Na bludné cestě/I.

Na bludné cestě Karolina Světlá
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Na bludné cestě. Praha : J. Otto, 1882. s. 9–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zle se kabonila paní Anna Rybičková, odmlouvajíc při tom neunavně svému manželu, tichému, dobráckému to muži, jenž, mimochodem řečeno, co byla jeho ženou, při žádné s ní rozepři ještě nikdy nebyl vyhrál. Za příčinou tou si byl také dnes povolal na pomoc učitele, neb věc, o niž mezi nimi se jednalo, šla mu tenkráte více než kterákoli jiná k srdci. Ale i paní Anny více než cokoii jiného se dotýkala záležitost, o níž se radil trojlístek náš za nedělního odpůldne y pokojíčku za pekařským krámem, jehož majetníky byli manželé Rybičkovi v Cíbelicích.

Byloť to malé, chudé městečko na pomezí českém, známé pouze po vlasti velikolepou továrnou pověstného milionáře Millera, kteráž místu tomu vévodila, podobajíc se zdaleka mohutné tvrzi s hradem a podhradím.

„Ne, tenkráte nepovolím,“ oznamovala paní Anna co nejrozhodněji oběma mužům. „Příliš dobře a příliš dlouho jsem vše uvažovala v duchu svém. Nikým se nedám již mýliti v tom, v čem vidím štěstí jediného svého syna. Nemohu dopustiti, aby, jak ty, muži, si přeješ, náš syn převzal po tobě řemeslo a dům; rovněž nemohu dopustiti, aby, jak vy, pane učiteli, nám radíte, jsme mu koupili kdesi na okolí nějakousi usedlost, když se mi pro něj pekaření nelíbí a přiměřené nezdá. Kruťte to, jak chcete, s tím pokrokem rolnické vědy, neb jak to jmenujete: kdybychom mu koupili hospodářství nejpěknější, přec by zůstal u lidí jen sedlákem, na něhož každý měšťák pohlíží s půdy domnívaje se, že jest něco lepšího a vyššího než on, třeba sám neměl nic vlastního.“

V tom zahlaholil zvonek u dveří vedle v krámě, a paní Anně, kteráž měla na starosti prodej zboží, kdežto muž výrobou jeho se zaměstnával, bylo na rychlo pokojík opustiti a kupce venku odbyti.

„Nuže, vždyť vidíte, kterak to u nás chodí,“ vyčítala učiteli, když opět se vrátila, zasednuvši znova na své místečko u okna, s něhož měla rozhled po svém dvoře nízkým plotem ohraničeném a na silnici kolem něho se vinoucí, za níž se vypínaly rozsáhlé, mnohopatrové budovy Millerovy továrny. „Sám jste se mohl teď přesvědčit, jaký je to med ta naše živnost, do níž by můj muž tak rád našeho nebohého Dolfíčka zapřáhl. Škoda, že jsem to nepočítala, kolikrát, co tu sedíte, vedle zvoneček zacinkal, a mně bylo horem pádem spěchat, abych lidem co nejrychleji posloužila. Každý, milý pane učiteli, má neděli, jen my jí nemáme. Můj muž sázel dnes již třikrát do peci, jen se naň podívejte, jak jest utýrán.“

„Ale za to,“ pousmál se učitel, „nemá zas nikdo v Cíbelicích v neděli výdělku mimo vás, neb kupec v době služeb božích prodávati nesmí, kdežto vzhledem k chudině, která svůj groš nemá vždy pohotově, prodej božího dárku jest krom dopoledních hodin svátků největších vždy volný. Něco tedy za něco, milá paní Rybičková. Jeť arci pravda, že není právě příjemno kolem peci se ohánět, ale jak pozoruji, tomu váš manžel časem tak uvykl, že neznamenám na něm, jako by mu to bylo příliš obtížno; naopak, mám za to, že by se mu tak stýskalo, kdyby se musil řemesla svého vzdát, jako mně, kdybych musil přestat choditi do školy. A co se vás týče, tož to není snad také věcí tak přetěžkou, státi při tom, když si někdo vybírá, housku, rohlík či pecen chleba, a natáhnouti ruku pro peníze za zboží to.“

„O tom také nemluvím, ale na to si stěžuji, co platím u lidí, když vědí, že jim musím býti kteroukoli chvíli, a kdykoli se jim zlíbí, k službám,“ rozhorleně paní Anna úsměšek jeho odmítala. „Pohlížejí některé osoby, ovšem ne všecky, ale právě ty, které by toho měly nejméně potřebí, na mne, jako by mně udílely tím krejcarem, který mi utržiti dají, jakousi almužnu, a neostýchají se dáti mi na srozuměnou, kdykoli příležitost k tomu se jim namane, jak by to s námi asi dopadalo, kdyby nám neposkytovaly výdělku.“

