Na bludné cestě/V.
Na bludné cestě Karolina Světlá | ||
IV. | V. | VI. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V. |
Autor: | Karolina Světlá |
Zdroj: | SVĚTLÁ, Karolina. Na bludné cestě. Praha : J. Otto, 1882. s. 57–67. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Avšak nemyslívala teď paní Anna na syna a německou školu tak často jako v první době, když do Neissbergu ho zavezla. Bylyť jí totiž nastaly ještě jiné a skorem rovněž tak hlodavé starosti, jako co by podnikla, aby ze syna co nejrychleji odchovala k jeho blahu, k radosti své vlastní a na oslavu celé rodiny Němce kovaného.
Byltě totiž pan Adolf Miller, aniž si toho Cíbeličtí hrubě povšimli, neb kutil ve své a kolem své továrny stále cosi nového, k ní přistavěl mlýn a k mlýnu pekárnu. Kdož si toho přec jen povšimli, jako na př. jeho nejbližší sousedé, k nimž náleželi manželé Rybičkovi, domnívali se, že se mu asi opět o jiného nejedná, než o jakýsi nový průmyslový pokus, v nichž s takovou vášní si libovával.
Avšak když se jal pan Miller se vší opravdivostí nejen ve svém novém mlýně mlíti, ve své nové pekárně péci, nýbrž když jednou v sobotu večer dostávalo veškeré dělnictvo na srážku své mzdy poukázky na mouku, kroupy, krupici atd. jakož i na chléb s tím doložením, že kdo s tím spokojen není, nechť jen se vzdá ihned místa svého, výplata že se ode dneška jinak díti nebude: tu začali ti, jichž se to týkalo, k nimž náležel v první řadě městský mlynář, několik krupařů a krom Rybičky ještě dva menší pekaři, na podnik páně Millerův, za pouhou libůstku vyhlašovaný, přece jen poněkud jinak, a to od téhodne k téhodni vážněji a zamyšleněji pohlížeti.
Podivný pocit pojímal teď vždy paní Annu, když v době ranní, polední a večerní, kdež dříve v krámě nebylo hnutí pro nával dělníků, dělnic a dětí, kteří si přicházeli pro chléb, teď zůstávala mezi svými zásobami téměř sama, nemajíc aspoň v těchto hodinách ani dost málo příčiny, aby si stěžovala na zvonek u dveří, jí neustále povinnost ukládající, jak byla učiteli žalovala, by cizím lidem byla k službám.
„To jest jen pro chvíli, tak to zůstati nemůže, co nevidět se vše zas k starému obrátí,“ chlácholila svůj vnitřní nepokoj a mužovy obavy, že půjde-li to tak dále, bude obchod jejich nadobro panem Millerem zničen. Ale nezbývalo jí přec jen konečně, než aby svoje krásné, vysoké a lesklé bochníky, na něž bývala tak hrda, a které každý rád odebíral pro chutnost jejich, s velikým hořem a hlubokou lítostí dala několikráte po sobě, a to vždy tajně v noci, aby si toho nikdo nepovšiml a za to Rybičkovým škodolibě se nevysmál, naložiti na vůz a zavézti kamsi do hospodářství, kdež krmili vepřový dobytek, aby zboží svoje aspoň poněkud, ovšem že daleko pod cenou, zpeněžila.
Leč trvalo to dosti dlouho, než svolila k návrhu neméně zarmouceného, rozechvěného, avšak navzdor tomu přec jen desetkrát jí rozvážlivějšího manžela, aby místo jako dosud čtyřikrát až šestkrát denně, až do příznivějšího obratu věci jen dvakrát vytápěli pec, při čemž jí přizvukoval, že tomu ovšem tak, jak ona se domnívá, že totiž podobné poměry nemohou míti trvání, nýbrž co nevidět zase změniti a k dobrému obrátiti se musí.
Ale poměry nejen že k lepšímu se neobracely, naopak ukázalo se za málo již neděl, že i dvakrát denně péci jest mnoho pro závod Rybičkův, neb i teď ještě dobrá polovice chleba jim zbývala.
Chtějíce se totiž chlebodárci svému zavděčiti, přijímali dělníci nejen bez nejmenšího odporu, nýbrž zcela ochotně, ba někteří i vděčně poukázky na jeho výrobky, kteréž, mimochodem řečeno, byly aspoň na počátku skutečně dobré a nikoli předražené, ba jež mnohým, v každé novotě si libujícím, se zdály i lepší výrobků podobných, dosud v městě od živnostníků kupovaných.
