| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XIX | XX | XXI |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XX. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 214 - 223. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Takový ošklivý den byl patnáctý prosinec. Bláto, déšť, sníh, mlha, a vše toto v jediné směsici se válelo ulicemi buď vzduchem nebo na zemi. Takový teskný den. jako by se rozedníti nechtělo. Stále šero neveselé, skoro strašidelné.
Soukup seděl poslední den ve své cele, díval se nízkým oknem do oblak, a zdálo se mu, jako by to byl jeho život. I ta oblaka brzy se hnala černá, chrlící déšť, brzy světlá, z nichž se sypal sníh. Tak mu to na mysl přicházelo že i jeho život byl kdysi černý, neutěšený, to bylo jeho mládí; a potom přišlo světlo, to byl jeho postup; a potom slunce se ukázalo, Bětuška a děti — a opět mrak, černý, hrozivý mrak: nenadálé neštěstí, stihnuvší ho a k tomu dotěrná a zlá myšlenka, jak bude dále.
Toto hrozné, příšerné: jak bude dále, nedalo mu spáti. Lekal se v noci jako dítě, a mnohdy se stalo, že se vyděšeně vzchopil s lůžka a zoufale prosil, aby ho pustili na chodbu. Nechápal ani, že jest to počátek hrozné nemoci; ba ani na mysl mu nepřišlo, jak trefně lékař u soudu tvrdil, že podobná nervová porucha vede i k šílenství. A tato úzkost, měnící se v zuřivou touhu po širším prostoru, po světle, propukala u něho poslední dobu tak silně, že soudce na radu lékaře nařídil, aby poslední noc, již měl Soukup stráviti v trestnici, byla mu odpuštěna.Ohlásil mu to sám lékař při ranní prohlídce. Zavolal ho sám soudce, aby Soukupa ještě jednou prohlédl. »Tak již dnes vyjdete, Soukupe,« řekl mu lékař.
Neodpověděl.
»Půjdete opět k ženě a dětem. Co se stalo, zapomene se.«
Neodpověděl. Jen se oknem díval na mraky.
Lékař odešel.
Soukup se ve vězení změnil úplně. Ba zdálo se, že zešedivěl. Od té chvíle, co ho zavřeli a co přestal v jeho krvi působiti alkohol, změnila se všecka jeho bytost. Vyseděl celý den na jednom místě, hledě upřeně na jediný bod. Nikdo nechápal jeho nitra, a nebýti oněch hrozných nočních chvil, byl by vše pohřbil v klamu úplné lhostejnosti.
Ale ty noci! Bál se jich, bál se chvíle, až se počne smrákati. Nikdy dosud nepoznal onoho pocitu ztráty světla. A v listopadu a v prosinci dni tak krátké.
Jak se počalo šeřiti, dostavil se u něho onen pocit úzkosti a strachu o světlo. Nebyl to pocit bázlivostí děcka a nevysvětlitelného strachu, úzkosti z nastávající noci. Nikdy toho nepociťoval, až nyní. Rád by se toho zbavil, ale jak? Alkoholem snad, ale ten mu zde scházel.
Ležel na lůžku, oči přivíral, ale mamo. A k tomu se družily hrozné představy, až se z nich stávaly příšerné halucinace. Brzy na něho někdo sahal — opět před ním někdo klečel, za ruce ho tahal, mluvil k němu, a k tomu se skoro vždy přidružil poslední závěrečný akt hrozného dramatu tam u stroje na »Hermině« a slyšel výkřik Boženčin — a tu nevydržel. Nemohl dýchati hrůzou vyjeven tloukl na dveře a žádal, aby mohl a směl choditi po chodbě.
Žalářník z počátku nechtěl mu to dovoliti, ale lékař po prohlédnutí a vyslechnutí Soukupa soudci i žalářníkovi vše vysvětlil.
A Soukup po hrozných těchto chvílích dnes vyjde ven. Ukončí se tato muka? Nepřemýšlí o tom. Je netečný ke všemu.
Nebylo mu zde volno, ale lépe než tam venku. Jak se ukáže mezi nimi? On! Vrah! Nenalhával si, že je to náhoda. Nechápe, jak se to stalo, ale ví, že on to učinil. On měl ruku na páce. On má na duši vraždu. Nic to neomlouvá, že kdysi tolik soudruhů zachránil. Zabil tři lidi, čtvrté život zničil.