„Není to tak zlé,“ pekař nesměle si odkašlal. „Já aspoň nic takového ještě na našich kupovačích jsem nepozoroval. Ovšem nejsem stále v krámě, žena to musí lépe věděti než já,“ dodal, zasáhnut hrozivým své přísné polovice pohledem. „Ostatně nechť se ti kteří vypínají jak chtějí, žijeme přec jen jeden od druhého. Nebudou-li lidé jako my, t. j. řemeslníci, živnostníci a sedláci své daně odváděti, inu, tož by ti nejvyšší úředníci a generálové nadarmo čekali na svoje platy, a bylo by ihned po jejich slávě, neb odkud by měl pak císař pán peníze na ně vzíti? Pročež si to tak neber, ženuško, nejsme tak k zahození a k pohrdání, jak se tobě zdá.“

„Prosím tě, muži, již buď zticha,“ škubla sebou paní Anna. „Aspoň dnes mne nedopaluj, jak to jindy umíváš, abychom přišli jednou k ňákým koncům. Opakuji ti, tenkráte že se mnou ničeho nesvedeš; syn můj nepozná, čeho jsem poznala já. Jestli se ti to líbí býti posledním mezi posledními, mně se to pro něj nikdy líbit nebude, ba naopak, vše učiním, aby se vyšinul v našem městě mezi osobnosti první. Nebude se před nikým sklánět, před nikým do koutka zalézat a tam se krčit. Svatě jsem si to přísahala za letošního masopustu na městském bále. Což mne neposadili mezi ševcovou a kovářku? což mě někdo jiný vytáčel než krejčí a bednář? Ani jeden z vyšších pánů se mnou si nezatančil, a jejich paničky pokaždé v jinou pohledly stranu, když jsem je pozdraviti chtěla; div jsem se neudusila tajeným pláčem, hanbou a zlostí. I pomyslila jsem si přitom: „Mne sice mezi sebe nechcete, mnou pohrdáte, ale za to budete musit mezi sebe pustit… syna mého. Tím, čím jste vy, bude on jednou také. Nevydám vám ho jako sebe ani na posměch, ani na potupu, třeba tomu jeho vlastní otec stokrát chtěl.“

Pekař sklopil oči a svěsil hlavu. Odpor v něm byl náhle zlomen. Výtka ženina se ho velmi bolestně dotkla, třeba si byl vědom, jak je zpozdilá a nespravedlivá. Zejména jej však zabolelo, že se tváří, jako by ona syna jejich jediného více si vážila a jeho blaho více na zřeteli mela než on, otec jeho, jenž by byl přec za něj duši z těla dal, třeba nebyl jazyka tak obratného, aby se byl mohl k tomu tak výmluvně znáti jako jeho manželka.

„A co chcete tedy ze syna svého míti?“ otázal se učitel zamyšleně, vida, že jest její nechuť proti stavu manžela jejího nezlomnou, a že skutečně nikdy nepřipustí, aby byl syn její vychován pouze na měšťana rozumného, ve vlastním závodě pilného, pokroku jak v něm tak v obci dbalého, v němž by byl viděl ovšem budoucnost žáka svého, snivého, dobrosrdečného to hocha, schopností sice dobrých, avšak nikoli obzvláště vynikajících neb dokonce skvělých, nejlépe zabezpečenu. „Nejspíše, když chcete mít z něho mermomocí cosi, čemu vy říkáte vyššího, tedy asi nějakého doktora veškerých práv či lékařství. Inu vy jste ovšem v takových poměrech, že byste jej mohli dáti do Prahy na studie.“

„Ne, nechci míti ze syna žádného doktora,“ tvrdila paní Anna s hrdou úsečností. „Krásný to pán, jemuž jest taktéž jako nám čekati teprve na lidskou milost a každému, komu se zlíbí, posloužiti. Což nevíte, kterak bývá spíláno i advokátovi i lékaři, když nepomůže, jak na něm se žádá a od něho očekává? Ne, ne, tohle pro mého Dolfíčka rovněž nic není.“

Učitel pekařce se podivil. Znalť ji sice jako ženu ducha obmezeného, zpozdile pyšného, avšak že by se v ní líhly vrtochy tak pošetile ctižádostivé, toho by se přec nebyl nikdy nadál.

