Za těch několik neděl od synovy svatby několik let se bylo usadilo na jeho hlavu; dnes se mu zdálo, jako by těch několik let zase s té hlavy bylo sletělo, Ženci a žnečky pozdravovali ho, usmívali se na něj, hovořili, ptali se to a ono, a starý Lojka miloval hovor. Dnes hovořil již z rána, chtěl si vynahradit, čeho se po kolik neděl zříkal.
K Lojkovům rádi chodívali na žně; tu se ženci neprvé zastavili, když přišli do vesnice — Lojka si mohl vybrati ty nejstatečnější. Také dnes si vybíral. Každý žnec mu říkal „pantáto“, a to se mu líbilo; bylo vidět, myslil si, že ho ještě za něco na statku považují, že se k němu mají jako za dřívějších let. Za dřívějších let rádi se ženci i vyznávali ze své náklonnosti k Lojkovům — nebylyť obžinky v celém okolí tak veselé, jako u Lojků. Ženci bývali pyšni na to, chlubívali se tím před ostatními ženci.
„Nu, pantáto, letos budete mít veselé žně,“ pravil jeden žnec — „nevěstu v domě, ta vypomůže.“
„Inu, inu,“ řekl starý Lojka a skoro vlastně přeslechl, co žnec povídá, neboť úsměv mu s tváře na ta slova nezmizel a dýmku z úst nevyndal.
„Protože o obžinkách žnec musí zatančiti s panímámou: to se letos vytančíme, když budeme tančiti s vaší a s mladou,“ podotknul opět žnec.
„Inu, inu,“ povídal Lojka a usmíval se dále, neboť i to mu lahodilo, že žnec nezapomněl při tanci na starou panímámu. „Ale hudebníky tu letos nemáme, brachu,“ dodal.
„A což o hudebníky; ti přitáhnou jako vrabci za zrním,“ podotknul opět onen žnec.
I to starému Lojkovi lahodilo, že ženci posud nevědí, kterakým spůsobem se vystěhovali hudebníci. „Myslíš, myslíš?“ s jakousi samolibostí mluvil dále starý Lojka.
Po tom dával rozkazy, kam na které pole mají jíti, kde mají začít sekat. Když to povídal, pravil vedle něho Josef: „Dnes půjdete sekat za luka.“ A to bylo zcela jinam, než kam chtěl jeho otec.
„Jak pak půjdou za luka? Za lukami může stát žito ještě dva dni, ale kam já je poslal, nemůže stát ani den,“ namítal otec.
„A když musejí za luka,“ řekl Josef, jako by ani neslyšel, co řekl otec.
Tu ženci stáli, nevědouce, v kterou stranu mají vyjíti ze dvora.
„Tak tedy jděte za luka,“ s násilnou skromností řekl otec Lojka, a to proto, aby nepozorovali, že vedle syna jsou jeho příkazy již málomocny.
Ženci odešli tedy podle rozkazu mladého hospodáře. Na to řekl starý Lojka k čeledínům: „Vy zůstaňte doma a budete dělat povřísla.“
„Na povřísla jest času,“ řekl Josef. „Jen jděte za ženci, pomáhejte na poli.“
Tu opět čeledínové nevěděli, majíli zůstat na dvoře aneb odejít na pole. Dívali se z Josefa na starého Lojku. A vida Josef jejich nerozhodnost, pravil: „Co otálíte? Kdo nepůjde na pole, ať si hledá službu.“
Na to čeledínové odešli.
„A kdo bude dělat povřísla?“ tázal se starý Lojka.
„Protože to nepospíchá,“ pravil Josef, „myslím, že sám k tomu postačíte.“
„Tak, tak!“ v smíchu pravil starý Lojka. „Já mám dělat jako povřísla? Já mám tu být jako za nádenníka?“
„Za jakého nádenníka? Vždyť vidíte, kterak jsme ve žních všichni zapřaženi,“ řekl Josef.
„Myslíš? Ale jak pak? Co pak nejsem já ještě hospodářem? Víš-li, milý synu, že já podobnou práci nedělal nikdy?“
„Když nechcete, dobře. Je vidět, že vám na hospodářství mnoho nezáleží, když se tak vyhýbáte práci.“
„Hospodář je k tomu, aby dohlížel, synu; pracovat mohou jiní!“ vykládal starý Lojka.
„Na dohlížení jsem já,“ pravil Josef.
„A já jsem jako páté kolo u vozu?“ obořil se otec Lojka. Ale Josef, jako by se tu nebylo mluvilo, odcházel již a zůstavil otce s rojem myšlenek, že měl hlavu jako plnou vos a sršánů. Potom se otec podíval k nebi a zvolal s jakýmsi výbuchem: „Pane bože, dej mi nějaké vnuknutí, co bych tomu synovi udělal, aby mne poznal, že jsem otec!“
„Nakapejte mu jedu do studně,“ ozval se hlas prostořekého Vény. „Bez toho vám brzy také zavře studnu, jako vy jste zavřel svému otci, a to už vy ani se z ní nebudete moci otrávit, pantáto.“
Lojka ohledl se po Vénovi a polo jako by ho poslouchal, polo jako by ho neposlouchal. „Véno,“ pravil, „prosím tě, pověz mi, kterak se žluč rozleje po těle?“ A vzal Vénu za ruku a díval se mu do očí, jako by od něho očekával opravdivou odpověď.
„Dejte si ještě jednou vynadat!“ ušklíbnul se Véna.
„Prosím tě, hochu, vynadej,“ v skroušenosti prosil Lojka, až ho mohlo býti líto.
