Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 27–39.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1872
Licence: PD old 70

Byla to pro Fraňka těžká cesta, donesti na hřbitov dědečkovu míru. Dosavad ani si toho nebyl vědom, že jest hřbitov. Býval tam, když někoho pochovávali, když mu zpívali, nad ním se modlili a za ním plakali. Ale což se to dětí tkne? Vyjdou ze hřbitova, uvidí zelená pole, květoucí meze, uvidí po mezi běhati hříbě, a už tam to na hřbitově není pravda.

Ale nyní tam nesl míru dědečkovu, teď to bylo pravda. Teď viděl, jak přes zeď vyčnívají kříže do krajiny, jak uprostřed se zvedá červený kříž a na něm plechový Kristus, viděl, kde bydlí hrobník, kde jest kostnice — teď ta všecka zeleň kolem něho nebyla pravdou, jenom hřbitov k němu mluvil. Byla to řeč jako nějakého obra; Franěk sotva rozuměl několika slovům, a byl jen naplněn jakousi hrůzou, která mu smáčkla srdce i hrdlo.

Vrata, jimiž vcházelo se na hřbitov, byla brdlínková, natřená touže barvou, jako uprostřed ten veliký kříž. Když Franěk přišel až ke vratům, zastavil se u nich a díval se brdlínkami na hřbitov. Díval se na něj, jako na toho hrozného neznámého, s nímž seznámiti se musí. Díval se na jeden hrob po druhém a myslil si: jak asi bude vypadati dědečkův? Pak se díval, kde který leží. Některý byl do země polo zapadlý, některý s pěkným zeleným rovem, na některém byly květiny, jiný byl jako v zábradlí, u některého stál kříž, u některého jen hůlka, která s kolíkem tvořila kříž, u jiného nebyl ani ten kolík. V jednom koutě hřbitova leželo narovnaných něco kostí.

Ačkoliv byl den na počátku června, teplý, průhledný, průhlasný, Fraňka jakoby ovanula zima. Ta zima dýchala ze hřbitova a z každého hrobu zvlášť. Fraňkovi bylo, jako by byl dědečkovou mírou vzal na sebe úlohu nelidskou, jako by podnikal výpravu do místa zakletého, kterou bez úrazu provesti nelze. Stál u vrat jako přimrazen, nevěda, jak tu míru odevzdat.

V tom vyšla ze stavení hrobníkova Stáza, s kropáčem v ruce. Vyšla na hřbitov a kropila hroby, při čemž hláskem tence zvučným, lahodným zpívala: „Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky!“ Tráva i květinky na hrobech byly polouvadlé; počaly vonět, když je zalila, až vůně jich dorazila k Fraňkovi.

Byl to pocit velmi milý, který Fraňka naplnil. To děvčátko po hrobech jako motýl, kropící unavenou zvadlost životem jako deštík a zpívající tomu všemu: „Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky!“ Ze hřbitova přestala vanouti zima, bylo tam cosi, co hřálo; oteplilo se, snad i nebožtíci to pocítili. Pak zase Stáza odběhla do stavení a nebylo tu ničeho. Ani zpěvu, ani skoku, jenom traviny zvedaly výše unavené oudy. Fraňkovi se zdálo, že tu přece smutno a chladno.

Ale už zase tu byla Stáza s novou vodou a zase jako motýl a zase bzučela jako včelka a zase kropila jinde, blížíc se jaksi ku vratům. Franěk se bál, aby ho nezahledla: zahledne-li ho, musí býti všemu konec; poodstoupil poněkud ke zdi a jenom hlavou se naklonil k vratům a koukal. Stáza zase zpívala: „Odpočiňte v pokoji,“ a pak k tomu přimíchala ještě rozličné písně, jaké slýchala tady na hřbitově, a znala je všecky. Vytáhla z duše jednu po druhé, jako vytahujeme z truhly šat po šatě, abychom jej prohledli a provětrali. I ty písně musejí časem na vítr, aby v prsou neztuchly.

Franěk každým mžikem u vrat domácněl: jako by mu v tom zakletém místě někdo byl podal stříbrnou niť a on se jí zachytil. Vytáhl se zase ze svého úkrytu a postavil se před vrata celý, třebať ho Stáza viděla — to už je jedno.

