Na šachtě/Díl III/XV

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XIV	XV	XVI

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 158 - 175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po jejich odchodu nastalo v pokoji ticho. Byla to dlouhá pomlčka, plná předtuch, očekávání a napětí. Každá z těchto tří bytostí byla naplněna jinými myšlenkami. Cítily, že jest zapotřebí vyjasnění, vzájemné dohody a důvěry. To chápaly. Matka i dcery. Bylo potřebí vypnutí elektrického spojení, jež učinila paní von Riedlstein svou návštěvou. Vypnout, uvolniti napnutí, to byl rozkaz — nutnosti.

Po odchodu paní von Riedlstein nastala zde ona prázdnota, již cítíme po zklamání. Každá z těchto tří žen něco v tomto okamžiku ztrácela. Nejméně Irena. Znala své přátele, znala je tak dokonale, že nemohla ani chvilku pochybovati o tom, za jakým účelem sem všecky tyto ženy přišly; ba musila očekávati a býti připravena, že přijdou ještě ostatní - přítelkyně. Těšilo ji vésti tu drobnou válku, kde se střílí pouze slova a kde místo dělových kulí se užívá společenských zápletek. A jak uměla vítěziti, předstihnouti je všecky slovem, vtipem; jak je dovedla podráždit, aby ji uměly nenávidět; jak lehce rozbouřila jejich krev; roznítila v nich hněv a závist. Musila čekati ve vhodné chvíli odplatu. Ve válce nutno využíti situaci. A ony i oni — tam venku ji ponižují. Věděla, že paní von Riedlstein s těmito přítelkyněmi snad včera roznesly o ní zprávu, že jest zasnoubena s Reichensteinem. Snad si pozvala proto večer společnost, aby jí k zákusku přednesla tuto novinu. Co činila? Nic jiného, než činívala ona — Irena neb jinde v městě jiná společnost, v jiném rodinném kruhu.

Nemocná paní se dívala na Irenu a opět na Heddu. Tato stála u ní, ruce sepjaté na ňadrech a oči plné slzí. Nemocná matka, dívajíc se na obě tyto dcery, krásné, dospělé a dosud neprovdané, stojící před ní po dlouhé době pospolu, pravila něžně a tklivě: »Oh — děti! Děti moje —« Víc neřekla.

Irena, vždycky ohnivější, přistoupila k matce a pravila: »Nevěř tomu, matičko! Je to klep, vymyšlený zlomyslnou paní von Riedlstein. Chtěla slyšet omluvy a výmluvy, chtěla viděti rozpaky, a zatím utržila osudnou porážku, nejenom ona, ale i ta její nalíčená Viněta. (Irena zúmyslně vyslovovala »viněta«.) Vtiskla jsem na tu její Vinettu — vinětu, že je znamenána na řadu let. Reklamu obstará slečna Amalie Bároš ben Dardanel, která po celý týden bude ve všech rodinách referovati, o čem zde slyšela.«

»Nemáš býti tak zlá, Irenko. Není to křesťanské, ani lidské. Urazilas ji velice,« řekla matka.

»Připouštím, že jsem ji velice ponížila, ale musilo tak býti. Jest to impertinentní od ní přijíti k nám a zde se vtírati pod rouškou přátelství do tajemství rodinného. Proč se stará o mne? O nás? O Heddu? Kdo jí dal k tomu právo?«

»My sami,« pravila matka, »tím, že je zveme. Otvíráš-li často svým známým dveře, neubráníš se, aby ti nevešli i do srdce; nedovedeš se ubrániti, aby ti nevykradli odtamtud tajemství. A že na něm se potom prohřeší. to je pouze důsledek toho, co předcházelo. Tys přece s Reichensteinem jednala tak, jako bys jen chtěla ukázat: Hleďte, budu-li chtíti, budu i moci. Já sama jsem někdy myslila, že vy dva — ty a Reichenstein — ba i tatínek mně kdysi řekl, že prý — — —«

»Ne — matinko — ne! Nevěř! Nic to nebylo než pouhý společenský styk. Nic jiného! Povinnost courtoisie. Naše postavení proti němu. Je dobře býti za dobré se svými představenými, ale teď to, matinko, přestane.« A Irena líbala ruce matčiny. V tuto chvíli opět se vracela v ní dcera, zatlačujíc dámu.

