Na vejminku/I.

Na vejminku Vítězslav Hálek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 3–15. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70

Ve tři hodiny odpoledne šel v Bišicích po návsi kostelník, měl v ruce velký klíč a šel směrem ku kapli.

Kdo ve statcích stáli u okna a viděli kostelníka, nejprve jen k sobě pravili: „Kam pak jde starý Vaněk?“ Potom zavolali na ženu, na čeládku aneb kdo byl na blízku: „Hleďte, hleďte, Vaněk jde ke kapli. Snad někde nehoří, snad někdo nezemřel?“

„A kde by hořelo? Kdo by byl zemřel?“ odpovídali tamti otázkami, ale na každém bylo patrno, jako by jedno neb druhé už musilo býti skutkem.

Potom, kdo stáli u oken, vyběhli před vrata, na náves a dívali se za Vánkem, zdali nejde do kaple. V tom klíč jeho zarachotil ve dveřích, dvéře se otevřely a Vaněk zmizel v kapli.

„Co pak chce Vaněk v kapli?“ ptali se pak soused souseda přes náves; každý popošel několik kroků jako k středu návsi a teď si odpovídali, že nikdo neví, protože oheň nikde není vidět a ve vsi nikdo nestonal.

V tom z kaple zavzněl umíráček.

„Dej mu pán bůh nebe!“ povídaly sousedky, křižovaly se a počaly se modlit.

Sousedé vyndali z úst dýmky, smekli čepice a od čela k prsoum dělali kříže. Každý byl jako socha, jenom rty poněkud pohyboval; ve vsi nic se nehnulo, umíráček se houpal a mluvil a ještě nikdo nevěděl, komu to.

Najednou umíráček utichnul a sousedé a sousedky, jako prvé od oken se táhli na náves, tak nyní od návsi táhli se ke kapli; každý jen říkal: „Pán bůh s námi, kdo pak to?“ Netrpělivost jich rostla, protože starý Vaněk ještě se v kapli zdržel, bez pochyby, aby zas navázal ku zvonu provaz, který pro spuchřelost tak často se trhal.

A když Vaněk z kaple vyšel, a ve dveřích zaskřípal zase jeho velký rezavý klíč, zaznělo jako z jedněch úst: „Komu pak to? komu pak to?“

„Dej mu pán bůh nebe — starý Lojka,“ odpovídal kostelník a vytáhnul klíč ze dveří.

„I pro pána, snad ne?“ u velikém divení opakovali si sousedé.

V tom přišel sem, košík maje v ruce, Véna, jenž byl v obci za posiláka, u Lojků bydlil a takto platil za potřeštěného a prostořekého; ten se tázal: „Komu že?“

„Vašemu starému pantátovi na vejminku,“ odpovídali soucitně sousedé.

„Našemu — na vejminku?“ ušklíbnul se Véna a dal se do smíchu. Ač ho měli všichni za potřeštěného, přece je uráželo, že se smál při takovémto případě.

„To není k smíchu, Véno,“ kárali ho.

Ale Vénu jako by lechtal. „Jak pak není k smíchu, když je? Vždyť mne tuhle ráno poslal do města, tuhle s košíkem, abych přinesl tuhle punč a rosolku — na sladké drží. Vyprovodil mě až před vrata, dal mi do ruky drobné a povídá: „Kup si tam také něco na zub, Véno, abys cestou nechal na pokoji moje flašky!“ A já jdu zrovna z města, nesu mu punč a rosolku — podívejte se, a on že by zemřel? Kdo pak by to vypil? To že není k smíchu?“ A zase se smál, že by smíchem byl málem nakazil ostatní posluchače, kteří teď nevěděli, na čem jsou, a tázavě obraceli se ke kostelníkovi.

Kostelník, protože se opovážil uvesti v lehkost jeho úřadní reputaci, šel rovným směrem k Vénovi, jako by ho chtěl vzíti za límec. Na očích bylo mu vidět, že by mu nejraději vytahal za uši anebo za vlasy; když stál od něho asi na půl stopy, že nosem dotýkal se nosu jeho a očima jako bodal do očí jeho, spustil tuze z ostra: „Už to pít nebude. Komu já jednou odzvoním, má to jisto. A až odzvoním tobě, budeš to mít také.“

Tato řeč a spůsob nejen že přesvědčila sousedy, ale přesvědčila i Vénu. Postavil, skorem upustil košík na zem a dal se do pláče, že jím opět málem nakazil aspoň všecky sousedky, až sobě utíraly oči, a sousedé že si povídali: „Je blázen, ale srdce má dobré!“

Po chvíli zvednul Véna košík, vzal z něho láhev s rosolkou a polovzlykaje mluvil k sousedům i k sousedkám: „Co s rosolkou, když zemřel? Teď není ničí. Ach sousedé, pomozte a vypijme to na jeho zdraví!“ Sám udělal první zuňk a pak to podával ostatním.