„Nač pak bych já se do toho míchal?“ ušklíbnul se Véna. „Však on to váš syn dovede. Jak pak by to nedovedl, vždyť jste na vejminku. Vy jste to svému otci také dovedl povídat, proč pak by to nyní váš syn nedovedl říci vám? Ale to je mi divné, že to začíná u syna tuze brzy. To vy jste svému otci spílal později. Ale kdož to může změnit? Mládež nyní rychleji chápe; myslím, že Josef s vámi bude dříve hotov než vy s nebožtíkem otcem.“
„Už nic nevíš?“ ptal se starý Lojka.
„I vím,“ řekl Véna. „Ale není nic do toho. Vy můžete mluvit o štěstí. Což pak vy! Vy tu budete šest let hospodařit, budete bydlet ve statku, jste ještě pánem. Hůř, až i to praskne, až budete tamhle nahoře na pavlači, odkud se váš otec díval na statek, protože nesměl chodit po dvoře.“
Co ta slova povídal Véna, vyšla Baruška a vyřizovala, prý od Josefa, že přes ty žně by staří mohli s matkou bydlet na vejminku a mladí že se přestěhujou na statek. Že jest tu teď tolik práce, že to unaví, běhat na vejminek a pak zase na statek. Na to odcházela, jako by měla již k tomu svolení.
„A koukejte se, pantáto, tamhle děvečky vás již stěhujou!“ pravil Véna. A ze statku vynášely děvečky nářadí Lojkovo.
„Tak už se budete stěhovat,“ mluvil Véna dále. „Vida, vida! Já myslil, že to ještě počká. To vy přece svého otce déle jste trpěl v domě. Ale nyní mládež rychleji chápe! Vida, vida!“
Starý Lojka vytřeštil tam k síni oči. „Milý Véno,“ pravil, a bral ho za ruku, „pojď mně pomáhat, ať jim to všecko potlučeme.“
„To už nebude mnoho naplat; jak jste jednou ze stavení ven, těžko se dostat nazpět. Budete se musit se synem soudit. Než vám to rozhodnou, uplyne šest roků, zatím můžete být rád, že budete tady na vejminku. Však vy víte, jak se dlouho soudí, vždyť jste se s svým otcem soudil až po jeho hrob. To jediné, co si můžete přát, jest, aby váš syn měl zase syna a ten to jednou otci svému za vás oplatil — však to znáte.“
„Ale pojď mi pomáhat!“ bral Vénu za ruku, jako by na tom předsevzetí nedalo se již měnit ničeho.
„Pojďme, pojďme, pantáto,“ pravil Véna, stavě se ochotným. „Já vám ty almary budu držet, aby neutekly, a vy budete do nich mlátit.“
A starý Lojka šel k síni, počal tam všecko převrhávat, jak to tam stálo, vzal jednu židli do ruky a volal do vnitř: „Hlavu mu rozrazím, kdo něco z mého stavení vynese!“
Na ta slova přestali ze statku vynášeti. Snad že je pohled na starého Lojku trochu obměkčil, aneb že se jim zdálo býti povážlivým, když se Lojka tak vášnivě stavěl v odpor.
Tu Véna vzal též jednu židlici, sednul si na ni, a pobízel Lojku, aby si sednul na tu, kterou v ruce držel a pravil: „Sedněme si u vás, pantáto.“
Pantáta jako by se nedal pobízet; sednul na tu židli, kterou měl v ruce, a byl zase jako němý.
„Vidíte, pantáto, ani byste byl nevěděl, že si můžete u vás sednout, kdybych vám to byl neřekl. Až nebudete vědět, kde bydlet, přijďte ke mně, já vám to povím,“ řekl Véna. Za chvíli povídal, jako by si liboval v té myšlence, kterou pronesl: „V skutku jsem rád, že si můžeme u vás sednout. Jest-li pak víte, pantáto, že tam dovnitř byste se mnou ani nesměl?“
„Co že pravíš?“ a Lojka se vzchopil se židle.
„Že nesmíte se mnou dovnitř!“
„Na to bych se podíval!“ s velkou horlivostí mluvil Lojka. A již také držel Vénu za ruku a pravil: „Pojď, Véno, se mnou do statku, jsi tam mým hostem.“
A vešli do statku. „Koukej, mámo, vedu si hosta,“ pravil Lojka ku své manželce, na přítomnou Barušku neohlížeje se. „On nám pomůže snášet nářadí, které naší Barušce překáží, proto je nechala vynášet!“
Baruška se ani neohledla po pantátovi a pustila se zrovna do Vény. „Kliď se, nestydo! Myslíš, že tě sem pantáta vzal? To by ještě scházelo, aby takoví přicházeli k nám až sem do světnice!“
Lojka se zasmál. „Mně se zdá, Véno, že tě neradi vidí? Jen si sedni, hochu, sem ke mně. Uvidíš, nedám té vynest, jako vynášejí tam ty skříně. Jen si sedni, jsi u mne. Mladí už mnoho vyhnali ze statku, tam z komor; ale odtud tě nesmí vyhnati nikdo, rozumíš, nikdo!“
Na to řekla Baruška obrátivši se k pantátovi: „Myslila jsem, že máme na jednom bláznu v domě dost; ale vy, pantáto, musíte si přivést ještě druhého!“
„Já blázen? Možná, holka, možná!“ zaklel starý Lojka, vzal židli, na které seděl, do ruky, a byl by snad se hnal za Baruškou a byl by ji snad udeřil těžkou ranou. Ale v tom se zarazil a řekl: „Ne, právě proto, že jsme doma a ona tu hostem, nesmím se zapomenout.“
Pro tentokrát zůstali staří Lojkovic na statku.