Na šachtě/Díl III/XIII

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
XII	XIII	XIV

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 126 - 143. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Irena se vrátila do svého pokoje. Pohlédla na hodiny. Bylo deset. Vzala psaní do ruky a četla je ještě jednou. Pozvání k večírku vráceno. Nemůže přijíti. Ale zítra přijde. Zítra! A ona dnes kvůli němu pořádá večírek. Seznam hostí byl na jejím stolku. Chtěla se opět zalesknouti, zablýskati. Chtěla imponovati. Chtěla —

Před ní leželo osudné psaní Reichensteinovo, suché, krátké a stručné. Bez jediného vřelého slova.

»Je konec navždy?« Tato otázka přišla jí na mysl a podle všech známek musila ji zodpověděti kladně.

»Zítra přijde. Zítra…« Irena se dala do smíchu tak příšerného, že uslyševši svůj hlas, sama se lekla a rychle se ohlédla, zda-li v pokoji nikoho není. Zadívala se do zrcadla a pravila sama pro sebe: »Uhlídáme! Snad stojím za to! Nejde-li Mohamed k hoře, půjde hora k Mohamedovi!«

Konečně sáhla do svého psacího stolku, vyňala malý balíček dopisů, svázaný červenou stužkou a jeden po druhém přečítajíc, ukládala je, jakoby zvláštním způsobem podle obsahové důležitosti jeden na druhý.

Bylo asi jedenáct hodin, když Irena vzala na sebe pěkný zimní plášť a nízký klobouček bez ozdob a vyšla ven. Šla pevně s hlavou vztyčenou, jako by si byla k něčemu neobyčejnému dodala odvahy. Nikoho v domě neviděla ani nepotkala. Vyšla na ulici, sedla do nájemného kočáru a poručila vozkovi krátce: »Na křižovatku císařské silnice za jámou ‚Fritz‘!«

Ani se nedívala na rušný život, kypící kolem, ani neviděla, jak před jámou »Alfréd« se prali dělníci, nehleděla ani na dým ani na zimní kraj kolem. Cele byla pohroužena do sebe.

Na křižovatce vystoupila z vozu a poručila, aby zde čekal, pokud nepřijde. Obešla závod »Fritz«, šla kolem železného plotu po celé jeho délce. Na konci zahnula ostrým úhlem přes okresní silnici a za chvíli se octla před zelenými vraty známé jí vily Reichensteinovy.

127Jak se jí zdála cizí od té doby, co tu nebyla, a přece nebylo to tak dlouho. Ani nepočítala, jak dlouho tomu, ale věděla a to s určitostí, že tomu nejsou ještě dva měsíce. Tenkrát sem šla s jinými plány než dnes. Jaký to rozdíl! Tenkrát a dnes!

Rychle vstoupila dovnitř malým postranním vchodem a přeběhla malé prostranství jako laňka. Vzala za kliku. Zavřeno. Zazvonila. Za chvíli sluha otevřel dveře. Rychle vstoupila dovnitř a kráčela směle po známých schodech vzhůru.

»Jeho milost není doma,« pravil sluha, pospíchaje za Irenou.

»Není snad pouze pro někoho doma, ale pro mne jistě bude doma!« — řekla Irena hlasitě.

Nikdy zde neviděla sluhu — ach, jaký rozdíl —

»Není vůbec doma. — Pan baron není doma —« pravil sluha a vyběhnuv až na vrchní schod, postavil se, jako by nikoho nechtěl propustiti.

Vtom šel po chodbě — Reichenstein —

»Ach — slečno, drahá slečno, buďte vítána. Ach, jaká to čest a jaká odvaha! A — to je náhoda! Odpusťte, že vás sluha nechce vpustiti. Jsem v důležité práci, a proto jsem mu dal rozkaz… Ach — račte dále! Buďte mi tisíckrát vítána!« — Reichenstein podal Ireně rámě a vedl ji do salonu, stále hovor navazuje na její příchod.