A tak ho to dnes opět u srdce chytlo. Vidí tam na »Hermině« ten hrozný okamžik, jak se stroj v šíleném chvatu rozběhl, jak šustí, syčí a mlaská —
A tyto okamžikové výjevy, měnící se na bizarní skupiny, za noci se mu staly nezbytnými, ač nevítanými hosty, jichž se nemohl zprostit. Nevolány přišly a besedovaly s ním. Kam pohlédl, viděl je, a pohlédl-li na dveře, zdálo se mu, že se derou do cely na okno, do kouta — všude je viděl — Všude lezly —
Tak strávil tři neděle trestu. Nikdo nevěděl, co tento muž prožil za hrozný trest v této době.
»Soukupe, je zde pan soudce a chce s vámi mluvit.« Žalářník vytrhl Soukupa ze snění.
Soudce vstoupil do cely a pokynul žalářníkovi, aby vyšel.
»Soukupe, přicházím k vám, ačkoliv to nebývá zvykem, aby soudce chodil za odsouzeným.«
Soukup se odvrátil od okna, jímž hleděl na mraky.
»MohI jsem vás zavolati do kanceláře, ale takto můžeme mluviti důvěrněji a beze svědků,« pravil soudce.
»Račte říci, pane soudce, co si přejete,« řekl Soukup mírně.
»Mám k vám dvoje poslání, které se týká vás, Soukupe, a jimiž jsem byl dnes pověřen, abych je zprostředkoval. Začnu tudíž s prvním. Dnes odcházíte z vězení po trestu, který, byť byl sebe mírnější, je přece před lidmi trestem, ačkoli zákon každé vyčítání přestálého trestu stíhá. Než to je vedlejší. Co vám po tom, jak se kdo na vás dívá, jen když ti, kteří vás mají rádi, vás litují a očekávají v touze a nepohrdají vámi.«
»Kteří mne mají rádi?« jako ozvěnou řekl Soukup.
»Vaše rodina, vaše děti,« pravil soudce mírně.
»Nemám rodiny, pane soudce, ani — —«
»Nemluvte tak —« přerušil ho soudce — »nemluvte tak a nehřešte. Máte ženu, děti, máte domov, a proto přicházím. Neodhodlal bych se k tomu, poněvadž nemám ani práva, ale dnes ráno byla u mne vaše žena a se slzami v očích mne prosila, abych vás přemluvil, abyste ji přijal. Po celou dobu vězení téměř denně vás prosila o rozmluvu, a denně jste ji odmítal. Byla tu s dětmi, ani ty jste nechtěl vidět, a tu přišla dnes a prosila, všecko mně řekla, všecko, co je příčinou vašeho neštěstí, a proto jsem přišel sám, Soukupe! Buďte mužem a otcem. Dnes vyjdete z vězení. Kam se obrátíte? Snad byste nechtěl opustiti ženu, matku svých dětí? Ceká vás. Dobří lidé jí pomohli, pomohou i vám. Je o vás postaráno. Nedělejte tudíž hloupostí a vraťte se k ženě a dětem. Vše se opět napraví.«
Soukup mlčel a hleděl klidně na soudce.
»Neodpovídáte? Co máte z toho, že se stále trápíte něčím, co není pravda?« — —
»Je, pane soudce« — vykřikl Soukup divoce.
»Nemáte o tom důkazů a tvrzení Bogdovo je tak hloupé, že každý jiný člověk byl by mu buď napolíčkoval, anebo pohnal ho před soud. Ale vy? Ani jedno ani druhé, obviňujete pouze na udání opilého Bogdy, a co z toho? Rozvrat v rodině a hrozné vědomí, že jste řipravil tři soudruhy o život. Nechte tudíž dalšího hněvu, smiřte se se ženou, která je v této věci jistě nevinna a která má slíbeno závodním Dušanem, že obdržíte místo u jeho bratra na velkostatku.«
»Tak tedy Dušan, opět Dušan a stále Dušan!« zrovna zaječel Soukup. »Ne, ne, pane soudce. Ne! Od toho člověka dobrodiní pálilo by mne na duši. A proč se stará stále o nás, o naše poměry, o naši rodinu? Svědomí je to. Kdyby mu po nás nic nebylo, nechal by nás na pokoji. A proč se stará o moji ženu —?«
»Poněvadž by zemřela hlady i s dětmi.«
»A raději měla pojíti, než jíti k němu —« křičel Soukup, zarudlý od hněvu.