Stáza ho uviděla. Zastavila se, přestala zpívat a chvíli jen tak se dívala, zdali mladý host chce dál anebli chce něco vyřídit.

Když Franěk nic nemluvil, postoupila o několik kroků k vratům a povídala: „To tedy u vás, Fraňku? Počkej, já zavolám tatínka.“ A běžela do hrobníkova bytu. Fraňkovi bylo divno, kterak děvče čte mu na tváři, co v jeho duši se děje. Nám netřeba to vykládat. Slyšeli umíráček a Bartoš řekl Stáze: „Kde pak to?“ A čekal, kdo přijde hlásit se o hrob. Stáza nyní uviděla Fraňka a řekla jako doplňujíc otcovu otázku: „To tedy u vás?“

Když Bartoš vyšel se Stázou, měl na ramenou již motyku a Stáza měla v ruce lopatu, jako že pomůže tatínkovi odhazovat hlínu. Bartoš šel zrovna k vratům a spůsobem vlídným povídal: „Můj milý Fraňku, snad ne dědeček?“

„Dědeček,“ odpovídal Franěk ještě hlasem v slzách napolo dušeným.

„Dědeček, dědeček,“ otvíraje vrata opakoval si Bartoš. „Inu tahle postel tady nikomu neujde. Nejdéle z nás vydržel nebýt ospalým, ale usne jednou každý.“

Franěk vstoupil na hřbitov a odevzdával míru. „Míru?“ pravil Bartoš. „Dědeček mi šel zrovna pod bradu, byl z těch větších, znám jeho míru. A kde pak chcete, aby byl hrob?“ tázal se Fraňka. „Poohledni se, já hned přijdu a dám se do kopání.“

Bartoš odešel do svého stavení ještě pro některé nástroje a nyní se tu rozhlížel Franěk po místě. Ale ničeho neviděl, protože člověk i dospělý, jeli zachvácen náhle opravdovým smutkem, jest jako tupý, dánoli mu cosi na rozhodnutí.

Tu pravila Stáza a vedla ho za ruku: „Víš co, Fraňku, Bišičtí leží tady u té zdi, která je k Bišicím; koukej, tamhle v tom rohu jest to nejvýš, jest sem vidět od vrat, a kdo by si stoupl na hrob, vidí k Bišicům.“

Těžko udati, jakou vnitřní souvislost tato slova měla, ale výsledek byl, že se zdála býti Fraňkovi tak důvodná, že svolil: „Tak tedy tam v koutě,“ řekl.

„A dáteli tam kříž, bude ho vidět až k vám, a dáteli tam strůmek, hnedle vyroste, že ho také bude vidět až k vám,“ dodala Stáza jaksi horlivě, a nyní se zdálo už Fraňkovi býti těch důvodů tolik, že žádná světa moc nebyla by ho přiměla k tomu, aby zvolil místo jiné.

„Tady!“ pravila Stáza, když se Bartoš vrátil, a tam počali kopati.

Těmito několika promluvenými slovy pozbyl hřbitov pro Fraňka mnoho hrůzy. Bartoš kopal, Stáza odhrnovala, Franěk byl němým divákem. Bartoš časem zazpíval nějaký popěvek, který s jeho řemeslem souvisel, Stázin hlásek ho doprovázel jako struna a Franěk byl posluchačem. Také Bartoš promluvil chvílemi některou větu, která asi vztahovala se k nebožtíkovi, jíž však nikdo z dětí nerozuměl; snad to Bartoš schválně tak povídal, by tomu Franěk nerozuměl a neměl novou lítost.

Najednou povídá Stáza; „Fraňku, až bude hrob vykopán, lehnem si spolu do něho.“

Na ta slova Franěk o několik kroků ucouvnul, Stáza se zasmála a Bartoš se zamyslil. Franěk couvnul jako stroj bez vůle; Stáza se zasmála tomu, a Bartoš za chvíli pravil: „Kopáme zrovna vedle tvé matky; musíme dát pozor, abychom jí nepřišli na rakev, je tam teprv šest roků.“

„Kopejte tak, abychom přišli zrovna vedle maminky, pak si s ní pospím,“ pravila Stáza, jako by se těšila, neboť kdo by očekával od tohoto děvčete smutek, dokázal by, že nezná mladé srdce docela. Stáze byla tři léta, když zemřela matka; v takovém srdéčku smutek ještě se ani neujme a za šest let dítě neví, co to jest, že zemřela matka.