Když byli vešli do salonu, ochabla sice hovornost Reichensteinova, ale přece zdvořile uvedl Irenu na pohovku a sám se posadil proti ní do fauteilu. Chvíli tak mlčky seděli, jako by nechtěl žádný z nich začíti, jako by tušili, že přijíti musí cosi nemilého. Konečně pravila Irena klidně:

»Nečekal jsi mne, pravda?«

»Přiznávám se, že —«

»A jsi velice málo potěšen, že mne vidíš!«

»Ach, to popírám, ale překvapení —«

»Ale můj milý. nač se vymlouváš? To přece cítím a vidím z tvého jednání!«

»Nevím, z čeho tak soudíš?« Na Reichensteinovi bylo znáti rozpaky.

»Již jsi se mne tolik nalíbal, že ani již o to nestojíš! Viď?«

»Ale, miláčku! Vždyť jsem tak skoro pomaten tvým příchodem; dovol, ať se trochu vzpamatuji!«

Reichenstein k ní přistoupil a políbil ji na čelo. Irena cítila chlad tohoto polibku, ale přece pravila klidně:

»Zdá se, že již mne nemáš tak rád jako dříve!«

»Jsi dnes zlá, Irenko!«

»Nemáš, nepopírej! Vím to!«

»Soudíš pouze z okolnosti a zapomínáš, že někdy není člověk ani svým pánem, míním pánem svého času.«

»Ach, vím to, můj milý! Vím, ale tolik času přece má ten, kdo jej chce míti — pro někoho!«

»Nemohl jsem, věř, nemohl!«

»Skoro nápadně se vyhýbáš našemu domu. Urazili tě něčím?« — Tak tiše a sladce mluvila Irena, až to Reichensteina překvapilo. Věděl, že za tímto hlasem se skrývá cos jiného. Odpověděl rovněž skoro něžně.

»Nikoliv! — Vlastně, obchodní nějaké nesrovnalosti, jiný názor měl ředitel — ale to jest pouze přechodné. — Dnes opět vše v pořádku!«

»Vím. — Máte dnes společnou schůzi na ‚Noře‘. Konference. Vím o tom!« Irena chtěla zmásti Reichensteina.

Tento nevěda, zdali Irena jeho dopis již obdržela čili nic, pravil bez rozpaků:

»Ano. Důležitá konference. Má nastati větší odbyt uhlí. — Ale to jsou věci, jež tě málo zajímají.«

»Mýlíš se! Vše mne zajímá, co tebe zajímá,« pravila Irena poněkud s důrazem, jehož dvojsmyslnost Reichenstein nepocítil.

»Vím, žes velice zaměstnán —« pokračovala Irena — »ale tolik přece bys mohl míti pokdy pro mne — abys —« Nedopověděla. Oči sklopila a dívala se jako na špičku své botky.

Reichenstein Irenu nepoznával. Věděl, že jest celá tato rozprávka pouze předehrou k něčemu. Ale k čemu? Zde byl otazník, zahalený clonou tajemství, jež vězela dosud u Ireny. Umínil si vyčkati, a proto se do nedokončené věty nezakousl. S chytrostí bankéře, hrajícího na burse, stopoval klesání a stoupání kursu v řeči Irenině, aby uhodl, co má větší cenu, zda »hausse« jejího úmyslu, či »baisse« jejích pomlček.

Irena rovněž tak, ovšem že ne s takovou prozíravostí, ale jistě se stejnou vypočítavostí chtěla se dopíditi jistoty, zdali Reichenstein lhal, že odjede, či zda to pravda. Že otci jistě řekl pravdu, v to věřila, že dopis, jímž jí oznamoval, že zítra přijde, byl lživý, to rovněž věřila, ale chtěla míti jistotu. Přitulila se k Reichensteinovi a pravila:

»Hleď, již mne nemáš tak rád jako dříve!«

»Ale, Irenko, co tě to napadá! Jaké to máš stále myšlenky!« Reichenstein ji líbal.

»Víš, co bych chtěla?« pravila Irena měkce.

»Nu?«

»Abys měl mne tak rád jako dřív — Jako tenkrát! Víš? Jako tenkrát… Byl jsi tak ohnivý, tak divoký — — Pamatuješ?«

Vtom zahrčel telefon. Reichenstein pravil: »Odpusť na okamžik!« a vešel do druhého pokoje.