Matka hladíc ji po vlasech, pravila:

»Vím, že jsi dobrá a rozumná, Irenko, ale v poslední době jsi nějak podivně přepadlá, bledneš. Schází ti snad něco?«

»Nic — nic — má dobrá, drahá matinko.«

Irena vtiskla svůj obličej hlouběji na vyhublá ňadra matčina. Cítila, jak se jí krev žene do hlavy, jak jí ve spáncích hučí a srdce —? Jako by tam kladivem buchal.

»Paní Zavalíková prosí, smí-li se slečnou promluviti« hlásila komorná a vytrhla tak Irenu z trapných rozpaků, do nichž ji uvedla starostlivost matčina.

Irena odešla uvítat přítelkyni, a nemocná s Heddou osamotněly. Matka přitáhla Heddu k sobě a pravila:

»Je to pravda, miláčku, co jsem slyšela? Řekni mně vše; svěř mně, co se povídá o Dušanovi. Víš o tom, či nevíš o tom ničeho? Nemohu ani uvěřiti tomu, co paní von Riedlstein zde pravila. Je možno, že by Dušan byl takový, jak ho líčila? Pak by nebyl hoden mé dobré Heddy.«

»Jest to lež, matinko. Jest to lež; závist pouze z ní mluvila. Dušan podobného skutku není schopen,« pravila Hedda určitě.

»Máš toho jistotu?«

»Mám!«

»A jakou?«

»Jsem o tom přesvědčena.«

»A v čem kotví tvé přesvědčení?«

»V důvěře.«

»Jest dobře, že důvěřuješ tomu, jehož miluješ; ale, má dobrá Heddo, lépe jest, spočívá-li důvěra v jistotě a moudrosti. Miluješ opravdově, a proto odpouštíš. Jest to křesťanské; ale — dítě — hrozím se myšlenky, je-li to pravda, co jsem slyšela. Nikdy bych nepřipustila, abys měla trpěti, co jsem vytrpěla já. Ah, dítě, já vím, co jest to podobně trpěti; já jsem prožila podobná muka a ještě dnes na tomto loži v tomto pokoji trpívám vzpomínkami, které nechtějí vyblednouti. A honí-li se podobné myšlenky hlavou, bodají do srdce a bolí to — bolí — — —«

Nemocná paní mluvila bolestně stísněným hlasem. v němž se chvělo celé její zmařené žití, rozplizlé v onom velikém kruhu společnosti, pro niž nikdy neměla ani smyslu, ani citu, ani lásky. Vinila tuto společnost ze všeho, co ji potkalo, a čím více stoupal její muž, tím nedůvěřivější se stávala k této společnosti. Cítila, že Irenu zachytila tato společnost dokonávajíc na ní, co teta započala.

Hedda, dívajíc se na matku, cítila i trpěla s ní, ale byla odhodlána nevydati toho, jehož milovala, jen tak bez boje a obrany. Byla přesvědčena, že Dušanovi se děje křivda. Pravila:

»Nevěř, matinko, co o Dušanovi lidé vyprávějí! Není žádné špatnosti schopen. Znám ho a věřím jemu mnohem více než komu jinému. Zrovna tak je podezření, vržené paní von Riedlstein lží o Dušanovi, jako o zasnoubení Irenině. Slyšela jsem o tom, co se vypráví o Dušanovi, ale nevěřím tomu. Nevěřím! Srdce moje mi praví, že to není pravda! Mám největší jistotu, kde mluví moje srdce. Přesvědčíš se, že budu šťastnou; ba, tou nejšťastnější ženou. Kdyby všechen svět tvrdil, že jest Dušan špatný, nebo že jest schopen nečestného skutku — nevěřím tomu a celému světu řeknu: to není pravda!«

»Jsi, drahá Heddo, vznešená v této víře a důvěře, ale srdce milující ženy není spolehlivým rádcem. Žena miluje celou duší opravdově a čistě — jako ty, dobré dítě, ale muž! — Jsou jisté skutky, jichž se dopouští, spoléhaje se na výhradu svého uvědomnělého práva, vyvýšenosti a nadvlády. Tyto hříchy nepovažuje za nic nečestného. Ale já chci, abys ty, moje čistá, bílá holubičko, dostala se rovněž do rukou čistých, aby na nich nelpělo bláto a bahno všednosti ulic. Co se týče Dušana, dovíme se pravdy. To vyšetří tatínek.«

»Ale, matinko, vždyť tatínek tomu též nevěří,« odpověděla rychle Hedda, a z toho bylo patrno, že o té aféře se již informovala. Vyprávěla matce o původu této zprávy i o původci jejím Bogdovi, který ze msty k Soukupovi i ze zlosti nad tím, že byl degradován ve službě Dušanem, vyvolal celou tuto událost. Ostatní dokonala — fáma.

