Na besedě/3. O třech vrších
| Na besedě Anna Popelková | ||
| 2. O chytré princezně | 3. O třech vrších | 4. O ženichovi se šedivou hlavou a zelenou bradou |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 3. O třech vrších |
| Autor: | Anna Popelková |
| Zdroj: | POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 24–30. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jedna chudá matka měla tři syny: Josefa, Františka a Jana.
Čekala, jak z nich nejstarší trochu odroste, že se půjde živit sám a službu si hledat.
Jozífek rád k tomu svolil, máma napekla placek a hoch šel do služby.
I šel hodně daleko, až přijde k lesu, kde krásná panna ovečky pásla.
― Kam pak jdeš, mládenče? ptala se ho.
― Jdu si hledat službu.
― Pojď ke mně ty ovečky pást.
― I proč ne!
― Tady máš prut, a kam ty ovečky půjdou, tam za nima jdi a nikde nic neber! A všude za nima jdi!
Sotva milý Jozífek prut do ruky vzal, hned se ovečky zdvihly a šly pryč.
Šly — šly, až přijdou k vrchu a ten byl celinký ze stříbra.
― I to je vrch, to je vrch! a podívejme, všechno samé stříbro to je! To si přeci naloupám!
Sáhl pro kudlu do kapsy a stříbra si nadloubal.
No nic! Ovečky šly ještě dál — ke zlatému vrchu.
― I to je bohatství, to je bohatství, to budu boháč pojednou!
A nadloubal si zas.
Ale u třetího vrchu, pane, to byl samý diamant. Tak se to třpytilo a duhou krásně hrálo, že se Jozífek nezdržel a i zde si uloupil.
A ovce šly zas dál, až přišly na zelenou louku, a tam u cesty stál kotel, pod ním šlehal oheň a v kotli se vařil olej.
Ovce Jozífka popadly a hodily ho do kotle za trest, že s těch vrchů loupal.
Minul rok a Jozífek se k mámě nevracel.
Povídá tedy Franta:
― Jozífek nejde, já bych se měl taky někam podívat. Beztoho se mu ve světě dobře daří, když se nevrací.
A tak šel.
Přišel zas k tomu lesu, kde krásná panna ovečky pásla.
Stalo se s ním jako s Jozífkem.
A když zas minul rok a nevracel se ani Jozífek, ani Franta, povídal Honza mámě, že by šel taky.
Ale matka ho hleděla od toho úmyslu odvrátit:
― Jak pak budu tady sama! Pojednou tu na stará kolena nebudu mít nikoho svého!
― Maminko, budete vidět, že přijdu zpátky. Já nezapomenu, že se mám vrátit, jenom mě pusťte do světa!
Tedy i on šel, a právě tou cestou, kterou se ubírali oba jeho bratři, že přišel také do toho lesa, kde krásná panna ovečky pásla.
― Kam pak jdeš, mládenče?
― Jdu si hledat službu.
― Pojď ke mně ty ovečky pást.
― Proč bych nešel!
― Tady máš prut, nikde nic neber a jdi všude za ovečkami, ať se hnou kam hnou, a nezastavuj se nikde než tam, kde ony se zastaví. A neber nic!
Milé ovečky hnaly se ke stříbrnému vrchu, sotva Honza prut do ruky vzal.
― Ach. tohle je krása! A je to podloubáno! Kdopak to ale — komu to taky pokoje nedá! Není-li pak to hřích, takhle tu krásu zohavit a porejpat?
Ničeho se netekl a šel za ovečkami dál. Přišel s nimi ke zlatému vrchu a tu se divil ještě víc a litoval tuze, že je ten překrásný vrch tak pomrven. A nechal zlato s pokojem.
Ovečky se zdvihly a zas šly dál. Přišly k vrchu z diamantů a tu se nemohl Honza ani dost vynadivit, co je tohle za krásu!
― I to je přeci škoda, že taky tohle nemůže zůstat na pokoji, povídá si Honza. Není-li na tom dost, když se člověk na takovou krásu může podívat!
A když se dost pokoukal, zdvihly se ovečky zas a šly dál, Honza za nimi až na zelenou louku.
Tam v kotli se smažili dva v oleji vařícím a bylo na nich vidět, jak hrozné bolesti zakoušejí.
Vzpínali k Honzovi ruce, jakby prosili, aby je vysvobodil.
Rád by to byl dobrý Honza učinil, ale v tom se daly ovečky do běhu a on musel za nimi.