Irena zrovna hořela ve tvářích, zda žárem, či zlostí nebo studem, nemohla sama poznati. Poznávala, že ztrácí půdu pod nohama, a na mysl jí připadla věta Zavalíkové: »On obejme ženu pouze jednou.« Ano, ale běží o to, jakou ženu! Ona, Irena, přece není z těch všedních žen a má důkazy jeho slibů zde v kapse! Když srovnávala, jak tenkrát, tam vedle v pokoji před ním vlasy rozpustila, jak byla svůdná, když ji dobýval … Tenkrát byla u něho — a dnes jest v saloně. Tenkrát ji přijal — dnes přijímá pouze návštěvu cizí osoby. To ji podráždilo a skoro vymklo z kolejí chladného uvažování. Zdálo se jí, aby celou silou svého práva vykřikla. — A přece se zase přemáhala, aby nepokazila prudkostí vše, co bylo možno snad uvésti do kolejí štěstí budoucna.

Slyšela mluviti Reichensteina brzy hlasitě a opět přidušeně. Chtěla by věděti, znáti jistotu. Napadlo jí, aby se tam vedrala, aby otevřela pomalu dveře pokoje… Již vstala — a opět se posadila. Zaplašila tuto myšlenku. Není zvyklá podlosti. Vzpomněla si, že je šlechtičnou, a jako taková zachovala se kavalírsky. Brala šlechtictví opravdově, dekoraci jména se vznešeností ducha. Snad dosud nikdy a nikde nebrali tak vážně a zároveň čestně šlechtictví, jako tato žena — »parvenu«. Týdenní šlechtična, zvednutá z ulice, vynesená bez vědomí zásluh, potřebných ke skutečnému šlechtictví! Ale vidouc ideál nedosažitelného v dosáhnutém šlechtictví, domnívajíc se státi na stupni jiné společnosti, odkud možno dostoupiti tam, kde lze ukojiti fantasii rozbujnělých snů a vtěliti je ve skutečnost, viděla ve šlechtictví souhrn všech ctností a chtěla se jimi říditi.

Reichenstein se vrátil.

»Máme důležitou schůzi,« řekl klidně.

»Vím o tom!«

Reichenstein ani nevěděl, že již mu o tom Irena vyprávěla. Nastala opět pomlčka, jíž musila Irena využitkovati. Chápala, že musí sáhnouti na kloub věci, nechce-li odejíti s nepořízenou.

»Proč jsi odmítl pozvání?« tázala se, sedajíc si blíže k němu. »Rci, mi, Rudi, proč nejdeš k nám? Diference obchodní s otcem nemohou býti příčinou — — —«

»Dnes nemohu, Irenko, skutečně nemohu!«

»Po delší době jsem opět zvolila naší středu,« řekla Irena něžně.

»Nemohu dnes, Irenko!«

»Ale vždyť jsi mne slíbil! Psals, že určitě přijdeš, a dnes píšeš: Nemohu! Rci mi, proč nemůžeš?«

»Nemohu. Máme konferenci!«

»Ta trvá hodinu nebo dvě. Do sedmi hodin jste hotovi. Nu, a nemůžeš-li v osm, přijď v devět, v deset, kdy chceš, jen přijď. Jest nápadné, že nyní skoro zúmyslně se vyhýbáš, kdežto dříve jsi —« Objímala ho a něžně líbala. — »Vždyť jsem přece tvoje! Viď, že jsem tvoje? — Nu, řekni?« — —

»Jsi moje, miláčku, ale musím dnes večer odjeti. Řeknu ti pravdu. Musím do Vídně. Zítra odpoledne přijedu a přijdu k vám, k tobě!« A Reichenstein ji líbal a laskal.

Irena poznala, že lže. Vzpomněla v tu chvíli, že v dopise psal: »Dopoledne o jedenácté přijdu.« V tu chvíli věděla, že Reichenstein hraje s ní jako s děckem, jež chce ukonejšit. Lže! Toto jediné jí utkvělo v mysli. Lže! Chápala, že přetvářka s její strany byla by pastí, v níž by se sama chytla. A zatím chtěla chytiti jeho, vlastně již ho držela, ale musila ho držeti pevně, aby se jí tento had nevymkl.

