Na besedě/7. O hloupém Honzovi

Na besedě Anna Popelková
6. O divné trojici	7. O hloupém Honzovi	8. O dvanácti bratrech

Údaje o textu
Titulek:	7. O hloupém Honzovi
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 54–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Máma dala Honzu učit tkalcem. Myslila si, ať je z něj něco jiného než jen robotník a nádeník.

Honza byl sic hodně přihlouplý, ale tkalcovině se jakž takž přece vyučil. Mistr mu dal za vyučenou kousek plátna, tak z těch šteníků co sem tam zbylo, aby měl na košile.

Když tu výsluhu domů přinesl, povídá máma:

― Počkej, Honzíčku, máme plátna dost. Skoro abys šel do města tohle vysloužené prodat. Ale tomu, kdo moc mluví, neprodávej, takový jak živ nic nekoupí!

Honza si mámino připomenutí pamatoval a šel k městu.

Potká na cestě člověka:

― Nekoupil byste plátno?

― Ukaž, já se podívám!

― Eh, vy mluvíte, vy nekoupíte! řekl Honza a pálil dál.

Jde a potká jiného člověka a ptá se:

― Koupíte plátno?

― I možná. Jak pak prodáváš a stojí-li zboží za to, tak ukaž, ukaž!

― O je! vy moc mluvíte, vy nic nekoupíte!

A sebral se a pryč ten tam.

Přišel do města a zastavil se na náměstí u sochy sv. Jana.

― Pantáto, koupíte plátno?

Ten nic nemluvil.

― Aha! vy teda koupíte! Mocli pak za něj dáte?

Žádná odpověď.

― No já vám tu zboží nechám, můžete si to prohlédnout a peníze mně zejtra dáte. Já si pro ně přijdu, chcete?

Žádná odpověď.

― Tak já to tu tedy nechám!

A Honza šel s prázdnou domů.

― No jak pak, Honzíčku. plátno’s prodal?

― I jo, prodal. ― No a mocli pak’s dostal?

― Já jsem řek’, že si pro peníze přijdu.

― Tohle jo! Copak tě napadá dát plátno na dluh. Jestli pak aspoň toho člověka znáš?

― I znám.

― Víš kde zůstává?

― Stojí tam na rynku.

― Pořád přece ne.

― Pořád tam stojí, nikde neostává, nic nemluví a pořád stojí, tak jsem tam plátno položil a že si pro peníze přijdu.

― I ty Honzo prahloupý! Běž honem, ať plátno přineseš anebo jinde prodáš, dokud je někdo neukradne.

Honza běží na náměstí — plátno pryč. To ho dopálilo.

― A teď zaplať, když sis plátno vzal! Tohle já ti nedaruju.

Ale socha ani se nehnula.

Tak milý Honza popadl kámen a hlavu sochy tak dlouho kamenoval, až odlétla. A tu vidí v kamenném těle plno peněz. Byly tam uloženy, aby se za ně socha opravila, až sejde. Stálo to v listině k nim položené.

Honza peníze vybral a spěchal domů.

― No vidíte že zaplatil! Nesu peněz! jejda!

― To je peněz, pro pána! Tohle ani nespočítáme! Jdi Honzíčku na panský mlat, pěkně mlatce pozdrav a popros je, aby ti půjčili čtvrtci, změříme ty peníze!

Honza přišel do stodoly a pozdravil:

― Dej vám Pánbůh — čtvrtci za den.

― Cože! My jsme rádi, když hodně namlátíme, a ty takhle budeš mluvit?

A vyhodili Honzu ze stodoly a ještě jich k tomu pár slízl, že přišel domů s brekem.

― Copak že nic neneseš? ptala se máma.

― Inu, mámo, tak a tak jsem to řekl a za to mně natloukli.

― To se nedivím! na to máma. Měls pozdravit: Dej vám Pánbůh sto štrychů za den. Mlatci jsou rádi, když hodně obilí vymlátí.

Honza si pamatoval, co mu máma kázala.

Potkal pohřeb. Za truhlou přátelé tuze plakali a naříkali.

Honza smekl a pozdravil:

― Dej vám Pánbůh sto funusů za den.

Přátelé se rozlobili a Honza zas přišel s brečkou.

Máma ho poučila:

― To se říká: Dej mu Pánbůh lehké odpočinutí a smiluj se mu nad duší.

Honza přijde ke kostelu, tam právě vcházeli ženich s nevěstou, celí šťastní, že se po dlouhých letech za sebe dostanou.

― Dej jí Pánbůh lehké odpočinutí a smiluj se jí Pánbůh nad duší! pozdravil Honza svatbu a zas bylo s ním za to zle.

