| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XVI | XVII | XVIII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 184 - 191. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Sníh s deštěm se sypal k zemi. Nastala jedna z ošklivých, protivných zim tohoto kraje. Den ze dne mlha, zamračeno, zakouřeno, a jen tak někdy k večeru na západe takový žlutavý pruh světla se ukáže, jako by slunce chtělo zvěstovati, že z tohoto kraje neodešlo navždy.
Taková zima ošklivá, nepřirozená, dotěrná, jako zlé svědomí snesla se nad krajem. Tak bylo z ní úzko a skoro teskno po slunci.
A v takové zimě bída více tíží, hladovějící trápí a vztek vztekleji zalomcuje trpícími.
Lidé se brodí v blátě umrzlí a umoklí. Vozy s uhlím, křik a láni na závodech a kolem nich; závodní kočáry, vše co hýbe tímto životem a hýří krajem i městem, protíná se a valí kolem sebe rozmrzele a zlobně. Není radosti z krásného zimního dne, zvonícího rolničkami a hřejícího veselým smíchem půvabné zimy.
Dusivá mlha prosáklá kouřem, spojená s černě šedivými mračny, visí nad městem. Každou chvíli mží déšť sám nebo se sněhem. Moře deštníků plove po ulicích. A zdejší bídě v takový čas nejhůře.
Byl třetí týden od uvěznění Soukupova.
Na »Hermině« již zapomněli neštěstí. Krev dávno byla smyta s bubnu, a nebyla-li, nezáleží na tom. Možná, že zítra jí znovu přibude.
V městě se již o tom nemluvilo. Zatlačí zde jedna pověst druhou, jak větrem hnaný list. Stále nové a jiné jest událostí dne. I veliké události žijí tu den. .
Zato se více mluvilo v. rodinách o poměrech vnitřních. Vynášelo se, vyzvídalo. Na plesy bylo příliš brzy. Co dělati v adventě.
Paní von Riedlstein dostala se do oběhu jako roztočený kolotoč. Amalie Bároš ben Dardanel se svědomitostí vší úcty hodnou roznesla za tepla pověst, že slečna Vinetta von Riedlstein jest zasnoubena s panem z Reichensteinů.
Nikdo tomu ovšem nepřikládal víry, ale slečna ben Dardanel přidala, že to na své čestné slovo slyšela, a dodala, jak všecka ztrnulá, když Irena von Berghöhe docela veřejně prohlásila, jak pana z Reichensteinů odmítla. Toho nechápala, to jí nešlo do hlavy a na rozum.
»Takové štěstí,« říkala, »nohama zašlape. A to potom je naše krev, krev našeho rodu. Kdyby tak žil nebožtík náš prapradědeček —« Slečna Amalie totiž houževnatě tvrdila, že je spřízněna s rodinou von Berghöhe.
Při téhle počáteční větě dlouhého vyprávění zpravidla každý hleděl utéci, aneb nemohl-li, tož aspoň se zeptal:
»A víte jistě, že slečna Vinetta von Riedlstein bude paní Reichensteinovou?«
Tak se tázali, aby ji zahnali do jiného revíru.
»Bude-li? To se ví, že bude; vždyť jsem to sama slyšela; její matka to slyšela, gratulace přijímala.«
A tak to šlo dál i šíře do hloubky i výše. Zvěst tato brána u mnohých vážně, u jiných směšně, a ještě u jiných závistivě. Na mnohých tvářičkách sličných dcerušek úředníků všech odborů objevila se vráska, značící veliký otazník: Proč já ne, když ona? — Zejména u dívek »pod dvaceti lety«, domnívajících se, že tomuto »stáří« podléhá každé stáří muže.
Irena znala dobře svoji společnost i dobu. Trest, jakým stihla paní von Riedlstein, byl z nejhroznějších. Bylo to vhození člověka do klece hladových šelem, s tím toliko rozdílem, že tam v několika vteřinách je po všem, ale zde — žije životem tasemnice a řeže kus po kuse, podobný klep žije dál, a čím více jest popírán, tím houževnatěji.