Seděli tak vedle sebe, laskali a mazlili se, a zatím v srdci… Ani jeden ani druhý necítil k druhému nikdy opravdové lásky. Vedli boj jeden o druhého. Kdo s koho — ten toho … platilo zde plnou měrou.

Irena se naklonila k Reichensteinovi a pravila tiše:

»Mám s tebou cosi důležitého sděliti. Cosi velmi důležitého, miláčku,« řekla to tak pevně, že to až zamrazilo.

»Tak? Jsem zvědav —« řekl nedbale Reichenstein.

»Nechtěla jsem ti o tom psáti, ale čas kvapí!«

»Nu, mluvíš velice tajemně,« pravil Reichenstein, hledě na ni.

»Proto jsem přišla —«

»Abys? — — —« zarazil se a neodpověděl.

Irena se podívala na Reichensteina svýma krásnýma očima a pravila pevně a určitě, zkoumajíc jaký dojem slova její učiní:

»Jsem matkou!«

»Tak?« Nic jiného neřekl. Jen tak ono slovíčko protáhl, jako by běželo o zlámané kolo u kočáru.

»Jsem matkou, Rudi! Chápeš?« opět pevně a skoro v pohnutí ze sebe vyrazila Irena.

»Žertuješ, má drahá,« pravil klidně Reichenstein.

Irena ho objala kolem krku a pravila.

»Nežertuji, miláčku. Tenkrát! Víš? — Varovala jsem tě! Prosila! Zapřísahala! A tys ničeho nedbal. Jsem matkou tvého dítěte!« Irena mluvila volně, skoro bolestně.

Reichenstein uchopil ruce Ireniny a klidně je složiv v její klín vstal, aniž by slova promluvil, a přešel k oknu.

»Jsem matkou, Rudí, slyšíš?« zašeptala Irena pohlížejíc za ním.

Nastala pomlčka.

»Jsem matkou!« řekla Irena pevně a vstala. Vzpřímila se. Plášť se jí svezl s ramen a zůstal na pohovce. Stála tu v celé své kráse, plna něhy rozkvetlých vděků ženské krásy, volající k hostině…Reichenstein, stoje u okna, jen málo se obrátil od něho, jen tak úkosem na ni pohlédl a pravil chladně, skoro tvrdě:

»Nu, což plátno! Stalo se, stalo!«

Nic víc neřekl.

Irena chytila se těchto slov a pravila chvatně:

»Uznáš, že se něco zde státi musí!«

»Uznávám! Toť jisté —« opět řekl Reichenstein.

»Chápeš a uznáváš, že jest zde tvou povinností jed- nati a to rychle? Považ, že matka jest těžce churava, a tudíž nutno, abys co nejdříve dostál slibu svému i povinnosti jako čestný muž,« pravila s důrazem.

»Rozumí se, rozumí — dostojím!«

Ireně zazářily oči neobyčejným leskem.

Jest tedy u cíle. U cíle tužeb svých i snů.

»Chceš — Ty můj milý — dobrý — jak tě mám ráda! — jak tě miluji! On, věděla jsem to! — tušila — věřila —« Irena se znovu zavěsila na Reichensteina.

»Rozumí se samo sebou, že nutno zde dostáti povinnosti, ale bude nutno se poraditi o prostředcích i způsobu, jak celou věc zaříditi. Nutno v prvé řadě hleděti k tomu, aby veřejnost o tom nezvěděla —« Reichenstein se lehce vybavil z náruče Ireniny a opět se díval oknem do kraje, v němž sloupy páry a kouře houstly v zimním vzduchu a tvořily fantastické ornamenty.

»Myslím, že jest to docela snadné.«

»Záleží na tobě.«

»A na tobě nikoliv?«

»Musíš hleděti pod nějakou záminkou přijíti z domu. Odjedeš třeba na jih, usadíš se ve vile ‚Amoretě‘, a tam vyčkáš, až bude po všem.«

»Až bude po všem?« pravila Irena. »Nechápu, jak to myslíš.«

»Jak se to dělá v podobných případech. Pošlu ti tam z Vídně lékaře a společnici — a za krátko bude vše opět v pořádku,« pravil lehce a skoro s úsměvem.

