V krajích, kde zmizely již všecky stopy bývalého rázovitého selského života, mají jenom v museích uloženy památky národopisné. U nás na Slovácku však lid žije a šatí se po starodávném způsobu, žije umění vyšívací, malování, píseň i tanec. Zachovávají se dosud staré zvyky o svatbách, hodech, obžinkách, lid chodí na poutě a o církevních slavnostech uvidíte kraje v netušené nádheře. Na Moravě zvláště o pouti cyrilometodějské na Velehradě, 5. července, rozvine se až dosud pestrý a malebný obraz mnohostrannosti krojové na Slovácku dosud žijící. Je viděti však méně obleků svátečních, nových, protože na cestu a do nejistého počasí neobléká se nový, pěkný kroj. Kdo chce viděti nádheru krojů, musí do vesnic na velké svátky, tu má příležitost viděti z brusu nové kroje, nové vyšívání a pěkně uvázané sváteční šátky. Podívejte se na Boží Tělo do Kunovic, do Vlčnova, Slavkova, Horněmči, Nové Vsi, Milotic a vůbec kamkoli zajdete v den ten, uvidíte nádheru krojovou, přesné, vzácné kroje bohatě vyšívané. Ve všední dny a obyčejné neděle nenosí se tak svátečně. K velkým svátkům zpravidla připraví se nový kroj. Takovou pestrosť krojovou uvidíte i na pouti blatnické u sv. Antoníčka. MiločankaVlčnovjan V červnu v neděli po sv. Antonínu započnou na kopečku, zdvihajícím se nad Velkou Blatnicí, národopisné zbožné poutě. Místní obyvatelé jsou ve svátečních krojích, také z blízkých obcí, Ostrožské Lhoty, Hluku, Velké jsou nastrojeni, tak že mísí se zde o pouti několik krojů, které se během trvání poutě až do sv. Petra a Pavla s jinými vystřídají. Předpokládá se ovšem, že není zamračeno, že nestraší déšť, neboť do nejistého počasí ani se průvody nevypraví, tím méně oblékají sváteční šat. Při nepohodlném počasí není ani nálady, ani hojné návštěvy, jako při sluneční, jásavé pohodě, kdy se kde kdo rozveselí. Na poutích není předním cílem pobožnosť, s poutí souvisí požitek z krásy přírody, pospolitý život a srdečná zábava. Pouť u sv. Antoníčka je poutí v rozkošně položené krajině, na kopečku mírně olesněném, ale odkud je čarovný rozhled do dalekých lučinatých rovin, daleké vrchy a četné rozházené osady kolem do kola. Odtud viděti na pohraničí Slovenska a na druhý strážný kopec sv. Rocha nad Mařaticemi. Je-li jasno, je rozkošný pohled na všecky strany a díváte se pořád a vždy nový obraz se zjevuje. Není tedy divu, že už za dávných dob byla zde postavena kaple, k níž lid putoval a zároveň se potěšil z nádhery krajiny. A putování sem nepřestalo, ba vždy se stupňuje a stává se známou atrakcí pro přátele národních krojů. Říká se, že zde ve slunci vše hýří nádhernými barvami. Ale vedle barev dlužno všimnouti si prací vyšívaných, pěkných součástek krojových a různých způsobů vázání šátků. Jsou zde zastoupeny různé kroje, zde poznáme správné kroje, i takové, na kterých lze již pozorovati rušivý rozklad. Rok od roku co sem putujeme možno sledovati pronikání novot do kroje. Brzo z původního rázu velmi málo zůstane. Vidíte zde i městské dámy ustrojené do kroje, což hned rozpoznáte. Když jsme sem chodívali před 30 lety, mimo zdejší a okolní lid nevěděl nikdo o těchto poutích. Kdo by lezl na kopec! Ale teprve až Uprkův obraz „Pouť u sv. Antoníčka“ ukázal velkoleposť slovácké poutě v její složkách, rázu, zhuštění, zbarvení a seskupení, chodili sem vždy četnější poutníci z blízka i z dáli, aby tento vábný obraz viděli ve skutečnosti. Dnes už té nádhery neuvidíte. Sem tam skupinu, ale celek, jaký před lety zachytil Uprka, dnes nespatříte. Venkovské kroje silně jsou již porušeny a je zde vždy mnoho městského