Šly, běžely, běžely k rybníku. Nad rybníkem lítaly vrány, plno jich bylo, a křičely:
― Já bych pila, já bych pila, já taky, já taky!
A slétaly až k vodě, ale napit jako by se nemohly a nemohly.
― Tak se nemůžete napit a jen pořád musíte krákat: Já bych pila, já bych pila, já taky, já taky!? Iššššóó! tak se napí a dej pokoj!
A tím prutem jich k vodě srážel, a sotva se napily některé, ty druhé už se odvážily za nimi, a jak se to stalo, byly z nich holubičky bílé a volaly třikrát za sebou:
― Pánbůh tě pozdrav, tys nás vysvobodil! a vzletěly pak k nebi.
Honza koukal na to jak ve vyjevení.
Ovečky se zdvihly a šly dál. Přišly ke kostelu, velikému a vysokánskému. Dvéře U kostela do předsíně byly otevřeny a z kostela světlo sem zrovna jako v záři proráželo. A zas hejno vran černých letělo a všecky křičely:
― Já bych ráda do kostela, já bych ráda do kostela, já taky, já taky!
Vrány nalítaly do sině a tu Honza vzal prut a hnal je.
― Tak tam nemůžeš jít a musíš jen křičet, že bys ráda!?
A dvéře kostela otevřel, pár jich tam vehnal a ty druhé za nimi vlítly.
Za chvíli vylítly jak bílé holubičky a třikrát zavolaly:
― Pánbůh tě pozdrav, tys nás vysvobodil! a letěly k nebi.
Pak se ovečky vracely k lesu. Panna tam čekala, až se Honza s nimi vrátí, i povídá mu:
― Teď vypravuj, kdes byl!
I začal Honza o těch krásách vrchů a jak litoval, že byly poškozené, a když mluvil o těch v kotli na zelené louce, řekla mu panna:
― To byli tví bratři, kteří oloupili tři vrchy.
Teď povídá o tom hejnu vran nad rybníkem.
― To byly duše lenivých, kteří za živa raději žízeň trpěli, než by si vody byli donesli, a za trest po smrti museli kolem vody a nad vodou lítat, ale napit se nesměli. Tys je vysvobodil! řekla mu panna.
Honza vypravuje dál o černých vránách nad kostelem, jak je vehnal prutem do vnitř, a panna mu to vysvětlila:
― Vidíš, to jsou zas duše takových lidí. kterým se nechtělo jít do kostela a vždycky si našli příčinu, na kterou se vymluvili, že do kostela nemohou. Tys je vysvobodil.
A za to vedla ho panna krásná do ráje, všechnu radost mu ukázala, že to není možná vypovědět.
I ptala se ho, jestli se mu v ráji líbí.
― Ach líbí, já bych tu hned ostal!
― Víš-li ale, žes matce slíbil, že přijdeš domů? A ta chvilka malá, kterous tu ztrávil, trvala tři sta let. V radosti tak rychle ti uplynuly, a tak matka tvoje na ten slib, že přijdeš, čeká tři sta let a je dosud živa. Jdi tedy domů a přijď s ní sem.
Krásná panna vyvedla Honzu zas na cestu, kudy k ní přišel, a on šel tedy domů.
Přijde k chaloupce i divil se, že jsou tam jiní lidi:
― Kde pak je maminka a u koho je to tady! Vždyť je tohle má chaloupka!
― I jéminku, jak pak je tvoje jméno?
Honza řekl.
― I tak je to teda tvá maminka, co je ve špitále. Už je tři sta let živa a umřit nemůže, čeká pořád na syna, až přijde.
Zavedli ho k mamince a matka se synem se poznali. Ona chudinka sotva se pohromadě držela, jak byla sestárlá, a jen se divila, že syn je pořád jako chasník, když z domu odešel.
― I tak tys přeci přišel, tak tys přišel! To ti uvařím polívku, abys se po cestě trochu zkřísil!
A sotva Honza pár soust pozemského pokrmu pozřel, sestárl pojednou, že z něj byl dědeček.
Matka a syn padli si do náručí a šli spolu do ráje.
Tam je panna u brány uvítala a povídá jim nebeským hlasem:
― Já jsem Panna Maria, která jsem ovečky pásla! A vpustila je do ráje.
Na ty dva na zelené louce — to byl očistec — se Pánbůh po vystálém trestu rozpomněl, ale hůř bylo s těmi, kteří se na věčnosti museli trápit ustavičně v pekle.