Na statku a v chaloupce/VII.

Na statku a v chaloupce Vítězslav Hálek
VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Na statku a v chaloupce. Praha : J. Otto, 1873. s. 110–127. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873
Licence:	PD old 70

A kam se poděla selka?

Divné to cesty osudů lidských; když byla přehledla vše to, co se tak mimo její výpočet počalo nyní ve statku odehrávati: Lenka pryč, sedlák ze zoufalého hněvu bez sebe, ona sama nejista krokem před jeho hněvem: pocítila náhle veškerou tu poušť, která na ni zela, tu poušť, kterou zde byla sama spůsobila. Události přivalily se náhle, srazily se jako v jeden klín, spjaly se v jeden uzel, v jeden bod: počaly ji drtit, že pocítila hrůzu ze svého vlastního počínání, pocítila z něho bázeň, nikoliv lítost. A když to vše se sřítilo jako v hromové ráně před ní, když manželi nemohla dáti útěchy, když manžel sám zničen počal se před ní stavěti co soudce i co odsouzený a co vtělený ortel jí i sobě: tu poušť ta zdála se jí příliš děsnou, selka dala se na útěk sama. Ani na chlapce svého si nevzpomněla a odešla ze statku. Zůstavila malounké dítě, které sotva dovedlo ji pojmenovat, zůstavila chotě svého v mrákotách a odešla ku svým rodičům.

Ejhle matku, ejhle manželku, která dovedla býti macechou!

Tu vizme na své oči, čemu jsme se divili na počátku povídky: že utíkali lidé ze statku pro bídu. Tuto před našima očima se rozutíkali, nejprv Jíra, pak Lenka, nyní selka; a ti co zbyli, byli tak jako rozuteklí: sedlák ochromen událostmi, dědeček ochromen stářím — statek zůstal prázný.

Před dávnými dobami utíkali odtud po nepříteli, nyní utíkali, že si byli nepřítelem sami. Tehdá přistěhovali se sem, nesli v nůši celý majetek, a majetkem tím bylo dítě — nyní jim dítě ani nebylo majetkem, jedno vyhnali, na druhé si nevzpomněli.

Když selka utekla, nevěděl o tom nikdo. Neobjevovala se, ale všechněm bylo, že každé chvíle se objeví. Tato možnost visela nad nimi jako zatažené mraky. A když se neobjevovala první den, a pak i druhý a třetí, uvykali tomu mračnu, a když minul týden, zdálo se jim, že to mračno není více mračnem. Lenka sedala u otcova lůžka a Jíra vedl hospodářství.

Trvalo mnoho dní, ba neděle, než sedlák poprvé s jakýmsi vědomím otevřel oči. A když je otevřel, pravil: „Jděte pro Lenku.“

Lenka při těchto slovech seděla u postele, sedlák ji viděl a ona se dívala na něho, ale neodpovídala. Sedlák zůstal na ni hledět dlouhým hledem, upřeně, s nedůvěrou i s udivením, jako na přelud. Hleděl na ni dlouho, jakoby ji hledal v paměti a zase jakoby ji v paměti neměl. Hleděl na ni bez významu a přece jaksi dychtivě; snad před tím v mrákotách hleděl tak na vidiny svých snův.

A když tak dlouho byl se na ni nahleděl, zavřel opět oči, usnul a jakoby se mu zdálo cosi pěkného. Když se opět probudil, opět viděl Lenku a tenkrát při ní seděl Jíra; oba drželi se za ruce a zasmáli se radostí. Lenka řekla: „Pohleď,“ a Jíra přisvědčoval, že jest vyhráno. Oba pohlíželi na nemocného jako mladé ráno, jakoby ho zvali k životu.