„Již se vzdávám naděje, že uhodnu, kam míříte,“ pravil k ní vážně, „a musím čekati, až mi sama povíte, co tedy ze syna vašeho býti má.“

„Povím vám to tedy zkrátka, když ani vy ani otec jeho posud jste na to nepřišli, a přece se mi zdá, že by vám to bylo mohlo, ba musilo, dříve než cokoli jiného na mysl vstoupiti,“ oznamovala paní Anna s vítězoslavným pohledem a důrazem. „Chci míti ze svého Dolfíčka ‚buchhaltora‘.“

Plni úžasu a překvapení oba muži do ní se zahleděli. Na to by si nebyl žádný z nich vzpomněl, ač se zdálo paní Anně, že by to bylo věcí tak přirozenou.

„Buchhaltora?“ opakoval jeden za druhým, jako by dosud sluchu svému nevěřili a očekávali, že se z toho přec jen cosi jiného vyloupnouti musí.

„Ano, ‚buchhaltora‘,“ stála paní Anna s tvrdošijností patrně naprosto nezdolnou na svém. „Což může být o tom jen stín pochybnosti, že jsou ‚buchhaltoři‘ z továrny pana Millera prvními v našem městečku a celém okolí? Na nich vše spočívá, oni vše vedou, pan Miller jen schvaluje, co mu předkládají. Čím by byl bez nich? On to také ví, a jak vrátný z továrny mi svěřil, poskytuje jim na čistém svém ze závodů zisku jisté podíly, aby si hleděli prospěchu jeho, jenž jest zároveň i prospěchem jejich. Můj ty bože! po kolik to let již je pozoruji očima a myšlénkami svými sleduji! Vímť navlas, v kterou za dne chvíli vycházejí tamhle z domu, kdež má každý z nich pěkný a pohodlný byt, aby se odebrali vedle do továrny. ‚Tohle by něco bylo pro mého Dolfíčka,‘ tisíckrát jsem si pravila, prohlížejíc si při tom zde u okna toho, napolo skryta svými balzaminkami, jaké mají na sobě jemné kabáty dle nejnovější mody a jak silné zlaté u hodinek řetězy, kterak se jim třpytí prsteny samý drahý kámen na rukou, jestliže si některý z nich náhodou svleče rukavičky, bez nichž jsem je ještě nikdy mezi lidmi nespatřila. V továrně pak má každý z nich svou kancelář tak skvostně upravenu jako našinec svůj parádní pokoj, kamž zavádí hosty, jen když je v domě svatba neb křest. S hlubokými poklonami vstupují k nim pracovníci, a komu bývá uštědřen milostivý od nich pohled, ten se tím chlubí nejen doma před ženou a dětmi, ale i v hospodě přátelům. Kudy páni ‚buchhaltoři‘ se ubírají a kdežkoli se objeví v městě a kolem města, všude lítají mužům čapky s hlavy, a ženy spěchají, aby jejich paním ruce políbily. V hostinci ‚u černého orla‘ jest vždy první u okna stůl pro pány z továrny, přijdou-li či nepřijdou, pokryt a připraven. Nedovolí hostinský, aby někdo k němu přisednul, a kdyby nebylo v celé síni jediného prázdného místečka, a jakýsi hrabě si tam přál pojísti. Kdo z nich má rodinu, nikdy služky nedrží, neb dělnice z továrny jim vše bezplatně s největší ochotou udělají, nechť jest to v pokojích či v kuchyni, a děti v továrně zaměstnané nanosí jim po celý rok hub, jahod a malin k zavaření, že někdy ani nevědí kam s tím. Kdo má tedy lepší časy nad ony pány? Nemohou se jim zdejší císařští úředníci v ničem vyrovnat. Mají proti nim platy jen skrovné a darů od lidí bráti a služeb zadarmo přijímati nesmějí. Kupují cukr a kávu na loty, koření za krejcary. Nejednám tedy jako matka poctivá a laskavá, přeji-li si míti ze syna ‚buchhaltora‘, aby mohl vésti život příjemný, aby byl všude ctěn a vážen, a to vším právem, neb jestiť továrna i jinak cosi velmi velikého a vznešeného. Nechť jen každý uváží, jaké prokazují tam celé krajině dobrodiní, vždyť v ní živí tisíc lidí, to je co říci.“

„Mohl by se výrok váš také obrátiti,“ mínil učitel poněkud příkře, „a tvrditi, že tisíc našich lidí v potu tváři a za mzdu nejbídnější pomáhá panu Millerovi dobývati jeho miliony, na něž se chovají u nás jeho ‚buchhaltoři‘ jako kdesi jinde na velkostatcích vrchnost sama.“