Nemocná paní dívala se na smělou obhajovatelku se zalíbením. Z každého slova a věty bylo znáti, jak velice má ráda Dušana. Vysvětlila matce vše do nejmenších podrobností a ke konci své obrany pravila:

»Jen kdybys s ním, malinko, mluvila sama, poznala bys, jaký je to hodný člověk!«

Tato věta přivedla nemocnou paní na jinou myšlenku. Ano! Mluviti s ním! Promluvit s Dušanem! Ona zná lidi, zná svět; dovede prozkoumati a prohlédnouti. Ano, promluví s ním. Co nejdříve! Ještě dříve chce s ním promluviti, než sám oficielně požádá za ruku Heddinu.

Zdálo se, že ji to upokojilo. Když se tak dívala do očí své dcery-ošetřovatelky, skoro se jí zdálo, že by sám Bůh hříchu se dopustil, kdyby měla trpěti; kdyby se jí dotkla v životě trpká, nehostinná skutečnost, drtící a vraždící… A myšlenky její se měnily v modlitbu za štěstí dcery …

V tutéž dobu seděla Irena ve svém pokoji s paní Zavalíkovou. Byly pohrouženy do hovoru o Reichensteinovi. Paní Zavalíková přišla, aby Ireně pověděla novinu, již právě v městě zachytila.

»A myslíš, že toho není schopen?« tázala se Zavalíková docela lhostejně, jak bývalo jejím zvykem.

»Věřím všemu. Prosím tě. Není schopen! Který muž nepoužije příležitosti u žen, řekla Irena.

»Je to jisté. Bylo prý večer umluveno, že spolu odjedou. Neočekávané okolnosti zhatily prý tento plán. Jedou prý spolu do Dalmácie na vilu »Amorettu«.«

»Opět na »Amorettu«!« dala se Irena do smíchu; do takového jekotného smíchu, že se až Zavalíková podivila, a pátrá ve na Irenu pohlédnuvši, pravila:

»Pro Boha — Irenko — snad nemáš také zkušenosti s »Amorettou»?«

»Ne. — Upokoj se,« řekla Irena pevně. »Přišlo mně pouze na mysl, že Reichenstein asi má na »Amorettě« nějakou léčku, do níž chytá zbloudilé ovečky; aspoň o každé dámě, s níž Reichenstein zapřádá své úmysly, vypráví se, že s ním jede na »Amorettu«!«

»Je to směšné. Skutečně! Slečna Villy nedělá s tím tajností. Ba, chlubí se tím. Je vidět, že Reichensteina dobře nezná. Myslila jsem, že ty ho pevněji upoutáš. Ale dobře, že se tak nestalo. Gratuluji ti, žes tak šťastně z jeho drápů vyvázla. Věř mi, je to padouch. Padouch, horší než obyčejný chachar. Znám ho dobře. Co již učinil nešťastných obětí, které neprohlédly dosti brzy jeho úmysly! S jakou rafinovaností dovede vítěziti! Umí čekati, je roztomilý, vyplňuje nejhloupější přání nejrozmařilejších žen; jest ochoten ke všem obětem, ale jak zvítězí, stane se z něho surovec, na němž není zbla inteligence. Věř. že by tebe odhodil jako každou jinou, kdybys nebyla dosti pevnou.«

Zavalíková mluvila tato slova docela tak po přátelsku, a Irena cítila, že tu mluví opravdová přítelkyně. Zavalíková již dávno zapomněla, co jí vyklouzlo před časem z úst, když odcházela z tohoto pokoje po schodech. Byla ráda, že Irena tak šťastně vyklouzla z léček Reichensteinových.