Mínění to počalo z kruhů dělnických znenáhla vnikati mezi širší obecenstvo a stávati se běžným. Přiházívalo se teď velmi zhusta, ba vešlo konečně i v obyčej, že říkali lidé, již měli u dělníků jakýsi požadavek, jako na př. ševci a krejčí: „Nejste-li právě při penězích, tož mi dejte svou poukázku, na niž máte dostati v továrně vařivo neb chléb. Snad nepřijdu takto zkrátka, neb jak jest se všech stran slyšeti, jest tam prý tak dobrá váha a míra, jakéž se nám v městě nikde nedostává. Inu ovšem, když má člověk miliony a jest po celém světě znám a ctěn jako náš pan Miller, tož si pak může zcela jiné zboží opatřiti a zcela jinak se jím zásobiti, než takový cíbelický překupníček, jenž má do obchodu jen mizerných pár set, o něž se bojí a třese.“
Dělníci ovšem nad míru rádi vyhovovali žádostem takovým, vychvalujíce zboží pana Millera a jeho lidumilnost opět do nebe a končíce vždy oblíbeným v městě dodatkem, čím že by Cíbelice byly bez něho, pravého jejich otce, zakladatele a živitele. Čím více totiž přijímali v továrně poukázek místo peněz hotových, tím lepší si udělali oko u pánů „buchhaltorů“, tím zřejměji byl na ně při vhodných příležitostech pak ohled brán, a brzo kolovaly po Cíbelicích poukázky na potraviny v továrně vyráběné jako každý jiný peníz.
„Tohle tak na délku neb dokonce navždy nikterakž zůstati nemůže, jinak nám není pomoci, a my se staneme nevyhnutelně hotovými žebráky,“ opakoval i mlynář, jenž byl za příčinou neblahé této záležitosti manžely Rybičkovy jednou večer ve vší tajnosti a skrytosti navštívil, aby si toho nikdo nepovšiml a snad úkol cesty té netušil podávaje o tom ihned za tepla v továrně zprávu, jako by se proti jejímu pánu kuly nějaké pletichy a pikle. „Musíme se konečně na něčem usnésti, čím by se věc ta v starou svou kolej vrátila. Ovšem nesmíme si pak nic z toho dělati, budou-li ostatní měšťané křičet, že vystupujíce proti panu Millerovi ho nejen urážíme, ale i hněv jeho proti celým Cíbelicím vzbuzujeme. Nemohli by ovšem tak učiniti, kdyby si věc tu zrale promyslili, naopak, vzali-li by rozum do ruky, obzvláště ti, kdož mají obchod či živnost, tož by musili na to přijíti, že se jim snad povede za krátko jako nám, což se jim pak také asi líbit nebude. Neb kdo může panu Millerovi brániti, aby nevařil a netočil pivo a nesekal a neudil maso, čímž se stanou v našem městečku sládci, hostinští, řeznicí a uzenáři rovněž tak zbytečnými jako my mlynáři, krupaři a pekaři. Jen nechť si připomenou, čím přišli v nic naši předkové, kteří byli tkalci, soukeníky a postřihači? Přišli na žebrotu, poněvadž začali v továrně tyto látky vyrábět a lidi lákat lácí a úhledností jejich, třeba při nich očividně nebylo ni trvanlivosti, ni důkladnosti. Kdyby to šlo jako jindy po právu, tož by se měli naši rodáci do jednoho s námi spojit a usilovat v zájmu celého města, aby zůstal pan Miller při svých vlněných a bavlněných tkaninách a do ostatních řemesel a živností nám prstů nestrkal, neb s ním závoditi, toť skutečně pro nás nemožno. Můj Bože! takových milionů již si nastřádal; kdyby se vše spravedlivě konalo a řídilo, tož by se byl měl dávno svého obchodu vzdáti a ponechati jej někomu jinému, aby i ten se dodělal jmění. Proč pak má přijít jednomu tolik, že ani neví, mnoho-li má a kam s tím?“
Ale jak mlynář jen z daleka o to zavadil, kterak by si mělo měšťanstvo vůči svým poškozeným vrstevníkům počínati, tož nechtělo nejen o ničem podobném slyšet, nýbrž žádalo ho, aby jim s takovým vrtáním a rýpáním nepřicházel, že by pan Miller se mohl o tom dověděti, o čem měli s ním řeč. Vždyť se mohlo státi, že pohněván takovým proti němu čelícím jednáním by se zcela od Cíbelic odvrátil, továrnu a vše ostatní na dobro zde zavřel a kamsi jinam se přestěhoval, kdež by jinou zarazil. Peněz, podnikavosti a umíněnosti měl k tomu až nazbyt.
Nemálo teprve se podivil a vedle toho i rozhorlil mlynář, když na stížnost, již dal u notáře shotovit a kterou chtěl k úřadům zadati, žeť se svými soudruhy v živnosti poškozen, manželé Rybičkovi po mnoha lichých výmluvách a planých vytáčkách, že se přec jen další u věci té vyčkati musí, konečně zcela určitě podpis svůj mu odepřeli. Odešel od nich všecken pitomý nevěda, co si má o tom pomysliti. Nemohl dlouho na jiného přijíti, než že si Rybičkovi mnohem více uhospodařili, než dosud v městě za to se mělo, že o to tedy asi hrubé nestojí, aby jim živnost lépe šla než dosud, jelikož ji považují spíše snad za jakousi kratochvíli, než za nutný jim prostředek k obživě.