»Nechápu, co tím myslíš.«

»Jsi přece rozumná a dospělá a uznáš, že toto vše, co mi zdlouha vysvětluješ, dá se urovnati krátkou operací.«

Irena teprve nyní chápala, čemu má býti obětována a jak lehce má býti Reichenstein zbaven závazku a ona umlčena trestností skutku, jehož by se dopustila. Nedávajíc znáti, že vidí propast, do níž ji chce vrhnouti spácháním zločinu zákonem trestného, na pohled mírně pravila: »A pak?« — Učinila pomlčku.

»Nu, vrátíš se — budeš opět čistá a bude vše v pořádku —« řekl Reichenstein vesele a skoro by si byl tleskl do dlaní v domnění, že Irena svoluje a že ji má tam, kde ji chce míti.

»V pořádku? Ty pravíš v pořádku?« Zdlouha pronesla.

»Nu, ovšem. Nikdo se ničeho nedoví a ty zůstaneš opět tou, jíž jsi byla: hvězdou společnosti a nenapodobitelnou pořadatelkou exotických večírků,« prohodil s určitě adresovaným přízvukem.

Irena pocítila bodnutí, ale opanovavši se pravila poněkud určitěji: »Jak ty si představuješ urovnání všeho, nelze věc skoncovati,« a pozvednouc výraz hlasu dodala určitě: »Jediná cesta, po níž je možno dojíti k pořádku, vede k nám. Očistíš mne, vrátíš mi klid a vrátíš mne k rodině.«

Reichenstein jako by neviděl, kam míří, prohodil jaksi chvatně: »Nerozumím, co tím míníš. — Ostatně — odpusť — necháme to na zítra. Tedy — ano? Zítra! Dnes mám ještě mnoho práce — a schůzi. Tedy zítra!Adieu.« Jako na udobřenou podával jí ruku. »Au revoir,« dodal, chystaje se odejíti.

Irena poznávala, že se chce z pasti vyrvati, že násilím rozevírá sklopy nástrahy, v níž uvázl. Tušila, že tento okamžik jest rozhodný, že chvíle tak příznivá, jako tato, se nevrátí již nikdy. Stiskla mu ruku, skoro ho k sobě přitáhla a pravila určitě, ale chvějícím se hlasem:

»Nikoliv zítra! Dnes! Dnes musí býti mezi námi jasno! Dnes musí se vše rozhodnouti a urovnati! Každým dnem možno dojíti k vyzrazení. Víš, cos sliboval, cos mně psal? Nechtěls dbáti ani mých slz, ani proseb, ani strachu. Nuže, konej nyní jako čestný muž povinnost! Nač čekati, až bude po všem? Proč? Je tvou povinností, abys mne očistil — a požádal o mou ruku! Slyšíš, Rudí? A ty to učiníš! Viď, že to učiníš —?«

»Irenko, odpusť, ale zítra si o tom více promluvíme. Zítra!« Reichenstein chtěl opět odejíti.

Irena vstoupila před něho a pravila:

»Řekl jsi: dostojím povinnosti, Rudi, a tudíž dostoj své povinnosti, jež ze mne učiní počestnou ženu! Mám právo žádati —«

»Právo žádati ?« zdlouha řekl Reichenstein. Po chvíli dodal: »Žádati a čeho?«

»Abys mne učinil svou ženou, když jsi mne učinil matkou!«

Irena promluvila tuto větu celou silou svého hlasu, ostře se při tom dívajíc Reichensteinovi do očí.

Viděl, že situace dostoupila vrcholu, tragika děje nejvyššího bodu. Musil přijíti sklon. A přišel. Reichenstein pravil klidně: »Stane se, jak sobě přeješ, Ireno, ale zítra!«

»Ne, zítra ne, věřím ti, ale pojď dnes, hned! Nic nepromeškáš! Co tobě čas? Nic! řekneš pouze mému otci, že žádáš o moji ruku, ale řekneš to přede mnou. Slyšíš? Přede mnou!«

»Dnes nemám kdy!« ostře pravil Reichenstein.

»Ty nechceš?« vyrazila ze sebe Irena.

»Nechci — je-li ti to srozumitelnější!«

»Nu — a — — —?« Irena nemohouc promluviti slova, vytřeštila na něho oči.