Irena neodpověděla ani slovem na to, co slyšela. Zavalíková pokračovala s lehkomyslností, ale s vrozenou jí roztomilostí:

»Reichenstein asi zuří, že se mu nepodařilo polapiti tebe do tenat. Myslím, že asi pouze proto odjíždí se slečnou Villy, aby tě učinil žárlivou. Domnívá se, že v žárlivosti budeš povolnější. Ale, Irenko, nevěř mu! Prosím tebe, nevěř mu! Je to padouch! Znám ho! Padouch! Ani špičkou boty se ho nedotkni! Raději se provdej za dozorce. — Ale jsem žádostivá, přijede-li brzy ta oběť zpět. Jsem jista, že brzy. Nebude s ní dělat zvláštností. Naloží s ní jako s každou jinou.«

Irena, aby něco odpověděla, pravila:

»Máš ve všem pravdu. Ale musím ti sdělit, že přeruším nyní naše obvyklé středy, to však nikterak nevadí, abys ty přišla, kdykoliv ti libo, pokud budu totiž zde.«

»Ty odcestuješ? Vždyť — —«

»Odjedu a snad dosti brzy a na delší dobu.«

»A kam? Snad ne s Reichensteinem,« smála se Zavalíková.

»Upokoj se! Zatím —« Irena se vzpamatovala v posledním okamžiku, než pronesla osudné slovo, jež ji mohlo prozradit a bystré Zavalíkové více povědět než celá dlouhá řeč.

»Jak víš, matinka stůně a musí míti změnu vzduchu, a poněvadž Hedda bude co nejdříve slavit zasnoubení, musím já s matinkou na cesty.«

»Ty?« divila se Zavalíková.

»Nikdo jiný. Nemůžeme přece malinku pustit samotnou? Či mám rozvésti snoubence? To přece nebudeš žádat.« řekla Irena ve smíchu.

»Ani tobě neuškodí změna vzduchu. Jsi poslední dobou nápadně bledá. Nápadně, Irenko. Měla bys požádati lékaře o radu.«

»Nestrachuj se. Nic mně není. Nic! To pouze proto, že se málo pohybuji. Uvidíš, až přijdeme z jihu!« Irena mluvila chvatně a vstala, aby zakryla ruměnec ve tváři. Cítila, že se jí žene krev do hlavy.

Zavalíková ihned zpozorovala Ireniny rozpaky a zadívavši se na ni se strany, neřekla ani slova více. Cosi jako soustrast se jí ozvalo v duši. Jako by si náhle vzpomněla, že musí ještě to či ono vyříditi, rozloučila se srdečně s Irenou a chystala se k odchodu.

»Ale k zasnoubení Heddy nás pozveš!« pravila.

»Pouze malý kroužek intimních přátel, mezi nimiž ty rozhodně scházeti nesmíš.«

»Jen, prosím tě, nezvi tu klepnu von Riedlstein.«

»Buď bez starosti.«

»Nevím ani proč, ale poslední dobou zrovna zuří, zmíní-Ii se jí kdo o tobě. Má asi zlost, že Dušana nemůže ulovit. Roznáší o něm, že naprosto nedovoluje své Vinettě s ním mluvit a tím prý jen ona umožnila, aby se o něho mohla Hedda ucházeti. A o tobě i o Reichensteinovi co se napovídala! Nedávno byla u nás a napovídala toho tolik, že se až můj zlobil. A to je přece už mnoho!«

»Byla zde dnes, a myslím, že již nepřijde.«

»Tak?«

»Přišla mně gratulovat — považ si tu impertinenci — k zasnoubení s Reichensteinem. Ale ťala jsem po ní dobře mířenou ranou a trefila jsem tu její ‚Viněttu‘.«

Rozloučily se…

Zavalíková, kráčejíc po schodech, opět si zahvízdla, jako tenkrát luskla prsty — ale tentokráte neřekla ničeho, jen tak hlavou zakývala a zašeptala: »Zdá se mně — že — —«

Nedokončila.

Luskla prsty a trilkujíc, skákala po jednom schodu dolů, jako dělávají děti, a nemyslila již na to. Její srdce nebylo zlé, byť povahou byla lehkomyslná. Byla zvyklá životu a žila. Celá její výchova od nejútlejších let byla vedena tím směrem, že nic nedělati jest největším štěstím člověka, ovšem nic nedělati, ale při tom dobře a nádherně žíti.