„Nebyla bych řekla,“ všetečně mu odsekla paní Anna, „že vy, pane učiteli, jenž o všem tak moudře soudíte a ve všem tak povážlivě si počínáte, náležíte mezi ony, kteří zásluhy pana Millera o naše město zmenšují. Jen přec uvažte, kterak tu vše ozdobil a zvelebil, jaké nám tu postavil krásné, nákladné domy, které se podobají celé řadě zámků šlechtických. Jak jsou ty ostatní městské domky vedle nich nepatrné, neúhledné…“

„A dodejte přec, jaká v nich bydlí chudina zubožená, dělníci na továrně závislí,“ přerval jí učitel její chvalozpěv hlasem a posuňkem podrážděným; „kdežto než tu stály ony vámi tak obdivované budovy, byl v každém z těch nizounkých malých domků našich, bydlel-li v něm hospodář přičinlivý, poměrný blahobyt, neb v každém z nich stál aspoň jeden stav tkalcovský či soukenický, na němž otec pracoval, kdežto rodina vše k tomu potřebné mu připravovala. Neříkalo se u nás tehdáž nadarmo, že má řemeslo zlaté dno, kdežto se říká teď vším právem: ‚řemeslo žebrota‘. Ovšem, časy se mění a poměry s nimi, a nikdo do opravdy za to nemůže, že každá taková proměna vyžaduje svých obětí, než se zase na to přijde, kterak to vyrovnati. Neviním také ni pana Millera, ni továrníky jiné, že velký průmysl pohltil malý, bylo by směšné a dětinské, kdybych tak učinil; ale za to tím určitěji jim vyčítám a také před nikým s tím se netajím, že s těmi, kteří jim dopomáhají k bohatství, hůře nakládají, než nakládali ve středověku se svými robotníky ti tak nazvaní feudálové. Ale zanechme podobného rozjímání, vždyť jsme se zde sešli za příčinou zcela jinou, a hleďme, jak jste si před tím přála, abychom dospěli k ňákým koncům. Setrváte-li na svém úmyslu, aby se váš syn věnoval naukám kupeckým, tož musí tedy do Prahy na obchodní školu.“

„Ne, do Prahy Dolfíčka svého nevypravím,“ znova pekařka učiteli se bránila.

„A proč ne?“ opět tento se podivil nové a zcela neočekávané námitce její.

„Poněvadž by se tam nenaučil jak náleží německy. Jen tak rozhněvaně na mne nepohlížejte, pane učiteli, vím, že vám jde čeština nade vše, avšak… bez němčiny u nás v Čechách přec jen nikde nic není. Kdo neumí náležitě německy, jako by byl jen zpola člověkem. Nemůže nikam doraziti a všude naň pohlížejí jen přes rameno, třeba by byl sebe hodnější. I ze zámožného Čecha lidé si ničeho nedělají; dokáži vám to ihned. Čím je na př. proti mně mydlářka? Nemá její muž ani vlastního svého domu, bydlejí v nájmu, a ona nemá ani jediných hedvábných šatů, kdežto já mám tady v almaře čtvery viset, zlatých hodinek s řetězem, kolikerých náušnic a prstenů s drahými kaménky, jako já, také nemá, a přece paničky z továrny, když ji na ulici potkají, s ní se zastavují, neb byla vychována v klášteře, kdež česky téměř zapomněla, takže vede teď po domácku vše po německu, na čemž si její muž tuze zakládá. Všude má u těch vyšších dobré oko, jak pravím, pro nic jiného než za příčinou své němčiny. Musím se vám ostatně přiznati, že vždycky hanbou ve tváři zahořím, kdykoli tudy se ubírá nějaký Němec, k nám pro pečivo si zajde, a já ho ani jak náleží uvítati neumím.“

„Jak pak vás vítají, přijdete-li kamsi do německého městečka? Stydí se tam také, že vás po česku uvítati neumějí?“ zostra učitel se jí otázal.