Tak a podobně si Honza pozdravení a vzkazování pletl.

Podle poručení, aby si zakryl oči, jde-li kolem něčeho neslušného, utíkal kolem ohně s očima zavřenýma a křičel, že nic nevidí.

Slyšel, že se má oheň třeba vodou v čepici ulívat, a Honza vida dva tovaryše se rvát, polil je vodou.

Poučili ho, že je neměl polívat, to že má jít mezi ně a v dobrém je porovnat. Honza brzo na to chtěl podobně smiřovat dva psy.

Na zvířata patří hůl, a tak Honza vida hospodáře a čeládku, jak shánějí včeličky do oulů, klepali na kosy, kropili včelky vodou a zvonili, popadl hůl a hnal po nich.

Když už s ním k vydržení nebylo a jednu hloupost za druhou prováděl, povídá máma, aby si šel hledat nevěstu, ať ta se s ním zas trápí.

A sama mu poradila švadlenu v sousední vsi.

Švadlenka byla hezká, seděla si pěkně ve své chaloupce a živila se pilným šitím. Vdaním by ale právě nebyla pohrdla.

Honza se k ní vydal a usmíval se jako nebe, když pozoroval, že by proti němu nebyla.

Samou radostí dost ho uctila a jen ještě si myslila, co by mu tak dala sebou zatím pro památku, aby si na ni myslíval.

I nesl si Honza od nevěsty pěkný špendlík do šátečku na krk.

Honza špendlík vzal do ruky, obracel ho na všecky strany a šel domů. Když se na něj dost pokoukal, nevěděl kam ho dát.

Trefa! Tamhle vezou fůru slámy. Aby se nemusel se špendlíkem celou cestu nosit, zapíchl si ho do šítu slámy a šel za vozem.

Přijeli na rozcestí a vůz zahýbal jinou cestou, než kam Honza chtěl.

― Tudy ne, tudy ne! Já musím jinudy.

― Co je mně po tobě, chlape! řehtal se sedlák.

― Ale vždyť já jsem si tuhle do slámy zapíchl špendlík. Kde pak vás potom s fůrou najdu?

― I ty holomku! Cože! Špendlík budeš dávat do slámy a já to mám pro dobytek!

Špendlík hledali a nenašli. Sedlák se až hrůza zlobil a Honza dostal co proto.

Máma spráskla ruce, když to všecko od Honzy slyšela.

― Taks nemohl si špendlíček zapíchnout, ty hloupý, nerozumný, do vestičky, a zapnout se, abys ho neztratil? Inu mám to radost s tebou! A copak nevěsta?

― Líbí se mně! Já jsem se na ni smál a ona na mě taky.

― To je dobře, Honzíčku, zas tam tedy můžeš brzo jít.

V neděli šel Honza k nevěstě zas. Ta ho ráda uctila a povídá mu taky:

― Mám kozu a u ní kůzlátka. To jsou roztomilá zvířátka, skáčou a dělaj’ trýle po chlívku a já mám s nima vyražení. Pojďte se na ně podívat, chcete?

Honza šel a smál se nahlas, jak kůzlata skákala a dováděla.

Nevěsta mu jedno z nich nabídla, aby měl taky pro radost. Honza vzal kůzle do náruče a šel. Ale sotva že za vesnicí se octl, kůzle se mu už notně proneslo.

Dal si ho tedy za vestu, jak mu máma poradila, zapjal se, kůzle se zmítalo a živou mocí se mu za vestou líbit nechtělo, až Honzovi upláchlo.

― Honzo, Honzo! Nemohls vzít tkaničku ňákou a zvíře si na ni uvázat, když se ti proneslo? vadila se máma, když jí o kůzleti vypravoval.

Šel k nevěstě Honza potřetí. Ta plná radosti, že je tak vzácná a že se Honza do ní až po uši zamiloval, uchystala mu vyšívaný šáteček pěkný a Honzu jím podarovala, když ho dost a dost uctila.

Honza šátek zobracel na všecky strany a když se po cestě dost na něj nadíval a nevěděl kam s ním, vytáhl z kapsy tkaničku, uvázal šátek na ni a vezl ho domů.

Máma se Honzy dočkat nemohla, jak jen pořídil.

Když přišel, chlubil se novým dárkem.

― Dostal jsem šáteček a tady si ho vezu. Ale tou cestou se mně jaksi roztřískal!

Máma zažila ještě strachu dost, než Honzu oženila, aby něco nevyved.

Jaké trápení s ním potom žena měla, to už ani nevím.