Na dívčím kameni/Úvod

Na dívčím kameni Otokar Mokrý
	Úvod	I

Údaje o textu
Titulek:	Úvod
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	Mokrý, Otokar. Na dívčím kameni. V Praze: Dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka, 1885 Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Vy zadumané, žluté rozvaliny,
do mechu vryté pyšným jindy čelem,
zarostlé trsem zimné kapradiny
omžené klasů plavuňových pelem; —
proč lákáte mne v zavalené koby,
pokryté chmýřím jehlic modřínových,
jak v pohádkové síně Armidiny
zavaté sněhem květů citrýnových?— —

Za tajůplné, hvězdné noční doby
fontána lví tu jemným nezní šplunem,
jen potok horský v úvalu tu šumí,
chvátaje skalin rozervaným lůnem
na žírná prsa družné Vltavici; —
ve stínu smokvy nespřádá tu dumy,
poslední z rodu Abencerag bledý, —
tu motýl jenom skrývá pod krokvicí
šedivou kukli před poutníka hledy —
a křižák šerý, jak čaroděj z báje,
osnovu hebkou po arkýřích přede…

Však drahé jste mi předc, vy rumy šedé,
a milé tak, jak dívky růželící
polibek žhavý, — který v báseň zraje,
když vlahý dech té teskné poesie
májovým vánkem ovívá Vás tiše
a probouzí ve stínu věžní skrýše
princeznu z báje — kouzlem otrněnou,
polibkem písně k žití probuzenou.

Princeznu z báje! Jak lze jinak zváti
chudému pěvci minulost tu Vaši,
již v reji vidin sladcí jeho snové
nejkrasším duhy paprskem mu zlatí, —
že jako přízrak z říše pohádkové
před okem jeho užaslým se vznáší
a všecku chmůru z čela jeho plaší…

Prst čarodějný na víčka se vkládá
a jak víl reje v červánkovém rdění
se vynořuje nad hladinu snění
těch vzdušných zjevů nekonečná řada. —
zřím bujarého zase Vítkovice
štvát plachou lani v doubrav pustém klíně;
Zřím pasačky té švarné, smavé líce,
jež jméno daly bědné rozvalině.
Dál snivým dolem Vltava mne jará
unáší v hybkém laškovitém víru,
tam ku zlatého krále monastýru
v Korunu trnů. — Pryč, vidino chará,
zapadlá i se slávou Otakara,
hluboko na dno hluché do peřeje! — —
tvůj obraz sešlý, zvetšelý a bědný,
v svě bídě tak je cituprázdný, ledný,
že strunu pěvce více nerozhřeje.

A šumným proudem po balvanech vzhůru
jak brodem Gangu zbožná mysl chvátá
v Šumavských borů neprohlednou chmůru,
z níž do daleka září růže zlatá,
planoucí lístků žhavo rudým palem —
Vyššího Brodu pyšným nad portálem,
jejž k nebi rámě Rožmberka vzneslo,
když podál divou pod Čertovou stěnou,
Kainovou skvrnou znamenáno, kleslo
a Matky boží něhyplná slova
je k činům zbožným posvětila znova.

Balvánů slují, plísní obemšenou,
zmámený zrak tu v šerou hrobku hledí,
kde, v tajeplném, němém polokruhu,
ve křeslech zlatých páni z Růže sedí,
omhleni leskem dávné slávy, moci,
jež blankytovou jim ovíjí stuhu
kol skrání, na nichž smrti chmůra leží
a trouchnivé jen kmitají se stíny;
kouzelně vidmo; — uzřít je tak stěží,
jak v lunosvitné, svatojanské noci,
jedinkrát v roce květy kapradiny!

Zrak utápí se v moři vidin šerých,
ve vzduchu jako ševel vánku hraje
stlumená hudba bájí tisícerých
a jara dechem nový život duje,
v tu mrtvou trosku ztraceného ráje,
jež tesknou zemí jihočeskou sluje…

O písni má, kéž chudý zvuk tvůj zbudí
jedinou, třeba poslední jen strunu —
té zlaté harfy, v níž jak v Sfinga hrudi
obrovská hudba minulosti dřímá; —
já vděčen budu jako pěvec mroucí
za úsměv jeden, jeden pohled vroucí,
za růži, kterou měkká ruka třímá
a která klesá — k nohoum pěvce s trůnu.