Po jejím odchodu zůstala Irena o samotě. Svěsila hlavu a zamyslila se. Bylo mnoho těch dojmů, zažitých dnešního dne. Jaký to rozdíl: ráno — včera — před týdnem a tímto okamžikem! Až do dnešního dne stále doufala. Stále myslila, že není možno, aby se stalo nejhorší, a nyní má toho jistotu. Poslední trumf, dnes vyhozený, ponechávala si stále v záloze, věříc, že neselže, a zatím on jej přetrumfl. Nasadila mu na prsa bambitku: skandál. On ji prostě odkopl hrozbou: postavením otce — ředitele. Věděla, jaký jásot by to způsobilo v hornických kruzích, kolik »přátel« by se těšilo, kolik těch, kdož u nich včera seděli u večeře, ruce tiskli, sladce mluvili, přátelstvím se rozplývali. — Kolik by jich vděčně k nebi pohlédlo, zaplesalo a v duchu zbožně řeklo: »Snad přijdu teď na řadu já!« Věděla, jak by propadli pomluvě, jaké mračno domněnek by se vyrojilo po propuštění otcově, z něhož by blýskaly ohnivé jazyky podezření a utrhačných poznámek. Znala je všecky. Věděla, jak uměli před otcem jeden o druhém mluvit, lichotit, věděla, že na prstech jedné ruky by tu spočítala pevné, nepoddajné charaktery, že všichni, až na nepatrné výjimky, točí se kolem korouhvičky, plující na vzbouřených vlnách života, rvou se druh s druhem, aby mohli se k ní přiblížiti, navalují druh druhu pod nohy překážky, jen aby nemohli všichni stejně ji uchopit — poněvadž na této korouhvičce, sloužící za kormidlo na lodičce prospěchu hrabivého velkokapitálu, jest psáno: postup. —

A toho potěšení jim dopřáti nesmí.

Byla dosti silná, obětovati sebe, než obětovati rodinu a postavení otcovo — byla dosti hrdá a ctižádostivá, než aby ustoupila s místa, kde stojí — druhým. Nebylo možno než mlčeti — a zapírati pravý stav, pokud to bude možno.

Dopolední obraz zanechal stopy v jejím nitru. Cosi změklého, citového se v ní ozvalo, cosi dosud nepoznaného, co ji skoro varovalo, ale co ji učilo srovnávati a uvažovati.

Irena myslí proběhla všechen svůj život. A podivno! Dnes v neštěstí zjevuje se jí vše prožité tak jasně, určitě, mnohé ztrácí svůj půvab, mnohé se opět menší, bledne, vyprchává.

Její celé dětství, panenství, celý věk do dvaceti let jí tak vstupuje před oči. Teta. A co přišlo s ní a po ní. Její výchova, její názor o manželství, její náhledy a rozumování a životě a společenském jeho útvaru. Cítila chyby. Byla přítomna častokráte ve společností, kde se pohrdlivě mluvilo o nižších. Neznala jich a proto věřila. A dnes? Srovnává.

Seděla a polohlasitě myslila dál.

»Jest to lepší u nás? Jest nějaká horší, nižší třída?

Jest možno, aby tam dole. pod námi byla životní stoka bahnitější? Byl by ten dělník, jehož vidím na ‚place‘ umouněného, schopen podobného skutku, jako pan z Reichensteinu? A byl-li by schopen — snad přece ne za podobnýcii okolností. Snad by pouze urval květ ženin, vhodil větru přesycení, ale nedal by jí předem slibu a nezradil by jí a nepohrozil by jí tak sprostě, jako to učinil pan z Reichensteinu.

Mařka má pravdu. Nevěřit této společnosti v ničem, nikomu! Nevěřit, že zde kvete lidskost a soucit! Dovedeme se klidně dívat na ubožáky, jak se rvou o hladu za skývu chleba, nechápeme jejich bolestí, až když sami trpíme, když nás potká neštěstí, tu teprve se s nimi sbližujeme. Bída nás spojuje! Je to sobecké, ale jinak se v sociálním životě této třídě lidí nepřiblížíme.«

A znovu se pohroužila do myšlenek.

»Co jsem chtěla — po čem prahla — toho se mně dostalo. Spoléhala jsem na čestnost a charakter. Eh! Jak naivní a dětské! Což tu společnost neznám? Což nejsem z ní? Či jsem byla jiná, než je ona? Jak dlouho tomu, co cítím a chápu rozdíl? Půl dne! A přec — — Jaký to veliký rozdíl mezi životem vysněným a životem skutečným Jak daleko jsem dnes od cíle, k němuž se mně zdálo včera ještě tak blízko! Co bych dala dnes za čistou duši Heddinu! Životní sen se proměnil v trpkou skutečnost, a z ní vylézá příšera hrozné budoucnosti …«

A tak jí to vřelo v hlavě dále. Zdálo se jí, že v těchto několika hodinách spadla do bahnité tůně, z níž se drápe ven, hledajíc čistý pramen, aby se očistila, časem kmitla se jí před očima postava tetina, její nauka oživla — ale Irena, srovnávajíc minulost s přítomností, přicházela mílovými kroky k poznání, jak velice chybovala, přidržujíc se této nauky, berouc ji za svou a uplatňujíc pro sebe, co nebylo a nemohlo nikdy býti její vlastní povahou. Nalezla sebe ve vzpomínkách…

Vtom ji vyrušil hluk.