Mýlil se mlynář v důmince své. Nevězeloť v tom odepřeném podpisu opět jiného než svéhlavost paní Anny. Bezpočtukrát za den tázala se manžela v době, kdež o onu úřadní stížnost se jednalo, a to se vší nám známou rázností, běží-li mu skutečně o to, pohoršiti si pana Milera, a to zajisté na do smrti? „Jak to potom dopadne s naším Dolfíčkem?“ tázávala se ho při tom s hněvivou trpkostí. „Za několik měsíců má školu odbytou, vysvědčení v kapse; muže-li pak v továrně se objeviti, staneš-li ty se žalobníkem pána jejího, a na něm si žádati, aby byl do jeho písáren přijat? Jen přece pomysli, co bys ty v případě takovém učinil, kterak bys člověka takového v domě svém uvítal.“
„A ty, ženo, zas uvaž.“ bránil se jí Rybička malomyslně, „že po tolik neděl nejen ničeho nevyděláváme, ale že stále přisazujeme z hotového. Jak dlouho to může s námi tak potrvati? za krátko přijdeme o obchod, pak protrávíme i dům a jsme hotovi.“
„Nějaký čas si přec jen jakž takž vypomůžeme, a nepřijde k nejhoršímu, které ty ihned na očích míváš. Mezi tím se dostane Dolfíček dojista do továrny. Na počátku ovšem jen za skrovný plat, avšak bude stále stoupati, a co nevidět budeme z něho míti „buchhaltora“. Pak… pak nás ovšem ze všeho vytrhne, a bude navždy po starosti u nás. Jakž by mohl náš syn zapomenouti, že jsme měli jeho štěstí zcela jinak na zřeteli než jiní rodiče štěstí dětí svých!“
„Ty mluvíš vždycky, jako by měl náš Dolfa to „buchhaltorství“ již v kapse. Jak, kdyby mu to přec jen sklaplo? Může člověk vědět, přes jakouto překážku klopýtne, a kde naň číhá závistník?“
„Můj Bože, což nejsi s to, abys pochopil, že právě proto, aby se nemohlo proti Dolfíčkovi praničeho namítati, nechci, abys spolčoval se s mlynářem?“ paní Anna se křižovala. „Což myslíš, ze se v továrně již dávno nedomakali, jak to v městě stojí, a kdo proti mlýnu a pekárně brojí? Vrátný aspoň ví všecko a poví to prý při příležitosti svému pánovi, tak jako že my jsme proti němu nikdy nebyli a s ostatními jíti nechtěli, když se strojili proti němu. ‚Teď vezme pan Miller Dolfíčka vašeho dojista do továrny,‘ ubezpečoval mne vrátný, ‚a kdyby to nebylo pro nic jiného, tedy aby ony buřiče potrestal a vás odměnil za vaši k němu věrnost.‘“
A vzhledem k tak slavnostně zabezpečenému „buchhaltorství“ Dolfíčkovu sešlo ze stížnosti zamýšlené vůbec, neb pochopil konečně mlynář, odkud vítr věje, slyše o důvěrných rozmluvách pekařčiných s vrátným v továrně. Obával se, že by manželé Rybičkovi nejen nikoli s ním a s jeho soudruhy nešli, nýbrž že by snad dokonce jednali i proti němu, dávajíce se použiti za nástroj pana továrníka, aby se mu zalichotili.
„A pak svádíme vše, když se nám věc nedaří, na úřady, že nám nepřejí a kdesi cosi, že by měly býti více při nás,“ rozumoval mlynář mezi stejně smýšlejícími. „Když však člověk blíže na to se podívá, tož přijde na to, že vlastně my jeden druhému nepřejeme, že my občané, kteří bychom měli tvořiti jen tělo jediné, k sobě nedržíme. Kdo ví, jestli bychom nebyli u vyššího místa se svou žádostí prorazili, neb jak dlouho to bude trvati, a nebudeme moci zapraviti svou daň? A kdyby nebylo nic jiného při tom bývalo výhodného, tak aspoň by byli v Praze zvěděli, kterak to u nás chodí, jak to chtějí ti továrníci narafičit, aby jim šel se všech stran užitek, a nepovolovali by jim ve všem tak ochotně, kdyby viděli, že tolik lidí při tom přichází zkrátka. My jsme svými vlastními škůdci, a to svou nesvorností, svou neupřímností, svou závistí. Nikdo jiný není tak proti nám, jak my jsme proti sobě, a proto také nikam nemůžeme a nikdy asi se nedostaneme za příčinou tou na zelenou louku.“