„Co s ním, když je blázen?“ povídali si zase v polosmíchu a mezi tím již vyzývali kostelníka, aby povídal, jak se to stalo, že starý Lojka tak nenadále zemřel.

„Usnul, usnul,“ povídal kostelník. „Tak to na něho přišlo jako zívnutí, jako škytavka.“

„Pán bůh s námi!“ volaly některy sousedky, neboť se jim zdálo, že kostelník mluví učeně jako doktor.

„Byl u něho Franěk, mladší vnuk,“ pokračoval kostelník, „víte, měli se tuze rádi. „Fraňku,“ povídá, „až umru, hodinky budou tvoje. Potom co je tamhle v šupleti a v té škatuli, je také tvoje, jest to samé stříbro, které jsem pro tebe nastřádal.“ Franěk povídá: „Dědečku, kdo pak by mluvil o smrti, vždyť jste tak zdráv,“ a plakal. „Myslíš?“ pravil Lojka, „ale jsem starý, bez mála sto roků.““

„Sto roků,“ dotvrzovali sousedé, „velký to věk.“

Kostelník pokračoval: „„Pořád se mi dnes zdá, že mám na sobě hlínu, Fraňku,“ zase za chvíli Lojka; „hochu, odhrň mi tu hlínu.“ — „Nemáte, dědečku,“ Franěk na to a zase plakal. — „Že ne? Tak tedy mne vyveď na pavlač.“ A ačkoliv ráno ještě chodil jako jelen a byl čerstvý jako ryba, nyní na Fraňka se tak podepřel, jako by dobře nemohl udělati krok. Franěk se sebral, jeť mu třináct let, vyvedl ho na pavlač a Lojka se podíval po celém dvoře, jako by se vším se loučil. A když to tak jedno po druhém, stavení, dvůr, stodoly, nářadí si prohlédl, pravil: „Inu, což je všecko platno!“ — Pak dal Fraňkovi znamení, aby ho vedl nazpět do světnice. Když ho přivedl asi do prostřed, byl Lojka ještě těžší; i povídá: „Vari, vari!“ jako by něco chtěl odhrnouti rukou — v tom sklesl mrtvý vedle Fraňka na zem.“

„Usnul, usnul,“ dotvrzovali sousedé a v očích se jim třpytila slza soustrasti i zároveň jakéhosi podivení a pohnutí, že to tak krátká smrt. Tu kostelník šel od nich směrem k Lojkovům.

Na to celý ten proud sousedů a sousedek, jak byli u kaple, táhnul se k statku Lojkovu, jenž byl na druhém konci vesnice.

„V takovém stáří lidé neumírají, usínají,“ pravil jeden ze sousedů a hned povídal, kde se také cos podobného přihodilo: byl také kdesi kdosi skoro sto roků stár a zemřel při obědě. Pak zase věděli jiní, že v takovém stáří lidé vědí hodinu své smrti napřed, a dotvrzovali to příklady. Příklady ty ovšem nehodily se dobře na starého Lojku, protože ráno ještě poslal do města pro rosolku a pro punč.

A nyní před statkem začali sobě vykládati jeho životopis.

„To je co říci,“ povídá jeden, byl to bišický rychtář, „takový věk a ještě letos o žních sekal sobě svůj vejminěk. A to tak: nasekal do řady tolik, jak byl dlouhý. Když toho bylo tolik, říkal: „Co platno, už to tak nejde,“ a lehl si na to, jak byl dlouhý.“

Sousedé se pousmívali a povídali: „Inu ovšem, jak pak by to ještě tak šlo — sto let!“

„Když tak jednou ležel,“ pokračoval opět rychtář, „jdu s kosou okolo a povídám: „Pomáhej pán bůh, dědečku.“ Lojka poznal, že se posmívám, a odpovídá: „Líné tělo, nelež, také pracuj!“ Vstal a dal se do sekání. Já si vedle něho sedl na mez a čekal, až opět svou částku poseče. Když posekal, zase lehl.“

„A což mu to nemohl dát syn sedlák posekat?“ ptali se někteří, ačkoliv to věděli, že tak se nestalo, protože snad už několikrát i druhdy tak se byli tázali.