Paní von Riedlstein nemohla již ani do společnosti. Sotva se objevila, spustil se déšť dotazů a krupobití gratulací. A ona byla bez moci. Chtěla se dovolati slečny Amalie Bároš bon Dardanel, ta byla pravou mitrailleusou pohromy.
»Ale, milostivá přítelkyně — nač zapíráte, vždyť jsem to slyšela —,« tak odpovídala slečna Amalie.
Našli se i dobří lidé, kteří celou událost sdělili pod rouškou důvěrnosti panu Reichensteinovi, a to byla jedna z nejhlavnějších příčin, že se rozhodl stráviti delší dobu mimo revír. Ireně se dovedl vysmeknouti, ale kdo mu tuto léčku nastrojil? — Nemohl se v ní uškrtit, ale musil nechati onu zvěst vyvětrati, zestarati.
A na celé věci bylo nejhorší to, že paní von Riedlstein nemohla se vymstíti ani zjevně ani tajně. Středy u ředitelů vymizely, tam nemohla operovat a nějakou ránu zasadit, a dopustit se nějaké beztaktnosti naproti Ireně nebylo bez nebezpečí.
Náhoda jí pomohla bez vlastního přičinění.
Odsouzení Soukupovo, znovu ohřátý vtip o Soukupové a Dušanovi a v poslední době rozlétnuvší se zpráva o těžké chorobě paní von Berghöhe.
Vlny společnosti se opět rozvířily a zatlačovaly staré episody do pozadí. Slečna Amalie Bároš ben Dardanel ztratila na důležitosti, majíc význam divadelní rekvisity, potřebné ke hře.
Nemocná paní se těšila přízni všech, a proto její stav vyvolal živou účast v celém revíru. Návštěvy, dotazy, projevy soustrasti byly na denním pořádku.
I paní von Riedlstein se několikráte odhodlala. Ba dokonce dala jí znáti, že jednou z příčin zhoršení nemoci jest její nešetrnost tenkrát —
A ještě cosi povážlivě zvířilo hladinu života.
Na »Hermině« po dvakráte byl vyvolán prudký odpor. Nikdo nevěděl, jak a proč. Nebylo ani zdání, že by se snad pracovalo k stávce. Nic takového, ale při výplatách vznikly ostré a prudké spory. Nikdo neznal příčin, ale byly tu. Ba při jedné výplatě se ozvalo reptání proti Dušanovi. Náhle jako vichr to zaburácelo, zajiskřilo, zablesklo — a zahřmělo:
»Vinen je závodní!«
»Kdyby nebyl Soukupa podporoval, nebylo by se to stalo.«
A v davu se míhala ženská postava, jako by něco nebo někoho hledala. Byla to Boženka. Neštěstí, stihnuvší ji několik dní před sňatkem, v nějž kladla největší naději, porušilo rovnováhu jejího mozku. Sotva ji ze závodu vyhnali, přišla opět a opět.
V poslední době se jitření na »Hermině« šířilo, nabývajíc mnohdy až povážlivého charakteru. Tak se zdálo, jako by ve vzduchu viselo mračno, z něhož má přijíti zkáza.
Tolik neštěstí se již stalo na těchto závodech, tolik krve prolito, tolik kleteb vysloveno, a vždycky to tak zapadlo do hlubin, jen toto neštěstí stále vyvoláváno v život v myslích i srdcích. Snad proto, že ubohá pomatená tak z nenadání přicházela jim na oči, oživujíc stále onen okamžik hrůzy.
A ještě něco je podráždilo.
Jako bleskem se rozneslo, že Soukupové neponechali byt ani do té doby, až se vrátí Soukup z vězení. Několik dělníků vidělo ji klečeti v blátě před ředitelem, a za několik dní na to viděli, jak Bětuška se stěhovala, sama vozík s nábytkem táhla do zastrčené ulice za vodní struhou.