Po těch slovech Franěk zase přiblížil se k hrobu, jako by chtěl věděti, zdali Bartoš se Stázou budou tak dobře kopat, aby neublížili sousednímu hrobu.

„Tys ještě nikdy v hrobě nespal, Fraňku,“ pravila Stáza, nikoliv otázkou, nýbrž tak, jako by to jistila.

„V hrobě?“ tázal se udiven Franěk.

Stáza na hrobech rostla, jako na nich rostly traviny, květiny. Tento hřbitov byl její návsí, kde si hrála, jejím polem, kde kopala a zalévala a ošetřovala, její školou, kde s Bartošem a na pohřbech se učila, málo sice literami, více však všeho toho vypravováním.

Když ještě byla zcela malá, ptala se jednou Bartoše: „Co dělá moje maminka v hrobě!“

„Spí,“ povídal Bartoš.

Na to jakmile vykopal Bartoš první hrob, lehla si do něho a spala tam, prý „jako maminka“. Od toho času spala v každém hrobě, jakmile byl vyhrabán, nebylali zima, nepršeloli. Těšívala se, když někdo umřel, že budou kopati hrob, a ona že zase bude v něm spát, „jako maminka“. Vůbec jí býval pohřeb jako čímsi radostným; uviděla mnoho lidí, uviděla kněze, pak slyšela zpívat, plakat, modlit se. Tyto modlitby hřbitovní staly se i jejími modlitbami, tyto zpěvy byly i její zpěvy a dle lidí, které tu viděla, nesly se její pojmy o lidech a o světě. Těšila se vždy na nový pohřeb, protože to bylo cos nového.

Těšívala se i proto, že uslyší nové zpěvy; a když bylo po pohřbu, zpívala si, co uslyšela, až do pohřbu druhého, jenž snad přinesl zase zpěvy nové. Ovšem že o každém pohřbu slyšela „Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky.“ Tato píseň byla jí nejmilejší. Nevěděla, co to jsou ty věrné dušičky, ale v hlavě si to srovnala tak, že to jsou ti, kdož spějí v hrobech. Kdykoliv se kladla ve spaní do hrobu, říkala v myšlenkách sama k sobě, že bude věrnou dušičkou. A když někdy dlouho tam spala, pravila, když se probudila: „To jsem dnes byla dlouho věrnou dušičkou.“

Když tedy na poslední její otázku, zdali kdy spal v hrobě, Franěk odpověděl takovým udivením, pravila: „Tos ještě nikdy nespal jako věrná dušička,“ a za chvíli dodala: „Počkej, budeme spolu věrné dušičky.“

Franěk ovšem nerozuměl souvislosti těchto pojmenování, ale líbilo se mu to; když se podíval na Stázu, bylo mu, jako by jí měl říci: „Co říkáš, líbí se mi; proč bych s tebou nechtěl být věrnou dušičkou?“

Za dalšího kopání ptal se Bartoš Fraňka, jak dědeček zemřel, načež Franěk vypravoval o hlíně, o pavlači a jak potom klesl mrtev. Toto vypravování poslouchala Stáza s velkým účastenstvím, tak že na chvíli přestala i odhrnovat hlínu a na Fraňka se dívala jako na člověka moudrého, když mohl mít dědečka, který byl tak tuze starý, a když ho dovedl až k smrti.

„Dobrá,“ řekl za chvíli Bartoš, „přišli jsme zrovna vedle maminky.“ To už byl dědečkův hrob bez mála vykopán; a poněvadž Franěk viděl, kterak nyní již Stázu to namáhá, vyhazovati hlínu tak z dola, vzal jí lopatu a pravil: „Dej sem, chci také něco udělat dědečkovi.“ Vstoupil místo Stázy do hrobu a vyhazoval hlínu, Stáza sedla si vedle hrobu a dívala se, zdali to umí.