„Mohl, nemohl,“ odpovídal zase rychtář, „ale nedal. Vždyť víte — vejminkář! Málo kde syn dá na otce, když je otec vejminkářem!“

Když byla tato věta vyřknuta, bylo opět patrno, že jest tu Véna. Stál u statku přemýšleje, co s rosolkou, když nikdo nechce pít. Ale jak zaslechnul o synu a vejminkáři, byl jako bez sebe. „Namrskat vám každé ráno, sedláci, že nevíte co s otcem, když jest na vejminku! Já mít na půl dne moc v rukou, já bych vás honil do kola! Na dvě léta hned by každý z vás byl na vejminku! Syn nemůže dát otci posekat korec pole, protože je otec na vejminku! Hrom do takového syna, z čista jasna!“

„Ten blázen má pravdu,“ pravili někteří sousedé, „ale jest tomu tak.“

Jiní zas pravili: „Jak pak to mluvíš, Véno? Co pak nejsi u Lojků v stavení?“

Na to řekl Véna velmi rozlícen: „Jsemli já u Lojků v stavení, pracuju za sebe a nepotřebuju nikoho, aby pracoval za mne. Také za sebe mluvím, a nepotřebuji, aby mluvil někdo za mne!“

Sousedé jen zase řekli: „Ten umí odseknout — raději ho nechat.“

Tu ujal se slova rychtář. „Inu, staří lidé jsou někdy k smíchu; za jejich časů bylo prý vše jinak. Když Lojka ležel na posečeném žitě, pravil: „Teď už, kmotře, ani nejsou takové zimy, jako bývaly. Za mého mládí padali vrabci se střech, koroptve, zajíci mrzli jako hroudy, nejednou myslili jsme, že se na dvéře škrábe kočka, a on to byl zajíc. Kde pak teď cos podobného slyšet?“ — Na to já povídám: „Dědečku, letos měli jste zamrzlou studnu.“ — Jak ležel, tak si podivením sedal a pravil: „I pro pána, letos zamrzlou studnu? To za svého mládí se nepamatuju, aby byla bývala zamrzlá. Pán bůh s námi!““

Na to se všickni sousedé smáli prostosrdečně, každý nějakým slovem dotvrzoval, kterak staří lidé svoje časy liší od našich. Pak rychtář pokynul ostatním, aby se sestoupli k němu, a pravil ne tuze nahlas: „Na to jsem řekl starému Lojkovi: „Je mi to divno, dědečku, kterak vy o tom nevíte, že jste měli letos zamrzlou studnu?“ — „Milý kmotřínku,“ praví on, „já už po mnoho let nesmím vážit ze synovy studně vodu — selka to nedá.““

Na tato slova přece jen nastalo zděšení všeobecné.

Véna sice nebyl do tohoto užšího kruhu potažen, ale spustil jako by slyšel všecko: „Nedat nabrat vody! Žába ucouvne, aby se mohl pes napít, a syn zavře otci studnu!“

„Vidíte, umí to pojmenovat, a je blázen!“ pravili sousedé, divíce se Lojkovi sedláku, ač i to s tou vodou byli již nejednou slyšeli, a sice od Vény.

„Když jsem tenkrát sedel na mezi,“ počal zase rychtář, „ptal jsem se Lojky: „Dědečku, vy už asi mnoho pamatujete císařů.“ — „Císařů i pánů,“ odpovídal Lojka. „Já pamatuju, když císař Josef oral, a pak pamatuju, když všichni páni to dělali po něm. Jen že císař oral koňmi a páni orali námi.““

Tu se sousedé zas smáli a pravili: „Což o to, on uměl slovo postavit a vlepit ho do očí nízkému i vysokému, jen že to raději dělal těm vysokým.“

„Já ještě více pamatuju,“ připletl se do řeči Véna; „já pamatuju, že oráme jeden druhým; a jak každý hospodář lituje, že i svým vejminkářem nemůže orat. Co byste, synové, dali za to, kdybyste s tátou mohli před pluh!“

To se zdálo přítomným přece nad míru, počali se na Vénu škubat posuňky; ale někteří přiznali, že alespoň u Lojků bylo by to pravda.