»Učiňme, Ireno, konec této hře. Jsme rozumní lidé. Co se stalo, stalo se. Je-li to pravda, co pravíš, tu jest nutno mluviti bez zlosti a jednati bez rozčilení. Nejsme již děti a musíme hleděti šetřiti jeden druhého. Opakuji ti svůj návrh. Odjedeš na moji vilu »Amorettu«.«

»A co se pak stane ze mne? čím budu potom před veřejností,« na oko klidně, ale hlasem uvnitř rozechvělým, tázala se Irena.

»Doufám, že najdeš velmi dobrou partii. Vždyť podobných případů se stalo již na sta, a polovička jich končila šťastným sňatkem. O minulosti se muž nedoví. A doví-li se — nu, což na tom! Protekce pomůže mu k postupu a —«

»Dost — dost —« Irena zde stála bledá, s jiskřícíma očima, zaťatými rty a sevřenými pěstmi. »Dost!« zrovna zasyčela. »Myslíš, že jsem podávala své tělo výkupem jako holka z ulice? Co tě opravňuje takto mne urážeti? Mne! Že jsem poklesla jest tvou vinou. Ano, poklesla jsem, ale pouze proto, žes mně slíbil sňatek. — Mám tvé slovo, psané, pamatuješ? Odepřela jsem ti všecko, ale tvá smyslnost převýšila tvoji opatrnost. Mám tvůj dopis, tvůj, v němž mně slibuješ manželství, a dovedu hájiti práv, když ne svých, tož práv svého dítěte — k otci milionáři!«

Irena stála vzpřímena před Reichensteinem a byla krásná v tu chvíli, kdy z ní mluvila pravá, přirozená, čistá ženskost — a matka.

»Chceš vyvolati skandál?« řekl chladně Reichenstein.

»Nikoliv, ale donutit tebe k povinnosti!«

»Veřejností?«

»Ano, veřejností a právem tvého závazku, jímž tě mohu donutit —«

»Má drahá — dovolte, abychom skončili,« řekl Reichenstein tak ledově a určitě, jako by Ireně ukazoval dveře. »Dovolte, abychom skončili, a račte býti ujištěna, že mne nikdo k ničemu nedonutí. K ničemu nedonutí,« pravil s cynickým úsměvem.

»Že nedonutí? Je zde veřejnost!«

»Na tu málo dbám!«

»Je zde soud, je tu váš dopis, váš slib, že pojmete mne za choť —«

»Je-li to trestné, bude rozhodnuto, později ovšem, ač odvážíte-li se jíti k soudu.«

»Odvážím — odvážím — ba více ještě, celé veřejnosti sdělím, jak plní se kavalírské slovo pana z Reichensteinů,« vykřikla Irena.

»Kavalírské slovo — Neračte tak s příhanou mluviti o kavalírství, za jehož slovo, ba za jehož lesklou září jste se tak hnala a k níž jsem vám já dopomohl! čím byste byla beze mne? A ostatně vaší hrozby se ani v nejmenším nelekám. Nesmíte zapomenouti, že váš otec jest v našich službách. V našich službách. Rozumějte dobře, slečno von Berghöhe, v našich službách. A máte-li přívlastek »von Berghöhe«, mohl by se změnit na »Bergtiefe«.«^[1]

Irena zrovna zesinala. Vše se kolem ní točilo, podlaha se jí pod nohama bortila. Co slyšela, bylo tak drzé, smělé a bezohledné. Dosud nikdo neopovážil se s ní takto mluviti, takovým způsobem ji urážeti a s takovým cynismem se jí do očí posmívati. Nevěděla co říci. Cítila trpký pocit ztráty, ale více než vše, byla v ní uražena a potupena žena; a rázem, vedena jsouc ženským instinktem, vrátila se do sebe a tím také rodině. Pochopila, čeho se dopustila; uznávala, že všecky výpočty zklamaly. Jako by ji byl někdo shodil do bláta nebo špinavou botou šlápl jí na ňadra. Chtěla by vyběhnouti, utéci, raději se usmrtiti, ale dříve by zde tomu člověku tak ráda dala za vše aspoň políček; jeden políček na ústa, která vypustila spoustu takových urážek. Chvěla se, ale dovedla se ještě opanovati. Plakati před tímto člověkem jest zbytečno; ba, bylo by to hříchem. Cítila, že něco říci musí. Tušila, že nikdy již se s ním v životě nesejde.