Tenkrát sedlák nejprve dlouho hleděl na Lenku a pak rovněž tak dlouho na Jíru. Potom se díval zase na Lenku a pak zas na Jíru a pak si je prohlížel střídavě. A to opět hledem jako na přeludy; ale přitom již bylo, jakoby si přál, aby ty přeludy byly skutkem. Lpěl na nich, kladl očima jednomu i druhému otázky a sám si na ně odpovídal, ovšem snad beze slov, neboť nemusejí býti slova při všem. Srovnával si všelijaké nesrovnalosti, a chvílemi bylo, jakoby nevěděl si s nimi rady, a chvílemi zas jakoby se mu to bylo podařilo.

Když opět na to usnul, bylo viděti na jeho tváři výraz jako šťastného shledání.

Po třetí prohlednuv uviděl při Lence a Jírovi ještě dědečka a uviděl, že Jíra s Lenkou jsou ještě jasnější a dědeček že jim přizvukuje, jakoby si byl od nich radosti vypůjčil. Hleděl pak na Lenku i na Jíru i na dědečka a srovnával opět. Při dědečkovi ale zůstal; tu došel na jakýsi most a nevěděl odtud dál. S dědečkem mu přišlo cosi na mysl, co ho počínalo lekat; ale když pak opět pohleděl na Lenku, řekl nahlas: „Lenko!“

„Tatínku!“ pravila Lenka a vzala ho za ruku.

Tu bylo na otci právě tak cosi vidět, jakoby řekl: „Jsem tedy doma.“

Později za dne uviděl pouze Lenku a ptal se: „Kde jest Jíra?“

„Na poli, dohlíží,“ odpověděla Lenka.

Pak se ptal po dědečkovi.

„Mám ho zavolat?“ řekla Lenka, chtějíc odběhnout na vejminek.

„Ne, nechoď,“ pravil otec.

Pak se stalo, že u něho seděl pouze dědeček, neboť Lenka hejčkajíc nevlastního svého bratříčka byla na dvoře. Líska se ptal i po Lence i po Jírovi, a dědeček odpovídal, kde jsou.

Na to bylo Lískovi, jakoby se měl ptáti ještě po někom, ale tu jakoby nad ním viselo kus toho mraku, jehož se děsili ve statku po odchodu selky, neptal se.

Pak bylo každým dnem Lískovi jasněji a volněji; vstával již, chodil po světnici a vedli ho i na dvůr, kdež ho chtěli posadit na lávku.

Tu se Líska zalekl, jakoby uviděl selku; nesedl a ve spěchu pravil: „Pojďme odtud.“

Vedli ho na zahrádku, na spustlou zahrádku; přišel tam za nimi Jíra a vykládal hospodáři, co vše nařídil, zdali to tak schvaluje. Když to sedlák schválil, řekl Jíra: „Můžeme tu zahrádku zase ošatit?“

Líska na něho pohlížel s radostí jako na nějaké zjevení; zhlížel se v něm v pravém slova smyslu. „Ošať, hochu, ošať,“ řekl pak.

„Byliny nás uzdraví, požíváme-li jich, ale též pohled na ně udržuje nás při zdraví,“ dodával Jíra, jakoby chtěl důvody doložiti to, co prvé navrhnul.

Líska nemohl dnes od Jíry ani odvrátiti očí. Vzal ho za ruku a díval se na něho, jakoby ho i s celou duší chtěl brát za ruku. Sedlák jakoby se dnes do něho byl zrovna zamiloval.

„Což pak,“ pravil, „dělal bysi, kdyby ti byl náš statek svěřen zcela?“

„Co bych dělal?“ odpověděl Jíra, „to, co dělám teď: aby všichni na něm byli rádi.“

Sedlák hleděl na Jíru, jakoby byl pověděl bůh ví jakou moudrost. V skutku jako zamilovaný po něm pátral, jakoby na něm se byl zachytil celým nynějškem svým. Co Jíra nyní promluvil, bylo už jako z písma svatého; ještě ani nedomluvil a sedlák už o tom byl přesvědčen, že to bude takové.