Na chodbě byla směsice hlasů.

»Prosím vás, pusťte mne,« volal ženský hlas.

»Nemohu! Jděte do kanceláře k panu závodnímu!« pravil ostrý hlas sluhy.

»Nezapírejte mně pana ředitele! Musím s ním mluvit,« lkala žena.

»Není doma, a ostatně zde se služební věci nevyřizují.«

»Prosím vás —«

»Odejděte, nebo zavolám policii!«

»Ježíš, Maria, nevyhánějte mne!«

Irena vyšla na chodbu.

Vtom přicházela s druhé strany Hedda.

»Co se děje?« tázala se Irena.

»Tato žena chce mluviti s panem ředitelem,« pravil sluha.

»Kdo jste?« pravila Irena, přikročivši blíže k ženě.

»Jsem žena strojníka Soukupa« — zaúpěla Bětuška, bledá a přepadlá. Utrpení, prožité poslední dobou, vyrylo v jejím obličeji nesmazatelnými slovy vše to, co ubohá tato žena zakusila.

Hedda a Irena zaslechnuvše slovo: Soukupa, zarazily se a skoro na krok odstoupily od Bětušky.

Po chvíli pravila Irena:

»Proč přicházíte a co máte říci řediteli?«

Řekla to tvrdě. Hedda upírala na Bětušku oči, jako by chtěla vypátrati, zdali tato žena byla by mohla upoutati podobného krásného muže, jakým byl Dušan.

»Chci prositi pana ředitele, aby pomohl Soukupovi z kriminálu. Stalo se neštěstí na ,Hermině«, tři lidi utlouklo v bubnu. Soukup měl službu. Snad usnul, nevím ani, ale stalo se to — a mého muže zavřeli. Byla jsem u soudu prosit pro milosrdenství boží, aby pan ředitel dal propustit mého muže z vězení. Jsem po porodu: mám dvě děti, novorozené dítě vytrhali ze mne doktoři po kusech… Co sobe počnu bez muže, a odsoudí-li ho, musím se stěhovat! Ježíši Kriste, považte, slečny, teď v zimě! A Soukup bude zničen!«

»Proč jste se neobrátila na pana závodního Dušana?« řekla Hedda a všecka se začervenala, jako by byla vyslovila cosi hrozně špatného.

»Nechci tam jíti, má dobrá slečno! Nepůjdu tam! Pro lidské řeči tam nepůjdu. Zlí lidé nám život otrávili. Ach, jak jsme byli šťastni se Soukupem!«

Irena pokynula sluhovi, aby odešel.

Bětuška pokračovala:

»Žili jsme beze slova příkrého. Vzala jsem si ho z lásky; jako on mne. Byl dobrý, šlechetný a nikdy se neopíjel. Jednou mu vyčetl Bogda ze msty, že chodí za mnou pan závodní Dušan, a od té doby nastalo peklo v domácnosti. Aby Bůh toho Bogdu navštívil trápením, jako mne, za tu lež, co nalhal mému muži! Na věčné spasení přísahám, ať mne Bůh trestem věčného zatracení stihne, když nemluvím pravdu! Pan závodní je velice hodný; měl nás rád oba stejně. Vděčíme mu vším oba. Ze Soukupa udělal člověka a mne vzal jako dítě ke své sestře, která ze mne udělala řádnou ženu. Kdepak — já a pan závodní! Takový pán a já — — Ale tím vším je vinen Bogda. Chtěl se Soukupovi pomstít. A je to ještě náš příbuzný…«

Bětuška mluvila s plným přesvědčením a jistým pevným hlasem. Nebylo možno pochybovati o tom, co řekla.