»Jste jako dítě, a nechcete-li slyšeti dobré rady, ani jako muž a otec, ani jako člověk, nemám s vámi o této věci dále co mluviti. Chtěl jsem vás přesvědčiti, ale pozoruji, že vás již pohltila nenávist ke všemu, nenávist, sahající až k šílenství. Nemyslete, že bych šel k vám, kdybych ve vás neviděl něco více. Sám závodní Dušan o vás mluvil s takovým zápalem, že byste si toho měl vážit, kdybyste nebyl zaslepen vztekem. On jediný vidí ve vás geniálního muže, ostatní — —«
»Lumpa, vím to, pane soudce,« vyrazil Soukup, odpusťte, jestli vás moje slova urazila. Mluví ze mne vztek a všecka trpkost z poznání — eh! Nač vykládat své bolesti poznání na trh veřejnosti? Zachvátila mne nenávist, pravdu máte, je to tak. Nejen k Dušanovi a k ženě a k dětem, které nejsou moje, ale i k lidem vůbec. Bojím se vyjíti na ulici, bojím se ukázati, a přec tam musím, nechci-li se tu zbláznit. Nebýti toho mučivého pocitu, který mne tu v noci pronásleduje, měli byste mne tu brzy. Ještě dnes bych zabil napřed Bogdu a potom Dušana, ale tak — — Nebojte se. Zešílel bych tu, a proto —« odmlčel se.
»Nevím, Soukupe, jste-li více hoden politování, nebo odsouzení, cítím jen, že trpíte,« řekl soudce.
Soukup z hluboka povzdechl a mlčel.
»Tedy ženu viděti nechcete?«
»Nechci.«
»A děti?«
»Nechci.«
»A nevrátíte se domů?«
»Nevrátím.«
»Žena vás čeká.«
»Může jíti domů.«
»A vy?«
»Nemám domova, ani ženy, ani rodiny.«
Nastala pomlčka.
Po chvíli pravil soudce:
»Nemluvme tedy o tom. Druhá věc je tak v souvislosti s prvou, že ji asi rovněž odmítnete. Máte totiž u mne v kanceláři dopis od Dr Malého. Mám vám ho na přání pana doktora vydati, až půjde z vězení. To bude o půl páté dnes. Mohu vám jen tolik říci, onen dopis má býti základním kamenem, o nějž byste se mohl ve svých pochybách opříti. Zastavíte se pro něj?«
»Ano.«
»Nuž, konečně, aspoň něco.«
»Tedy ženu -«
»Nechci vidět - -« řekl Soukup ostře.
Soudce odešel.
»Všeho jsem použil, paní Soukupová« - pravil soudce v kanceláři strachem se chvějící Bětušce, »ale marně. Nevím, co je v něm, ale zdá se, že to již hraničí s poruchou mozku. Možná, že mu zítra doktor Malý hlavu napraví. Píše mu z rozkazu závodního Dušana. Buďte s Bohem a potěš vás Pánbůh!«
Bětuška ještě v pláči se zeptala:
»A kdy bude Soukup propuštěn?«
»O půl páté.«
Bětuška kráčela k domovu.
To byla dnes poslední její záštita. V ni vložila všecko své doufání. Odhodlala se jíti k soudci. Nevěděla již, čeho se chopit. Den co den ji Soukup opustí a půjde za jinou.
Po tu celou dobu, co byl Soukup v kriminále, přemítala, jak by ho udobřila. Ozývala se v ní žena i matka. Všecko mu odpouštěla a později ho i omlouvala, Byla hotova ho i odprosit, kvůli dětem.
»A kdy přijde tatínek?« tázala se malá Bětuška.
»Dnes, miláčku můj« — řekla jí matka, než odcházela k soudci. Sepjatýma rukama prosila, aby sám promluvil se Soukupem. Věřila, že povolí této domluvě.
Marno.
Celý den neměla stání.
A přec oběd upravila; čekala. Nechtěla věřit, že Václav nepřijde. Kam by šel? Je sám. Nikoho tu nemá. Je bez peněz. Snad to jen tak soudci řekl, aby podržel svoji hrdost. Snad jen tak slova vypustil, nepřemýšleje o dosahu. Co by počal? Je sám. Práci nedostane. Beze cti, bez přátel. A zima — — —
Tak jí to hlavou probíhalo, a proto chystala sváteční oběd. Nejlepší, jaký uměla; takový, jako tenkráte po svatbě — — —
Nevydržela doma. Odpoledne děti pěkně umyla, oblékla, Boženě poručila, aby u nich zůstala, a šla tam k věznici, čekala Václava. Čekala ho a jen se utěšovala, že s ní půjde. Všecko si v hlavě zopakovala, co mu řekne. Odprosí ho, ano — — —
Bylo po čtvrté hodině, když Soukupa zavolali do kanceláře. Opouštěl celu vězeňskou skoro po boji sám se sebou. Nevěděl, kam jíti. Od oné chvíle, kdy od něho odešel soudce, ponořil se do sebe, a myšlenky jako kati znovu a znovu drásaly mu srdce.
