Na besedě/28. O hloupém Honzovi

Na besedě Anna Popelková
27. O smutné princezně a veselém princi	28. O hloupém Honzovi	29. O Martinovi

Údaje o textu
Titulek:	28. O hloupém Honzovi
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 234–239. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak by jeden sedlák a selka a měli syna Honzu.

Dřel dost a dost, to je pravda, až byl chuděra shrbený, ale chybu měl: byl hodně přihlouplý.

― Ty tatínku, povídá selka muži, statek komu dát nemáme, abysme přeci ňáko hocha oženili, kdopak mu tak upřímně popřeje jako žena.

― Inu, měli bysme, měli, ale bude-li ho která chtět, když je tak přitroublý, leda by se na to jmění chytla některá, ale bude potom hocha „kunýrovat“, že to k žádnému vydržení nebude.

― Neé! To by nebylo nic platno! To by bylo pak lepší, kdyby se ani neženil a ostal tak. No, ale mohli bysme to jináč udělat. Vezmem my dohazovače. Však nejsou holky taky všecky chytré, něco šikovného se mu třeba trefí.

Dohazovač přišel.

― Ale pantáto, vím nevěstu, bodejť bych věděl! Holka hodná, ale jé, na takový statek, to je rozum — chch — aby nebrala!

― No víte, statek je hezký, ale hoch že jako je trochu…

― Ale ch — ch — copak na tom. Copak je každý rozený advokát? To já všecko — to beze strachu!

A dohazovač nevěstu brzy vynašel, a dobře všecko u rodičů jejích okopal.

― Hoch je to tuze dobrý, kuřeti neublíží, tichý jako oukropek a dělá jako mezek na poli a v chlévě a při dříví a ve stodole, všudy — no, ani sáhnout na nic nebude muset. A neublíží, neublíží, ani špásem ne, panno nevěstinko. Žádné hovory s nikým nevede, no chasník — —

Tohle se rodičům líbilo a hlavně ten statek. A ať prý tedy přijdou.

Dohazovač přišel s Honzem.

Nevěsta viděla všechno hezkýma očima, to bohatství nebyl žádný špás, tak se jí o té hlouposti tak smutně nezdálo.

Byla hrozná „trachta“ nachystaná, všeho hojnost, a Honza tak do sebe cpal a tak hloupě při tom vypadal, že nevěstě se zprotivil a tak ne a ne o něm už ani slyšet, že si ho nevezme.

Tak se vrátil Honza s dohazovačem domů.

― Tak jakpak jste pořídili?

― Inu takhle a tak.

― No tohle jo. Když on nemá žádný rozum ten Honza. Už to dopadne tak, že sem nevěstu brát nemůžeme. Bude myslím nejlíp, když hocha oženíme sami. Ať si vezme děvečku Anku. Je už trochu starší, není třeštidlo žádné. To by myslím bylo to nejlepší. Dejme mu ji, ta bude ráda a bude si statku pěkně považovat.

― Skoro máš táto pravdu. Tak to uděláme.

I řekli Ance jak a co.

― Pantáto, vy jste takoví hodní. Já to k vůli tomu živobytí udělám. Jsem tu hezkých pár lat a vždyť proč pak ne.

― Tak si Honzíčku jdi na „kancalář“, aby ti dali cedulku na ženění.

Honza šel, ve dvoře potkal drába.

― sím vás, kdepak je tu kancalář.

― Copak chceš?

― Jdu si pro cedulku na ženění.

― Kohopak si vezmeš?

― Naši Anku.

― A to nic neneseš? To máš přinést panu správci aspoň jedno podsvinče, a mně’s nemoh’ půl kopy vajíček na přímluvu?

― To já tedy ještě —

Dráb se chechtal. Myslil to žertem.

Honza přišel domů.

― Mámu tak cedulku nemám!

― Copak ti ji nedali?

― Inu, prej mám přinést nějaké selátko a pár vajec.

― Tak jdi Honzíčku, jdi! I bodejť, podsvinče a vejce, to na škodu nebude.

Honza spěchal s pytlem na zádech a košem na ruce a špoulil tváře jako měsíc. Zastavil se na dvoře, ale když drába nikde neviděl, šel tam, kam šli ostatní a doptal se na kancelář. Tam byl pan hrabě na prohlídce.

― Co tu chceš s tím pytlem a košem? křikl na Honzu.

― Hhh, já bych rád cedulku na ženění, já jsem tu prosimich už jednou byl, a že prej mám nějaké podsvinčátko jako za poradění…

Dráb kýval na Honzu, aby mlčel ale Honza rozuměl jinak.

― Vždyť já jim taky — tuhle v košíčku —

Hrabě zavolal na správce:

― Pane správče, tady si vezmi to prase v pytli a vykrm si ho, abys nemusel žebrat na ženiších podsvinčata! Co to neseš v tom koši?

- Prosimich, to já pár vajíček tamhle pánovi na přímluvu —

― Pojď sem! Vejce si vem a dej si je pod slepici, abys nemusel od ženichů vybírat a loudit! A ty teď mluv, co vlastně chceš.

― Prosimich, vždyť jsem jim povídal, jako cedulku na ženění bych rád.

Hrabě sám vzal péro do ruky.

― Jak se jmenuješ?

― Hhh — Honza.

― Hon-za.

― A budeš si brát?

― Hhh — naši Anku.

― Na-ši An-ku.

― A kdy chceš mít svatbu?

― Až máma napeče dolky.

― Až má-ma na-pe-če dol-ky.

Dobrá. Tak mu to hrabě napsal jak chtěl. Už věděl, že to všechno byl žert, co s ním úředníci stropili.

Za to zasmání poslal hrabě na svatbu jelena na honech zastřeleného.

Když byla svatba odbyta, Honza měl hned starosti na krku. Budil v noci ženu.

― Anko, spíš?

― Nespím. Copak chceš?

― Já něco vím.

― Copak?

― Máma tady má někde v hrnci povidla, já je vylížu.

Anka se zlostí obrátila.

Honza rukou povidla z hrnce vybíral a olizoval se po nich. Teď jak se dostat na dno. Aha! strčil hlavu do hrnce a jazykem rejdil a mlaskal na dně hrnce tak důkladně, že si ani odpočinout netroufal. Vylizoval, vylizoval, tu „drne“, o tvrdou palici se dno rozbilo a hrnec přepad mu až na uši.

Anka plakala nad hloupostí Honzovou. Honza nevěděl, co si má s hrncem počít. Dostat ho nemohl ani sem ani tam. Dlouho se nerozmýšlel a šel spát i s hrncem.

Už byl den a Honza pořád nevstával.

― To je shnilec. Jdi táto, ať vstává!

― Honzo, vstávej! klepal táta na dvéře.

― Táto, já jsem v díře! dal se do breku Honza.

Přišel táta za chvíli.

― Honzo vstávej!

― Táto, já jsem —

― Ach, tohle je — —

Otevrou dvéře a tu vidí Honzu jako mouřenína s hrncem od povidel na hlavě.

Táta se dopálil a hrnec na něm holí roztloukl.

To měla s ním Anka pěknou radost. Ale po čase si ho přece vycvičila, že takovou ostudu netropil.