„Milý hochu, nejde to vždycky, jak si myslíme,“ na oko odmlouval sedlák.

„A to tím,“ pravil Jíra, „že to neumíme; každý pták by nás tomu naučil, každý strom. Co jest větví na jednom stromě! Každá směřuje jinam a přece se všecky drží pevně a jsou u sebe rády, ale kmen musí býti pro ně.“

A sedlák se zamyslil a pak opět se zasmál, jakoby byl řekl Jíra zas největší moudrost. Vůbec byl sedlák, pokud se zotavoval, trochu dětinský; zdálo se mu, že všem druhdy ubližovával a jakoby nyní chtěl to vynahraditi i chováním i skutkem.

Když pak byl již úplně zdráv, chodíval s Jírou do polí a Jíra mu ukazoval, co a jak v jeho nemoci zařídil, co dal kam zasíti, co zjinačil a co by ještě dal zjinačiti. Sedlák zase se usmíval, jako když není nad Jírova slova, tak to schválil, jak to Jíra udělal. Na pohled sice také někdy odpíral, ale pak slyšel od Jíry důvody takové, že byl přesvědčen, že jaktěživ neuslyší lepších.

Tu jednou když se vraceli oba z polí a přišli do lip za humna, sedlák pobídl Jíru, aby sobě usedli na převaleném kmenu.

Usedli si. Sedlák byl cestou mlčeliv, a když si usedli, díval se zase na Jíru jako na obrázek. Ale i tu mlčel, ač bylo patrno, že má cosi na srdci a že by rád mluvil. Hledal jakási slova a nenacházel. Konečně, jako se začínávají nejdůležitější rozpravy, že začneme o počasí a tím se vmluvíme do proudu, začal i sedlák: „Dobře se zde v chládku odpočívá, když na poli tak horko.“

„Milý chládek, pantáto,“ přisvědčoval Jíra.

„Co myslíš, Jíro, jak jsou ty lípy staré?“ ptal se sedlák.

Jíra shýbnul se k poraženému kmenu a počítal mu léta. „Sto třináct let,“ pravil pak.

„Když jsme se sem přistěhovali s dědečkem v nůši, bylo jim o sedmdesát roků méně.“

„Pravda,“ řekl Jíra, „dědečkovi jest sedmdesát a několik.“

„Tvůj praděd, Jíro, byl by mohl povědět, kdo je sem zasadil,“ řekl Líska.

„Proč to povídáte?“ ptal se Jíra.

„Nebohý hochu,“ pravil sedlák a vzal ho za ruku. „Tak tedy tvoji předkové to byli, kteří před námi na tomto statku hospodařili, a tys se musil kolem něho toulat.“

„Kterak to, hospodáři?“

„Vím to hochu, vím. Bylo to špatné, že jsme tě tenkrát pustili. Vím o tom, vím. Tak jak jest to napsáno v těch modlitbách, tak to stojí v knihách na úřadě. Všecko jest boží pravda.“

„Šel jsem, když jste mne pustili,“ řekl Jíra.

„Já myslím totiž, jestli by se to nedalo napravit?“ převzal sedlák slovo brzy na to.

„Napravit?“ ptal se Jíra.

„Já totiž myslím, že když tvoji předkové tyto lípy sázeli, ty že bys si mohl v jejich stínu hovět.“

„Hovím si, hospodáři,“ odpovídal Jíra jako žertem.

„Počkej. Já totiž myslím, že kdybys ty na statku pomáhal hospodařit, statku by to neškodilo,“ vykládal hospodář, a tu vlastně nyní řekl to, co říci chtěl. „Nemyslíš, že by se dala věc takto urovnat?“ ptal se pak.

„Hospodáři, nechme věci, jak jsou; jsou urovnány,“ prohodil Jíra v odpověď.

„Urovnány?“ s podivením ptal se Líska.

„Urovnány,“ potvrzoval Jíra.