Tu pravil jeden: „Jen to je mi divno, že starý Lojka mohl si tak přát, když bylo na vejminku tak špatně.“

„Inu což,“ vysvětloval rychtář. „Snadno si přát, když je z čeho. Měl dobrý ze všeho rozum. Měl sám pro sebe dosti peněz, o nich říkával: „To jsou, abych nemusil nikoho o nic prosit.“ A dobře, že je měl, a nedobře, že je měl. Dobře, protože syn hospodář vejminek mu zadržoval a starý by byl musil míti nouzi, kdyby naň byl musil čekat; nedobře, protože zas starý Lojka cestou právní neodpustil synovi ani čtvrci sejpky. Z toho ty různice. Ale co mu přibývalo, všecko ukládal a všecko dostane Lojkův Franěk.“

„Ten hoch bude řádit,“ pravil zase některý jiný. „Ten na dědečkovi zrovna visel, celé dni i noci býval u něho, až i matka pro to na něho se hněvala. Trvám, že měl dědečka mnohem radši než otce i matku.“

„A kde pak by děti neměly radši dědečka a babičku než rodiče?“ podotkli zase.

„Máte hned jeho staršího bratra, Josefa;“ odpovídal onen.

„Co pak ten nemá nikoho rád!“ pronesen soud, jak se zdá, všeobecný, poněvadž nikdo neodporoval.

V tom ze dvora zavzněl pláč srdcelomný, že vším sousedstvem to trhlo; pohlíželi pootevřenými vraty do dvora a povídali si: „To je Franěk, vždyť jsme to řekli!“

Franěk vyběhl na náves prostovlasý, tváře od slzí mokré a v očích ještě slzí plno a štkal přervanými vzlykáním slovy: „Dědeček nám umřel, naši mne od něho vyhánějí! Ach já nešťastný!“ A plakal, až se zajikal.

Při naříkání tom sousedé umlkli; jenom Véna se jal opět mluviti: „Víme, proč tě vyhánějí! Chtějí hrabat! Nahrabou!“ A posuňky počal nápodobiti je, kterak hrabou do kapes. V tom však se Véna zarazil, poklepal si rukou na čele a pravil: „Pantáto rychtáři, co bych byl zapomněl! Když jsem dnes ráno šel do města, dal mi starý Lojka tento papír a povídá: „Až přijdeš z města, dej to kmotru rychtářovi.“ A já teď pro leknutí zapomněl na papír!“ Sáhl do kapsy, kde míval úřadní listiny, vytáhl složený arch a podal jej rychtářovi.

Rychtář arch rozevřel, přeběhl jeho obsah a praví: „To je Lojkova poslední vůle. Všecko odkazuje tobě, Fraňku, a je tu vše pojmenováno až na každou drobnost!“

Snad že ani Franěk neposlouchal, co rychtář mluví; seděl u vrat na zemi, ruce si položil na patník, hlavu na ruce a plakal bez ustání.

Ale ostatních se zmocnilo veliké udivení, což bylo patrno z tohoto rozhovoru:

„Ukažte, kmotře rychtáři, ukažte!“

„Na mou věru, všecko pravda!“

„A až se Véna vrátí z města, měl vám to odevzdat!“

„Nu, vždyť to odevzdal.“

„A to že nevěděl starý Lojka, kdy umře!“

„Na vlas to věděl, že umře dnes.“

„Vidíte, já vám povídal, že staří lidé vědí na vlas, kdy umrou. Komu je sto let, každý to ví. I tu rosolku dal přinést, aby měli o pohřbu.“

Okolnosti se tak stýkaly, že jenom podporovaly toto všeobecné podivení.

Pak pravil rychtář: „Dodatkem vyzývá mne nebožtík, abych před svědky jeho pozůstalost ohledal a všecko vzal pod svou ochranu. Nu, sousedé, chtějíli se dva z vás postaviti za svědky, půjdeme tam hned k nebožtíkovi a pozůstalost ohledáme.“

„Proč pak ne, proč pak ne?“ odpovídali sousedé a hnuli se do dvora k Lojkovům, ale ne dva, nýbrž všichni, jak tu byli. Každý si myslil: „Kdo ví, nevybeřeli mne rychtář za svědka; a neli, co škodí, budu svědkem přece.“ I sousedky se hnuly za sousedy do dvora, jen že tu na dvoře oddělili se mužští od ženských: sousedé šli za rychtářem po schodech nahoru na vejminek, sousedky zůstaly dole na dvoře.