A tu bylo Fraňkovi, jako by hrob pozbýval hrůzy každým vyhozením prsti. Když pak Bartoš řekl: „Hotovi“ a z hrobu vystoupil, Fraňkovi již odtamtud se nechtělo; podepřel se o lopatu a pravil k Stáze: „Tak tedy pojď, věrná dušičko.“

Bartoš vzal nářadí na rameno a nestaraje se dále o děti, šel dále do svého stavení.

„Jestli pak víš, Fraňku,“ pravila Stáza, „že na hrob dědečkův naseju jetele?“

„Proč?“ ptal se Franěk.

„Ale, ty bys to nevěděl? A já vím, že tvůj dědeček měl rád včely, měl jich tolik oulů. Na jetel včely lítají, přiletí sem k dědečkovi a dědeček jim poví, co ti zkáže.“

„Zasej,“ řekl Franěk a už si přál, aby na hrobě rostl jetel a včely aby sem mohly.

Pak seskočila Stáza do hrobu, sedla si do jednoho kouta a Franěk do druhého.

„Tvoje maminka také má jetel na hrobě,“ podotknul Franěk.

Na to Stáza dloubala prstem v tu stranu, kde ležela její matka, až přišla na rakev; pak tam zaklepala prstem a spuchřelé dřevo vydalo přiměřený hlas.

„Dnes budu spát vedle maminky,“ pravila Stáza a oko její se zajiskřilo radostí. Neměla o matce určitého zdání, ale věděla, že to krásné, spát vedle maminky. A proto radila Fraňkovi, aby zde dal kopat hrob, by se dostala k matce.

„Budeš tu spát v noci?“ ptal se Franěk.

„Proč bych nespala? Celou noc tu budu spát, a zejtra také spím u maminky.“

„Kdo byla tvoje maminka?“ ptal se Franěk.

„Kdo byla?“ pravila Stáza. „Kdo pak mohla být, když byla maminka?“

Fraňkovi tato odpověď dostačila, alespoň by se byl sám jaktěživ moudřejší odpovědi nedopracoval.

Slunce zašlo a na hřbitov kladly se stíny, v hrobě bylo již šero.

„Nestýská se ti, Fraňku?“ ptala se Stáza.

„Když je to hrob, v němž bude ležet dědeček, nestýská se mi,“ odpovídal Franěk, ale stýskalo se mu přece.

„Kdyby se ti stýskalo, sedni si tu vedle mne, budeme spát spolu, anebo můžeme mluvit,“ řekla Stáza a hned udělala vedle sebe místa, kamž Franěk bez pobízení si usedl.

A seděli vedle sebe jako dvě písklata v hnízdě.

„Kdybysi se tu bál, já tě doprovodím domů, já se nebojím,“ pravila Stáza. Tu když Franěk viděl to děvčátko tak beze vší bázně, pravil, že se bát nebude a že domů nepůjde. Bylo mu to v tom okamžiku milejší, že nemusí domů. U Stázy seděl radši, a byl s ní v hrobě.

Za chvíli vyšel měsíc a jako když celý hřbitov polije bělostí. I do hrobu vnikly jeho paprsky, hrob byl uvnitř jako vybílen, a když se Franěk podíval na Stázu, byla také bílá. Franěk mimovolně se přitisknul k ní a Stáza kladla ospalou hlavu na jeho prsa.

Stáza spala s maminkou, vedle Fraňka, a byly dohromady věrné dušičky.

Později v noci kdyby byli nespali, byly by slyšeli blížiti se k hřbitovu několiko mužských kroků, byli by slyšeli tlouci na okna hrobníkova, byli by slyšeli hrobníkův hlas a potom všecky ty kroky a různé hlasy blížiti se k hrobu. Ale že spali, neslyšeli toho.

Lojka sedlák totiž, když bylo už pozdě večer a Franěk nešel domů, obávaje se nějaké nehody, šel s čeledínem a s Vénou směrem k hřbitovu, zdali ho někde nepotkají. A když ho nepotkali, došli až k hrobníkovi a ptali se po něm. „Byl tu až do večera,“ pravil Bartoš, „odešelli, nevím, ale možná, že leží v hrobě.“

„V hrobě?“ s uleknutím ptal se Lojka.

„V hrobě,“ odpovídal Bartoš s tváří klidnou, a vedl je k hrobu. „Tu se podívejte, jak si ustlali. Chceteli, zbuďte si ho, ale já bych ho nebudil.“

Spali tam jako dvě písklata a neslyšeli, co se kolem nich děje.