„Jak urovnány?“ ještě více divil se sedlák.

„Pantáto, co myslíte, že jest na vašem statku to nejlepší?“ ptal se Jíra.

„To nejlepší?“

„Hádejte; a to, co jest na vašem statku nejlepší, já jsem si vzal v náhradu. O to ostatní nestojím.“

„A což to?“

„Vaše Lenka,“ řekl Jíra.

„Tus ty si vzal?“ ptal se jako u vidění sedlák. „A já mu ji chtěl nabídnout,“ dodal pro sebe.

„Ta jest moje.“

„Vždyť o tom nevím.“

„Proto vám to povídám.“

„Hochu, bez svolení mého?“

„Nemáte právo vytýkat,“ řekl klidně Jíra. „Vyhnali jste ji, utekla od vás, přišla ke mně a já si ji vzal. Já si ji vzal, vy jste ji nechtěli — není tedy vaše; k čemu vaše svolení?“

Ač to bylo pravda, přece to bylo perné.

„Vy jste oddáni?“ ptal se nyní sedlák zhurta.

„Jsme.“

„Kde jste se oddali?“

„U hrobu mého otce, pod zelenými buky.“

„To neplatí!“ řekl sedlák přísně.

„Platí, pantáto,“ řekl ještě určitěji Jíra.

„Neplatí, pravím,“ sedlák na to a vstal.

„Zkuste to, pantáto,“ odpovídal Jíra a vstal také. „Pravím vám, že z vašeho statku nechci nic. Byl jsem tu, pokud jste se uzdravoval. Nyní jste zdráv, já opět odejdu a Lenka půjde se mnou.“

„Bez mého svolení, bez kněžského požehnání?“ horlil Líska.

„Bez obojího a přece ne bez svolení a bez požehnání,“ klidně odpovídal Jíra. „Hleďte, pantáto, vy jste se oženil se selkou při kněžském požehnání — a kde jest požehnání a kde jest selka? Jen já zachránil Lenku od smrti, že jsem se jí ujal, že jsem řekl: tu, já jsem tvůj muž, já tě ochráním před celým světem. Kdybychom byli tenkrát přišli ku knězi, byl by nás zrovna tak od sebe odpudil, jako jste to vy učinil před tím. Zkusili jsme to tedy bez kněze. Řekli jsme si: já budu požehnáním tobě, ty budeš požehnáním mně. Zkusíme to i na dále. A já myslím, že se tak obejdeme bez kněžského požehnání jako bez vašeho statku.“

Sedlák v hlubokém zamyšlení a snad i uražen sednul opět na kmen lípy; seděl zamračen a oddychoval těžce.

„Kněžské požehnání!“ mluvil Jíra dále. „Když mého otce zastřelili páni v jeho vlastním lese, žádný kněz se nehlásil, aby vyslovil kletbu nad uchvatiteli a vrahy. A žádný kněz se nehlásil, že vykropí mému otci hrob, ač prý to k pohřbu náleží. Já byl tenkrát knězem, já vykropil hrob, já jej nasypal. A když jsem se rozhlednul po lese, v celém lese to šumělo, že jsem dobře udělal. Nyní u téhož hrobu jsem zachránil vaši dceru, a opět šumělo celým lesem, že jsem dobře udělal. Řekli jsme si tam: jsme oba vyhnáni z celého světa, my se spojíme, my jeden bez druhého nechceme žít, a bylo to pravda. Celým lesem opět šumělo, že jsme oba učinili dobře. Což tu neplatného, co by mohl kněz zrušit?“

Sedlák oddychoval ještě tíž.

