Na besedě/26. O svaté spokojenosti

Na besedě Anna Popelková
25. O chytrém tamborovi	26. O svaté spokojenosti	27. O smutné princezně a veselém princi

Údaje o textu
Titulek:	26. O svaté spokojenosti
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 226–229. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou jeden sedlák. Ten byl tuze dobrosrdečný. Počítat nic neuměl, i schudl, statek musel pustit a zmohl se sotva na chaloupku.

Ale ani on ani jeho žena na svou chudobu nenaříkali. Byli se vším spokojeni.

Jednou povídá chalupník:

― Prodám krávu a přinesu za ni peníze, abysme mohli být živi.

― I prodej jak chceš, povídá žena.

Tak šel. Potkal člověka, a ten vedl jalůvku, posuchou tak kravku.

― Člověče, „handlujme“ za tu jalůvku.

― Inu, co pak o to, ale peníze na přidání nemám.

― Vždyť já myslím jen tak šustem!

Blázen kdo dává a ještě větší kdo nebere, myslil si ten s jalůvkou, sebral krávu a jalůvku pustil chalupníkovi.

Smáli se oba, že to tak dobře dopadlo.

Ten šel dál a potká dva lidi s kozou na provázku. Líbila se mu.

― Lidičky, pojďme za tu kozu měnit!

― Kdepak my. Jsme rádi, že jsme se na kozu zmohli. Na přidání nemáme.

― I to jen tak šustem.

Ti koukali, co to je za hloupého člověka, smáli se a brali jako morovatí jalůvku za kozu. A byli rádi oba.

Ten sebral kozu a šel dál. Potkal člověka s kohoutem. Kohout pěkně zazpíval, a to se milému chalupníkovi zalíbilo.

― Člověče, pojďme měnit!

― A počkáš mně s penězi?

― I to já jen tak šustem.

― Proč bych neměnil!

Sebral kozu, dal chalupníkovi kohouta, a smáli se oba, že dobře pořídili.

Šel s kohoutem dál a vidí tu na pastvině člověka pastýře, jak na píšťalu pěkně hraje. Tuze se mu to zalíbilo.

― Hej, můžeme měnit, nechceš?

― Pro mě! Ale nemám ani groše!

― I to já jen tak šustem!

A místo kohouta měl píšťalu. Smál se radostí a pastýř se smál taky.

Jenže pískat dobře neuměl, tak co s píšťalou.

Šel dál a spatří člověka na poli.

― Pojď měnit za píšťalu!

― Leda bych ti tentononc… dal za ni.

― Tak tedy.

I vzal papírek do kapsy a byl rád, že se nemusí s ničím domů táhnout.

Stavil se v hospodě a sedl ke stolu k hostům. Za poslední groš si chtěl něco koupit k jídlu. Hosti hned vstávali od stolu, nebylo k vydržení vedle něj sedět. On šel zas za nimi.

Zavolali hospodského.

― Člověče, tenhle chlap, to není k vydržení.

Hospodský ho vyvedl ven.

― I toto, je docela v pořádku!

― Sázím stovku, že —

A prohrál milý host. A prohráli ti druzí také ještě jednu stovku.

Milý chalupník vypravuje od a do zet, jak vedl tlustou krávu na prodej, vyměnil ji šustem za jalovici, pak za kozu, kozu za kohouta, kohouta za píšťalu a ze všeho má jenom…

― No tohle bude doma mela pěkná. Co pak řekne žena?

― I nic!

― Že nic? Sázíme, jak jsme tu pohromadě, podruhé dvě stovky.

A šli s milým chalupníkem domů.

― Milá ženo, tak jsem krávu za jalovici změnil.

― I nešt, aspoň budeme mít mladšího něco.

― Ale já ji nemám, vzal jsem si za ni kozu.

― I nešt, však’s říkal, že by ti kozí mlíko chutnalo, tak ho budeš mít doma,

― Ale já kozu nemám, vyměnil jsem ji za kohouta.

― I nešt, když nemáme hodiny, aspoň bude kohout zpívat a děti budit.

― Ale já ho nemám, vyměnil jsem ho za píšťalu.

― I nešt, aspoň budeš dětem pískat, když budou mít hlad.

― Ale já ji nemám, vyměnil jsem ji za tentononc…

― I nešt, já jsem poslala dnes k sousedce, aby mně půjčila trochu soli, a ona že mně půjčí leda… Tak aspoň nemusíme vypůjčovat, když budeme mít svoje.

A hosti se podivili té svaté spokojenosti a bez reptání svou prohru složili.