Heddě se zdálo, aby poděkovala této ženě za to, co zde vyprávěla. Tam hluboko v srdci malinký kouteček — zahalený mrakem nevěry — se vyjasnil. Byla ráda tomu, co zde slyšela. Viděla před sebou onu ženu, o níž často byla slyšela, která byla mnohdy předmětem jejích myšlenek - - a třeba že nevěřila tomu, co slyšela, přece někdy se v ní ozvala žena, zvědavost, poznati onu ženu, příčinu všech zlých řečí, roztroušených o Dušanovi. A nyní ji vidí před sebou, ustaranou, vyhublou a bolestmi zmořenou. Ne — ne! Tato žena jistě nebyla s to…

Až se zalekla smělé myšlenky …

Hedda i Irena, dojaty bolestí Bětuščinou, postoupily k ní blíže, a Irena se tázala hlasem již soustrastným:

»Tatínek není doma, ale snad by v kanceláři mohli pro vašeho muže něco učinit?«

»Nemohou. Tu může pouze pan ředitel pomoci, když řekne u soudu, že tím neštěstím Soukup není vinen.«

»Ale to nemůže říci, je-li Soukup vinen.«

»Není vinen. Vím, že to schválně neudělal. Bůh milý ví, jak se to stalo! Tři životy! Pro Krista Pána — Na duši bude mu to hořet jako věčný oheň —« vzlykala Bětuška a plačíc, hájila muže. — »Považte, milostslečny« — volala — »bude-li Soukup odsouzen, že nás vyženou z bytu. Komu jeho odsouzení prospěje? Mrtvé již nevzkřísí a snad, bude-li propuštěn nyní bez trestu, bude to pro něho výstrahou pro po druhé.«

»Milá paní —« pravila Hedda, »poprosíme tatínka, a on jistě učiní, co bude moci. Upokojte se.«

»Šla jsem již dolů prosit do kanceláře, a tam řekli, že zmůže všecko jen pan ředitel — o, Ježíš, Marja, kdyby tu byl, kdybych mohla jeho zaprosit — Co z nás bude — co z nás bude —« bolestně sténala Bětuška.

Irena a Hedda významně na sebe pohlédly.

Vtom bylo slyšeti hlas — ředitele, jemuž na schodech oznamoval sluha, že Soukupka ho přišla prosit.

Hlas ředitelův zněl ostře a tvrdě. Bylo znáti, že jest rozzloben. Vešel ostře po schodech na chodbu, kde stála skupina žen a kráčel přímo k nim.

Dříve ještě, než došel ředitel, vyřítil se vpřed nezbytný průvodčí ředitelův Argus a hnal se přímo na Bětušku. Zuřivým štěkotem dával najevo nelibost, že se opovážila vejíti sem žena v chudobném šatě, sem do těchto chodeb, kam směla vstoupiti pouze honorace — již Argus dovedl čichem rozeznati. Argus nevěda, v jakém poměru je Bětuška k ostatním, dříve než mohl býti zakřiknut, doběhl až k Bětušce a postaviv se na zadní nohy, položil jí obě přední tlapy na ramena, zuřivě vrče a ohlížeje se, jako by čekal na povel —

Bětuška strachem a leknutím nebyla s to ani vykřiknouti.

Vtom však přiskočila Hedda a uchopivši Argusa za silný obojek, strhla ho prudkým a ostrým výkřikem k zemi. Pronikavý ředitelův hvizd způsobil, že Argus, spustiv sluchy a svěsiv ohon, odplížil se, zlostně vrče, za ředitele.

»Co je? Co se stalo? Co zde hledáte?« úsečně mluvil ředitel, dívaje se na Bětušku.

»Pro umučení Krista Pána — milostpane, odpusťte mu! Pomozte nám! Zachraňte nás —«

Bětuška klečela před ředitelem a zoufale prosila, sepjaté ruce k němu zdvihajíc.

»Kdo jste?« zněla chladná otázka.

»Žena Soukupa — strojníka — pomozte mu — vraťte mně muže a dětem otce. — Ať mne znovu bije — ať se mnou ještě hůře nakládá — ale jen ať není v kriminále — Vždyť tam se zkazí úplně! A co sobě počnu já s dětmi — — —«

»Marně se namáháte, paničko —« Ředitel mluvil chladně, jako by každé slovo překusoval, tak je vztekem drtil. — »Zde není předně místa k vyřizováni služebních záležitostí, a za druhé váš muž nemůže a nesmí být z vězení propuštěn. Takhle na schůzích, to umíte mluvit, hanět, tupit, nadávat a urážet! Tam v té sběři sociálně demokratické jste silní a smělí, tam ředitel je pro vás malým pánem, tam smýkáte jím v bahně, ale jakmile máte konati povinnost a nekonáte a vzejde z toho pokuta, trest nebo vězení, tu přijdete a žebráte a svíjíte se jako spráskaní psi a řvete: milost. — — Odejděte! Ihned opusťte můj soukromý byt. Ve věci Soukupově rozhodne soud a nikoliv já —« Obrátil se k odchodu.