„Vím, že snad myslíte, že vše to učinil jsem úskokem, abych měl nároky na váš statek,“ pokračoval Jíra. „Vy sám jste uznal, že mám k němu jakési právo, a já o něm vím. Avšak tuto v těch posvátných lipách vám pravím, že nechci váš statek. Toliko to, co statek váš vyvrhnul, Lenku, vezmu si s sebou, až odejdeme do chaloupky, která jest naše, mou prací naše.“

Na ta slova měl se Jíra k odchodu. A sedlák zahučel do sebe a jako v slzách: „Tedy nemám k ní více práva.“

Když byl Jíra již několik kroků odtud, zavolal naň sedlák, aby ještě posečkal.

Jíra se vrátil, ale neposadil se již na kmen lípy a sedlák trval v rozjímání. A čím více uvažoval, tím více shledával, že snad má Jíra pravdu.

Pak pravil s velkou měkkostí: „Což pak tě mám prosit, abys neodcházel?“

„Neproste, pantáto,“ odmlouval Jíra. „Budeme hledati v chaloupce to, co ve statku nebylo; myslím, že to tam najdem.“

„A což, řeknu-li ti, že chaloupka ta jest také moje?“ zvolal najednou sedlák jakoby byl vzplanul čímsi, co měl již jako v poslední záloze. „Řeknu-li ti, že když les náležel k našemu statku, chaloupka k němu náležela také, jak to dosud v knihách?“

Nyní stál Jíra před ním jako němý. Za chvíli řekl: „Nuž tedy nám nezbývá, leč abychom si vyhledali místo jiné. Naučil jsem se tomu od tažných ptáků, kteří se stěhují z kraje do kraje, přes hory, země a moře. Ale jest toho škoda; já měl za to, že jest chaloupka moje. Bylo v ní milo, bylo to pěkné hnízdo, a člověk z něho přehlednul hezký kus světa. Nyní jest tomu konec. Budeme stavěti jinde.“

Na to si Jíra sedl a sedlák utíral si slzy a přece se hněval.

Za chvíli řekl Jíra: „Pantáto, dejte nám tu chaloupku; o nic na světě jsem vás neprosil a prosit nebudu. Jest tam hezky, nám stačí; bez ní přece bychom byli jako na poušti, protože jest při ní kus našeho srdce.“

Sedlák již neutíral si slzy, ale ještě více se hněval. „Hrdý pasáku,“ pravil, „o statek bysi nestál a o chaloupku prosíš? Myslíš, že já dám dceru do chaloupky? Raději chaloupku rozbořím, aby nebylo po ní památky.“

Tu byl Jíra nesmírně roztrpčen a řekl: „Hrdý sedláku, který myslíte, že od vašeho statku jest všeho na světě počátek! Co jest ten váš statek? Upravili jste na něm očistec, že lidé z něho utíkají. I moji předkové z něho utekli a v zapomenuté chaloupce já, jich potomek, našel jsem útočiště. Pravda, vy jste mne přijali k sobě, ale když jste mne vypudili, byla to zase chaloupka, která mne přijala. Když jste vypudili svou dceru, ta opovržená chaloupka jí zachránila život, víru, vše. A kdybychom se k vám byli nevrátili z chaloupky, kdo ví, jak by to nyní vypadalo na vašem statku! V té chaloupce naučil jsem se, že dovedu si zaplesat ze srdce jako ranní skřivánek, že dovedu se zaradovat jako ta louka, když má nejkrásnější šat, že jest mi v duši volno, jako celé modré prostoře nebeské, že umím si vážiti všeho na světě, co se s námi radovati chce; ano v té chaloupce naučil jsem se, že ten celý váš statek jest mi pouze vaším statkem a ničím více. Hrdý sedláku, vy ještě nedobojoval jste s sebou sám; vám na tom nedosti, že statek váš již pohřbil všecky, kdož jsou v něm: vy ještě chcete bořit i mimo statek, zasáhnout svým hněvem i nás — chaloupka ještě zbývá pro ten hněv, aby lidé utíkajíce z vašeho statku neměli se již kam utíkat!“

„Budeš ty chtít na světě zavádět nový řád? Budeš chtít stavět nesvěcený sňatek nad sňatek svěcený, chaloupku nad statek, tuláctví nad usedlost?“ s hněvným posměchem tázal se Líska.