Mezitím, co Franěk vyběhl na náves a sousedé ubírali se na vejminek, ukládali na postel syn Lojka a jeho manželka mrtvolu nebožtíkovu; když ji uložili, střídal se mezi nimi tento rozhovor:

„Třicet let, co mu sem nosíme vejminek — konečně si oddechnem na vejminku sami,“ pravila Lojková.

„Ubližovali jsme mu,“ pravil hospodář Lojka a sepjal ruce.

„My jemu? On mnoho nám! Snad nebudeme nyní, když zemřel, říkat černé barvě, že je bílá, když mohla být černou za živa!“

„Má to odbyto; kdo ví, co čeká na nás!“

„A to by se mně líbilo, abys ty nyní počal soudit, co jsi po třicet roků schvaloval. Břemeno s ním ukládáme do hrobu; nepřetvařuj se, víš to jako já.“

„Byl bych radši, kdybych nevěděl.“

„Jste vy mi mužové! Živých se nebojíte a když zamhouří oči, dostáváte strach. Proč bych sobě neulevila nyní? Nebála jsem se ho, dokud žil, pravím mu to i nyní, když zemřel: mně jest o jeho smrt lehčeji. Ráda znala bych statek, kde by si neoddechli, když odejde vejminkář, a ještě takto!“

„Byl mým otcem!“

„A soudil se s tebou o každou měřici vejminku. Ničeho nepotřeboval, tolik ještě sobě ponechal a nám zadržel, že mohl z toho býti desetkrát živ — a soudil se s synem.“

„Ale já s ním žil dříve v míru a radosti, přece mně všeho líto.“

„Taková slova nemluv, sedláku. Což nakládají jinde s vejminkáři jinak? Co vejminkáři se dá, pro statek jest ztracená věc, dokonce nepotřebujeli ničeho, jako tvůj otec nepotřeboval.“

„Ty vždycky přehlušilas mé svědomí, ženo.“

„Když ti mluví svědomí páté přes deváté! A ten zde nazval mne přiběhlou světačkou, to bylo svědomí?“

Tak a podobně vedla si ta žena u mrtvoly stoletého starce, svého to tchána. Hrob, který obyčejně příkoří uzamyká, neměl tohoto účinku na ni.

Pak padly její oči na stolek, o němž věděla, že uzavírá tchánovo značné jmění; ohledala stolek, našla klíček u šuplíku, ukázala jej muži a povídala s radostí: „Vidíš, klíč máme v rukou; bude to naše, bude to také náš vejminek a nikoli Fraňkovo! A ty bys zde byl nechal hocha, aby si je byl vybral!“

Tomuto pokynutí manžel porozuměl; přistoupil ke stolku, aby ženě pomáhal u prohledávání a aby také na své oči viděl, mnoholi všeho jest, poněvadž nikdo vlastně nevěděl, co starý Lojka pozůstavil.

Ještě neotevřeli šuple, když slyšeli po schodech kroky, mnoho kroků. Poslouchali, klíček zůstal v rukou jako ke stolku napjatý; v tom vstoupil do světnice vejminkářovy rychtář a za ním skoro všichni sousedé.

Při té příležitosti také Franěk se přiblížil do světnice dědečkovy, klekl zase u mrtvoly a volal jen: „Dědečku, dědečku!“

Rychtář pozdravil: „Sousede Lojko, potěš vás pán bůh. Tuhle si přečtěte, co jest napsáno, a pak mi vydejte klíče.“

Na ta slova selka zbledla a skoro třásla se: „Tu vidíte, sousedé, klíč v mé ruce; ráda bych věděla, kdo smí říci: můj je to klíč!“

„Ani vy to nesmíte říci, kmotra,“ pravil rychtář klidně; „počkejte, až si váš muž přečte, co jsem mu dal.“

Když hospodář Lojka přečetl poslední vůli, šel k ženě, vytrhl jí klíč z ruky a pravil: „Vezměte, kmotře rychtáři.“

„Ale pak se také postarejte o pohřeb, kmotře rychtáři,“ řekla selka a vypukla v pláč. Byl to pláč hněvu, málomocnosti.

„Postarám, kmotra, postarám,“ pravil rychtář; šel k mrtvole, vzal jí míru, pak vzal Fraňka za ruku, dal mu tu míru a řekl: „Jdi, synáčku, k hrobníkovi, aby podle toho vykopal pro tvého dědečka hrob.“

Franěk vzal tu míru, šel jako pěna, a rychtář a svědkové konali povinnost s Lojkovou pozůstalostí.