Odstoupila až ke dveřím, o něž se skoro zády opřela a pravila ledově, drsně:

»Máte pravdu. Můj otec jest ve vašich službách. Ach, ano, na to jsem zapomněla. Ve vašich službách. Jak to zní cize. V službách! Viďte. Ale ten otec nezná a neznal nic jiného než sloužiti a věrně sloužiti. Ale to jest málo. Ten otec má ještě dcery. Má jednu, která jest trochu i povahou i výchovou výstřední, a tu nestačí jen dobrý služebník. Tu šlechetný pán, chlebo- dárce, dovede využitkovati této slabosti a živí všecky tužby a plní všecky sny ve skutky, poněvadž při vší své výstřednosti jest si ona dívka vědoma své krásy i své ctnosti a ví, mnoho-li platí panenství, a ví, že jest povinností ženy přinésti svému muži důkaz panenství, byť názory její o manželství byly vštěpovány jinými vlivy, než jest srdce matčino.

Máte pravdu, pravíte-li: »Nezapomínejte, že váš otec jest v našich službách.« Dáváte čestné slovo dceři, poněvadž jinak se vám nehodlá vzdáti. Vyhovujete jí ve všem, i v nejbláznivějších choutkách. Což vám záleží na tom, co žádá! Vše zmůžete. Vašemu jmění se otevírají dveře nejvyšších tohoto světa — a ta práce stojí za cenu mé osoby a mého panenství, za cenu objetí mých ramen.«

Irena se víc a více rozohňovala. čím dále probírala vše, co předcházelo. Mluvila nyní vášnivě, dívajíc se kolem jako tygřice.

»Padla jsem do jámy přeplněné bahnem. Vy jste mne do ní strčil. A volám-li vás k pomoci, přicházíte s heverem, jímž chcete utlouci mého otce. Dovolte, abych vám řekla, že to je padoušství. Tak nejedná šlechtic. Tak jedná zbohatlý »parvenu«, jemuž schází inteligence, a kterýž všecky své společenské nedostat- ky zakrývá hroudami zlata, na nichž sedě, dře a utiskuje nejen nejnižší a nejchudší, ale postupně až do nejvyšších. Co byste byl bez těch tisíců služebníků malých i velkých? Vy —

A tito ubožáci, ať rukou nebo rozumem pracující, malí či velcí, náležejí vám: otroci otrokáři. Jste všemocným pánem nad životem, vlastně nad jejich existencí a tím i nade vším. Ti ubožáci mají ženy a dcery a tyto ubohé bytosti jsou hříčkou všemocného pána. Nechtě se oloupili o čest — vy dcery! Sem přijďte — vy ženy! Co? Že nechcete? Jsem vaším pánem, a vy moji služebníci — otroci! Mám ještě dvě sestry. Jsou čisté, čisté jako světice, vůně nevinnosti obklopuje gloriolou jejich hlavy; jsou to dobrá, milá stvoření. Hedda je pýchou i životem matky. Eh! Což záleží na tom! Jsme poduškou vášně svých službodárců, dráždícím prostředkem jejich vadnoucí rozkoše, elektrisujícím fluidem uhasínajícího jejich mužství. A opováží-li se někdo z nás hlásili se o svá práva, poukazovati na povinnosti, žádati dodržení přísah, slibů závazných, dobrovolně daných, vzchopí-li se někdo z nás, aby donutil vás k plnění povinností, vyplývajících ze slibů a čestných slov a přísah — zvoláte: Jste v mé službě! Jste pouhými služebníky; nezapomínejte, že jste v mé službě. — Otroci!

A tím umlčujete vše: Potlačujete spravedlnost, hanobíte lidskost, snižujete mravnost a znehodnocujete poctivost a kradete nevinnost!