obecenstva, které jednotnosť barevného krojového obrazu skupin, procesí a rušného života mezi pernikářskými boudami a v improvisovaných šenkech ruší. Barvy i zde blednou a krásné krojové květy oprchávají. Není více tu oné bujné červeně a skvoucí bělosti v jichž záplavě celé návrší bylo sklenuto. Jenom obrazy nám zůstanou jako doklady, jaké zde kdysi bývaly poutě a jaký život zde býval. Již hnije i ten starý bělovlasý kostelník, co ke každé pouti přemaloval roucha učedníků při večeři Páně nad oltářem a v čas bohoslužeb se zvonečkem obcházel ležení poutníků před kostelem. Také se o něm vykládalo, že se uschoval do kazatelny a odtud tajuplným hlasem odpovídal toužebným přáním poutnic, které před oltářem svá přání prosebně vyslovovala. A byly to prosby poutníků a poutnic všelijaké. Ale můžeme prozraditi, že mladá, švarná děvčátka horoucně volala po vyvolenci svého srdce, neboť se říkalo, že z této pouti nejdéle po třetí už si ho odtud odvádí. Jisto však, že ti, co si obsadili šenky, kde popíjeli – ovšem za starších dob – pravé blatnické víno z Roháče nebo ze Staré Hory, odnášeli si odtud notné „kaně“, které je domů doprovázely. A co na kopci poutníci odpolední se rozcházeli, oživly búdy v Blatnici. Tam teprve bylo v oslavě poutnické důkladně pokračováno. Mládež pak zvábena byla hudbou u Jurčeky a záhy se všecko tam v tanečním reji roztáčelo. Tak to bývalo a s nepatrnými změnami ještě je dnes. Chodí sem poutníci jenom z okolních obcí a několik ze Slovenska. Maďaři neradi viděli, když ze Slovenska k nám na poutě chodili. Měli strach, aby se tu panslavismem nenakazili. Snad nyní budou vzájemné styky čilejší i častější. Blatnická pouť svým rozsahem nedá se přirovnati k velehradské, ale svým zvláštním rázem podomáckým a vzájemným sousedským stykem, srdečností a spořádaností opět a opět svolává sem každoročně vedle zbožných zástupů poutnických i přátele nefalšovaného národopisu, kde se naskytuje příležitost milého pobytu několik hodin mezi rázovitým lidem. VeselankaMiločanka A poněvadž krojové ryzosti vůčihledě ubývá, vidíte zde každoročně vždy méně barev, méně pěkně uvázaných šátků, proto zachycujme co se ještě dá a povzbuzujme lid, aby pěkného kroje si vážil, nekazil a neodkládal. V Blatnici ještě lidové umění žije, pěkně se vyšívá, jenom že se od starých tradičních tvarů hodně daleko vzdálili. Kdežto dříve vyšívali po „nítích“ vzácné tvary na kalich, mají nyní vzory „vypisované“, předkreslované. Také přednice (punty) u mužských košil mají pestré úpadkové tvary a jednoduché techniky. Kdo bude v poutnických zástupech prohlížeti blíže vyšívání na rukávcích a košilích tyto pronikavé změny vypozoruje. Nesmíme se dívati na pouť jako na celek, na velkou barevnou směs, která se v paprscích hřejivého slunce pořád mění jako sklíčka v kaleidoskopu, nýbrž všímejme si jednotlivostí, z kterých je vzácný umělecký požitek. Během poutí vystřídá se zde mnoho různorodých krojů, každou poutní neděli najdeme zde nové obrazy, skupiny a jednotlivosti. Uslyšíme zde různé starodávní melodie poutních písní, zvláště od poutníků slovenských. Někteří poutníci jsou zde na „ranní“ a odejdou, ostatní teprve přicházejí na „hrubou“, kterou předchází kázání pod širým nebem u kostela na ověnčené improvisované kazatelně. V tu dobu umlkne šum a ruch na kopci. V malebném kruhu seskupí se zbožní poutníci kolem kazatelny, aby vyslechli slovo Boží. Jsou to nezapomenutelné okamžiky, plny barevné krásy a pestrosti, nic se nepohne, jenom vánek z lesíčka přináší sem vůni mateřídoušky a pryskyřice. Je po kázání, lid se