„Když nemůže už spát s dědečkem, vyspává mu hrob,“ pravil Véna; „nebuďte ho, pantáto.“

Lojka ovšem byl jiného mínění a zbudil Fraňka, čímž probudila se i Stáza. Hoch byl rozespalý, vyskočil na nohy a rozhlížel se. Po hřbitově lilo se bílé měsíční světlo, kříže vypínaly svá ramena, u hrobu stál otec a vybízel ho, aby šel s ním. Franěk hned se nevzpamatoval; jen věděl, že jest u něho Stáza a že není doma.

„Nechtě ho, děti jsou děti,“ pravil Bartoš.

„Vsak já mu ukážu —“ prudce zvolal Lojka a chtěl skočit do hrobu.

„Pomalu, pomalu,“ řekl klidně Bartoš a držel rukou Lojku, že tento ani se nemohl hnout. „Ty hroby — zde jsem já pánem, všecko jen s mým dovolením.“ A nepustil Lojku ani o krok.

„Dítěti jsem já pánem,“ řekl Lojka.

„Jste,“ pravil Bartoš. „Ty dítky zasvětily dechem hrob vašeho otce, vy byste jej chtěl znesvětit? Nemáte toho dost, co jste mu nadělil za živa?“

Tato slova ranila Lojku; ustál od dalšího naléhání, a aby nemusil snad život svůj slyšeti nad otevřeným hrobem otcovým, odcházel od hrobu.

Nyní děti slyšely kroky i hlasy vzdalující se, ale že se jich bály, schoulily se opět k sobě a za nedlouho spaly opět. Stáza na prsou Fraňkových a Franěk maje kolem jejího krku otočenu ruku.

Když se ráno zbudili, pravila Stáza: „Kdybych měla tebe za bratra!“

Franěk držel ještě její hlavu ve své ruce a řekl: „Tak tedy mne máš za bratra, když chceš.“

Nad hrobem prý se mluví pravda. Děti ty řekly si to v hrobě, bylo to dojista pravda.

Po tom za dne dělila se Stáza s Fraňkem o ranní chléb, o oběd a o vše, prováděla ho po hřbitově, učila ho písním, kde kterou uměla, a k večeru nejednu zazpívali sobě už v duettu. A protože na zejtří měl býti dědečkův pohřeb, pravil Franěk, že dnes už domů nepůjde, že už tu počká, až přinesou dědečka, dnes že ještě budou „věrné dušičky“.

Stáza povídala, aby dával pozor, jaké budou zpívat dědečkovi písně, ty že pak ona všecky bude umět nazpamět, a ty že bude zpívat nade hrobem, až v něm bude dědeček zahrabán.

A když byl pohřeb, stalo se, čeho se nikdo nenadal. Kdežto myslili, že Franěk o pohřbu si povede s pláčem a bědováním, Franěk ani nezaplakal. A kdežto myslili, že selka Lojková ani slzy neukápne, naříkala až běda a stavěla se, jako by si chtěla vlasy rvát.

Selka proto si vedla s pláčem, že chtěla zastřít svoje dosavadní chování. Neoklamala tím nikoho, ale myslila, že oklamala.

Franěk a Stáza poslouchali, jaké nad hrobem se zpívají písně, aby je uměli potom.

Když bylo po pohřbu, pravil Franěk: „Když jsme jako bratr a sestra, půjdeš ty teď k nám do Bišic, abych já tě uhostil u nás.“

Šla s ním Stáza, vedli se za ruku a sousedé si ukazovali na Fraňka: „Podívejte se na toho hocha, hrob šel dědečkovi vykopat, a z toho hrobu vede si Stázu.“

Sousedky si povídaly: „Podívejte se, vede se se Stázou, s takovou —. Bude asi jako byla matka.“

Franěk povídal Stáze: „Stázo, hádej, koho mám ze všech lidí něj radši?“

„Koho?“

„Tebe.“

Stáza na to řekla: „Tolik jsem ráda, že se se mnou vedeš, že bych s tebou pořád chodila. Ještě jsem se nikdy s nikým nevedla.“

A vedli se přede všemi lidmi.