Nikoliv lítost s jejím osudem, ale vztek proti pánům zabouřil v jejich nitru při pohledu na tento obraz. Vztek u vědomí, že jest to vlastně odkaz jich všech.
Nepátrali po příčině. Viděli skutek.
V jejich očích byl největším vinníkem závodní Dušan. On ji vyhání. On původcem všeho. On, který ji užil, a dnes ji odkopává. Nikoliv uražená morálka, ale právní cit, cit pro spravedlnost dral se u nich na povrch. Nikoliv pokleslá žena, ale trpící matka byla jim předmětem utrpení.
A později se dověděli, že Soukupová vzala Boženu k sobě. Zápasíc s bídou dělila se s ubohou pomatenou, jíž nepozornost mužova zabila ženicha. To všecky smířilo se Soukupem a jeho proviněním.
A do toho ovzduší, naplněného »zlými větry«, jako by časem doutnák přistrčil. Již, již se zdálo, že »zlé větry« se zapálí a smetou v děsném a hrozném svém letu vše, co jim v cestě.
A právě poslední dobou často zahřímalo a zablýskalo. A zvláštní náhoda tomu chtěla, že vždycky právě v tu chvíli přišel k tomu ředitel a vyšetřoval vznik těchto hrozivých výjevů. Ale zdálo se, že jen vyšetřuje příčiny — nic více.
A pokaždé vešel do kanceláře a říkal:
»Jsou na vás jako kati. Jste jim příliš mírný. Vždycky jsem vám to říkal. Znám je, oh. znám je.«
Dušan si nemohl vysvětliti příčiny těchto jevů. Byl stále stejný, dnes jako včera, přímý i uznalý, šetrný v životě, ale bezohledný ve službě.
Ředitel jednou docela otevřeně pravil:
»Pamatujete se, pane závodní? Tenkrát? Řekl jsem vám. Jste více učencem než závodním. Studovna u generálního ředitelství lépe by se pro vás hodila. Na tyto zde se hodí nejlépe závodní Ječmínek. Tak si máte počínati. On provede vše, na čem se usnese rada, a zlomí každý odpor tohoto davu. Nu, ovšem, vy nemáte podobnou kaprálskou povahu.«
Dušan tím velice trpěl.
Přemýšlel o příčinách, hledal jich vznik, pátral po původcích, ale nenalezl ničeho. Vše šlo obvyklou drahou a přece zas — zablýsklo to a tak divoce zaburácelo.
I na radu šel k radovi Bajerovi.
»Můj milý —« řekl mu rada — »jsem téhož náhledu. Nejste pro závod. To není však chybou. Řekl jsem vám to již sám. Život hornický vyžaduje jiné nitro: vaše je příliš poeticky zladěno. Má pravdu ředitel. Leč, můj milý, mluvili jsme kdysi o tom. Nejlépe bude závodní kariéru ukončiti.«
»Ukončiti? Jak to, pane rado?« tázal se Dušan.
»Oženiti se, můj milý, se spanilou slečnou Heddou. Jsem jist, že potom ukončíte rázem kariéru závodních inženýrů a ocitnete se třebas i výše než já. Možné je vše. Ředitel nedávno mluvil již tak mimochodem, že bude nutno zříditi místo inspektora dolů, který by byl stále přidělen ústřednímu ředitelství. Musí však znáti zdejší závody a hory.«
»To jistě měl na mysli vás, pane rado!«
»Oh, můj milý, nikoliv. To myslil vás —« řekl rada vesele.