„Budu jej zavádět: ten nový řád, jemuž jsem se naučil tam v lese a na vašich lukách ode všeho, co jsem na nich viděl, od těch stébel na nich i od těch tvorů pod těmi stébly, jež mají také své zákony, pevnější zákony než ty vaše statky a než vy na těch statcích; ten nový řád, že tuláctví budu si vážiti nad usedlost, když usedlost neumí leč ze svých členů dělati tuláky; ten nový řád, že chaloupka mi bude nad statek, když statek musí býti zachráněn z chaloupky; ten nový řád, že nesvěcený sňatek mi bude nad sňatek svěcený, když v sňatku svěceném tím dochází se štěstí, že musí žena od muže utíkat. Ano, ten nový řád, že nebudu trhat to, co k sobě lne a tíhne, že nebudu k sobě nutit, co jest samo s sebou v odporu; ten nový řád, že mi dostačí, pakli lidé v sobě najdou to, co má v sobě každá květina, která znovuzrozené poupě neutiskuje, co má v sobě každý pták, který nevyžene své mládě potřebující ochrany. Ano, ten nový řád budu zavádět, že kdybych měl statek, nepotřeboval bych teprve tuláka, aby mi zachránil dítě, jemuž jsem zapomněl býti otcem! Mějte vy si vaše svěcení a vaše statky, já zůstanu bez nich, ale zůstanu při svém.“

„Jíro!“ zvolal pronikavě sedlák na tato slova.

„Já tulák jsem vám tuto snesl, co jsem nasbíral na těch vašich luzích; odpusťte, sedláku, jest to jinaké, než jak vy jste to vídal. Vy narodil jste se ve statku, já v chaloupce, nechme si každý svoje!“

„A tobě již musím dáti svou dceru?“ sedlák před sebe hledě jako pro sebe povídal.

„Nemůžete ani, neboť není vaše od té chvíle, co jste zapomněl jí býti otcem. A děkujte bohu, že odešla za tulákem takovým. Ba vězte, tu vaši dceru já jsem nyní zapůjčil vám, já tulák, když jsem viděl, kterak jest dosud dcerou a kterak ji potřebuje nemocný otec. Avšak jen zapůjčil; mohuť si ji vzíti, kdykoli se jí a mně zlíbí.“

„A vy byste chtěli žíti v chaloupce?“ opět sedlák před sebe zíraje a před se mluvě.

„V chaloupce,“ odpovídal Jíra opět s horlivostí, „a bude nám tam lépe, než tady ve statku. Dnes či zejtra vrátí se selka, a já mám vyčkat, až co se jí zráčí se mnou a s Lenkou, které učinila domov trýzní nejtrpší? O, kdybych byl vámi, zanechal bych raději selce vše, jak to jest, ať si na tom vládne do syta, ať si provádí svou vůli do libovůle! Stojí za to poznat, jak málo k tomu třeba, aby lidé byli šťastni, aby si nekalili tu malou píď, jež vyměřena jejich dýchání! Pantáto, dejte nám tu chaloupku, nebourejte ji. Pomněte, až selka se vrátí, ta chaloupka že snad i vás přijme, když vám bude v statku život trpký.“

„Selka,“ mluvil opět sedlák, jako když hledí do blízkého mračna, jež valí se s děsivými barvami. „A ona opustila své dítě! — Což vy mne musíte také opustit? Jsem dán v klatbu, abych tu zůstal samoten? Jest to ovoce všeho mého života? Jest to můj výhled na stará kolena?“ A sedlák byl v těchto úvahách jako zlomen. Pak pravil: „Jsi hrdý, Jíro, aby se nezdálo, že si na můj statek počítal. Ale uvaž, hochu, zdali ty také nejdeš sám příliš daleko? Vždyť přece nebudeš chtít, abych tě prosil na kolenou, když už takto tě prosím, abys u nás zůstal a mne neopouštěl? Vždyť se již všemu podrobuju, co na mně žádáš, i ten tvůj nový řád přijímám, ač mi nejde již do mé hlavy — ale odcházet byste ode mne neměli, když se mi zdá, že jsem vás právě našel a že bych vás potřeboval nejvíce. Jíro, nebuď tvrdší k nám, než my jsme byli k Lence a k tobě.“