Kdybych byla divadelní lierečkou, snad bych vám tu ty dopisy — pohleďte na ně — mrštila do obličeje; snad bych vám tu hrála tragickou scénu plnou efektů, ale jsem dcera své doby. Střízlivá, pozorná, a proto si ony dopisy ponechám. Podržím je jako rukojmí; nikoliv, abych pročítajíc je hroužila se v sentimentální vzpomínky, ale abych v nich měla zbraň proti vám.

Jest ve mně něco, co hýbe tímto krajem, v němž se žije z výpočtů lidské práce, cti, krve a obětování. Zbylo ve mně trochu té prózy, v níž se brodíme všichni. A proto jen podržím si ony dopisy, nikoliv jako důkaz vašeho padoušství, ale jako protiváhu vaší podlosti. Kdyby se vám zachtělo setřásti otce mého, tenkrát jich použiju. Jeden hřích plodí druhý, jako jedna špatnost opravňuje k druhé. Jen proto jich podržím. Mám v nich garancii i svého otce i svého dítěte. Jsem-li pokleslá dcera svých rodičů, chci býti strážným andělem — třeba padlým — ale mstícím svého otce!

Svádíte mne k zločinu nejhroznějšímu — zbaviti se směle mateřství. A tu jste rovněž prohrál. Nikoliv, pane z Reichensteinů; vyčkám mateřství, ale dítě své vychovám onou nenávistí, již k vám podobným mají otroci vámi šlapaní, jež po právu vás nenávidí. Dnes jejich nenávist teprve plně chápu. Do dneška jsem jim nerozuměla. — A bude-li mé dítě chlapec, naučímho nenáviděti vás; hlavně vás, pane z Reichensteinů. To vezměte na vědomí, že mu dědictvím odkážu jed vědomí, podepřený psanými důkazy, že vy jste jeho otec. — Nechť jednou nad vámi soudí on…

Tak, pane z Reichensteinů, se rozcházíme. A nyní čiňte, co vám libo; ale nezapomeňte, že podařilo se vám jíž stokrát vyvléci se z léčky, tentokrát jsem zatáhla léčku tak, že vymknul jste se z ní napolo; docela se z ní vyvléci se vám nepodaří! Mohla bych vám napliti do obličeje, ale což vy byste si z toho dělal! Nikdo to nevidí, a vy byste si slinu setřel, a vyjda ven, zůstal byste opět čestným, vznešeným člověkem — poněvadž jste kavalírem s miliony; a kdo by se dnes neklaněl záři milionové, v níž se stkví — pán z Reichensteinů, třebas to byl padouch, ničema a podlec horší než poslední chachar, pracující u něho a pro něho, válející se po výplatě ožraly v blátě. Ten má více cti a vědomí povinnosti než pan z Reichensteinů!«

Irena rychle pokročila k pohovce, vzala plášť a přehodivši si jej elegantně přes tělo, vyšla vzpřímena ze salonu.

Reichenstein stál zde úplně klidně, skoro lhostejně a s radostí poslouchal Irenu i vše, co mu vrhla do obličeje. Nikdy dosud mu podobnou pravdu nikdo neřekl; všecko se válelo v poníženosti před tímto Nabobem kraje bez citu a lidskosti, jenž rozhodoval zde pouhým slovem nad tisíci…

Když Irena odešla, obrátil se, sešel klidně do dru- hého pokoje a zazvoniv u telefonu, zavolal ředitelství.

Za okamžik se ozvalo:

»Halo!«

»Kdo tam?«

»Inženýr Valter…«

»Chci mluvit s ředitelem okamžitě.«

»Není zde, prosím.«

»Kde je?«

»Nevím.«

»Okamžitě ho najděte, musí hned přijíti na »Noru«. Chci s ním mluvit! Rozumíte?«

»Kdo, prosím?«

»Já — Reichenstein!«

»K službám!«

Reichenstein chtěl překaziti, aby se nesešla Irena s otcem v této chvíli. Nelekal se toho, ale chtěl odjeti v největším klidu a bez rozrušení. A kdyby Irena dnes vše otci sdělila? — Nerad by byl terčem prvního výbuchu. Počítal, že se vše urovná dobou. Vždyť podobný případ není první ani poslední.

Tak mu to projelo hlavou.

---

1. Hříčka: »Berghöhe« = výšina, »Bergtíefe« = nížina