»Ale vaše vědomosti —«
»O těch se zde nemluví. Zde rozhoduje protekce, a nikdo u ministerstva neví, jaká mnohdy obrovská hloupost bdí a střeží zde bezpečnost života horníkova. Zapadli zde velicí učenci, jako Rittner, Borovský, lidé světového jména, kteří v jiných zemích byli by na prvních místech svého oboru. Zapadnu i já. Eh, což! Mluvím s vámi bez závisti, otevřeně, jako s nikým druhým. Zde zaniklo a zanikne mnoho jiných velikých duší a rozumných hlav, jen proto, že se ve své učenosti nesnižovali — aby hledali protekci. Kdybych si já dnes mohl vzíti slečnu Heddu, budu zítra slavným, ale poněvadž jsem stár, zanikám a zaniknu jako ostatní — neocenění a nedocenění.
Tak to chodí a chodilo, a tak to zde bude i dále, zejména nyní, kdy přistupuje k tomu všemu ještě otázka národnostní do popředí. Dnes začíná zde rozhodovati původ, ale nikoliv vědomosti, a bude ještě hůře —
Pohlédněte jenom kolem sebe, jak se ten kruh českých odborníků vyššího hornického vzdělání zmenšuje. Řady jsou prořidlé. A tento uhelný průmysl vděčí za svůj mohutný rozvoj a rozmach pouze a jedině české práci. Byla to česká odborně vzdělaná hornická inteligence technická, která vyvolala v tomto revíru dnešní pracovní ruch, mající světové jméno; tato inteligence ducha spojená s rukou českého poctivého dělníka, přesně a obětavě pracujícího, neznající jiného než oddaně pracovati, naplnila milionovými zisky pokladny podobných Reichensteinů a druhých, jimiž se ve Vídni honosí. A za vše to? Znehodnocení dělníka a zneuznání inteligence. Ba, není daleka doba, kdy tady bude český horní inženýr zvláštností nebo výjimkou. Již se k tomu schyluje. Aspoň někde. Dříve se tu žádala k nastoupení služby prokázaná odborná kvalifikace — dnes tu stačí pouze členská legitimace »Nordmarky«, poněvadž tento kraj je vládním systémem odsouzen propadnouti germanisaci a tito lidé jsou nejlepšími germanisátory. Tím se odvděčují těžaři-majitelé, ponejvíce židé, ale všichni Němci, vládě za bezohlednost, s jakou hledí na »Raubsystem«, jímž se tu stále při těžbě hospodaří.«
Rada Bajer teskně svěsil svoji bílou hlavu. Poslední slova řekl tak bolestně a dojemně svým měkkým hlasem.
Dušan v myšlenkách bolestně jsa rozdrásán opouštěl radu. Skoro vyběhl ven.
Byl oddán tomuto učenci vším. Vděčil mu za mnoho, ale nikdy ho neviděl tak, jako dnes. Nikdy tak vážně nevypadal, ani když při hrozném důlním neštěstí života se odvažoval.
Šel tam v naději, že si ulehčí, že mu rada poradí, a odcházel rozrušen, bolestí zchvácen, bolestí dvojí, jež mu drala duši i srdce.
Ani neviděl, že tam na chodbě přede dveřmi předpokoje radova stojí Bětuška. Ani nepozoroval, jak se přikrčila, aby ji neviděl.
A Dušan šel na »Herminu« tak jako by ho někdo zezadu strkal, a když uzřel ta mřížová vrata, za něž měl vstoupiti, tam, kde počínal kořen jeho činnosti, zdálo se mu, jako by se měl rozběhnouti a utéci někam do neznáma.
Doma seděl v pokoji, a hlavou mu táhlo vše, co ho obepínalo, ale co tak pomalu, ale jistě ho vtahovalo v sítě, omotávajíc ho; zvolna, ale pevně a mocně ho stahujíc.
Tam dole dnes klid. Tam pracují ti lidé, kteří včera veřejně sváděli vinu na něho. Vinu? čeho? Je vinen? Není a nebyl!
A znovu ty myšlenky hlavou mu tak letěly a vše to, co mu vyprávěl rada Bajer. Uznával, že mnoho pravdy v tom.