Tu byl sedlák měkký jako vosk. Vzal Jíru za ruku a řekl, jakoby k tomu sebral všecky své síly: „Jíro, aspoň dotud buďte u mne, než se k nám vrátí selka!“

A tu byl zase Jíra jako vosk. Políbil tu ruku, která ho držela, sedlák ho přitiskl na svá prsa a zvolal: „Jíro, synu!“

Na to vstali a šli do statku. I v tom povolil Jíra, že byla na statku ještě svatba, aby prý se nemyslilo, že jde příliš daleko.

* * *

Rok na to bylo ve statku jasno, jako když se nad ním snáší jarní den. Všichni tu vstávali a lehali jako o novém životě. Chasa byla na práci jako na veselí a doma jako na radovánkách. Sedlák chodil zase před vrata na náves, dědeček do zahrádky, která se odívala šatem nejpestřejším a vonným, která měla pod bezy sedátko měkké jako nejměkčí polštář. Lenčin nevlastní bratr už běhal, za to nosila Lenka na rukou vlastního drobného tvora, a šla-li s ním na náves, před vrata, na lávku, ukazovala mu, kde našla poprvé jeho otce, svého Jíru.

Statek byl vyjasněn, jako když z něho jsou navždy vyplašeny černé stíny, jakoby volně dýchal, jakoby více neměl, co by jej mohlo tlačit. Byla to nyní vskutku rodina, jakoby ji postavil do záře, a ta záře leskla se z každého oka, z každé tváře.

V neděli obyčejně celá ta rodina stěhovala se k chaloupce na břeh. Dědečka, že byl stár, vezli na voze, ostatní šli pěšky a všickni se stavili v lese u hrobu Jírova otce. Pak šli do chaloupky, kterou Jíra se chlubil, že ji má za lubem, až se ze statku ještě bude stěhovat, až se vrátí selka.

Tu si sedali před chaloupku, která nyní vypadala jako myslivna, a dívali se na protější břeh, jenž se zelenal, na vodu, která se tu zatáčela, na lodě a vory, které tudy plouly, na lidi, kteří zpívali a pokřikovali na vorech.

Tu někdy zůstával Jíra s Lenkou po celý týden a pracoval ve svých zamilovaných předmětech, stavěl si a vyřezával nádobí, aby prý bylo i ve statku zásoby. A bylo té zásoby, že to jaktěživi lidé neviděli a že neviděli nic podobného. Tu někdy s ním zůstával dědeček, aby své oči na tom nechal, co ten hoch, „maje dar ducha svatého“, umí vyvádět. Ba ten hoch osázel tu chaloupku ze tří stran květinami a stromovím, že vyhlížela jako z obrázku. Tu také v týdnu sedlák je přicházel navštívit, že se mu doma zastesklo, a tak zůstávali časem v chaloupce všichni, že se jim odtud ani nechtělo. Tu i jakoby vjel do Jíry duch nebožtíka otce: vykládal jim, kterak má člověk umět na světě vidět a slyšet, kterak v láskyplném svazku s rostlinami a tvory může býti více než svatým, a kterak, kazí-li tyto svazky, stává se lotrem. I lidé z okolních vesnic chodili sem pro poslouchání, a někdy byla chaloupka jako v obležení.