Avšak paní Anna se tvářila, jako by byla námitku tu přeslechla, pokračujíc s rostoucí umíněností:

„Ne, nedám se již nikým zmýlit, a kdyby to byl vlastní otec můj. Vrátný v továrně mi pravil, že v Neissbergu mají takovou obchodní školu, kam posýlají až z Pruska a Saska syny svoje k vycvičení, a my tam máme po dráze jen hodinu. Již mi tam také vyhledal rodinu, kam dám Dolfíčka do stravy, kdež neuslyší po celý rok jediného českého slova. Zároveň mi poradil, abych ho nevzala dříve na prázdniny domů, dokud si němčinu tak neoblíbí, až mu bude obtížno a tudíž protivno jinak mluvit. ‚Nebude-li z něho Němec kovaný, tož si nemyslete, že vám syna v naší továrně přijmou; pán náš nechce kolem sebe nikoho jiného, poněvadž má národ svůj v lásce náramné,‘ vrátný pokaždé mne upozorňuje, kdykoli máme o tom mezi sebou řeč. Ví, jak to tam chodí, jest tam přes 20 roků. Také by ho nebyli přijali, ač drží tuze k Němcům, jelikož je rodem Čech, avšak musí tam ve průjezdě míti na stráži člověka, který rozumí a mluví dobře česky, neboť by mohli dělníci provozovat jakési šmejdy, kdyby nerozuměl, o čem mezi sebou jednají, když jdou z továrny a do továrny.“

Učitel ohledl se vyzývavé na pekaře, jako by očekával, teď že najisto se vzchopí a ženiným nerozumným a nedůstojným záměrům rozhodně se opře. Hodlalť pekař patrně také tak učiniti, několikráte po sobě otevřel ústa zaplanuv při tom pokaždé ve tváři, nebyl však s to dobrý ten muž od přirozenosti volný co do myšlének a jednání, aby jediné souvislé věty ze sebe vypravil, v čemž mu v této chvíli ještě bránilo vnitřní jeho pohnutí.

Opět se tvářila jeho choť, jako by neviděla, co v něm se děje, chtějíc pokračovati, avšak učitel tomu nepřipustil.

„Bylo by dotíravostí,“ pravil, zprudka vstávaje, „kdybych chtěl ještě nadále tam raditi, kdež důvěra dávno již zadána rádci jinému. Avšak mám za svou povinnost opakovati vám vzhledem k synu vašemu, kterého, jak oba tvrdíte, tak velice milujete, jehož zdar vám prý jde i nad štěstí vlastní, že se dítě pomocí češtiny v přiměřeném k tomu čase dokonale naučí jazyku německému, uznají-li rodiče toho potřebu. Neníť nejmenší pochybnosti, že by si i váš Adolf v Praze na obchodním učilišti řeč tu úplně přisvojil, avšak bude-li zavezen do ústavu, kdež bez přechodu nejmenšího a vysvětlení nejnutnějšího mu bude přednášena celá řada předmětů, které zná dosud sotva dle jména, a to v jazyku až na málo výrazů a vět zcela mu cizím, tož netušíte, jakým to jde útrapám vstříc, a jak nesvědomitě si pohráváte s jeho osudem. Mohu vám pečetiti svou ctí, že taková proměna měla u dětí nejen velmi záhubné následky duševní, nýbrž i nad míru povážlivý vliv na stránku mravnou, a z nejednoho nadaného hocha, náhle v půdu zcela mu cizí přesazeného, vyvinul se způsobem tím mladík ducha mdlého, povahy obojetné, zásad nepevných, vrtkavých, krátce: pravý obojživelník. Příroda nedovoluje, abychom si s ní zahrávali, bez trestu její zákony rušili a překročovali. Vytknula každému národu zvláštní ráz, jenž vrcholí v jeho jazyku, jejž si má nejen zachovati, nýbrž stále zušlechťovati, na jehož základě se má díti nejen vychování mládeže, nýbrž má v něm i kotviti a z něho vyrůstati celý duševní jeho život. Jestiť národnost nikoli, jak nevzdělaní lidé se domnívají, pouze nahodilou, nýbrž velmi podstatnou částkou naší bytosti; nedá se jen hravě střásti a jinou zaměniti, nýbrž pouze zapříti se může, ale její znak si přec jen nikdo s čela nešetře, znak to, jenž vyznačuje činy národů po celé věky na jejich pouti světovými dějinami.“

A učitel, navzdor několika slabým pokusům obou manželů jej zdržeti a usmířiti, opustil bez dalších slov, patrně velmi roztrpčen, dům pekaře Rybičky.

Avšak po celý večer očekával tajně odtamtud posla na novo k nim jej povolávajícího, aby slyšel, že se následkem jeho důrazných slov jinak vzhledem k synovi rozmyslili, že jej matka přec jen zaveze do Prahy, poněvadž si otec přeje, aby zůstal Čechem poctivým, národu svému věrným; ale ačkoli čekal dlouho do noci, přec jen marně čekal, a s hlubokým povzdechem nad zaslepeností lidí jinak tak rozšafných a hodných, i nad tím, co na žáka, povždy pro jeho mírnost a pilnost mu milého, v cizině čeká, konečně se odebral na odpočinek.