On, jen těch noci kdyby nebylo! Těch nocí hrozných, bezesných! Neodešel by… Na dlouho!
Šel pomalu do kanceláře. Dali mu úřední napomenutí a dopis Dra Malého. Nevěděl, co mu chce. Na chodbě psaní otevřel, a po přečtení jen zuby zaskřípal a zamumlal:
»Všude mne pronásleduje to jméno. Všude se mně vtírá do života, do paměti, do rodiny. Proč mně nedá pokoje? Co mám tam dělat? Proč intervenuje doktor jeho jménem? Chce se mnou udělat narovnání? Chce moji hanbu zaplatit? Jsem tak podlý?«
Kráčel ven z budovy. Sotva vystoupil, zachytila ho ženská postava. V matném světle lucerny poznal svou ženu.
»Václave — Václave — odpusť a pojď domů. Odpusť a nehněvej se —« Bětuška zaúpěla.
Soukup se zarazil.
Neodpovídal. Stál tu, překvapen.
»Václave — muži — prosím tě — nehněvej se — Nehněvej se a odpusť!« Bětuška chytala Soukupa za ruce, a než se nadál, políbila mu ruku.
Jako uštknut odtrhl ruce a zakryl si tvář.
»Pojď domů, děti čekají — po tobě se ptají — pojď, pojď — nezavrhuj nás, neopouštěj nás —« úpěla Bětuška. »Pro milosrdenství Boží — odpusť!«
Náhle, jakoby se byl vzpamatoval, vyrazil Soukup skoro divoce:
»Nepůjdu!«
»Nepůjdeš? A co z nás bude bez tebe?«
»Nepůjdu. Však se o vás postará ten, komu patříte! Moje nejste! Ani ty, ani děti! Najdi jim pravého tátu!«
Soukup tato slova vyrážel kvapně, jakoby si kuráže dodával.
»A co z nás bude, Václave?« Bětuška již nenaříkala, jen tak suchým, zlomeným hlasem se ptala.
»Však se o vás postará pan závodní!«
Soukup se skoro rozběhl ulicí za roh soudní budovy a zmizel u řeky.
»Václave - Václave -« vykřikla Bětuška, jako by ho násilím chtěla přivolati zpět.
Nic! Kroky jeho zanikaly v blátě.
Zmizel.
Několik lidí, náhodou přišedších k této scéně, zůstalo státi a někteří se tázali:
»Co se vám stalo, matko?«
»Kdo to byl?«
»Snad vám něco ukradl?«
»Nu, mluvte!«
»Proč jste křičela?«
»Ukradl vám něco?«
Bětuška neodpovídala. Měla oči plné slz. Obrátila se a kráčela ulicí k městu.
Ukradl jí, ano, ukradl všecko: víru i naději: vše, več doufala. Vše. Co z ní bude? Co si počne? A hlavou jí projela myšlenka: co bude z něho?
Na sebe zapomínajíc tázala se sama sebe, co si počne muž. Věděla, že je bez peněz, beze všech prostředků životních. Kam půjde? Čeho se uchopí? A v tu chvíli vzrostl v jejích očích na hrdinu. Jeho hrdost, třeba neurvalá, se jí líbila. Něco blaživého v srdci se jí ozvalo. Jak ji musí míti ještě rád, když ji zavrhuje. Není mu lhostejna.
Jen chvilku nabyla u ní ženskost převahy. Jen okamžik. Hned se jí objevila hrůza nejistoty, co bude z něho a co si počne. Kdyby byl šel s ní domů, kdyby ji tam byl utloukl, ještě by před něho klekla, odprosila.
Odpustila mu, poněvadž všeho toho dopouštěl se z lásky k ní, z klamného domnění, že je mu nevěrna—
Ani nepozorovala, že počíná hustě padati sníh. Ulice oživovala. Šla Nádražní třídou.
Byla výplata — kraj hýřil.