„Pane,“ říkali, „ten umí nejen vyřezávat ze dřeva, ten i z nás vyřezává podoby jiné.“

Bylo jim, jakoby cestou do chaloupky stával se svátek svátkem, bylo jim, jakoby tu všichni stávali se svátečními.

Teď ti plavci, kteří dole plouli s vory kolem, divně se dívali na tu bývalou chamraď, vidouce co z ní se stalo. Teď místo smíchu, když tam viděli tolik lidí seděti, hezky zdaleka volali jim pozdravení vstříc, jakoby se také k nim hlásili.

Pak zase na týden, na dva týdny vraceli se naši známí do statku, aby i tam vykonali náležité práce. A tu jim statek se stával teprva půvabným, přátelským, domácnějším. Přenášeli chaloupku do statku, říkal Jíra.

Bylo mezi těmi lidmi jako závodění o to, aby jeden stal se důstojným lásky druhého; bylo, jakoby to byla zdařile sestavená kytice — a kdož maje smysl pro podařenou kytici polní, neradoval by se z této podařené kytice lidí rovněž polních?

Kdož by byl žádal těmto lidem většího požehnání? Bylo jakoby oni sami mohli je udílet, a vskutku vážíce si jeden v druhém toho, co bylo jemu podstatou, nosili požehnání v sobě.

Tu jednou pravil Líska k Jírovi: „Co myslíš, Jíro, kdyby přišla selka mezi nás, zdaliž by se jí mezi námi líbilo?“

Na to odpověděl Jíra: „Selka tu zanechala své dítě; zvíře by své mládě nebylo opustilo.“

To mluvili na cestě k chaloupce, byloť to v neděli, když se tam vydali opět všichni.

Téhož dne, jakoby to byla slyšela, přišla selka k Lískovům do statku a našla statek prázný. Sestárla za ten čas. Když viděla statek prázný, zaradovala se; ale když pak si povšimla, že statek ve všem vypadá jako omladlý, zarazila se. Vešla do stájí, a když viděla tam vše jako nakynulé, zamrzela se; vešla do zahrádky, a když ji uviděla v dávné podobě bujné pestrosti a vůně, zsinala.

Pak se ptala děvečky, kde jsou domácí, a když tato odpověděla, že jsou dnes a snad na celý týden v chaloupce, řekla: „Chci vidět tu chaloupku, doveď mne tam.“

Děvečka ji vedla známou cestou a vypravovala, co věděla; však nebyli ještě ani půl cesty, když selka si zakázala vše další vypravování, že nechce více o tom slyšeti.

Když uviděla již z lesa chaloupku, řekla děvečce, že může se vrátit, sama že již tam dojde.

Došla tam. Připlížila se k oknu, jako tenkrát Lenka, aby se podívala do vnitř.

A uviděla je tam pohromadě všecky. Dědečka sestárlého v tváři, ale omladlého v pohledu, svého muže plného zdraví, kterak se dívá na Lenku a Jíru, Lenku krásnou jako májový květ a Jíru silného jako ty buky, jež viděla v lese. A uviděla Lenku, ana na klíně hejčká své dítko, uviděla Jíru, an na svém klíně hejčká jejího hocha. Uviděla všecky ty lidi jako v oslnění a oslnění to ji téměř oslepilo. Záře ta zasáhla ji jako blesk, znáhla, zprudka, hrozně: udeřila ji.

Všemi, kdož uvnitř seděli, trhlo najednou zvenčí pronikavé vykřiknutí. V tom také zaštěknul a vyskočil z chaloupky Vořech.

A když všichni vyběhli před chaloupku, viděli po stráni k řece řítit se ženskou postavu a Vořecha za ní. Vořech ji zachytil až u samého kraje vody, že do vody nespadla. Ale když tam Jíra sestoupil, byla selka již mrtva a Vořech se podíval na Jíru posledně mroucím svým zrakem.

Selku pochovali na hřbitov, Vořecha v lese, pod buky, vedle hrobu Jírova otce.