hrne do kostela na mši. Vyjdeme na kůr, kde popatříme na seskupení množství hlav pod námi v stlumených barvách, do nichž prodírající se paprsky oknem rýhují ostřejší barevné linky. Po mši byl velký průvod kolem kostela, kde bylo možno opětně kroje dobře si prohlédnouti. Na to seřaďují se již jednotlivá procesí k odchodu, ministranti jdou pro korouhve opřené o zeď sakristie a každá obec jde ke své skupině. Jiní zase jdou mezi boudy, kupují perník, škapulíře, obrázky, hrnečky, jiní kosy, jiní zasedají do šenků, mládež je u blatničanek prodávajících třešně, jiní rozbalují rance, usedají na trávník a dají se do buchet a koláčů. Takových skupin je zde plno, neschází tu i žebráci, typické figury. Je zde mnoho povozů z dalekých osad. Mládež honí se po lese, skotačí po trávníku a není je možno sehnati do průvodu. Předzpěvák nasazuje brejle, chystá se notovati písničku na rozloučenou se sv. Antonínem a vidí, jak se mu procesí scvrklo. Mládeži se odtud nechce, kyne jim ještě nějaká zábava a snad i dostaveníčko. Také hudci z Velké ladí své nástroje s cikánem Jožkou v čele.
Procesí odchází, některé se zpěvem, některé s hudbou, jdou na různé strany. Posloucháme vzdalující se melodie, vidíme v dáli jen červenavé skvrny hlav jako vlčí máky ve vlnícím se obilí. Na kopci pozvolna tichne rušný dříve život. Kramáři uklízí zboží, jenom u vinařů rozpoutává se veselosť a četné společnosti obkličují šenkýře, píseň jde za písní, ani se odtud nechce. Musí se všecko dopít do poslední kapky, aby se vínečko nezkazilo. A to není těžká práce – ale hlava je pak těžká. Odcházíme již poslední, sluníčko dobře přihřívá. Jdeme vinohrady s kopce a pak podél řady pěkných búd. Ale tak jenom jít okolo a nezastaviti se, to by nebyla ani pouť. Ve sklepích je jiné zboží, než co strýček Petratúr prodávali na kopci. Zvou nás, abychom šli na „kapku“. Kdo by tomuto svůdnému volání odolal? Pěkně nás vítají, z dobré bečky již nese koštýř perlícího se moku. Seděli jsme, víno se střídalo, okusili jsme všecky druhy a ročníky, bílé i červené, jedno lepší než druhé. Jak těžko, přetěžko se z tak útulné búdy odchází. A sotva z ní vyjdete, chytá soused, abychom i jeho truňk okusili. Vzácné pokračování! Však je to jenom o pouti a víno blatnické je přece tak vzácné, zvláště „roháč“, který prý trká. Také jsme to zkusili, zo by ani pouť nebyla. Mládež zatím byla dole v hospodě v kole. Sotva bylo po požehnání a děvčice se přestrojily, začala hudba. Jaká by to byla pouť bez tance a muziky. Proto se tu také tolik přespolní chasy zdrželo, aby se roztočili ve věnci blatnické švarné mládeže. Vinné búdy nejsou jedinou znamenitostí v Blatnici. Navštivte kostel, je tam velký oltářní obraz sv. Ondřeje od Uprky. Blatnice je světoznáma výrobou rohožek. Prodavači rohožek prošli celý svět, naučili se mnohým řečem a podivíte se, když uslyšíte mluvit rusky, anglicky, francouzsky. Rohožkáři po leta prodlévali v cizině, zboží se za nimi posílalo a vraceli se, až něco nastřádali. Aby tento podomácký průmysl zde nezahynul, postaral se úřad pro povznesení živností o to, aby ve zvláštním kursu dorost naučil se pletení rohožek a jiného zboží.
Na sklonku dne vrací se poslední poutnící a poutnice k domovu. Je zpěvu cestou a nálady vzácné, kterou podnítilo ohnivé víno; a dlouho vzpomínáte na ten krásný den naplněný tolika nezapomenutelnými dojmy a obrazy, z nichž mnohé mistr Uprka zachytil svým štětcem a proslavil na vždy toto milé poutnické místo.
PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Šohajové z Uher. Ostroha (Předměstí)
Při kázání