»Milostpane — odpusťte — promiňte — jsem po porodu — vyženou nás z bytu — —«

»Jean — vyveď tu paní, aby trefila se schodů, a nepůjde-li po dobrém, donuť ji — —«

Pokynul oběma dcerám, aby ho následovaly, a odešel. Hedda i Irena pohlédly na Betušku a následovaly otce — Argus jako by čekal, nebude-li jeho služeb zapotřebí, zůstal seděti u zdi.

»Ubohá žena,« šeptala Hedda, slyšíc bolestný nářek Bětuščin — — —

Bětuška vrávorala z ředitelství. Ani nevěděla, jak se dostala na silnici do kolonií. Ani nevěděla, koho potkávala. Nevzpomněla ani, jak tudy chodívala šťastná, veselá, plná nadějí do života.

Kráčela touto cestou tolikrát od mládí — ale dosud nikdy se jí nezdálo vše tak cizí, mráz a ostrý severák se jí ani nedotkl. Necítila zimy ani potřeby jí vzdorovati. Jedno cítila: Zničení. Pokud byl Soukup, ať byl jakýkoliv, ať ji týral, bil sebe více, přece měla jistotu, že je v tomto bytě jista a v bezpečí, ale bude-li Soukup odsouzen — vyženou ji ve třech dnech. Znala ředitele, znala jeho zášť proti dělnictvu a věděla, že ani písmenou se neuchýlí od předpisů, a v těch stojí: »Po vynesení rozsudku, jímž jest dělník odsouzen buď pro přečin, přestupek nebo zločin, ztrácí právo na byt a třetí den se musí z panského bytu vystěhovat!« Musí! To slovo jí rvalo všecku odvahu z těla. Musí! Ale kam? Co se z ní stane? Co se z dětí stane? Co si počne? Nyní!

Známí ji potkávali.

Neviděla jich.

Přicházela do kolonií. Pozvedla hlavu a tam na rohu stál Bogda. Musila kolem něho. Se strachem se k němu blížila. Jako by tušila — —

»Daleko jsi to přivedla,« zasyčel Bogda a pohleděl na ni kalnýma očima.

»Daleko jste nás přivedl vy,« pravila Bětuška.

»Já nikoliv, ale ty — ty sama!«

»Ať vás Bůh jednou za to potrestá, co jste nám udělal. Mstíte se na mně i na Soukupovi jen z pouhého vzteku. Či za to může Soukup, že vás degradovali z dolu na ‚plac‘. Proč jste se ožíral?«

»Co mně vyčítáš, ty panská k ….? Co je ti po mně? Starej se o závodního, který plodí Soukupovi děti a mne nech s pokojem! Muže jsi přivedla do kriminálu —«

Bětuška již neposlouchala.

Běžela, co jí nohy stačily, domů a tam se znovu dala do hořkého pláče a tisknouc malou Bětušku k sobě i Ladíka, vzlykala: »Děti, moje děti — — Jak s námi bude —? Pán Bůh nás opustil — kdož ví, zač a proč musíme tolik trpěti…«

A Bětuška objímajíc matku, žvatlala:

»Neplač, maminko — neplač — už budu hodná. — Já i Ladík — My tě máme rádi — No, maminko — Neplač — vždyť já tě mám velice ráda.«

A Bětuška se pohroužila do celé hrůzy, jež ji čekala.

Neměla nikdy mnoho přátel, nehledala jich, a dnes cítila svou samotu dvojnásobně. Cítila, jak je hrozné trpěti nevinně a věděti, že všichni kolem nás jsou přesvědčeni o naší vině, jen vlastní naše hruď že vědoma naší neviny.

Nebyla filosofem, nechápala, že trpěti nevinně povznáší člověka, poněvadž vědomí nevinnosti ho sílí, aby toto příkoří mohl snášeti. Ona se ptala docela lidsky: »Proč trpím — a zač trpím?« —

Zda právem či neprávem? — — —